ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VIDÍM BAREVNĚ - ŘÍKÁ ZPĚVÁK A FOTOGRAF RICHARD MÜLLER

Slovenský zpěvák Richard Müller je znám široké veřejnosti převážně díky skladbám, které se objevily na jeho vlastních albech, nebo jako interpret písní dvojice Hapka-Horáček. Richard Müller ovšem kromě textů napsal knížku "Americký deník", a z jeho cesty po Americe v roce 1993, vznikla fotografická publikace. Ta získala ocenění "Najkrajšia kniha Slovenska 96" a český magazín Fotografie ji ohodnotil jako nejlepší fotografickou publikaci roku v kategorii místopisná, suvenýrová a turistická fotografie.

 

Richard Müller se letos vrátil už ze čtvrté cesty po Americe. A opět fotografoval.

 

. . . . .

 


bez praporků

Pamatuješ si na dobu, kdy jsi ještě nebyl populárním zpěvákem a dělal pro hudební časopisy rozhovory s muzikanty?

 

Pamatuji. Vím, že jsem si vždy připravoval otázky a většinou jsem měl i s velkými hvězdami dobré zkušenosti. Nestalo se, abych si s někým neporozuměl natolik, že by nakonec z rozhovoru sešlo, nebo že by se na mě někdo dodatečně zlobil. To byl spíš případ recenzí, které jsem psal v čase, kdy jsem ještě nedělal hudbu. Recenze jsem vždy psal se vznešenou ambicí být muzikantem a všem ukázat, jak to myslím já. Dodnes mě ale mrzí některé články a kritiky, které jsem o svých, později budoucích, kolezích napsal. Naštěstí mi to nikdo z nich prozatím nevyčetl.

 

Myslíš si, že díky tomu, že jsi kdysi psával recenze, jsi nyní ke kritikům tolerantnější?

 

Já mám tu obrovskou výhodu, že v České a Slovenské republice vycházím s novináři dobře. Dokonce některé znám osobně a rád se s nimi vždy setkám. Neskromně si myslím, že jsem miláčkem novinářů a nesmírně si toho také vážím.

 

Proč jsi už poněkolikáté odjel do Ameriky?

 

Potřeboval jsem si v sobě uklidit. Tentokrát jsem v Americe strávil tři týdny sám a snažil jsem se nepít, nekouřit, fotit, filmovat a nechat na sebe působit vše, co mě může ovlivnit. Takový NO PROBLEM SYSTEM.

 

Bylo na tvém "výletu" nejdůležitější to, že jsi odjel sám?

 

Byl to jeden z hlavních důvodů cesty.

 

Dokázat si, že se postaráš sám o sebe?

 

Dokázat si, že jsem schopný zorientovat se kdekoli ve "velkém světě" i přesto, že neovládám řeč. Velmi mi to pomohlo. Teď, když přiletím například do Moskvy a na letišti mě nikdo nečeká, nejsem nervózní. V minulosti jsem například měl velký stres z toho, že někde v Československu nenajdu v menším městě kulturní dům, kde mám koncertovat. V Americe jsem byl nucen hledat nejenom domy, ale i cesty, směry a lidi. Myslím, že jsem to zvládl absolutně.

 

Není to trochu pozdě, vyzkoušet si v tvých letech teprve teď něco podobného?

 

Nikdy není pozdě na takováto poznání. Pro mě je například fascinující životní rozhodnutí sportovního komentátora Igora Telekyho, který odešel s celou svou rodinou na Floridu a už tam rok žije.

 

Bylo ti v Americe smutno?

 

Chvílemi moc.

 

Proč?

 

Protože jsem si uvědomil, že jsem slaboch. Stačí mi málo a zjihnu jako malé dítě a ne jako stokilový a dvoumetrový chlap.

 

Jak jsi ten smutek zaháněl?

 

Jedině aktivitou a pohybem. To se mi například v soukromí nedaří. Když jsem unavený a mám špatné dny, sedím ve svém obývacím pokoji a přemýšlím nad tím, jak je všechno zbytečné a nikdo mě nemá rád. Jakákoli fyzická aktivita mi ale přidá na optimismu.

 

Jel ses "očistit" i od drog?

 

Záleží na tom, co jsou pro nás drogy. Pro někoho je to práce, rodina, peníze nebo ženy, ale důležité je, do jaké míry nás to likviduje nebo pomáhá. Ať chceme, či nechceme, každá z těchto drog dokáže člověku pomoci. Samozřejmě nemluvím o patnáctiletém puberťákovi ze sídliště, který si potřebuje píchnout heroin, aby se už dál netřásl. Droga dokáže člověka posunout dál k jakémukoli kreativnímu činu. Možná proto jsou drogy nebezpečné a musíme koordinovat jejich působení na nás. Často je jejich účinek klamný a můžeme mít pocit, že naše konání a produkty jsou fantastické a přitom to už dávno není pravda.

 

Ty potřebuješ ke své práci "drogu"?

 

Vždy, protože jsem velmi emotivně založený. Musí mě něco vzrušit, abych dostal ten první, základní impuls. A může to být Pavarotti zpívající na Rudém náměstí v Moskvě, dobrá whisky nebo marihuana. To je individuální. Často se mi stává, že když jsem pozitivní, vyloženě se mi nabízejí neuvěřitelné možnosti a dokonce i lidé jsou ke mně daleko otevřenější.

 

To je ale přirozené.

 

Je to přirozené, ale člověk to v různém stavu, věku a situaci dokáže různě zpracovat.

 

Nejsi někdy pozitivní i na úkor přetvářky?

 

Možná, ale to je už jen křeč. Cítím, že tím trpím já i ostatní.

 

Proč se neustále vracíš do Ameriky, přece jsou i jiné země...

 

Pojedu jinam. Moje maminka mi vždy vštěpovala do hlavy geniální myšlenku, že to, co člověku nikdy nevezmou jsou prožitky. A já na to nyní přicházím taky.

 

Z tvé cesty do Ameriky v roce 1993 vznikla fotografická knížka, za kterou jsi získal dvě prestižní ceny. Fotil jsi i letos?

 

Fotil, a myslím si, že současné fotografie jsou ještě lepší.

 

Proč nefotíš i lidi?

 

Bojím se. Nedokážu to. Nenacházím komunikaci. Mám před nimi respekt, cítím pokoru a rozpaky. Myslím si, že jednou ze základních vlastností profesionálního fotografa je, že dokáže všechny ty zábrany odbourat. Jak u sebe, tak i u svého modelu. To ti velcí dokážou, já zatím ne.

 

Z jakého důvodu se vyhýbáš černobílé fotografii?

 

Vidím barevně. Fotografuji realitu s mým viděním. Život je barevný a černobílý film je už určitá stylizace.

 

Myslíš si, že na základě tvé fotografické publikace, tvých písní nebo knížky "Americký deník", si člověk může udělat obrázek o tobě samotném?

 

To, co si o mně druzí myslí, mi bylo vždy lhostejné. Na druhé straně mi však primárně záleží na tom, aby se lidé snažili vnímat to, co dělám a vytvářím. Když bude někdo nacházet v mé práci jiné věci než ty, které v ní vidím já a bude i kritický, potom jsem schopen takovou kritiku akceptovat. Ať lidé hodnotí projekty, které jim předkládám, a ne mě jako osobu.

 

Které situace tě více obohacují: setkání s lidmi, nebo pouhá přítomnost v přírodě?

 

Poznávání lidí považuji za to nejvyšší, co mohu v životě zažít. Zároveň je ale kontakt s někým jiným snad nejobtížnější situací, kterou nám život nabízí. Procházet se v americkém národním parku, či stát na Rudém náměstí, je taky velmi silné. Ale když na těchto místech, nebo například v samoobsluze, potkám člověka, který mi má co dát, potom je to pro mě nenahraditelné.

 

Cestuješ bohatý?

 

Snažím se o to v rámci svých možností. Pokud to jde, tak si nic neupírám. Nejen kvůli tomu, že jsme tady možná poslední den, ale nechci si neprožít něco, co by mě mohlo ovlivnit, nebo co by mohlo být hodinu, den, celý život tou "drogou", díky které se posunu někam dál. Když jsem kdekoliv, utrácím peníze, abych nepřišel o zážitky.

 

S naditou peněženkou ale přicházíš o jiné zážitky. Cestovat bez peněz, může být stejně inspirativní, jako mít tučné konto.

 

Ano. Možná si to také vyzkouším, ale nikdo mi nemůže mít za zlé, že v zadní kapse svých kalhot mám kreditní kartu, která mě vždy vytáhne z těžké situace. Proto třeba obdivuji knihu Zdeňka Zapletala "Probuď se a zpívej". Ten se společně se svým kamarádem vydal bez peněz na cestu po republice, odkázaný na pomoc od lidí, kterým nabízel jen svou práci. Já bych těžko mohl žádat na Slovensku ve vesnici přes plot lidi, zda-li mají pro mě za jídlo a nocleh práci. Já si to už nemohu dovolit.

 

Není ti to líto?

 

Ne. To máš tak. Víš, kde končí největší slovenská sláva?

 

Nevím.

 

U prvního rakouského celníka. Mohu odjet pár kilometrů za Bratislavu a jsem v zemi, kde mě nikdo nezná. Neříkám, že něco podobného, co udělal spisovatel Zdeněk Zapletal, neuskutečním někdy i já.

 

Pochybuješ o sobě a o své práci?

 

Velmi.

 

Nepomůže ti ani to, že ostatní ti mohou tvůj způsob života a úspěch závidět?

 

To si nemyslím. Já se na všechno dívám reálně a s odstupem. Spíše se domnívám, že to, co bych mohl dokázat, teprve přijde. Současné období beru jako "startovací program".

 

Co tě na sobě mrzí?

 

Že jsem povrchní.

 

Máš hranice, které nikdy nepřekročíš?

 

Těžce prodávám svou kůži. Spolupracoval jsem se spoustou lidí či subjektů, ale nemám pocit, že bych někdy lezl pod laťku nebo udělal tak servilní gesto, že by mě to později mrzelo. A pokud se to stalo, tak jsem si to velmi rychle uvědomil.

 

Myslíš si, že by mohla na Slovensku nastat doba, kdybys musel kvůli někomu pod tu laťku lézt?

 

Pochybuji. Kdyby se to mělo stát a bylo by to nevyhnutelné, odstěhoval bych se ze Slovenska někam jinam.

 

Důležité je zachovat si čistý etický charakter. Nerad si stěžuji a nemám rád lidi, co si stěžují. Vycházím z toho, co mám a o čem jsem sám rozhodl. Naší povinností je, chovat se adekvátně k tomu co máme a za co jsme odpovědní. Je i druhá varianta. Všechno to změnit, ale to není má ambice.

 

Existují ve Slovenské republice muzikanti, kteří jsou protěžováni současnou vládou?

 

Jsou kolegové, kteří fungují v určitých politických souvislostech anebo kampaních různě orientovaných stran. Samozřejmě z toho potom "sklízejí plody". Pokud ale výrazně nikomu neubližují, je to jejich věc a mají na to právo. Chvála bohu, že jsme se dostali tak daleko!

 

A co ty?

 

Myslím si, že nejsem oblíbenec silně preferované slovenské lobby. Nevadí mi to, spíše naopak. Jsem ale překvapený, že mi na Slovensku přibývá fanoušků, zatímco v České republice je ztrácím. Komunikační bariéra, která mezi našimi zeměmi vznikla, to hrubé vysoké plexisklo - zabraňuje přenosu určitých informací. Je to na mně, abych si k těm lidem našel cestu. Ne kvůli trhu, ale abych kromě pěti milionu Slováků komunikoval i s deseti miliony Čechů. V tom neznám hranice, jen ve svých možnostech a talentu.

 

Honíš se za něčím?

 

Za zážitky, za projekty, za impulzy, za krásnými silnými lidmi. Už je pryč doba, kdy jsem se hnal jen za penězmi, ty jsou důležité jen do určité chvíle.

 

Kdybys mohl, podíval by ses do minulosti nebo do budoucnosti?

 

Stoprocentně do budoucnosti. Chtěl bych vidět své děti, až jim bude třicet let.

 

Proč?

 

Chtěl bych vidět, jak žijí, jestli jsou schopné, jak jsem je vychoval, co si o mně myslí a zda-li mají chuť se mnou ještě komunikovat.

 

Chtěl bys porovnat svůj poněkud problémový vztah s otcem?

 

To ne. On byl příliš hrdý a já zase hloupý na to, abychom našli společnou cestu. Dnes je zbytečné nad tím přemýšlet. Chybí mi jako při chůzi stín. V tom chrámu, který nazýváme život, někdo definitivně natáhl černé plátno na jedno ze dvou hlavních oken. Nedokážu si v tom domě představit světlo, kdyby někdo zahalil i to druhé okno. A to se určitě někdy stane.

 

To druhé okno patří mamince?

 

Ano. Já jsem jednoznačně definoval názor na vztah ke svým dětem v písni Filip věnované mému synovi, kde stojí: "Budem ti slúžiť do tej chvíle, kedy ti prestane být milé, že já som ten, ktorý z dobrej úrody, ťa raz tvojej mame urobil." A o tom to je.

 

Čeho se v životě bojíš?

 

Bolesti. Bojím se toho, že se nabourám v autě. Mám strach ze zubaře. Už jsem to říkal, jsem slaboch.

 

Ze ztráty citu a lásky k tvým nejbližším strach nemáš?

 

Nemyslím si, že to hrozí.

 

Uvažoval jsi někdy o sebevraždě?

 

Ano. Nemohu to ale udělat, protože mě zatím potřebují mé děti a já jim chci sloužit tak, jak jsem slíbil.
 
Listopad 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group