ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PUSTINOU ZÁPADNÍ SAHARY

 

Schizofrenní statut Západní Sahary je jednou z nejpozoruhodnějších rarit současného světa. Na jedné straně je formálně vyhlášená a světovým společenstvím uznaná, avšak neexistující Saharská demokratická republika, a na druhé její v praxi existující a mezinárodně tolerované přičlenění k Maroku. My jako turisté sem můžeme bez zvláštních víz a bez problémů. Pro diplomaty, jak nám vysvětlil pan konzul na české ambasádě v Rabatu, je to jiné. Pro ně existuje Maroko pouze v původních hranicích a jejich pověření a pravomoci se na Západní Saharu nevztahují.


BRÁNA SAHARY

První věc, jíž si zákonitě všimne každý cestovatel směrem na jih, je narůstající počet uniformovaných hlídek. V každém městě a na každé významnější křižovatce budete zastaveni policejní či vojenskou hlídkou. Návštěvník se musí obrnit trpělivostí a stále znovu vyplňovat evidenční formuláře a odpovídat na důležité otázky typu: "Jaké je vaše pohlaví?" či "Jak se jmenuje váš otec?"

Asi 150 km od Agadiru překonáváme hlavní hřeben Antiatlasu, nejjižnějšího z horských pásem Atlasu. V průsmyku Tizi-Mighert symbolicky zastavujeme u poutače, který oznamuje, že právě projíždíme branou Sahary. Těžko definovat, kde poušť skutečně začíná, avšak jak ukrajujeme další a další kilometry, vegetace pozvolna, ale trvale ubývá. Čas od času míjíme exotická stáda velbloudů.

Ráno překračujeme pomyslnou hranici Západní Sahary. Bývalá španělská kolonie je jednou z nejpustších zemí světa. Území o rozloze dvojnásobku bývalého Československa obývá pouhých čvrt milionu lidí, takže hustota zalidnění je necelý jeden obyvatel na kilometr čtvereční. A k tomu ještě polovina obyvatel žije přímo v El-Aaiúnu.


TAHANICE O FOSFÁTY

Historie oblasti v posledním čtvrtstoletí je bouřlivá. Bývalá kolonie Španělská Sahara získala v roce 1975 pod názvem Západní Sahara nezávislost. Jiný názor na budoucnost tohoto území však měli sousedé. Maroko a Mauritánie se rozhodly rozdělit si je mezi sebe. Marocký král Hasan II., který letos sedí na trůně již třicátý sedmý rok, vyslal 6. listopadu 1975 na 350 tisíc svých poddaných na tzv. Zelený pochod do Západní Sahary a obsadil ji.

Národně osvobozenecké hnutí zvané Polisario podporované Alžírskem, které rovněž mělo v oblasti své zájmy, zahájilo proti Maroku a Mauritánii válku. Roku 1976 Polisario, vyhlásilo Saharskou arabskou demokratickou republiku s exilovou vládou v alžírském Tindoufu. Po vojenských neúspěších Mauritánie roku 1979 od svých nároků na Západní Saharu ustoupila, boje mezi marockou armádou a Polisariem však probíhaly ještě celá 80. léta. Maroko obsadilo téměř celé území a konečně v roce 1991 se obě strany dohodly na příměří s tím, že definitivní politické řešení přinese referendum, v němž by samotní obyvatelé Západní Sahary rozhodli o tom, přejí-li si nezávislost, nebo zda souhlasí s přičleněním k Maroku.

Kamenem úrazu se stala otázka, kdo se smí referenda účastnit. Polisario trvá pouze na Sahraujích, většinou dosud kočujících původních obyvatelích, zatímco marocká strana na všech, kteří nyní Západní Saharu obývají. Během uplynulých let totiž na území přišlo, ať již dobrovolně, nebo rozkazem, mnoho marockých vojáků a dělníků, u nichž je zřejmé, pro jakou alternativu by hlasovali. A vzhledem k nízkému počtu obyvatel je víc než jasné, jak by takové referendum dopadlo.

Proto se referendum i konečná dohoda stále odkládá, což vyhovuje Maroku. To se snaží všemi způsoby legalizovat svou přítomnost a budováním dopravních sítí i další infrastruktury zemi k sobě definitivně připoutat. Sám pojem Západní Sahara v Maroku z pochopitelných důvodů příliš neuznávají a rovněž novým administrativním členěním se snaží nechat zapomenout na minulost. Na několika místech na pobřeží se budují hotely a rekreační zařízení, což je další známkou toho, že Maroko již nemá v plánu území opustit.

Proč vůbec vznikly spory a mnohaletá válka o zcela pustý kus Sahary? Kromě prestižních důvodů je hlavním motivem nerostné bohatství. Na Západní Sahaře se nalézají jedny z největších světových nalezišť fosfátů. Kromě nich jsou zde i ložiska železné a uranové rudy a dalších surovin. A pokud se potvrdí teorie o ohromných zásobách ropy v pobřežním šelfu, je možné, že zatím velmi vlažný zájem světových mocností o dění v regionu prudce vzroste. Potom se můžeme nadít toho, že mnohaletý status quo, který víceméně všem vyhovuje, protože se alespoň nestřílí, vezme rychle za své.


NUDNÁ METROPOLE

Hlavní město El-Aaiún je počtem obyvatel srovnatelné s Olomoucí. Historických památek se v této snad nejnudnější a nejvšednější "metropoli" na světě nedočkáte. Při procházce prašnými ulicemi se strohými stavbami a převažujícím mužským živlem jsem si vzpomněl na dobu v zeleném. Nezaměnitelnou "vybydlenou" vojenskou atmosféru a prostředí člověk rozpozná velmi rychle všude na světě.

V El-Aaiúnu je vskutku mnoho vojáků, ale ani řada civilistů zde nehodlá zakotvit natrvalo. Západní Sahara je pro Maročany tím, čím byl Divoký západ pro Američany minulého století, Sudety po roce 1945 pro nás nebo Sibiř pro Rusy dneška. Zde se dají vydělat peníze, ale život je depresivně jednoduchý a tvrdý.

V jedné z místních čajoven sedí muž středního věku. Silný, ale bez nohy. Není sám. V celé Západní Sahaře potkáváme značné množství invalidů, včetně malých dětí. To jsou památky na válku s Polisariem. Ještě dnes si však válka čas od času vybere další oběť, a to prostřednictvím svých nejzákeřnějších pomocníků - nášlapných min.

El-Aaiún se asi nikdy nestane turistickým cílem sám o sobě. Vždy bude pouhou zastávkou na cestě jinam. Pro cestovatele i pro část svých obyvatel. Více méně to samé platí i pro další významnější sídla v Západní Sahaře. Kromě El-Aaiúnu již existují pouhá tři. Vnitrozemská pouštní Smára, malé rybářské městečko Boujdour a důležitý přístav Dachla. Toto druhé hlavní centrum Západní Sahary s 30 tisíci obyvateli, ležící na 40 km dlouhé písečné kose těsně nad obratníkem Raka, je nejjižnějším volně přístupným městem Maroka.


SAHARSKÉ JEVIŠTĚ

Z El-Aaiúnu je to do Dachly přes 500 kilometrů. Celou Západní Saharou prochází nová asfaltka, po níž je radost jet. Nemá však smysl se honit.

To, co je na Západní Sahaře úchvatné a nezapomenutelné, nejsou města, ale příroda. Kdo hledá samotu, pustinu, kde člověk je jen titěrnou hříčkou na jevišti živlů a kde se vlastní starosti ve srovnání s globálním planetárním představením stanou naprosto nedůležitými, ten by se na pobřeží mezi El-Aaiúnem a Dachlou cítil jako v ráji. Představte si ostrý kontrast barev: jasně modrého Atlantiku a žluté Sahary, která se odtud táhne až kamsi k Nilu, pět tisíc kilometrů na východ. Vysoké útesy vytvořené z milionů vápencových lastur, pozvolna se bortící pod náporem oceánu. Nebo předlouhé panenské pláže s lagunami a vraky lodí přímo u pobřeží. Rozsáhlé sebchy, vyschlá slaná pouštní jezera s typickou sukulentní vegetací. Měsíční krajinu erozí rozrušených pouštních vádí nebo jejich mořem zalitá ústí, kde lze chytat ryby přímo do rukou...


DACHLA NA KRAJI POUŠTĚ

Po příjezdu do Dachly míříme do baru Juan, pozoruhodného reliktu z dob čtvrt století vzdálené španělské kolonizace. Tehdejší majitel vyvinul mimořádné úsilí, aby i po změně poměrů udržel licenci na prodej alkoholu, a nakonec se mu to podařilo. Navzdory slibně znějícímu názvu je návštěva podniku těžkým zklamáním. Žádné šantánové příšeří a plyš, stoličky a usměvavý barman, ale ostré světlo, umakartový stůl bez ubrusu, školní židličky a obsluha bez špetky elegance a ochoty. Z plechovky usrkáváme nechutnou a drahou třetinku piva a nechápeme, o co majiteli šlo. Proč vůbec bojoval za zachování jediné alkoholické hospody v Západní Sahaře, když ji vede takhle?

Do půlhodiny je nám vše jasné. Nežije z náhodných příchozích, kteří si sem tam objednají pivo. Během chvilky se v baru vystřídá desítka vojáků a každý z nich nakupuje láhve whisky. Celé! Na panáky zde nerozlévají, ale to nikdo ani nežádá. Jedna láhev stojí v přepočtu víc než tisíc korun. Pro majitele musí být bar zlatý důl. A je zřejmé, že nestrádají ani zdejší vojáci (přesněji důstojníci). Lépe řečeno: peníze ani víra zakazující konzumaci alkoholu zde nejsou rozhodující. Služba na tomto konci světa je pro mnohé psychicky vyčerpávající a bez občasných alkoholových úletů asi nemožná.

Dachla je posledním ostrovem lidského osídlení v Maroku. Na jih odtud už je jenom poušť. A prý také nášlapné miny z doby války. Proto sem jezdí už jenom ti, kteří míří do čtyři sta kilometrů vzdálené Mauritánie. Z bezpečnostních důvodů není možné cestovat individuálně. Dvakrát do týdne vyjíždějí konvoje vedené vojskem. Zařadit se do nich je možné teprve po vyřízení dlouhé řady formalit.


KONVOJ NA JIH

Jízda na jih probíhá přísně organizovaně s určenými přestávkami pro všechny najednou. Konvoj je sestaven přibližně ze 40 vozidel. Etnické i národnostní složení jejich majitelů je přepestré. Převažují Mauritánci v blankytně modrých pláštích pouštních Tuaregů. Jsou zde Švýcaři, kteří přepravují humanitární pomoc, zásilku léků do Burkina Fasa. Cílem většiny Evropanů však není Mauritánie, ale vesměs pokračují dále. Doma si koupí ojeté auto, pojedou s ním napříč Saharou a kdesi v Ghaně, Pobřeží slonoviny nebo jiné zemi u Guinejského zálivu ho výhodně prodají. Transsaharské přepravní tepny dříve vedly napříč Alžírskem. To dnes nikdo neriskuje a jedinou možností, jak projet Saharu od severu na jih, je právě cesta z Maroka do Mauritánie.

Pevně stanovený scénář přepravy ukládá, že do Mauritánie se pojede až zítra. Celý konvoj tráví noc pouhých pět kilometrů před hranicí na parkovišti se dvěma velkými plátěnými stany. Pár set metrů od nás se do tmy rýsuje vojenská pohraniční pevnost. Výprava neunikla pozornosti ani samotného velitele kasáren. Čtyři z nás zve na večeři a my jeho pozvání s díky přijímáme.


KAPITÁN KRÁLE HASANA

Celému rozlehlému objektu velí mladý, asi třicetiletý kapitán. Působí velmi sympaticky a inteligentně. Je absolventem univerzity a hovoří třemi jazyky. Zažíváme pravou arabskou pohostinnost. Podřízený jménem Rašíd kmitá do kuchyně a zpět a přináší stále nové výborné marocké speciality. První chod sním s velkou chutí a těším se na další. Při třetím jsem již zcela nasycen, ale to je večeře teprve v začátcích. Při pátém odfukuji a nenápadně krmím kočky pod stolem. Při sedmém chodu končím. Zbytek večera už je spojen pouze s příjemnou konzumací nápojů a povídáním.

Kapitán trvale žije v Casablance. Své město má rád a jednou se chce do něj vrátit. To až jeho manželka ukončí studia na univerzitě ve Francii. Bude dětskou lékařkou a v Casablance by si ráda zařídila svoji vlastní kliniku. Uskutečnění takové myšlenky však stojí mnoho peněz. Proto namísto služby v okolí svého bydliště si kapitán zvolil lépe placenou práci na státní hranici. Zatímco doma v Casablance by měl měsíční plat kolem 10 tisíc dirhamů, při stejné hodnosti a funkci zde bere 17 tisíc (asi 60 tisíc korun).

Hovor se stáčí na obvyklá témata. Hostitel se vyptává, čím jsme a odkud jsme. Zajímá ho porovnání životního stylu a úrovně v Maroku a u nás. Kapitán se projevuje jako velký vlastenec a z jeho pohledu vychází srovnání spíš ve prospěch Maroka. Nechceme se přít, ale v tomhle mu za pravdu dát nemůžeme. Viděli jsme příliš mnoho chudých v medinách i na okrajích měst. Nicméně dojem, kterým na nás velitel zapůsobil, je velmi pozitivní. Převažují-li v marocké armádě takoví inteligentní, vzdělaní a slušní důstojníci, král Hasan se o budoucnost své země bát nemusí.



MAROCKÁ KUCHYNĚ

Běžná strava Maročanů se skládá převážně z kuskusu, který je vyroben z hrubé pšeničné krupice a zeleniny. K tomu je možné podávat maso. Hustá polévka harira obvykle připomíná naši gulášovou polévku a může být zahuštěna těstovinami, rýží, vajíčkem nebo luštěninami. Jako přílohy se k jídlu často podávají nejrůznější chlebové placky. Národním jídlem je tajine, což je maso připravované ve speciálním keramickém hrnci spolu se zeleninou. Oblíbená jsou také nejrůznější mořská jídla, a to zejména v přímořských oblastech. Jako zákusek je možno ochutnat výborné mandlové, datlové nebo medové pečivo, které bývá často namáčeno ve směsi datlového oleje a medu.

Datle jsou vůbec důležitou složkou jídelníčku. Dnes je jich vyšlechtěno kolem 100 druhů. Můžeme si vybrat - olejnaté, cukernaté, moučné, černé, světlé, dlouhé nebo krátké. Datlové palmy jsou nejrozšířenější plodinou především v oázách. Z jedné palmy je možno sklidit až 70 kg plodů. Neopomenutelnou složkou jídelníčku a vlastně i života je čaj vyrobený z čerstvé máty, někdy s přídavkem zeleného čaje. Na naše poměry je opravdu přeslazen - zhruba třetinu nápoje tvoří cukr. Patří neodmyslitelně ke společenským zvyklostem Maroka. Podává se k jídlu, při návštěvách nebo při obchodních jednáních. Pro opojnou sílu čerstvé máty se často nazývá "berberskou whisky".



MAROKO

Oficiální název: Marocké království

Rozloha: 458 730 km2

Počet obyvatel: 30 391 423 (1997)

Hustota obyvatelstva na km2: 66

Hlavní město: Rabat

Politický systém: konstituční monarchie

Měna: 1 dirham = 100 santimů

Jazyky: arabština (úřední), berberské jazyky, francouzština, španělština

Náboženství: muslimové (90 %)

Podnebí: na pobřeží teplé, ve vnitrozemí horké

Průměrná teplota v Rabatu: od 12 °C v lednu do 23 °C v srpnu

Vývoz: fosfáty, rudy, citrusové plody, zelenina, víno, konzervované potraviny, koberce, textil, bavlna

Roční příjem na hlavu: 1098 USD

Průměrná délka života: muži 65 let, ženy 69 let
červen 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group