ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

GRI-GRI aneb PŘIZNANÝ PŮVAB A ZASTŘENÁ TAJEMSTVÍ SEYCHELSKÝCH OSTROVŮ

Stalo se to už před dlouhou dobou. Chystal jsem se na cestu do Afriky a na ostrovy Indického oceánu. Odjel jsem tedy do Itálie, abych - tak jsem si to alespoň plánoval - nasedl v Janově na vhodnou loď a odplul do některého východoafrického přístavu. Při potulce městem jsem prošel kolem výlohy jedné renomované letecké společnosti. Celý výklad zdobilo až kýčovitě krásné vyobrazení krajiny, jíž vévodily vysoké palmy a pod nimi mořské pobřeží, tak nádherné, že snad ani nemohlo být z tohoto světa. A nad obrazem nápis SEYCHELY a text: "Nasedněte do našeho letadla a za osm hodin budete na Seychelách - na nejkrásnější pláži světa."

A příští den jsem už opravdu seděl v letadle. A za slíbených osm hodin se skutečně v jásavé modři Indického oceánu ukázaly tisíc metrů vysoké žulové hroty hlavního seychelského ostrova Mahé. Sotva jsem se ubytoval, vydal jsem se - poslušen onoho imperativního vyzvání - na pláž Beau Vallon, která leží jen pár kilometrů od nevelkého hlavního města Seychel - Victorie.

Pláž - a pláže jsou tu opravdu jedinečné. Samozřejmě palmy, lehké šumění moře a písek jako pudr. Když jsem ale došel na konec Beau Vallon, náhle jsem uviděl úplně jinou - tu pravou - tvář Seychel: nikoli jemná zrnka písku, ale obrovité, hrubé bloky a balvany nejčistší žuly. A takové jsem pak poznával Seychely i všude jinde na jejich hlavním ostrově Mahé i na všech ostatních sousedních zemičkách souostroví - Praslinu, La Digue, Ptačím ostrově, ostrově svaté Anny, Silhouette a dalších.

Seychely nejsou jen zemí přiznaného půvabu, ale i zemí zastřených tajemství, mnoha tajemství. A za nimi jsem se na Seychely později častokrát vracel.



Foto: CONTRAST

V NEJSTARŠÍ ZEMI SVĚTA

Když jsem ve svém prvním seychelském dnu pochodoval po pláži Beau Vallon, narazil jsem u Bel Ombre na spleť oněch obrovitých žulových balvanů. A stejné žulové balvany lemují pobřeží celého ostrova i sousedních seychelských zemiček. Obrovitá granitová skaliska se vypínají i ve vnitrozemí ostrova Mahé. (Nejvyšší zdejší hora Morne Seychellois dosahuje 905 metrů.) Tvář Seychel, alespoň jejich zhruba padesáti centrálních ostrovů včetně všech obývaných, je tedy výrazně odlišná od obrazu korálových ostrůvků, jak jej známe z turistických filmů.

A toto je prvé tajemství Seychel: Seychely jsou - svým způsobem - vlastně nejstarší zemí světa. Alespoň z geologického hlediska. Jsou zbytkem dávného prakontinentu, který pokrýval značnou část jižní polokoule, a později se rozdělil na Afriku, Indii, Austrálii, Antarktidu a Jižní Ameriku.

Jak se postupně pohybovaly pevninské kry, začaly se jednotlivé části tohoto pradávného světadílu (geologové mu říkají Gondwana) před zhruba 650 miliony let od sebe oddělovat. Ale při roztržení dosud jednolité masy tu zůstalo v oceánu několik zbytečků, které vyhlížejí a mají geologickou stavbu přesně takovou, jakou měly skoro před miliardou roků.

Poslední drobečky roztrhané Gondwany - dnes Seychelská republika - leží v Indickém oceánu. Protože si mladý stát vyhlásil dvousetmílové pobřežní pásmo, vyplňují Seychely na mapě světa celých 1 000 000 km2. Ve skutečnosti však více než 99 % této plochy tvoří modravé vody oceánu. Země je tu všeho všudy 455 km2.

Z této plochy ještě značná část připadá na hlavní ostrov Mahé. Vedle Mahé patří k onomu žulovému jádru souostroví ještě více než čtyřicet dalších ostrovů, které sedí na společném podstavci, na takzvané "mahéské mělčině", ukryté nehluboko pod hladinou moře.

Ostatní ostrovy, tzv. vnější ostrovy Seychel, které jsou vzdálenější a takřka všechny lidmi neobývané, jsou korálového původu a opravdu se téměř ve všem podobají oněm proslulým atolům Malediv.



Foto: CONTRAST

ZA OTYLOU ESMERALDOU

Seychelané svou vlast považují za součást Afriky. I když v té části Afriky, která je Seychelám nejbližší (Etiopii a sousedních zemích) žili asi vůbec první lidé planety, na Seychelách až do časů objevitelských plaveb lidé prokazatelně nikdy nežili.

Byl to nádherně nedotčený svět živočichů a rostlin. Těžko vypočítat všechny druhy zvířat, které tu žijí. Jeden ale nesmím opomenout. Nikde jinde na světě jsem snad nespatřil tolik obrovitých želv! Želvy, nikoliv zlato či drahé kamení, byly mimochodem vůbec prvním bohatstvím, které tu první skuteční kolonizátoři získali. Roku 1742 přistála na ostrově Mahé francouzská expedice Lazara Picaulta a ulovila zde 300 velkých želv. Se svým živým nákladem pak Picaultovi lidé souostroví opustili. Jejich 300 želv skončilo v polévkových hrncích francouzské aristokracie.

Želv jsem ale viděl a potkal na Seychelách velice mnoho. Vůbec největší slávě se těší ta, která - tak jako místní žula - láme všechny rekordy dlouhověkosti. Je jí nesporně více než 150 roků. Seychelané jí říkají Esmeralda (na Seychelách dostávají želvy často jména). Obdivují ji nejen pro její metuzalémský věk, ale i pro její neuvěřitelnou "otylost". Při mé poslední návštěvě na Seychelách vážila Esmeralda přesně 298 kg a 10 dkg. Protože ale od té doby už opět uplynulo několik týdnů, předpokládám, že želví prababička jistě pár kilo přibrala a dokázala překročit fantastickou hranici 3 metráků.


PROMĚNY

Seychelské ostrovy obývali nejrůznější živočichové, jenom lidé tu nikdy nežili. Až v 8. století snad ostrovy spatřili arabští mořeplavci - možná i onen proslulý tulák Ibn Battúta. Na počátku 16. století sem při hledání Indie přišli Portugalci. Vasco da Gama zanesl Seychely poprvé do námořních map. Portugalci ale toužili po Indii, po drahých kamenech a po koření. A to na Seychelách nenalezli. A nebyli tu ani domorodci, které by bylo možné konvertovat na křesťanskou víru. A tak tyto krásné divoké země nejprve využívali jen piráti jako úkryty pro své naloupené poklady. O jednom z nich, divokém La Buseovi, budu ještě vyprávět.

Teprve v polovině 18. století sem přicházejí Francouzi. Onen Lazare Picault, který tu lovil želvy, ostrovy trochu poznává a dává jim nové jméno - Iles d'Abondance (Ostrovy nadbytku). Do té doby se jim říkalo portugalským názvem As Sete Irmas (Sedm sestřiček).

Několik let po Picaultovi připlouvá další Francii sloužící kapitán - Ir Corneille Morphy a na Mahé zdvihne takzvaný Kámen vlastnictví (Pierre de Possesion), jímž oficiálně zabírá a odevzdává Seychely do vlastnictví francouzského krále Ludvíka XV. Aby se zavděčil svému králi, hodlal zároveň přičinlivý Ir ostrovy opět nově pojmenovat - samozřejmě panovníkovým jménem. Protože ho ale už mnozí předběhli a pojmenovali po Ludvíkovi celou řadu jiných zemí a měst, rozhodl se dát ostrovům jméno toho, kdo zase jemu dával peníze - tehdejšího ministra financí Jeana Moreaua de Sechelles.

Po pravdě řečeno, křtitel ostrovů Sechelles na svou zemi nikdy nevkročil, možná ani přesně nevěděl, kde vůbec leží. O několik let později (v roce 1770) přistála však na Seychelách první skutečná kolonizační výprava. Na ostrůvku svaté Anny, ležícím přímo před východním pobřežím Mahé, se vylodilo 14 francouzských odvážlivců. Těchto "čtrnáct statečných" tak dalo základ dnešnímu seychelskému národu.

Francouzi pak začali na svoje první zemědělské podniky dovážet černochy z východní Afriky a Malgaše z Madagaskaru. Lidé se tu vesele mísili a k této černobílé směsi přidali své i Indové, Číňané, Arabové z Ománu a i další lidské skupiny. A tak vznikl přátelský koktejl jménem seychelský národ.

Úřady Seychelské republiky ovšem tak jako tak nerozlišují obyvatele svého státu podle barvy pleti. Ostatně bylo by to krajně obtížné. Naopak velice důsledně místní úřady evidují, zdali se ten či onen občan státu narodil "z lože manželského", či "nemanželského". Matriky hovoří zcela přesvědčivě: 76 % všech obyvatel Seychelské republiky se narodilo mimo manželství - svobodným či opuštěným matkám či párům, které žily neoddány v dočasném partnerském vztahu.

Nemanželské děti nečeká ale na Seychelách úděl "parchantů" - páriů.


Kreolské děti jsou opravdu děti ráje. Nejen
díky romantickým kulisám ostrovů, na kte-
rých žijí, ale i díky pohodové výchově.

Místní společnost se na ně dívá jako na všechny jiné děti, jako na zcela rovnoprávné členy této komunity. Tomu odpovídá i fakt, že oficiálně uzavřená manželství nejsou na tomto souostroví ani zdaleka považována za "něco lepšího", "něco výhodnějšího".

Všichni ti černí, bílí, žlutí i jinak barevní obyvatelé ostrovů se však museli mezi sebou nějak dohovořit. Jazykem prvních osadníků byla francouzština. Z ní a za přispění četných slov přejatých z afrických jazyků, z malgaštiny, ale i z angličtiny, vznikl jazyk, kterému tu říkají kryol (kreolský jazyk).

Ovšem oficiálním "prvním" jazykem Seychelské republiky je dnes přirozeně angličtina, poněvadž ostrovy byly od roku 1810 až donedávna součástí britského impéria.


SKOŘICE A PRAPORY

Francouzi, přesně řečeno Pierre Poivre (jak případné jméno - Poivre znamená francouzsky pepř, koření), tu zavádějí v roce 1772 pěstování skořicovníku. Ostrovy se tak na dlouhý čas stávají zemí skořice.

Právem jsem v samém srdci hlavního města Victorie nalezl pomníček zasvěcený právě tomuto otci seychelské skořice. Ceněnou skořicí najednou ostrovy získávají ještě více na významu. Původně bylo jejich hlavní předností v očích evropských mocností to, že "tak šikovně ležely na trase námořních cest vedoucích Indickým oceánem".

A tak zatímco dříve například Portugalcům ani nestálo za to formálně ostrovy zabrat, teď začínají o Seychely náhle zápasit dva velice mocní soupeři: Francie, jíž Seychely náleží, a Anglie, která by si je velice přála získat. Boj o Seychely trval celých patnáct roků. Jeho svérázným hrdinou byl francouzský správce souostroví, rytíř Quénan de Quinssy. Když se anglická flotila objevila před ostrovem Mahé, sám dobrovolně složil zbraně, vzdal se Angličanům, a dokonce sám sepsal písemnou kapitulaci. A hned také vyvěsil anglický prapor.

Sotva však Angličané odpluli, Quinssy znovu vyvěsil francouzskou vlajku a velice důrazně se prohlásil za věrného představitele Francie, za opravdového francouzského vlastence. Zanedlouho připluli Britové znovu. A hra se přesně opakovala. Velitel francouzských jednotek Quinssy opět bez boje kapituloval, opět se přidal k Angličanům, a jakmile noví páni odpluli, opět se změnil ve Francouze.

Tak se to - věřte nevěřte - opakovalo celkem sedmkrát. Nakonec ale Angličané zůstali natrvalo. A správce ostrovů - rytíř Quinssy? Ten se definitivně stal věrným stoupencem anglické koruny a stoprocentním, roduvěrným Angličanem. A navíc učinil už jen jediné: své francouzské příjmení Quinssy si změnil na angličtější Quincey.

Od roku 1810 až do vyhlášení Seychelské republiky, k němuž došlo v roce 1976, zůstaly pak už ostrovy v britských rukách. Jen přetavená francouzština - ona "kreolština" - přežívá v řeči Seychelanů až dodnes.


KRALEVIC, NEBO ŠVEC?

I když Francie později ztratila Seychely ve prospěch Británie, přesto tu prý i pod britskou vlajkou žil jeden tuze významný Francouz. Po pádu Bastily jak známo revoluční lid popravil krále Ludvíka XVI. i jeho manželku Marii Antoinettu. Jejich syn Ludvík XVII. dauphin, v čase revoluce desetiletý, však jakobínské zabíjení přežil. A právě o jeho dalších dramatických životních osudech mi na Seychelách vyprávěl snad každý člověk (a to přesto, že se ve skutečnosti jedná o historiky neověřený příběh).

Mladého dauphina prý přijal za svého pařížský švec jménem Poirée, po němž si následník trůnu změnil jméno. Když chlapec modré krve dorostl, odešel - opět prý - na Seychelské ostrovy. Oženil se tu s místní černoškou a ta synu popraveného krále postupně povila sedm dětí. Všem sedmi pak také mezi jejich první jméno vložil kralevic jméno Ludvík či Marie.

Ludvík Poirée na ostrově Mahé v polovině 18. století zemřel. V jeho pozůstalosti byl objeven nádherně opracovaný stříbrný erb Bourbonů a také obrazy jeho údajného otce Ludvíka XVI. a nešťastné Marie Antoinetty. Ani to ale ještě nic jednoznačně nedokazuje. Konec konců podle jiné historické verze Ludvík XVII. podlehl již v r. 1795 při svém věznění v pařížském Templu infekci.

Rodina Poirée skutečně na Seychelách žije i dnes. A to, zdali byl jejím předkem francouzský švec, nebo francouzský král, je nyní už úplně jedno.

Toto - jedno z oněch mimo ostrovy málo známých seychelských tajemství - je i nyní velice živé. A to v nejrůznějších podobách. Přímo v hlavním městě Victorii jsem se například velice dobře naobědval v hotelu, který nese jméno - "Auberge Louis XVII.".


PO OSTROVĚ MAHÉ

Tak jako záhadný syn popraveného krále, tak jako skoro každý jiný jsem i já vkročil na Seychely právě na ostrově Mahé. Branou pro mých deset návštěv Seychel mi vždycky bylo buď letiště, nebo přístav ve městě Victorii.

Victoria - tato metropole Seychel, pojmenovaná po veleslavné britské královně - o sobě s pýchou tvrdí, že je "nejmenším hlavním městem světa". Já jsem, pravda, viděl ještě menší metropole jiných států, v každém případě je ale Victoria skutečně nevelká. A platí o ní, "co je malé, to je hezké".

V několika hlavních ulicích Victorie by dokázal zabloudit jen úplný trouba. Žádné velké atrakce toto město ovšem nenabízí. Na křižovatce dvou místních hlavních ulic - třídy 5. června a třídy Nezávislosti - stojí líbezně mnohokrát zmenšená kopie londýnského Big Benu, kdysi darovaná Brity obyvatelům jejich odlehlé kolonie v Indickém oceáně. Trochu dále se zdvíhá výstavná katolická katedrála Neposkvrněného početí (Seychelané jsou z 95 %, alespoň oficiálně, římští katolíci). A pak jsou tu i další památníky: jeden, velice moderní, představuje Evropu, Afriku a Asii - tři kontinenty, z nichž přišli na Seychely jejich nynější obyvatelé. Nedaleko pak stojí další socha Zonm Lib, což znamená něco jako "osvobozený otrok". Socha skutečně představuje bývalého otroka, který trhá své okovy. Velice důležitou částí města ležícího daleko ve vodách Indického oceánu je samozřejmě místní - značně rozlehlý přístav.

Hlavní zajímavosti ostrova Mahé ovšem na mě - etnologa - čekají na seychelském venkově. Ostrov je hornatý, hustě pokrytý leckde jen těžko proniknutelným tropickým lesem.

Vůbec nejraději tu pobývám v místě, kam návštěvníci turistických rájů zpravidla nesměřují - ve "fabrice". V závodě, ležícím nedaleko vrcholu Morne Seychellois, který zpracovává úrodu místního velice kvalitního čaje. Z malé vyhlídkové terasy patřící k továrně se mi tu při číšce zdejšího čaje otevírá nádherný pohled na východní svahy žulových mahéských hor, na vzdálený ostrov Conception a na azur Indického oceánu.

V izolovaných vesnicích a samotách venkovanů ležících ještě dále na jih v kopcovitém vnitrozemí jsem pak nalézal to, co jsem na Seychelách skutečně hledal. Podobu vlastní kultury tohoto ojedinělého národa míšenců, žijícího uprostřed nekonečného oceánu. V lidové kultuře Seychelanů hrají pak nesporně zcela přednostní roli africké, černošské tradice...


SLAVNOST POD HOROU BRULÉE

Nikdy nezapomenu, jak jsem byl před dvaceti roky pozván obyvateli samoty ležící nedaleko pod vrcholem jihomahéské hory Brulée na celonoční slavnost, spíš skoro obřad.

Nejprve, dlouho před zahájením slavnosti, místní lidé postavili hranici (dřeva je tu přece všude dost) a rozdělali oheň. A potom, když nastala tropická noc, přišli i účastníci slavnosti.

Tuhle seychelskou "fiestu" jako by nikdo neorganizoval. Místní venkovany totiž nikdo nemusí nutit, aby se veselili. Radost je v nich. Mají ji v žilách.

Kromě mě tu tehdy nebyli žádní cizinci, žádní "čistě bílí" lidé. Kdosi mi hned zvečera nabídl kalíšek a pak ještě další kalíšky toddy. Toddy je víno získávané kvašením mízy seychelské palmy. Ne každé, ale jen určitého druhu palem. A protože toddy hraje v životě Seychelanů důležitou roli, jsou dokonce tyto "alkohol skýtající" palmy úředně registrovány a jejich majitelé musí, nebo alespoň museli z opojného vlastnictví republice dokonce platit zvláštní daň.

Bez ohledu na daně teklo ale tehdy pod horou Brulée palmové víno proudem. A když už jsem měl skoro dost, "dorazili" mě hostitelé druhou místní kořalkou - říká se jí bacca. Baccu získávají venkované kvašením cukrové třtiny. V některých seychelských osadách dokonce existují zvláštní, úřady povolené "bacca-domy", kde se podává výlučně jen tento nápoj...


TANČIT SEGU, TANČIT MUTIU

S baccou a palmovým vínem v krvi jsem byl ochoten a připraven zúčastnit se i toho, co jsem od své návštěvy venkovské slavnosti pod horou Brulée původně vůbec neočekával: tance.

Nejprve se tu tančila sega. Sega je - tak jako ono opojné palmové víno - také výrazem seychelské identity. Je jistě nejvlastnějším národním tancem souostroví. Je asi tím, čím je třeba polka pro Čechy, čardáš pro Slováky a Maďary či mazurka pro Poláky.

Po ještě dalších sklenkách toddy přišla na řadu i mutia. Tak jako sega, má i mutia výrazně africký charakter. Je však mnohem erotičtější. Pohyby mužů i žen tančících mutiu jsou nadmíru senzuální. Jejich smyslnost je tak očividná, že církev, která má na Seychelách stále mimořádně silný vliv, mutiu důrazně zavrhuje.

Tady, při světle hořícího dřeva, však nikdo nikomu nic nezakazoval. Páry, kterým se zachtělo, odešly jen pár metrů hlouběji do lesa. A - když žádost pominula, vrátily se s naprostou samozřejmostí k ohni, k dalšímu tanci a k další skleničce palmového vína.

Já jsem nikým odveden nebyl. Zato jsem mohl s úžasem naslouchat zvláštní hudbě, která tento nadmíru smyslný tanec doprovází. Venkované hráli na bubny potažené zvířecími kůžemi a také na seychelskou "kytaru", či spíše snad citeru, kterou tu nazývají africkým slovem mulumpa.


MÉ GRI-GRI Z TAKAMAKY

Ještě dál na jih od oné hory Brulée, v sousedství seychelské osady Takamaka, jsem zanedlouho mohl poznat i to, co mě ze všech tajemství těchto ostrovů zajímalo vůbec nejvíce: seychelské gri-gri.

Vlastně všechno, co má co dělat s černošskou magií, s tradičními předkřesťanskými náboženskými představami, označují Seychelané souborným názvem gri-gri. (I když vlastní gri-gri jsou jen amulety tvořené místními kouzelníky.) Gri-gri je něco podobného jako proslulé "medicíny" severoamerických Indiánů. Tedy kouzelníkem sestavený balíček obsahující nejrůznější předměty a substance.

Pravé seychelské gri-gri jsem si samozřejmě velice přál získat, vlastnit. Gri-gri mně ovšem může připravit právě jen seychelský "kouzelník", jak tu někdy říkají - "gri-gri-man".

Tak jako čarodějové v jiných částech světa, provozují gri-gri-mani hlavně bílou magii - tedy vyrábějí takové čarodějné prostředky, které mají jejich "zákazníkům pacientům" přinést užitek: zdraví, rozmnožení majetku, úspěch v životě.

Kde však je bílá magie, tam existuje zákonitě i magie černá. A tak i seychelští kouzelníci prý ovládají (nebo alespoň ovládali) též čarodějné umění někomu uškodit nebo někoho čarodějným způsobem i usmrtit. K těmto čarodějným úkonům škodícím lidem používali tu prý kouzelníci například kosti a celé části těl zemřelých, jež tajně vyjímali z hrobů. A znali prý i ještě drastičtější metody.

Dnes už se Seychelané - a to jen v odlehlých místech těchto ostrovů - obracejí na poslední kouzelníky, kteří tu ještě působí, výlučně jen s prosbami o bílou magii.

Když jsem tehdy prostřednictvím svých seychelských přátel získal možnost navštívit nedaleko vesnice Takamaka tamějšího kouzelníka, musel jsem si samozřejmě vymyslet důvod, který mě k němu přivádí, záležitost, v níž by mně mohlo čarodějné gri-gri pomoci. A protože jsem se s nikým nesoudil, mé zdraví bylo také v pořádku a po žádném majetku jsem nebažil, zdůvodnil jsem svou návštěvu u něj tím, že se mi - a to byla žel pravda - nikdy nevedlo a nevede získávat náklonnost osob opačného pohlaví.

V doprovodu takamackého muže jsem navštívil zcela osaměle stojící chýši, vlastně dům tamějšího kouzelníka. Dům měl jako správné "zdravotnické zařízení" dvě místnosti: "čekárnu", kde seděli a s překvapením si mě - bílého "pacienta" - prohlíželi kouzelníkovi zákazníci. Druhou místností byla kouzelníkova "ordinace" - prostě zařízený pokoj plný nejrůznějších lahviček a nádob s tekutinami a prášky prapodivného původu.

Kouzelník se otázal, co mi chybí. A já uvedl, že si neumím získat přízeň žen. Čaroděj se zamyslel, pak se na mě s neskrývaným despektem podíval, přitom jeho oči jasně říkaly: "oh hochu, tobě těžko něco pomůže". Přesto mi ale velkoryse sestavil, vlastně smíchal z několika substancí - bylo mezi nimi i trochu suché kopry (jádra kokosového ořechu) - "medicínu", vše uložil do váčku, přikázal mi, abych toto jeho zaručeně spolehlivé gri-gri nosil stále u sebe, a pak - pak budu mít u žen úspěchy, které by mi záviděl i Casanova.

Zaplatil jsem své gri-gri několika rupiemi a rozloučil se. Mé úspěchy na tomto poli byly i nadále stejně nulové jako před návštěvou takamackého kouzelníka. Přesto jsem nevykonal tuto návštěvu nadarmo. I když jsem nezískal přízeň dam, získal jsem ojedinělé poučení o podobě dožívajícího seychelského kouzelnictví a o tom, jak zdejší mistři bílé magie připravují svá gri-gri dnes.


POKLAD NA PLÁŽI BEAU VALLON

Ještě jednou jsem se vrátil na nejvyhlášenější pláž Beau Vallon, která ostrov Mahé tak proslavila. Znovu jsem došel až do oblasti Bel Ombre. Tady někde, snad přímo pod pískem pláže anebo možná v bludišti balvanů či v jakýchsi pobřežních kanálech, které se ale odkrývají jen v čase odlivu, uložil francouzský pirát Olivier Lavasseuer, zvaný La Buse, všechny své "úlovky".

A to je další vzrušující tajemství Seychel. La Buse byl jakýmsi "pirátem Morganem Indického oceánu". Podobně jako Morgan v Karibském moři, řádil Olivier Lavasseuer v oceánu mezi Afrikou a Indií, zmocňoval se a vylupoval desítky lodí. Jeho nejmilejšími oběťmi byly portugalské plachetnice, které pluly z indické Góy k mysu Dobré naděje a dál do Lisabonu.

La Buse se navíc - a to nebývalo u pirátů vždycky zvykem - spojoval ke svým loupeživým podnikům s nizozemskými a zejména britskými piráty.

Lavasseuerovi se absolutní superlup podařil ve 20. letech 18. století, kdy se spojil s anglickým bukanýrem Taylorem. Jejich lodě společně přepadly velikou portugalskou plachetnici Vierge du Cap, jež vezla do Lisabonu mnohé z toho, co získal portugalský místokrál a katolický arcibiskup v indické Góe. Do rukou francouzsko-britského spolku námořních lupičů padla tehdy dozajista největší kořist, jaké se kdy piráti v Indickém oceánu dokázali zmocnit. Výsledek tohoto internacionálního přepadení byl skutečně fantastický: každému členu posádky své lodi vydělil La Buse z lupu 5000 guineí, každý jeho námořník také dostal 42 briliantů. Mnohem větší část kořisti si ale Lavasseuer ponechal sám pro sebe. A tuto část skutečně ukryl někde na Seychelách. Velice pravděpodobně zde v oblasti Beau Vallon.

V roce 1730 se osud k pirátovi náhle obrátil zády. Lavasseuer byl na ostrově Réunion zajat a na místě bez odkladu popraven. Těsně předtím, než byl oběšen, hodil pirát do davu přihlížejících mapu s vyznačením místa na Beau Vallon při Bel Ombre, kde prý jeho poklad spočívá. A ještě stačil zavolat: "Hledej na Seychelách každý, kdo můžeš..." Potom už dostal oprátku na krk.

Z Réunionu však bylo v těch časech na Seychely velice daleko, také mapka se během času někde ztratila. Nezmizela ale víra, že Lavasseuerův poklad bude jednou na Beau Vallon nalezen. Po druhé světové válce pátralo po Lavasseuerově pokladu v oblasti nejslavnější mahéské pláže postupně několik hledačů. Jeden z nich - penzionovaný britský koloniální úředník - tu strávil celých 25 roků. Vytrvalý Angličan dokonce založil akciovou společnost na vyzvednutí pirátova zlata. Akcie šly velice dobře na odbyt, takže hledač pokladu k penězům nakonec opravdu přišel. Ovšem Lavasseuerův poklad tady někde na svého objevitele stále ještě čeká.


ČESKÉ KRÁVY A SEYCHELSKÝ OŘECH

Na palubě trajektu jsem se vydal na Praslin - "Ostrov ořechů". Seychelské "ořechové putování" jsem vlastně zahájil už před mnoha lety. To když jsem kdysi četl vyprávění o tom, kterak císař Rudolf II. shromažďoval na Pražském hradě umělecká díla i kuriozity do své velkolepé sbírky. S překvapením jsem se tehdy dozvěděl, že panovník velice bažil nejenom například po Dürerových obrazech, ale i po jednom ořechu. Onen ořech byl tehdy v této publikaci i vyobrazen. Měl velice neobvyklý tvar: takřka přesně kopíroval podobu dolní části ženského těla - hýždí, stehen, lůna. Tento prazvláštní ořech, snad největší na světě, plodí palma, která roste výlučně jen na seychelském souostroví.

To pražský panovník samozřejmě nevěděl. Věděl jen, že ořech této palmy je tou "nejvzácnější vzácností". A věřil také (a nejenom on), že velice "ženský" tvar ořechu zaručuje svému majiteli úspěch v milostných záležitostech a že z takovéhoto ořechu se dá připravit velice účinné afrodiziakum.

Exemplářů zázračného ořechu bylo v oné době známo jen velice málo. Jeden získal nizozemský admirál Hermassen od jistého malajského sultána. Císař, který si velice přál tímto orientálním pokladem obohatit svou pražskou sbírku, nabídl za ořech admirálovi neuvěřitelných 4000 zlatých dukátů. To bylo - jak zaznamenaly tehdejší prameny - tolik, kolik tehdy v Čechách stálo 500 dojnic. Císař ovšem nepotřeboval krávy, císař chtěl ořech.

Ořech zcela jistě pocházel ze Seychel. Na pobřeží malajského poloostrova ho zřejmě zanesly vlny oceánu. Podivuhodný ořech je plodem takzvané Seychelské palmy, které tu místní lidé říkají coco-de-mer (čili mořský kokos). Botanici mu sice latinsky říkají "maledivský", poněvadž prvé mořské kokosy poznali Evropané na Maledivách, ale i tam je jen zanesly proudy oceánu.

Na Maledivách ovšem nesměl vlastnit vyplavené ořechy nikdo jiný než sám svrchovaný vládce souostroví - maledivský sultán. Za nedovolené držení vyplavených coco-de-mer hrozil jejich nálezcům, kteří ořech panovníkovi neodevzdali, trest smrti.


JAK SE MILUJÍ PALMY

Mořský kokos roste výlučně v Seychelské republice. A početněji vlastně už jen na ostrově Praslin, kam teď mířím. Loď přistává u mola v zátoce Grande Anse. A odtud, podél říčky Nouvelle Decouvérte, už jedu po úzké silničce mahagonovníkovými a blahovičníkovými lesy do vnitrozemského praslinského Národního parku Vallée de Mai.

Konečně jsem za branou. Mám pocit, jako bych vstupoval do amazonského pralesa. Je tu temno a dusno. Porost je velice hustý, místy zcela neprostupný. Všude liány, epifyty. Občas zaslechnu i křaplavý hlas zdejšího černého papouška. A potkávám tu i četné ještěřičky.

První palmy jsem spatřil hned na okraji Vallée de Mai. Jsou vysoké, zvláštní, jako je zvláštní jejich obrovité semeno. Palmy coco-de-mer jsou vlastně dvojdomé rostliny. Stojí tu stromy ženské a stromy mužské, stromy samčí a stromy samičí. Ořech plodí palmy ženské.

Mužské a ženské stromy tu rostou zpravidla těsně vedle sebe. To kvůli opylování, jak mi vysvětlil botanik, který mě praslinským parkem provázel. Místní venkované vidí ovšem všechno jinak: mužské a ženské palmy tu stojí tak blízko vedle sebe proto, že se v noci milují. Jen takto - z jejich milostného styku - tvrdili mi, se může ořech narodit. "Soulož palem" ovšem nikdo z nich nikdy neviděl. Ani nesmí. Tento "pohlavní styk stromů" je pro lidské oči tabu. A kdo by toto tabu porušil, ten by samozřejmě zemřel.

"Výsledkem" palmového milování jsou ořechy. Dozrávají velice dlouho. Prý 6 až 8 roků. Také sama palma žije velice dlouho. Často i 700, 800 roků. Mužské stromy jsou podstatně vyšší než palmy ženské. Často dosahují i výšky více než 30 metrů. Ženské palmy jsou menší a jakoby bachratější.

Praslin je poslední oázou těchto zázračných palem na celém souostroví. Jinde dožívají už jen poslední osamělé exempláře. Dnes jsou ořechy z Praslinu vyhledávaným suvenýrem pro bohaté turisty. I dnes totiž mnozí návštěvníci i místní lidé přisuzují "mořskému kokosu" někdy až zázračné účinky.

Tímto tajemstvím Seychel se Evropané zabývali vlastně ještě dříve, než vůbec tyto ostrovy osídlili. V Holandsku vyšla například kniha, která na základě ořechů získaných nizozemskými námořníky na Maledivách detailně popisovala, co všechno dokáže coco-de-mer léčit.

V minulém - už osvíceném století vstoupil pak seychelský ořech i do studia Bible: tehdy totiž přišel na Praslin britský námořní důstojník Charles Gordon, který hledal v biblických příbězích racionální jádro. Chtěl mimo jiné zjistit, v které části zeměkoule se nacházel biblický ráj. A nyní spatřil na Praslinu Vallée de Mai a uviděl jeho neuvěřitelnou cocco-de-mer. A nepochyboval: ano, to je ten pravý, jediný biblický ráj. A zdejší palma, to je onen biblický strom poznání, jehož zakázaný plod Adam a Eva okusili. Což právě tento ořech svým tvarem nepokouší?


VŮL A JÁ

Na dalším ze seychelských ostrovů La Digue jsem se setkal s voly. Také La Digue má jen maličké přístaviště vybudované v sousedství zdejší veliké plantáže kokosovníků. Hned u mola jsem ladigueské voly uviděl. Zatímco na Mahé už jezdí spousta automobilů a i po palmovém Praslinu jsem cestoval terénním vozem, dopravu na celém La Digue obstarávají výlučně jen volské povozy. Pyšní se označením "taxi".

Rovnou z přístavu jsem se jedním volím taxíkem nechal zavést k žulovým skalám v pobřežní oblasti Pointe Source d' Argent a k pláži Anse La Source de Jean. Zdejší neuvěřitelná konstelace nejbělejšího písku a barevných žulových balvanů je doslova snem každého kameramana. (Také já jsem tu pořizoval četné filmové záběry.) Obraz, který tady příroda sestavila, nemá asi na světě vůbec obdoby. Alespoň jeden důkaz: když největší karibská firma produkující nejznámější tamější rum hledala pro své reklamní spoty krajinu, která by půvab Karibiku dokumentovala nejlépe, nenalezla na všech karibských ostrovech jediné místo, které by bylo svými půvaby schopno konkurovat této části pobřeží La Digue. A tak byl za "zaručeně pravou" karibskou krajinu zvolen tento ostrov, vzdálený od Karibiku patnáct tisíc kilometrů.


OSTROVY NEJKRÁSNĚJŠÍCH, OSTROVY NEJKRÁSNĚJŠÍ

Má jedna volská síla mě dovezla ke kokosovníkové plantáži Union Estate. Je-li z hlediska zemědělské produkce Mahé ostrovem kukuřice a Praslin ostrovem vanilky, pak La Digue je ostrovem kokosových ořechů. Právě sušené jádro kokosového ořechu - kopra - bylo velice dlouhý čas hlavním exportním produktem Seychelských ostrovů. A i dnes je Union Estate největším podnikem na ostrově. Na kokosovníkové plantáži a v přidružených provozech tu pracuje každý druhý zaměstnaný obyvatel ostrova.

Turisté ovšem dnes nepřicházejí na Union Estate ani tak kvůli kokosům, jako kvůli elegantní budově, která stojí v prostoru plantáže. Právě zde byl totiž natočen jeden z dílů velice proslulého soft-erotického seriálu Emanuelle.

Já jsem svou poslední návštěvu Seychel uskutečnil jen několik týdnů poté, co se tu - a to zcela výjimečně již podruhé za sebou - konala volba Miss World.

Vítězka i ostatní superkrasavice už Seychely opustily. Ale krása na těchto ostrovech zůstala. Kdybych byl Seychelany pověřen, abych vymyslel reklamní slogan propagující jejich vlast, zněl by asi takto: "Ostrovy nejkrásnějších, ostrovy nejkrásnější."


SEYCHELY

V roce 1810 definitivně získala Seychelské ostrovy Británie. Anglickou kolonií pak bylo toto souostroví až do roku 1976, kdy byla vyhlášena nezávislá Seychelská republika. Jejím prvním prezidentem se stal James Mancham - mladý právník z movité místní rodiny, zakladatel a vůdce Seychelské demokratické strany, ustavené v roce 1964.

Zatím druhým mužem v zemi, ministerským předsedou, byl zvolen levicověji orientovaný Albert René, vůdce druhého místního politického seskupení - Seychelské sjednocené lidové strany.

Už pouhý rok po vyhlášení nezávislého Seychelského státu byl, v době, kdy sám pobýval na státní návštěvě v zahraničí, svržen prezident Mancham a jeho místo v čele mladé republiky zaujal Albert René. V dalších prezidentských volbách byl pak už René jediným kandidátem a i při posledních volbách (v roce 1993), kdy už měl protikandidáta - opět onoho Jamese Manchama, získal René většinu voličských hlasů.

O málokteré africké zemi lze tedy říci to, co o Seychelách: že totiž v jejich politickém životě hrály a hrají již 35 roků hlavní a vlastně jedinou roli dva stále stejní muži a dvě stále stejné strany. Občas se ovšem zablýskalo i zvenčí. Kuriózní, ale i dramatický byl zejména nájezd skupinky 44 bílých dobrodruhů, kteří přestrojeni za členy vymyšleného rugbyového klubu přistáli ve svazijském letadle na letišti ve Victorii se záměrem zmocnit se nečekaným přepadením tohoto hlavního města, celého souostroví a vlády nad ním. Celníci však při rutinní prohlídce zavazadel objevili u "hráčů rugby" četné zbraně. Prozrazení nájezdníci začali střílet. Dokázali ovládnout letiště a zmocnit se indického letadla, jehož posádku donutili, aby je odvezla zpět do Afriky.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group