ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

USA ČESKÝMA OČIMA

 

CELÝ ŽIVOT SE ZABÝVÁM MYŠLENKOU, CO BYCH DĚLAL, POKUD BYCH NEBYL FOTOGRAFEM

Fotograf Oldřich Karásek má za sebou tisíce fotografií, desítky fotografických kalendářů a knih vysoké profesionální úrovně, mnohá ocenění na domácím i mezinárodním poli.

Narodil se v roce 1939 v Praze. Jeho otec, vyspělý fotoamatér, mu ukázal kouzlo temné komory, které mu učarovalo. Vystudoval fotografii na Průmyslové škole grafické a téměř dvacet let působil jako fotoreportér v různých novinách a časopisech. V červenci 1969 poprvé navštívil USA, aby zachytil start astronautů Apolla 11 na Měsíc. V té době pracoval v Londýně pro agenturu Vita Press, kde vznikly jeho unikátní snímky Beatles a dalších známých osobností.


Významná je jeho kalendářová tvorba, ale pro něj osobně jsou daleko důležitější a prestižnější jeho fotografické publikace o Praze ("Praha v proměnách světla" a "Symfonie pro sto věží"). V posledních letech fotografuje především pro agentury Tony Stone v Londýně a Peter Arnold v New Yorku.


Pane Karásku, vy jste chtěl být od mládí fotograf. Proč?

Já jsem asi na nic jiného nebyl šikovný. Ale když mi bylo šest, tak jsem řekl, že chci být hvězdářem nebo motocyklistou. Vyvolalo to obrovské veselí, protože tenkrát jsem nevěděl, že motocyklista není povolání. A ve dvanácti jsem chtěl fotografovat. Táta fotografoval pro zábavu, a tak jsem nevěděl, jestli se mi nebudou zase smát, že chci být fotografem. Když jsem se dozvěděl, že to povolání je, byl jsem rád a přál jsem si na tu školu jít.

Já vás typuji na fotografa, který dlouho chodí kolem námětu, než to zmáčkne, a neplýtvá materiálem.

K tomu jsem se dopracoval věkem. Do pětatřiceti jsem byl výhradně novinovým fotoreportérem. Kinofilmová Laica, žurnalistický styl. Vzpomínám na to v dobrém, ale dnes už na to nemám nervy. Mému věku přísluší víc styl, jakým dělám nyní.

Vyhrál jste také nějaké mezinárodní soutěže, získal čestné uznání ve World Press Photo. Jste soutěživý fotograf?

Já jsem nikdy neobesílal amatérské salony. Ale účast v profesionálních soutěžích, to pro mne byl pocit jakéhosi zadostiučinění. Tehdy to byla také jedna z mála možností, jak se dostat do světa. Například když jsem vyhrál v Cannes v roce 1967, dostal jsem jako první cenu návštěvu Francie a ještě mi k tomu tenkrát zapůjčili nové auto Renault 16. V roce 1968 už bylo úplně snadné dostat se ven, to jsem vyjel na rok. Zajímá vás to?

Já jsem tehdy vyjel na dovolenou a zafotit si do Anglie k novináři, který měl v Londýně fotoagenturu Vita Press. Přišel srpen 68 a já si s redakcí telefonem domluvil takovou roční dovolenou. Vlastně se to mohlo prezentovat jako stáž. Věděl jsem, že se jednou vrátím. Chtěl jsem hrát fér, měl jsem totiž redakční aparáty. Sice mne strašila představa, že to za rok budu muset řešit znovu, ale ten roční pobyt venku jsem si užíval. Byl to můj první dlouhodobý pobyt mimo domov a moc mě to bavilo.

Letos je vám 60 let. V tomto věku se lidé ohlížejí zpět. Bilancujete?

S tím stále čekám, protože "dokavad jsem zdravej a mladej", jezdím co možná nejdál do světa. Až budu "starej a nemocnej", tak budu jezdit blíž. Přestože v Evropě už jsem byl všude, s výjimkou Finska. Tahle země se mi, bůhví proč, vyhýbá.

Vy jste proslul také svými kalendáři. Je pro vás kniha možností využít snímky, které nevtěsnáte do kalendářů, nebo je pro vás vyšší metou?

Nejspíš satisfakcí... Kalendáře mají krátkou životnost, po roce zapadnou a nezanechají sebemenší stopu. Udělal jsem snad na padesát kalendářů, ale příliš o nich nemluvím. Ale knihy vám už zůstanou přišité. Jsou trvalejší. Řekl bych, že v knize je nejprestižnější užití fotografií, kterého se fotografovi může dostat. V obou případech však jde o systematickou práci. A to je dnes to, co mne baví.

Na knihu si už musíte udělat scénář. Kniha "USA českýma očima" vznikala tak, že asi po čtvrté návštěvě Států jsem měl v hlavě projekt a začal ho nabízet. A teprve když jsem věděl, že kniha bude, tak to začalo stát za to. Prostě jsem tam jel dodělat knihu. Věděl jsem, že v knize budou rozkládací panoramatické snímky, takže jsem je tak komponoval. To bylo krásné, to bylo ono. Proto trvám na tom, že pokud děláte na konkrétním projektu knihy, tak vás práce opravdu těší.

Proč je v názvu vaší nové knihy "českýma očima"? Mají Češi tak specifický pohled na svět, že se promítá i do obrázků?

Důvod takového názvu je jinde. V kostce se dá říci, že jako vznikala moje kniha Praha v proměnách světla, tak nyní pracuji v intencích "svět v proměnách světla". Takže v názvu knihy jsem chtěl zdůraznit, že je to autorská kniha a že fotograf je Čech. Víte, dnes vycházejí knihy složené z fotografií různých autorů. To nemám rád.

Já si nemyslím (a pokud ano, zajímalo by mne to), že české oči vidí nějak jinak. Ale já dnes všude ve světě fotografuji a používám to, co jsem se naučil na Praze. To není fráze, já skutečně ve všech městech hledám takové ty reflexy, průhledy na věže - nebo minarety, hodně používám teleobjektivy.

V tomto století zaniklo mnoho profesí, jiné zase vznikly. Jak na tom budou v příštím tisíciletí fotografové?

Bojím se, že fotografů bude čím dál tím méně. Fotky z Prahy od pražských fotografů se dostanou pomocí agentur do celého světa, a nebude potřeba, aby japonský fotograf jel fotografovat Prahu vlastníma očima nebo naopak. Agentury budou jako obchodní domy, které zahrnou svět lacinými fotkami a budou je distribuovat po celém světě. Tenhle trend bude pokračovat a určitě to profesi fotografů poznamená.

Také mám strach o to, že fotografie jako autorské dílo zanikne. Já jsem celý život musel čekat, až ten jelen přijde k tomu stromu. A když teď vidím, jak si to na obrazovce složí... Sledoval jsem východy a západy slunce a měsíce, měl jsem na to tabulky, na hvězdárně jsem si kupoval ročenky... I když složenou fotku odborník vždycky odhalí, vidí, že ten jelen má přece jen jiné světlo, obloha nějak nesedí... Ale 80 % trhu to bude vyhovovat.

Co vám fotografování dalo, a co vám vzalo?

Jsem jedním z mála šťastných lidí, kteří se živí svým koníčkem. Nepoznal jsem nic, co by mě bavilo víc než moje profese. Nikdy v životě jsem nebyl v situaci, že bych si přál, aby bylo víc hodin, než kolik právě je. Naopak, čas mi ubíhal rychleji, než bych si přál, protože jsem měl další úkoly a cíle před sebou. To je obrovský dar.

Jaká byla podle vás úloha fotografie v tomto století? Nemyslíte, že svět rozhýbala?

Víc než film nebo televize? Tohle století asi poznamenala hlavně televize. Už jen to, jak lidi dřepí doma. Zdá se mi, že čím vyspělejší země, tím prázdnější ulice, jen okna modře blikají.
květen 1999

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group