ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

S NADŠENÍM!!!

Dodnes si vybavuji směs pocitů úcty a hrdosti, které se mě zmocňovaly, když jsem před pár lety na potrhaných a lety zažloutlých stránkách leteckého časopisu prohlížel fotografie letadel československých jednotek sloužících v Anglii. Zásluhy našich letců bojujících za vlast na ideologicky nevhodné straně se tehdy ještě oficiálně přehlížely. Nijak nevadilo, že zmíněné fotografie byly nekvalitním tiskem a hrubým rastrem rozbité. Zaujaly mě nejen svou dokumentární hodnotou, ale i působivě zachycenou atmosférou. Autorem byl Ladislav Sitenský. Jeho jméno spojené s hrdiny bitvy o Anglii se mi vepsalo do paměti. Neomezoval se ovšem pouze na fotografie letadel. Dobré jméno mu dělají i jeho pragensie, knihy o sportu, horách a snímky z cest. Procestoval a fotograficky zdokumentoval kolem třiceti zemí. Když mu v roce 1989 vycházela kniha zachycující městské prostředí typické pro Prahu 30. a 40. let, stala se první čistě obrazovou publikací v mé knihovně. Ladislavu Sitenskému vyšly a vycházejí další knihy. Nad maketou jeho monografie jsme si povídali. Řeč se vedla převážně o fotografiích a technice, ale i o lidech, závisti, vlastenectví a plánech do budoucna. Myslím, že výsledný rozhovor je zajímavý nejen pro hrstku jeho profesních kolegů. Ostatně, dnes už se mezi námi stěží najde někdo, kdo ještě nedržel v ruce fotoaparát.


"Měl jsem kamaráda, prožívali jsme spolu mládí, a když jsme do něčeho šli, tak vždycky řval: s nadšením, s nadšením!... Ve mně to bylo, ale potřeboval jsem někoho, kdo to ve mně probudí. Jemu se to podařilo a zůstalo to ve mně celý život, protože já bez nadšení nejsem schopen tvořit."
Ladislav Sitenský

 

Pane Sitenský, začínal jste s fotografií jako samouk ve čtrnácti letech. Bylo tehdy složité prosadit se jako fotograf?

Tenkrát byla konkurence mezi fotografy daleko menší a nebylo tak těžké vyniknout. Rozdíl mezi profíky a amatéry se hodně stíral, velice často byli amatéři lepší než profíci. Jisté ale je, že jsem musel dělat dobré věci, jestliže se tiskly jak u nás, tak v cizině ještě dávno před válkou. Prostě, měl jsem toho strašně moc uveřejněného jako velice mladý kluk. Jediný, kdo mě předběhl byl Karel Plicka. Ten začínal v deseti letech s aparátem, který si sám vyrobil a v devadesáti mohl prohlásit: Já už fotografuju osmdesát let. A to se nezlobte (smích) to mu budu do smrti závidět, protože to prostě nemůžu dohonit. Ale přeji mu to, protože Plicka byl supervynikající fotograf.

V padesátých letech se objevil Vilda Heckel a moji hlavní doménu - hory - začal dělat daleko dokonaleji. Tak jsem se ho zuby nehty snažil po technické stránce dohnat, což mi trvalo dobrých deset let. Ale jsem mu vděčen, že mi přišel do cesty a probudil mě ze sna.

Situace ve fotografii se oproti dřívějšku asi dost výrazně změnila...

Dnes bych to rozdělil na tři kasty. Jednak profíci, u kterých žasnu nad tím, co umějí. Nejen ti cizí, ale i ti naši. Jejich fotografie jsou nejen po technické, ale i po výtvarné stránce tak dokonalé, že to je opravdu neskutečné. Musím přiznat, že to před pár lety nebylo. Jejich úroveň se rovná světové a to je úžasné.

Amatéři, kteří se snaží fotografovat dobře, to je kasta, která takřka z pětadevadesáti procent vyhynula, ti prostě neexistují. Podívejte, vždyť fotografické fabriky ruší výrobu fotopapírů, všecky. To je v čudu. Ale to jsem utekl od tématu...

Třetí skupinou jsou prostě "cvakalové", kteří kategoricky odmítají přemýšlet. Od toho mají aparát. Když mi Horníček před několika lety zahajoval výstavu, tak to řekl: "Podívej, dneska stačí, když dáš jezevčíkovi na krk aparát, vyženeš ho ven a on ti přinese něco nafocenýho..."

Velkou část života se živíte tím, co vás baví, v české fotografii máte své stálé místo. Bylo složité dosáhnout takových výsledků?

Jedna z mých nejužitečnějších vlastností je, že jsem vždy měl zatraceně ujasněno, co chci. Vůbec nechápu, že dost lidí neví, co chce. Alespoň by měli snít a v rámci možností se pokusit ty sny realizovat. Člověk musí sám odstartovat a nečekat, až mu někdo přinese něco na podnose. Fandím každému, kdo se nebojí riskovat. Vždyť já jsem prvních třicet let prakticky na každé reportáži prodělal. A když to říkám normálnímu člověku, tak řekne: "No, tak jo, ale z čeho jsi byl živej?" No, z archivu. Já jsem budoval přes padesát let archiv. Tahle knížka (monografie) mě přišla na balík. Ale já toho nebudu litovat, i kdyby se prodaly jen tři kousky, protože to je věc, kterou jsem chtěl uskutečnit. Jenže na to existuje, bohužel, jedna větička, na kterou jsem hodně alergický: "Když na to máš..."

Myslíte, že závist je problém českého národa?

Myslím, že ano. Závist, bohužel, u nás vždycky byla, s tím se nedá nic dělat. Takže já se nesmím koukat nalevo, napravo a jedu si za svým vlastním cílem.

Vraťme se ještě k předchozí otázce. Jste prý nezlomným optimistou?

Radost ze života, to byla vždy moje baterka, která mi umožňovala všechno dělat. Představte si, mě bude za dva roky osmdesát a já ještě dneska, když vyjdu z baráku, tak si poutíkám. Od radosti... Není to blbost?... Rozumíte, nejde o to, že jsem fit, třeba už ani nebudu fit a už se ke konci té ulice budu potácet, ale já mám příliš zažité prostě se radovat. A jsem strašně šťasten, že se dokážu radovat z kdejaké maličkosti. Já nepotřebuji orchidej, vedle mě bude obyčejná sedmikráska a já na ni budu zírat a budu z toho mít radost.

O svůj optimismus jste nepřicházel ani po válce? S vojáky ze Západu se tehdy asi nezacházelo zrovna nejlépe?

Já měl tu kliku, že jsem měl komunistického domovníka, který se za mě postavil a díky tomu jsem byl uchráněn od vystěhování a od zavření, protože jinak by to se mnou moc špatně dopadlo...

Jak vy, jako voják aktivně se účastnící boje za vlast, která to ocenila až po letech, chápete pojem vlastenectví? Dnes, kdy armáda nemá žádnou vážnost, kdy se snažíme o vstup do NATO...

To je spíš otázka pro politika než pro mě. V každém případě nemám rád přehnaný nacionalismus ani fanatiky. Přitom nemám rád jakoukoli uniformitu. Obávám se, že dnešní doba nepřeje žádným ideálům. Nejen národnostním. Myslím, že hlavní principy jsou ty morální, mravní. A ty se vytrácejí, což je ještě horší. Domnívám se, že když je bude člověk zachovávat, tak bude více Evropanem, což bude lepší, než když bude tím Čecháčkem, který bude mávat stále tím svým knedlo-vepřo-zelo.

Víte, já velice váhám, jestli si mám na Hrad, na svou výstavu fotek z Masarykova pohřbu, vzít uniformu. Protože bych chtěl zdůraznit, že patřím k těm, kteří za války zůstali věrni odkazu Masaryka. Dneska se to už moc nenosí. My bychom ale bez Masaryka nebo Beneše byli ničím a také oni se o nás mohli opřít. K tomuto odkazu se musíme hlásit, ale takové to pivní češství, to se mi nelíbí.

Necháváte se při fotografování inspirovat hudbou?

Já jsem o hudbě moc, moc debatoval se Sudkem a on mě některé věci i naučil. Chodíval jsem s ním na Filharmonii a jednou říkal, že slyšel, že Káťa Kabanová je dobrá a že na to šel a nic mu to neříkalo, šel na to podruhé a zas mu to nic neříkalo, teprve když tam byl popáté, tak mu to zapálilo a od té doby ji zbožňuje. Naučil se to pochopit. Já jsem Janáčka taky před válkou nemohl poslouchat a teď ho miluji. Nebo Stravinský. Hudba mi dala strašně moc. Patří mezi moje lásky. Sníh, sníh a zase sníh, potom hudba...

Slyšel jsem, že jste si stěžoval na techniku, kterou jste používal. Jakou roli při vašem fotografování technika hrála? Oblíbil jste si nějakou značku nebo vám nezáleží na tom, čím fotíte?

V životě jsem vystřídal asi 58 aparátů a 78 přídavných objektivů. Se špatnou technikou jsem pracoval hlavně během války. To bylo něco neskutečného, s čím jsem dělal. Čtyři vynikající aparáty jsem si nechal vyrobit. Dospěl jsem totiž k velice jednoduchému názoru. Aparát je co? Aparát je objektiv, tady máte film a to, co je mezi tím, to je jenom hajzlbudka. Jestli to je z platiny nebo ze dřeva, to je jedno. To si stluču třeba z bedýnky od syrečků.

A automatika? Jak tam je spousta programů, že to chce myslet za mě, ježišmarjá, to mě může čert vzít... Já si tam dám sám tu clonu, vždyť já ji vím. Protože jsem extremista, tak jsem na to strašně vysazený.

Studoval jste architekturu, myslíte, že vám nechybí fotografické vzdělání?

Budete se divit, za války mě poslali v Anglii do kurzu, abych udělal zkoušky, aby mě mohli zařadit jako fotografa a já je neudělal! Dlouho jsem jim to měl za zlé, ale pak jem si uvědomil, že měli pravdu. Propadl jsem z techniky. Tam nechtěli žádné umění, tam chtěli nějaké laboratorní opičárny a ty jsem neovládal. Moje celé školení bylo, když táta řekl: "Budeš fotit při sluníčku stovkou na jedenáct." Tím to haslo a s tím jsem šel do světa...

Předpokládám, že dnes máte velice bohatý archiv...

Mám několik kompletních výstav. "Prahy" mám 250 fotek, "Letců" 440 a další. Dohromady to je nějakých dvanáct set zvětšenin 50 na 60. Pak mám samozřejmě několik tisíc zvětšenin menšího formátu a přes tři sta tisíc černobílých negativů.

Někteří fotografové se v zájmu původnosti svých fotografií rozhodli zničit své negativy.

Né, ne to bych rozhodně neudělal. Já bych ale potřeboval něco jiného. Mám asi 150 tisíc barevných diáků, které mě živily. Strašně bych potřeboval, aby mně z nich utekla barva. Abych je mohl s klidným svědomím zahodit. Dnes má pro mě totiž cenu už jen černobílá fotografie.

Jaké máte plány do budoucna?

Dělám jen to, na co mám a co mohu dělat zodpovědně. Jsem rád, že jsem monografii dotáhl do konce, ale na splnění všech snů bych potřeboval ještě alespoň třicet let. Proto budu rád, jestli se mi za rok, dva podaří vytvořit publikaci o horách v zimě, protože to je téma pro mě nejpřitažlivější.

 

Snažil jsem se vám zprostředkovat nejzajímavější okamžiky dlouhého rozhovoru. Pan Sitenský dál neúnavně vyprávěl a listoval knihami a rodinným albem. V závěru krátkého textu ve své monografii Ladislav Sitenský píše: "Jestliže z mé tvorby měl alespoň někdo radost i užitek, pak mohu klidně říci: jsem spokojen..." Myslím, že má spousty důvodů ke spokojenosti...




LADISLAV SITENSKÝ - narodil se v Praze 7. srpna 1919. Fotografovat začal ve čtrnácti letech. Po ukončení studií na reálném gymnáziu studoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Těsně před válkou se mu podařilo odejít do Paříže k architektu Perretovi. Po vypuknutí války se přihlásil do čs. zahraniční armády. Na jaře 1940 ustupuje přes Gibraltar do Anglie. Jako mechanik sloužil u 312. stíhací perutě. Později se stal oficiálním fotografem Inspektorátu čs. letectva v Londýně. Začátkem roku 1945 strávil tři měsíce na frontě s čs. obrněnou brigádou u Dunkerque. Za svou odbojovou činnost byl vyznamenán čs. válečným křížem 1939 a dalšími jedenácti československými, francouzskými a anglickými vyznamenáními. V roce 1990 byl povýšen do hodnosti podplukovníka letectva ve výslužbě. L. Sitenský vydal již několik obrazových publikací s nejrůznější tematikou. Celý náklad jeho první knihy "Peruť 312" vydané v roce 1948 šel do stoupy a zachovalo se jen několik výtisků. Ceněny jsou zejména jeho fotografie hor, pragensie a snímky z čs. zahraničních jednotek. Téměř čtvrtinu jeho archivu tvoří snímky z cest do zahraničí. Za soubor fotografií na výstavě EXPO v Bruselu byl vyznamenán zlatou medailí. Během čtyřiceti let vydal velký počet pohlednic, mnoho kalendářů, spolupracoval se zahraničními agenturami.
 
Říjen 1997

. . . . .

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group