ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SKLÍPKANI

Sklípkani jsou pro většinu lidí symbolem něčeho odporného, nebezpečného, zákeřného a krvelačného. Snad každý již viděl horor, v němž sklípkan vyvraždil většinu filmových hrdinů. Ti umírali takřka okamžitě po kousnutí. Naštěstí se vždy najde někdo "velmi statečný" a ten hrdinně sklípkana rozšlápne, případně rozmázne lopatkou. Bohužel, tento způsob hrdinství a vztahu k pavoukům není nijak vzácný. Kdo by neznal klasickou větu: "Miláčku, tady je pavouk, honem ho zabij!"

 

Na druhé straně se v posledních deseti letech stalo v celé Evropě velmi populární chovat velké sklípkany v teráriích. Sklípkany dnes můžete koupit téměř v každé prodejně terarijních zvířat. Dá se říci, že sklípkani postupně z dětských pokojíků vytlačují křečky a andulky. Kromě značné atraktivity je příčinou relativně snadný chov, tedy minimální nároky na prostor, potravu, schopnost dlouhého půstu a dlouhověkost, kdy se samice dožívají často dvaceti či dokonce až třiceti let. V dnešní uspěchané době je barevný velký sklípkan přesně to, co zaujme pozornost. Reakce nic netušících návštěv na chlupaté miláčky je vždy buď kladná nebo záporná, ale nikdy není lhostejná!

TARANTULE, ČERNÁ VDOVA NEBO SKLÍPKAN?

Nejčastější označení používaná pro sklípkany jsou německé "Vogelspinnen" a anglické "Tarantulas". Běžně používaný název tarantule je ve spojení se sklípkany nesprávný. Latinský název Tarantula použil poprvé slavný přírodovědec Johann Christian Fabricius (1745-1808) již v roce 1793 a označil jím bičovce řádu Amblypygi. Je to živočich velikosti od 20 do 40 mm obývající vlhké prostředí jeskyní a půdní hrabanky ve Střední Americe, který nemá se sklípkany ani s jinými pavouky nic společného.

Se sklípkany a jménem tarantule je často spojována opět nesprávně černá vdova. Ta nemá se sklípkany také nic společného. Černá vdova je nevelký pavouk (samička měří okolo 15 mm) snovačka jedovatá (Latrodectus mactans) z čeledi snovačkovitých (Theridiidae). Proslulá přezdívka označuje "ovdovělou" samičku, která si svůj vdovský stav zaviní sama. Poté, co dovolí samečkovi splnit jeho biologickou úlohu při zabezpečení potomstva, svého partnera obvykle sežere. Světově populární je však černá vdova hlavně proto, že tento druh pavouka na rozdíl od velkých sklípkanů nejčastěji způsobuje svým kousnutím závažné příznaky otravy. Odborné publikace udávají 9 % smrtelných případů. Zvláště citlivé jsou na jed snovačky děti.

Naproti tomu "Vogelspinnen", neboli ptačí pavouk je název, který v různých jazycích provází sklípkany již několik století. První sklípkan, který byl vědecky popsán, dostal od otce systematiky Carla Linného (1707-1778) jméno Aranea avicularia (dnes Avicularia avicularia), přičemž název avicularia je odvozen z latinského avis (pták). Linného inspirovala k tomuto názvu slavná barevná rytina z roku 1705 zachycující ohromného pavouka na mrtvém ptáku. Autorkou rytiny byla Sybille Merian, která od roku 1699 cestovala po Surinamu a zde našla inspiraci.

Český název sklípkan vznikl díky tomu, že pozorovatele zaujaly někdy důmyslné a často stavitelsky velmi dobře provedené podzemní chodby, které si zemní druhy často budují. Iluzi "sklípku" dokresluje přítomnost "dveří", které jsou díky pružnému připevnění změti pavoučího vlákna a zeminy na jednom místě lehce ovladatelné. Málokdo ví, že někteří sklípkani mají ve svém "sklípku" ještě druhé dveře. Ty jim umožňují, pokud se do jejich obydlí dostane úhlavní nepřítel vosa hrabalka, schovat se do boční komůrky a zavřít za sebou dveře. Poté co velká vosa proběhne okolo jejich komůrky, otevřou dveře na opačnou stranu a nepozorovaně utečou ze svého zemního obydlí jediným vstupním otvorem, zatímco zmatená vosa marně hledá svou kořist na druhém konci hlavní podzemní chodby.

Název sklípkani však není všeobecně výstižný, jelikož existuje několik skupin sklípkanů, kteří si žádné podzemní úkryty nebudují. Naopak se zemi vyhýbají a svůj domov nalezli na stromech, kde si staví pavučinová hnízda.

JEDOVATOST

Všichni sklípkani, stejně jako všechny druhy ostatních pavouků a řada dalších živočichů, a to i zcela běžných v naší přírodě a v našich domácnostech, disponují živočišným jedem, který jim slouží k obraně a k lovu. Pod pojmem jedovatost však spíše vnímáme účinek toxinů na člověka, a v tom případě musíme ve stupínku nebezpečnosti přesunout většinu amerických sklípkanů v pomyslném žebříčku hluboko pod včely. Jed u jednotlivých skupin sklípkanů se liší složením a především účinkem na různé skupiny živočichů a člověka. Svou roli také hraje množství, které má sklípkan k dispozici.

Rozlišujeme dva způsoby kontaktu s jedem sklípkanů. Jedním je přímé pokousání a druhým uvolnění žahavých chloupků. Chloupky se nacházejí na zadečku, odkud je sklípkan při vyrušení mechanicky uvolní třením zadní nohy. Drobné lehké chloupky se pak vznášejí nad sklípkanem a zabodávají se do kůže a sliznice. V horším případě se mohou dostat také do očí.

Tento způsob obrany je typický pro většinu amerických sklípkanů. Zvláště pro pouštní a stepní druhy je uvolňování chloupků důležitou ochranou před liškou. Žahavé chloupky ji po vdechnutí přesvědčí, že se má raději poohlédnout po jiné potravě. Na lidské kůži mohou tyto chloupky způsobit lehké svědění a zarudnutí postiženého místa. U lidí zvláště citlivých mohou vyvolat záněty, nepříjemný otok a v extrémních případech může tato reakce přerůst až v anafylaktický šok.

Sklípkani z Afriky a Asie tento způsob obrany nepoužívají, na rozdíl od amerických však často disponují účinným jedem. To si uvědomili také tvůrci filmových hororů a proto si pro natáčení vybírají vždy pouze americké a to zcela neškodné sklípkany, nejčastěji pak z rodu Grammostola.


Samice mírného pavouka Grammostola spatulata
z Chile.
Ti neuvolňují žahavé chloupky a většinou se ani nesnaží pokousat člověka, který s nimi manipuluje a bere je do ruky.

 

Pokusy na amerických sklípkanech bylo zjištěno, že jejich jed není příliš účinný pro teplokrevné živočichy vážící víc než 0,5 kg. Naproti tomu pro plazy je mnohem nebezpečnější. Snad proto se některé druhy rodu Grammostola specializují na lov hadů. G. actaeon dokáže usmrtit i jedovatého křovináře Bothrops atrox.

Zajímavé je, že samotný účinek jedu na člověka při kousnutí sklípkanem není příliš prozkoumán. Kousnutí je velice vzácné a je nutné zdůraznit, že dosud nebyl popsán konkrétní případ, kdy by kousnutí sklípkanem z čeledi Theraphosidae mělo za následek smrt. Proto to srovnání se včelami, které mají na svém kontě již několik lidských životů (a to i po jediném píchnutí).

Největší sklípkan Theraphosa blondi ze severní části Jižní Ameriky dosahuje délky těla až 12 cm a s nataženýma nohama může měřit téměř neuvěřitelných 30 cm. Přesto je sklípkanem, jehož jed není člověku nebezpečný. Nebezpečné je však mechanické poškození, které dokáže svými až dva centimetry dlouhými chelicerami způsobit. Hluboká rána může být zdrojem infekce.

Za nejvíce pro člověka toxicky nebezpečné je možné pokládat z asijských a afrických sklípkanů rody Ceratogyrus, Citharischius, Haplopelma, Heteroscodra, Poecilotheria, Pterinochilus a Stromatopelma. Tito pavouci by neměli patřit mezi sklípkany, které si pořídíte. Jeden z receptů křováků z jižní Afriky na výrobu šípového jedu s nimi počítá. Stačí jejich jed smíchat s výtažkem z cibule rostliny Amarylis disticha, a pak již jen pomazávat hroty šípů.

Pokud již dojde k pokousání sklípkanem zvláště z kategorie těch nebezpečných (což se u nás stává při množství chovaných sklípkanů častěji než v místech, kde tito pavouci žijí), je vhodné aby postižený neodkladně vyhledal lékaře. Jed je totiž komplexem více látek a může působit na nervový systém, rozpad červených krvinek a dále na poškození tkání vnitřních orgánů (játra, srdce, ledviny). Jed sklípkanů z rodu Pterinochilus z Tanzanie působí dokonce ochrnutí dýchacího centra.

Při léčbě je nutné mimo zmírnění bolestí především rychlé vyplavení jedu z těla infuzemi, aby nedošlo při dlouhodobějším navázání na tkáně k jejich poškození. Pokud se postižený po kousnutí sklípkany jako jsou rody Poecilotheria nebo Stromatopelma místo vyhledání lékařské pomoci rozhodne zmírnit bolest pomocí alkoholu může si způsobit trvalé poškození jater, což je o to zákeřnější, že se neprojeví hned.

Jed sklípkanů je poměrně stabilní a k jeho úplnému rozkladu a přirozenému vyplavení z organizmu dojde v období mezi čtyřmi až osmi týdny.

LOV A PŘÍJEM POTRAVY

Potravu sklípkanů představuje škála od různého hmyzu, přes pavoukovce (štíry, stonožky, pavouky) až po ryby, plazy, ptáky a malé savce. Zabít dospělou myš nedělá sklípkanovi vůbec žádný problém. Stromoví sklípkani se někdy živí drobnými ptáky, které vybírají z hnízd. Méně známé je, že někteří sklípkani dokáží vzácně lovit i rybky.

V přírodě většina sklípkanů vyhledává potravu za šera, kdy opouští svůj úkryt. Někteří sklípkani, zvláště ti, co si tkají složitá hnízda, na kořist číhají u vchodu do svého sídla a příliš se nevzdalují. Přítomnost potravy zjistí především díky vynikajícímu hmatu. Je pravda, že sklípkani relativně špatně vidí a mohou registrovat pouze pohybující se objekt na krátkou vzdálenost. Jejich hlavní předností je hmat. I nepatrné otřesy vyvolané pohybem malého cvrčka sklípkan zaregistruje. Podle intervalu a intenzity, zaznamenanými senzorickými chloupky na různých končetinách, sklípkan zjistí velikost kořisti, směr a rychlost pohybu. Tato fantastická "technika", kterou využívají i štíři mu samozřejmě umožňuje zaměřit také nepřítele nebo naopak partnera. Bohužel při chovu sklípkanů ve městech, případně dokonce v panelových domech je tato schopnost spíše přítěží. Těžko soused tři patra nad Vámi pochopí, že vrtání díry do zdi mělo za následek, že vaše Brachypelma zničila kokon s mláďaty.

Při lovu nepoužívá sklípkan pavučinové sítě jak jsme tomu u většiny pavouků zvyklí, ale klade důraz na moment překvapení a rychlost. Provede výpad a kořist pomocí chelicer velmi rychle přemění v beztvarou hmotu. Pokud se moment překvapení nezdaří, a kořist prchá, pronásleduje ji pavouk jen výjimečně a pouze na velmi krátkou vzdálenost.

Samotné přijímání potravy je odlišné, než jsme zvyklí u obratlovců. Jícen je natolik úzký, že jím projde jen tekutá potrava, proto pavouk vyloučí trávicí enzymy a proces trávení, kdy se tělesná tkáň oběti rozkládá a rozpouští začíná mimo tělo (příznivci hororů to znají z filmu Moucha). To je mimochodem velice ekonomické, jelikož nestravitelné části potravy (např. krovky, kosti) vůbec neprochází tělem, ale jsou odhozeny ve formě kuličky. Zajímavé je, že sklípkani tyto nestravitelné části potravy často odkládají na jedno místo.

I když se díky zmíněnému způsobu příjmu potravy do pavoučího těla nedostávají nestravitelné části, musí občas pavouci odkládat tekuté výkaly. Sklípkani je do určitého množství uchovávají v těle ve zvláštních cévách a jak je v dokonale zařízené přírodě zvykem, dokáží je dále využít, v tomto případě k obraně. Pokud dojde k napadení sklípkana dokáží některé druhy (například Acanthoscurria antillensis) své výkaly vystřelit směrem na útočníka.

ROZMNOŽOVÁNÍ A PÉČE O POTOMSTVO

Samci dospívají podstatně dříve než samice, nejčastěji po sedmém svlékání (podle druhu je to ve věku 6 až 24 měsíců). Samice dosáhnou pohlavní dospělosti obvykle po osmi nebo devíti svlékáních (ve věku 8 až 36 měsíců).

Ještě dříve, než se samec vydá hledat svou družku, musí se na páření připravit. Upřede si husté pavučinové lůžko, vleze si pod něj a z genitální oblasti umístěné na spodní straně zadečku vyloučí sperma, které ulpí na pavučině. Na něj přiloží speciální bulby na konci makadel a kapičky spermatu do nich přečerpá. Za soumraku může vyrazit na námluvy.

Důležité je, aby se ucházel o samici, která patří ke stejnému druhu. Různí sklípkani proto používají specifické signály. Dospělci (samci i samice), kteří jsou připraveni se pářit, klepou energicky makadly a někdy také předními nohami do podkladu. Interval a intenzita úderů je odlišná pro každý druh a pokud druhé pohlaví zachytí "smluvený signál", odpoví. Dalším signálem je dosti hlasité bzučení, které sklípkani vyluzují pomocí stridulačních plošek na chelicerách a kyčlích.

Samotné páření kubánského zemního sklípkana Citharacanthus longipes probíhá tak, že se samec při fyzickém kontaktu snaží přiblížit trny umístěné na předních nohách k nebezpečným chelicerám samice. Ta většinou spolupracuje a sama rozevře a nastavuje své chelicery, aby je sameček mohl lépe zachytit. Jakmile se mu to podaří, zvedne samici za chelicery vysoko nad sebe a zároveň se snaží přiblížit a vniknout svými špičatými bulby na konci makadel do pohlavního otvoru samice. Ten je umístěn na spodní straně zadečku. V okamžiku vniknutí bulbů vypustí samec sperma.

Po ukončení kopulace samec svou družku pustí a pro jistotu se rychle vzdálí, aby si na něm přece jen nepochutnala.

Rychlý úprk bez rozloučení je osvědčeným zakončením pavoučí kopulace.

Doba mezi pářením a stavbou kokonu je různě dlouhá. Dá se hovořit o rozmezí od pěti týdnů až po devět měsíců. Závisí to na druhu. V kokonu může být 40 až 1400 vajíček.

Většina druhů vytváří kokon jako nepravidelnou kouli, kde jsou vejce obalena mnoha vrstvami pavučiny. Kokon samice upřede zpravidla schována ve svém úkrytu. Nejprve na podkladu upřede vícevrstvovou síť ve tvaru misky. Je-li pavučina hotova, vytlačí do ní samička z pohlavního otvoru vajíčka. Při kladení vajíčka procházejí spermatickou schránkou a jsou oplodněna spermatem, které v ní bylo uloženo celou dobu od páření. Následně samice zakryje vajíčka vrstvou pavučiny a na ní přiloží okraje podkladové sítě. Vše zabalí do kokonu, do něhož samičky amerických sklípkanů zabudovávají také jako ochranu žahavé chloupky ze zadečku.

Po čtyřech až sedmi týdnech samice kokon otevře a vypustí ven zcela vyvinuté pavoučky, kteří začínají ihned lovit drobnou potravu.

Jinak je tomu u afrického sklípkana Stromatopelma calceata. Ten si v západní Africe vytváří pavučinová hnízda na palmách. Bezpečný úkryt mu nabízí škvíry mezi kmenem palmy a kořenem palmového listu. To je místo, kde by se těžko mohla zdržovat samice s neforemným kokonem. Samotný kokon má tedy tvar polštáře a je přichycen k podkladu. Vnitřní prostor je tvořen řadou kapes a komůrek v nichž jsou vajíčka rozložena, a kde také pavoučí nymfy prodělávají svlékání.

JAK SKLÍPKANI ROSTOU

Svlékání pokožky je jedinou možností sklípkanů, jak zajistit růst. Kutikula kryjící tělo není s výjimkou částečně pružné pokožky zadečku sama schopna zvětšovat svůj povrch. Právě v zadečku je tak ukládána "energetická zásoba". Ale ani zadeček nemůže napínat pokožku neustále. Sklípkan tak může fakticky růst pouze v období těsně po svléknutí, kdy nová kutikula je měkká a ještě nemá definitivní tvar a velikost. To má sklípkan společné s dalšími pavoukovci, jako jsou štíři, bičovci, nebo solifugy, ale také s korýši jako je rak nebo krab.

Svlékání absolvuje sklípkan schován v noře, hnízdě nebo provizorním úkrytu. Na svlečení pokožky se připravuje většinou v poloze nohama nahoře. Při tom uvnitř pavoučího těla probíhají důležité změny. Mezi starou a novou pokožkou se objevuje tzv. "exuviální tekutina" umožňující jejich snadné oddělení. Také dochází k "odpojení" vnějších smyslových chloupků a jejich "přepojení" na nově vytvořená smyslová čidla.

Samotné svléknutí začíná prasknutím švu, který drží hlavohruď. Zároveň také praskne v potřebné délce stará pokožka na zadečku. Postupně tímto otvorem pavouk vytáhne ze staré kutikuly celé tělo. V ten okamžik teprve začíná skutečný růst. Vnitřní tlak a pumpování hemolymfy způsobí napnutí nové pokožky do nového tvaru a velikosti. Pavouk zůstane ještě chvíli ležet než nová kutikula ztuhne a dovolí mu se postavit na své nové nohy.

Svlékání je výhodné také v tom, že umožní odstranit mnohá vnější poškození. Odlomená noha u mladších jedinců zcela dorůstá po třetím svlékání.

 

V úvodu jsem se zmínil o protichůdných pohledech lidí na sklípkany a pavouky vůbec. Ti však mohou vyvolávat pocit odporu a strachu, jen pokud o nich nic nevíme a neumíme se na ně dívat. Prosím, až příště ve své kuchyni potkáte pavouka a nebudete souhlasit s tím, aby tam zůstal, nezabíjejte ho a raději jej šetrně přendejte někam jinam. Uvědomte si, že pavouci na naší planetě tkali své pavučiny již před 350 miliony let. Kde byl v té době člověk?

Názvem sklípkani označujeme především pavouky z čeledi Theraphosidae podřádu Mygalomorphae (řád Araneida). Pavouků je dnes známo přibližně třicet pět tisíc druhů, a z nich téměř osm set žije na území České republiky. Čeleď Theraphosidae zahrnuje také zhruba osm set druhů, ani jeden však nežije u nás. Obývají Jižní a Střední Ameriku, ale také jižní a západní Evropu, Asii a Austrálii.
 
Listopad 1997

. . . . .

. . . . .
Tagy: Koktejl 1997 11
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group