ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MORROCOY - PTAČÍ ŘÍŠE

Národní park Morrocoy se nachází asi 200 km západně od hlavního města Venezuely Caracasu. Stovky ostrůvků sousedící s pevninou omývají teplé vlny Karibského moře. Některé, s bílým pískem a palmami natahujícími se nad slanou průzračnou hladinu, jsou jako vystřižené z prospektů cestovních kanceláří. Jiné ostrůvky jsou pokryty porosty mangrove. Často mají tato rozdílná místa hodně společného. Mnoho slunných dnů, vůni Karibiku a domov nespočetného množství ptáků.

BORACHO RAFFAELO

Vystupuji z autobusu, je deset hodin ráno. Malé městečko Chichirivíche mě vítá sluncem rozpálenou prašnou asfaltkou. Snad jsem se ani nedotkl nohou země, když jsem osloven asi šedesátiletým občanem tohoto puebla. Ač má velmi zajímavý obličej, vypadá prapodivně. Slaměné sombrero, orlí nos a pach laciného rumu v těchto časných hodinách nevzbuzoval dojem solidnosti naháněčů na hotely a výlety po okolí. Snad právě jeho zajímavý a netypický zevnějšek mi napověděl "ber ho". Boracho (čti boráčo - alkoholik) Raffaelo mě zavedl do rodinného "guest house", který nemá ani štít, či jiné známky pronájmu turistům. Snad jen Raffaelo zná tenhle rodinný hotelový dům, který má prostorný a čistý dvůr uprostřed s palmou. Po ubytování jdu prozkoumat Chichirivíche. Prošel jsem celé městečko. Je tu jedna hlavní třída, na které jsou všechny možné obchody, občerstvení, restaurace, banka. Ostatní ulice jsou bez života. Pueblo je na místní poměry celkem zanedbané, špinavé. Na jedné z vedlejších ulic právě probíhají trhy. Prodávají tu spousty tretek, oblečení, bot, ovoce a zeleniny. Na začátku tržiště policie právě chytla zloděje. Scénka jak vystřižená z westernu. Nesympatický špinavý černoch, s rukama zkroucenýma za zády, je v rukou místního šerifa. Ten čeká na posilu. Přijela obrovská stará americká kára. Šerif nelítostně dostrkal úpějícího černocha do auta a usedl vedle něj. Bylo po zábavě. Dav čumilů se pomalu rozešel a je vidět, že budou mít dlouho o čem mluvit. Je hrozné vedro. Vracím se na "guest house" a trávím velmi příjemný zbytek odpoledne s Raffaelem. Umí perfektně anglicky a výborně se poslouchá. V příruční kožené brašně má neustále v zásobě laciný rum. Neustále koulí očima a rychle gestikuluje příběhy, které vypráví. Jsou kouzelné, snad pro ilustraci jeden z nich.

BŮH TVOŘIL VENEZUELU

Bůh pět dní tvořil svět a již byl dost unaven, když za ním přišel svatý Petr a povídá: "Dobrý Bože, udělal jsi tolik nového na světě, ale tady je prázdné místo, udělej zde Venezuelu."

"Ach, svatý Petře, jsem již tak unaven. Dnes je šestý den a již nemám sílu."

"Ale nemůžeš tam nechat prázdno. Moc tě prosím, udělej Venezuelu."

"No dobrá, ale již jsem tak unaven, co tam tedy mám udělat, svatý Petře, prozraď mi."

"Udělej tam petrolej."

"No dobrá," a Bůh udělal petrolej.

"A ať tam nemají bídu, udělej tam ještě zlato."

"Nu dobrá," a Bůh udělal zlato.

"A udělej tam diamanty, ať se mají dobře."

"Nu dobrá," a Bůh udělal diamanty.

Venezuela je tedy velmi bohatá země. Když se ptali Boha, proč tam udělal tolik bohatství, odpověděl: "Tvořil jsem svět šest dní a byl jsem již velmi unaven a neměl sílu na lidi. Lidé se tam k ničemu nehodí a nic neumějí. Jsou nedokonalí. Proto ať tam mají alespoň bohatsví."

PTAČÍ OSTROVY

Na nespočetném množství menších či větších ostrůvků je zajímavá jejich rozdílná stavba. Některé jsou písčité, korálové, jiné pusté bez známek flóry. Zajímavé jsou ostrovy pokryté porosty mangrove, stromy, jejichž kořeny připomínají koruny bez listí. V hustém labyrintu spletitých kořenů lze občas zahlédnout bahnitou půdu, v jiných případech pouze z hladiny vyčnívající spletě kořenů. V korunách zelených mangrovníků kontrastují velké bílé volavky s červenými ibisy. Svými sytými barvami přímo "svítí" na velkou vzdálenost. Volavka bělostná Egretta thulla je velká 80 až 90 cm. Nohy a zobák má černé. Ibis rudý Eudocimus ruber je menší brodivý pták vysoký 60 cm s dlouhým, tenkým, dolu zahnutým zobákem. V některých jiných zemích má zbarvení do tmavorezava. Nad hlavami nám sviští pelikáni s charakteristickým velkým zobákem uzpůsobeným k chytání ryb. V hustém zeleném porostu pozoruji z najaté loďky metrové "koule" vytvořené termity. Mezi větvemi laškují malí černí ptáci se širokým žlutým pruhem na křídlech a rozdvojeným ocasem jako u vlaštovek. Poprvé vidím pelikána při lovu ryb. Souká do zobáku asi dvaceticentimetrovou rybu. Otočím se na druhou stranu a tam jsou pelikáni dva. Laškují, tedy zřejmě námluvy. Pelikán hnědý Pelecanus occidentalis hnízdí v létě podél celého jižního pobřeží Ameriky. Může létat za rybami až do vzdálenosti 240 km, takže pokud by se o ně staral pouze jeden rodič, byla by mláďata příliš dlouho opuštěna. Mladí pelikáni rostou rychle a rodiče je musí zásobovat velkým množstvím potravy. Pelikáni hnědí jsou jediní pelikáni, kteří se potápějí střemhlavým pádem do vody a vyhlédnutou rybu uloví do rozevřeného zobáku až metr pod hladinou.

KORÁLOVÉ OSTROVY

Nejtypičtějšími ostrovy v Karibiku jsou písčité a korálové ostrovy. Zde, v národním parku Morrocoy, jich jsou tucty. Mezi nejznámější patří "sombrero" ve tvaru klobouku a "boracho" (opilec). Tento korálový ostrov patří mezi nejhezčí a je ideálním místem pro potápění. Komický název získal díky svým schopnostem měnit tvar a polohu. Způsobuje to korálové podloží. Přímo u mých nohou se honí menší barevné rybky a jen o pár metrů dál, kolem korálových útesů, jsou ryby asi jako kilový kapřík. Zvláštní je vodní flóra. Jsou to převážně dlouhá stébla trávy, ale i různé mořské rostliny s dužnatými listy. Na dně, v pouhé půlmetrové hloubce, nacházím živou mušli. Za chvíli z ní vylézá panožka, kterou se mlž odráží ode dna. Okolní dno je poseto dlouhými mořskými sumýši, překrásně až strašidelně zbarvenými. Na dotyk vyvolávají nepříjemný pocit měkké rosolovité hmoty. V hlubších vodách lze s potápěčskou výstrojí zahlédnout přes půl metru dlouhé strašidelně vyhlížející ryby s výrazně vystouplýma očima. Pláže s průzračnou až třicet stupňů teplou světlemodrou vodou jsou sice nádherné, ale občas zcela nevhodné k plavání. Příjemný písek je pouze pár metrů od břehu, pak následují ostré korály. Tam se nedá ani chodit, ani plavat.

VYSUŠENÉ BAŽINY


Malého rybáře vysušené
bažiny unesou, pod dospě-
lým se však propadají.

Nížina národního parku Morrocoy o rozloze zhruba padesáti kilometrů je obklopena horami. Mimo pláže je krajina částečně vyschlá nebo plná bažin, s bujnou vegetací a vysokými uschlými stromy, od slunce zcela vybělenými. Podle nalezených korálů je vidět, že se moře občas rozlije hluboko do pevniny. Běhá tu spousta malých raků poustevníků. Jednoho si beru do ruky a prohlížím. Jemně mě píchá malými bodlinkami a lechtá dlouhými tykadélky. Jedno z klepet má silnější a pestře zbarvené do fialova, zespodu je žlutě tečkovaný. V sušších porostech se to hemží malými ještěrkami. Pouze jednou se přede mnou mihl téměř metrový leguán. Z hlavní silnice mezi Caracasem a Macaraibo je odbočka do Chichirivíche. Je to zcela rovná silnice bez jediného patrného vychýlení, je postavena na uměle vyvýšeném valu. Kolem jsou močály a bažiny. V období velkého sucha se proměňují v popraskané suché bahno. Ze silnice je možné pozorovat růžové plameňáky Phoenicopterus ruber. Jejich hnízdění v pánvi je výrazně synchronizováno s obdobím dešťů a změnami v hladině vody. Samice kladou jediné vejce jen tehdy, když se objeví alespoň malá šance na úspěch. Někdy se plameňáci nedostanou dál, než ke stavbě hnízd. Třpytivá hladina, kterou si k vyvádění mláďat vyberou, bývá často mělká, díky rozpuštěným solím hořká, bohatá na řasy. I když řasy představují pro plameňáky a jejich mláďata důležitý zdroj potravy, nejsou dostupné po celý rok. Právě v době, kdy plameňáci a jejich mláďata hnízdiště opouštějí, celá pánev vysychá a zůstává jen rozpukané suché bahno. Dalšími ptáky podél vyvýšené silnice jsou červení ibis, bělostné volavky, černí havrani a na třicet druhů hojně se tu vyskytujícího ptactva.

NA LOVU

Následující den se brzy ráno při východu slunce vydávám na "lov". Samozřejmě jen s objektivem. Je tu pravý ráj. Říše ptactva. Po dvanácti kilometrech chůze zabočuji na popraskanou vysušenou bahnitou půdu. Na obzoru, kde zbyla menší vodní napajedla, zahlédnu sytě červené ibisy, kteří ostře kontrastují s velkými bílými volavkami a mně neznámými černými ptáky se žlutýma očima. Pokouším se přiblížit na co nejkratší vzdálenost. Jsou plaší. Pokaždé, když mě zpozorují, vznesou se a přistanou o něco dále. Zmocňuje se mě pravá "lovecká vášeň". Ani neregistruji, že ztrácím pevnou půdu pod nohama. Když zapadám po kolena do páchnoucího bahna, říkám si, že má lovecká touha je silnější, ale když jsem v tom marastu téměř po pás, vzdávám to. Přesto jsem pár "úlovků" pořídil.

INDIÁNI FALCON

Na hotelovém pokoji, kam jsem dorazil celý od bahna jak motokrosový závodník, jsem ihned středem pozornosti. Prudké karibské slunce vysušilo bahno na mém těle a já cítil, jak se zbytky stahují a pomalu odpadávají. Příjemná sprcha vše napravila. S Raffaelem domlouvám další lodní výpravu. Tentokrát do jeskyň s vyrytými obrazci, po původních zdejších obyvatelích indiánech Falcon. Nalodili jsme se, vyplouváme. Míjíme ostrůvky mangrovníků, kde se v žádném případě nedá zastavit a vystoupit. Občas zahlédnu ve větvích velké termití "koule". Míjíme starou železnou potopenou loď. Desítky let ztroskotání ve vodě ji poznamenaly korozí. Tento třicetimetrový koráb, zabořený do dna, vyčnívá pouze z jedné třetiny nad hladinou. Je pokrytý bílým trusem racků, kteří si tu hoví a pozorují motorové dřevěné bárky plující kolem. Blížíme se k pevnině. Je to dlouhý hornatý hřbet, součást pobřeží, který se táhne daleko do moře. Je strmý a základy značně podemleté. Jednoduchým lodním uzlem přivazuji náš škuner a po dřevěné lávce vstupujeme mezi dvousetmetrové strmé stěny, tvořící úzkou chodbu. Na stěnách jsou vyryty záhadné postavy, tváře, obrazce. Jsou to výtvory indiánů Falcon, po kterých je pojmenován tento stát, část Venezuely. Tito indiáni se zde usídlili před 3500 lety. Během doby se rozrostli na velké indiánské skupiny a utvořili stát Falcon. Vše jsou jen hypotézy, fakta nejsou podložena, ale našly se tu velké hřbitovy, které dokazují existenci velkých vesnic. Každá vesnice měla svůj vlastní hřbitov. Procházíme úzkými uličkami a jeskyňkami, kde se tvoří velké ozvěny. Na konci průchodu je velké "nádvoří" asi 200 m2 kruhového tvaru a se šikmými stěnami vysokými až 250 m. Na nich jsou připevněny téměř gigantické krápníky, utvořené stékáním vody. Vrchní plocha je tvořena z vápence, a tak voda, která stéká, odnáší tyto částice a vytváří skutečná umělecká díla. Mystické rytiny indiánů Falcon se nacházejí také na dně této propasti. Další jeskyně je pouze pro štíhlé odvážlivce. Chodby doprovází velký silný průvan, jsou štíhlé a vysoké asi 20 metrů. Dno je neobvykle porostlé dlouhými kořeny. Historie tohoto skalního masivu sahá do doby před sedmi miliony lety, kdy se na tomto místě nakupily kamenné masivy, které se tlakem a posuvy půdy zformulovaly do dnešní podoby. Architekturu těchto kolosů vytvořila příroda sama. Úpatí jeskynních skal jsou pokryta tisíci bílými pavučinami. Každá s otvorem pro pavoučka. Odplouváme o několik stovek metrů dál podél skal a narážíme na skalní zátoku, kde jsou zdejšími lidmi a návštěvníky připevněny tisíce sošek svatých, ve velikostech od deseti do osmdesáti centimetrů. (Nějaký výtržník mezi ně připevnil půlmetrového Napoleona.) Jedná se zřejmě o poutní místo. Z dálky, z mořské zátoky sošky připomínají tisíce bílých volavek.

SMUTNÝ NÁVRAT

Výlet skončil a nastaly trable. Motorovou loď obstarali synové mých domácích z "guest house". Staří odjeli na 14 dní pryč a mladí chtěli rychle vydělávat. Z původní ceny za výlet 6000 bolívarů (asi 350 Kč) chtěli 18 000 a za ubytování ze 3000 za noc najednou 6000. Byli tak neurvalí, že to nemohlo dopadnout jinak. Povídám, že zaplatím ráno. S prvním kohoutím kokrháním opouštím za tmy hotýlek. Nemám ve zvyku utíkat bez placení, ale zde nebyl charakter a převládal mamon. Po pár kilometrech chůze usedám na vyvrácený kmen. Pozoruji při svítání slétávající se barevné ptáky. Žhavá rudá koule téměř letí vysoko nad oblohu a ptáci usedají k jezírkům. Vzpomínám na Raffaela, se kterým jsem se ani nerozloučil a na dva nevydařené synáčky bezvadných domácích. Jak ono to vlastně bylo? Bůh tvořil svět šest dní a byl velmi unaven?
 
Říjen 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group