ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JEDOVATÁ KRÁSA

Koukej, támhle plave nějaké autíčko!" zvolala manželka při procházce po kubánském pobřeží Atlantiku. Plavalo to několik metrů od břehu. Ihned jsem věděl, že se mýlí. To, co považovala za ztracenou dětskou hračku, byl ve skutečnosti jeden z nejnebezpečnějších mořských živočichů · měchýřovka portugalská (Physalia physalis)...

KOLONIE POLYPŮ

Moře je rejdištěm živočichů, kteří mohou být člověku nebezpeční. Nejde ani tak o všeobecně obávané žraloky, chobotnice a jiná velká zvířata, ale spíš o malá a často nenápadná stvoření. Měchýřovka, kterou jsme viděli, vlastně není jediným živočichem, nýbrž je tvořena celou kolonií polypů. Největší z nich tvoří až třicet centimetrů velký, světle modrý měchýř plovoucí po hladině. Ten může opravdu být považován za igelitovou tašku, hračku nebo nádobu. Pod ním se nacházejí ostatní polypi, z nichž každá skupina má svou specializovanou funkci. Někteří jsou uzpůsobeni k lapání kořisti, jiní k trávení, vylučování či rozmnožování, a všichni jsou spojeni společnou trávicí trubicí. Polypi zajišťující lov a obranu tvoří až třicet metrů dlouhá vlákna posetá statisíci žahavých orgánů · nematocyst. Požahání může člověku způsobit vážné problémy a jsou známé i případy smrti. Měchýřovky se vyskytují hlavně v oblasti Atlantského oceánu.

K polypovcům patří i takzvaní žahaví koráli rodu Millepora, kteří ovšem s pravými korály mají společné jen to, že tvoří vápnité kostry. Z otvůrků v těchto dlanitých nebo různě zprohýbaných útvarů ční žahavá vlákna, která sice nemohou způsobit smrtelný úraz, ale požahání jimi může být společně s mechanickým poraněním velmi nepříjemné. Žahaví koráli žijí ve všech tropických mořích. Vzhledem k tomu, že i o pravé korály · hlavně z řádu větevníků · se lze zranit, je třeba při plavání a potápění udržovat od korálových útesů uctivou vzdálenost.

MEDÚZY

Nejznámějšími žahavci jsou bezesporu medúzy a sasanky. Nebezpečné jsou hlavně tropické druhy medúz čtyřhranek. Smutný primát drží čtyřhranka Fleckerova, dvaceticentimetrová medúza od severovýchodního pobřeží Austrálie, která má na svědomí desítky obětí. Chapadla této medúzy mohou být dlouhá až kolem osmi metrů a mají na sobě velký počet nematocyst disponujících nesmírně prudkým jedem. I když se kolem některých postižených australských pláží umísťují sítě a výskyt medúz je avizován ve sdělovacích prostředcích, bývá každoročně zaznamenáno několik vážných případů požahání. Naštěstí už v sedmdesátých letech bylo vyvinuto sérum, které může při včasném podání zachránit život.

V evropských mořích tak nebezpečné druhy medúz nežijí, ale dovolenou může znepříjemnit i malá, asi šesticentimetrová talířovka svítivá. Lze ji snadno poznat podle několika svislých řad fialových teček na zvonovitém těle. Tyto medúzy někdy tvoří rozsáhlé shluky · před lety jsme na severním pobřeží Istrie viděli, jak dokáží obklopit pobřeží v délce několika kilometrů a na několik dní prakticky znemožnit koupání. Požahání, které bývá v prvním momentu cítit jako dotyk žhavým železem, je nepříjemné, ale zdaleka ne životu nebezpečné. Postižené místo je třeba polít alkoholem nebo čpavkem, osvědčilo se nám i posypání jedlou sodou.

Z mořských měkkýšů jsou nejobávanější homolice, plži s kónickou, často atraktivně vybarvenou schránkou, žijící na písčinách a útesech teplých moří. Nejvíce druhů obývá oblast Indopacifiku včetně Rudého moře. Tito draví plži ochromují kořist pomocí drobných harpunek (které používají i k obraně) na pružném vláknu napojeném na jedovou žlázu. Je známo už několik smrtelných případů a řada vážných úrazů způsobených právě homolicemi. Za nejnebezpečnější se považují druhy Conus geographus a homolice síťkovaná (C. textile).

KDYŽ VÁS KOUSNE CHOBOTNICE

K měkkýšům patří i chobotnice. Lidé se většinou obávají hlavně chapadel opatřených přísavkami. Ale je tu i jiné nebezpečí · uprostřed mezi chapadly, zespodu hlavy, má chobotnice ústa se "zobákem" podobným papouščímu, jímž může citelně kousnout. Zobák je napojen na žlázy vylučující slinné a jedové výměšky, které ovšem mohou způsobit jen slabou lokální reakci. Existuje ovšem jedna výjimka. Žije rovněž u australského pobřeží a je to malá, sotva deseticentimetrová chobotnice kroužkovaná. Jméno získala proto, že na jejím těle a chapadlech se při podráždění objeví jasně modré kroužky. Její jed a jeho účinky se dají přirovnat k nejprudším hadím jedům. Na rozdíl od velkých druhů chobotnic bývá někdy agresivní a její kousnutí končí nezřídka smrtí.

Potápěči nebo koupající turisté se mohou v moři zranit také o ostny ježovek a některých trnitých hvězdic. Ostny a trny mnohých tropických ostnokožců jsou také napojeny na žlázy s jedovatými výměšky.

Rovněž je v mořích celá řada jedovatých druhů ryb. Ve Středozemním moři mohou způsobit zranění ostnatci a nebehledi, až třiceticentimetrové ryby obývající písčité dno. Trny s jedovou žlázou mají na hřbetní ploutvi a ve skřelích. Nejvíce jedovatých ryb patří mezi ropušnice, odrance a perutýny z čeledi ropušnicovitých. Ropušnice a odranci jsou bizarní ryby s velkými hlavami a četnými výrůstky, takže jsou skvěle maskované a vypadají jako kámen porostlý řasami. Perutýni naopak hýří pestrými barvami. Všechny tyto ryby mají jedovaté trny ve hřbetních, prsních a řitních ploutvích. Také krásné barevné ryby bodloci, nápadné a hojné ryby všech tropických moří, mají na bázi ocasu vyklopitelný, jako břitva ostrý trn, kolem něhož vylučují jedovatě působící sliz. Kromě drobných i větších ryb disponují ozubeným trnem napojeným na jedovou žlázu i četní rejnoci. Poranění všemi těmito rybami a parybami bývá nepříjemné, ale smrtí končí jen výjimečně, zpravidla v případech bodnutí tropickými odranci a některými rejnoky.

Doufám, že tento stručný přehled jedovatých mořských živočichů neodradil čtenáře od koupání v moři. Ale opatrnosti není nikdy dost, hlavně při potápění, sběru mořských živočichů a rybaření.

NEBEZPEČNÁ "DROBOTINA"

Ač se lidé spíše obávají větších zvířat · z těch jedovatých asi nejvíc hadů · nejhojnější živočichové disponující jedovým orgánem patří mezi "drobotinu". Jde hlavně o hmyz a pavoukovce. Zatímco s mořskými živočichy má neblahé zkušenosti málokdo, jedovatý hmyz nás trápí všechny. Jed nebo různé výměšky způsobující po bodnutí nepříjemné reakce a otoky produkují komáři, ovádi, muchničky, vosy, včely, mravenci a další skupiny hmyzu.

Za nejvýznamnější skupiny jedovatého hmyzu se dají pokládat příslušníci řádu blanokřídlých · sršni, vosy a včely. U nás a patrně i v celé Evropě zemře ročně zhruba stejný počet lidí na následky pobodání jako na uštknutí zmijí. Jedná se většinou o osoby alergické na včelí či vosí jed, případně o mnohačetná bodnutí. Čas od času se také v tisku objevují zprávy ze světa o potížích s invazemi tropických druhů včel a sršňů. V některých oblastech je tento hmyz tak hojný a agresivní, že je činí neobyvatelnými.

I zdánlivě neškodný hmyz může způsobit při styku s kůží nepříjemné svědění nebo puchýře. Z brouků vylučují obranné sekrety různé druhy střevlíků, majek, drabčíků, puchýřníků a dalších, některé jsou schopny sekret vystřikovat i na vzdálenost několika desítek centimetrů. Řada druhů motýlích larev nese na těle dlouhé žahavé štětiny a chlupy a podobné chloupky jsou i na tělech některých · především tropických · druhů motýlů.

MALÁ ČERNÁ VDOVA

Jednou z nejvýznamnějších skupin jedovatých živočichů jsou pavoukovci. Pavouci jsou jedovatí všichni, jed jim slouží k usmrcování kořisti a druhotně k obraně. Velcí chlupatí sklípkani, nesprávně nazývaní tarantule, kteří bývají s oblibou používaní v hororových filmech, jsou většinou poměrně neškodní, i když jejich obrovská kusadla (chelicery) budí respekt. Kousnutí je nepříjemné, ale reakce po něm není zpravidla horší než při bodnutí vosou. Stejně tak je tomu u největších evropských pavouků slíďáků. Těm právě přísluší lidový název tarantule, ale jejich jedovatost je odjakživa přeceňována.

K nejjedovatějším pavoukům světa patří nevelcí australští sklípkani rodu Atrax, u nichž jsou známé i smrtelné následky napadení člověka. Vážné problémy mohou způsobit i menší pralesní sklípkani z Jižní Ameriky a Afriky. S těmi se ovšem našinec hned tak nesetká. Daleko "dostupnější" je snovačka jedovatá, známá a obávaná "černá vdova". Vyskytuje se v tropických a subtropických oblastech téměř celého světa. Je to malý pavouk s tělem dlouhým sotva 1,5 cm (samice), velkým kapkovitým zadečkem a štíhlýma, lesklýma, ebenově černýma nohama. Rasa žijící ve Středomoří mívá na těle třináct protáhlých, jasně červených skvrn. Většinou nebývá hojná a vzhledem k jejímu skrytému způsobu života se s ní člověk často nesetká. Ukrývá se pod kameny, ve skalních štěrbinách a v dutinách stromů, ale může se usadit i v lidských příbytcích, zejména v temných koutech, sklepích, ale třeba i na záchodech. V obydlích, ale třeba i při polních pracích a ošetřování stromů dochází nejčastěji ke kousnutí, které bývá bez léčby smrtelné ve zhruba 5·10 % případů.

HADI A ŠTÍŘI

Po hadech jsou rozhodně nejproslulejšími jedovatými živočichy štíři. V tropech a subtropech celého světa jich žije přes šestset druhů. U nás se kromě populace zavlečené do oblasti Slapů nevyskytuje žádný původní druh. Bodnutí některých druhů štírů je skutečně velmi nebezpečné a na světě v jeho důsledku zemře ročně několik tisíc lidí. Jedovatý orgán štírů je stejně známý jako jedovaté zuby hadů. Tvoří ho váček na konci protáhlého ocasu, jehož poslední článek je ukončen ostrým zahnutým bodem. Tento orgán používají štíři hlavně k usmrcování větší kořisti, ale i k obraně. Štíři patří mezi noční živočichy, světla se vysloveně bojí, a tak je přes den můžeme najít hlavně pod kameny, kusy dřev, nebo pod odchlípnutou kůrou. Zato v noci je třeba mít se na pozoru, v místech jejich výskytu nechodit bez bot, při spaní v přírodě nebo v jednoduchém příbytku pozorně prohledat nocležiště a ráno vyklepat boty a protřepat šaty.

Nejvíce smrtelných případů bodnutí štíry připadá na Střední Ameriku, severní Afriku a Střední Východ. Nebezpečné druhy však žijí i v jiných tropických oblastech. Jedovatost štírů nezáleží na jejich velikosti. Některé z největších druhů způsobují jen slabou otravu, zato mnoho daleko menších může být velmi nebezpečných.

Štírům jsou na první pohled podobní tropičtí pavoukovci bičovci a bizarní pouštní solifugy. U těchto živočichů, i když vypadají dost hrůzostrašně, ovšem nebyl zjištěn jedový orgán. Bičovci však mají jiný obranný mechanismus. Ze spodní strany posledního článku zadečku, ukončeného dlouhým "bičem", vystřikují proti nepříteli kyselinu, která může způsobit svědění a záněty na sliznicích.

Jedovatých živočichů je mezi bezobratlými ještě celá řada. Například některé velké druhy stonožek mohou způsobit nepříjemná zranění, velké tropické mnohonožky nekoušou, zato z otvůrků na povrchu svého článkovitého těla vystřikují účinnou žíravou tekutinu.

STAČÍ SE POUZE DÍVAT

Ze suchozemských jedovatých obratlovců patří až na výjimky všechny druhy mezi obojživelníky a plazy. Jedovatý obranný sekret vylučují četné druhy žab a mloků. U nás je nejznámější mlok skvrnitý, z žab ropuchy a kuňky. Jed ropuch je vylučován hlavně z nápadných oválných žláz, umístěných za očima. Kromě toho vylučují jed kůží, stejně jako většina ostatních jedovatých žab. Z tropických druhů jsou nejznámější překrásně zbarvené žabky čeledi Dendrobatidae z tropické Ameriky. Pověstná je i praxe kolumbijských indiánů, kteří používají tyto žáby k výrobě šípových jedů.

Ze sekretů žab a mloků byly izolovány nesmírně prudké jedy. Většinou jsou ovšem natolik zředěné, že se jich člověk nemusí obávat. Nepříjemnosti mohou způsobit, jen když se dostanou do oděrek v kůži a na sliznici, hlavně do očí.

Ještěři, i když vypadají nebezpečně, a v některých oblastech je domorodci za jedovaté považují, v drtivé většině jedovatí nejsou. Existují jen tři dosud známé výjimky. Jsou to dva druhy velkých ještěrů korovců z jihozápadu USA a Mexika a převzácný varanovec bornejský z pralesů Kalimantanu. Takže nejznámějšími a nejobávanějšími jedovatými plazy zůstávají hadi (viz Koktejl 3/96).

Dokonce i mezi savci najdeme takové, kteří disponují jedem. Samci ptakopyska a ježury mají na zadních končetinách pohyblivou ostruhu s jedovou žlázou. U hmyzožravců štětinatce haitského, rejsce vodního a rejska krátkoocasého se jed tvoří v podčelistních žlázách, které ústí poblíž řezáků.

S přítomností jedovatých živočichů v moři i na souši se budeme muset smířit. Příroda je vybavila účinnými prostředky k lovu potravy i k obraně a je jen na nás, jak se vyvarujeme nepříjemností při setkání s nimi. Při pohybu v přírodě, zvlášť v oblastech tropů a subtropů, je třeba opatrnosti, neznámé živočichy nebrat do rukou a zbytečně nedráždit. Stačí se jen dívat, vždyť mnohé z jedovatých druhů zvířat patří mezi nejpodivnější, nejzajímavější, nejbizarnější a nejkrásněji vybarvená stvoření na Zemi.
únor 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group