ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CESTY ZA MASOŽRAVKAMI

Masožravky nedají lidem spát už pár staletí. Není divu, zvědavý lidský mozek byl a vždy bude fascinován podivnými jevy. A právě masožravé rostliny jsou v divutvorné přírodě opravdu trochu víc "nenormální". Vždyť, kdo to jakživ slyšel, aby (jednodušší a "pomalejší") rostlina požírala mnohem složitější a na první pohled dokonalejší živočichy?!

 


...

OPRAVDU ŽEROU MASO?

 

Masožravost se u rostlin vyvinula jako reakce na vnější prostředí. Absolutní většina masožravek totiž žije v místech se sníženou půdní zásobou živin · v drtivé většině jde o vlhká a mokrá místa (močály, rašeliniště a vodní nádrže). Existují však i takové druhy masožravých rostlin, které musejí s vodou velmi dobře hospodařit · žijí totiž na přechodně nebo trvale suchých stanovištích. Uveďme dva příklady · mexické tučnice, o nichž bude ještě řeč, žijí na vysychavých vápencových skalách a svou masožravou "živnost" mohou provozovat jen ve vlhkém období roku (během suché periody pak svůj vývoj musejí "přibrzdit"). Druhým příkladem je portugalský rosnolist, jenž roste dokonce na písečných lokalitách vysloveně polopouštního charakteru · vodu získává díky kořenům zapuštěným hluboko do písku.

 

Chybějící prvky (hlavně dusík a fosfor) si tedy rostliny zajišťují jinak · lovem a trávením živočišné kořisti. K tomu účelu jsou vybaveny někdy až neuvěřitelně dokonalými lapacími mechanismy nejrůznějších principů. Téměř všechny nástrahy a pasti, které na masožravkách můžeme najít, jsou listového původu · jde tedy, vzdor vžitým laickým představám o tom, že masožravky loví svými květy, o vysoce specializované a dlouhým vývojem přeměněné listy! Na listech některých masožravek můžeme najít primitivní lepkavé plošky nebo celé povlaky lepivých a savých chlupů · těmi jsou vyzbrojeny např. všeobecně známé rosnatky. Neuvěřitelně krásné a dokonale funkční konvice asijských láčkovek (nebo podobné trumpetovité nálevky severoamerických špirlic) jsou opět metamorfované listy fungující pro změnu na principu gravitačních pastí · kořist přilákaná příjemnou vůní uklouzne po hladkém vnitřním povrchu nálevky a padá do trávicí šťávy na dně. Tam se po krátkém boji utopí a je strávena.

 

Asi nejdokonalejšími lapacími orgány jsou měchýřky bublinatek, považované dokonce za jeden z nejsložitějších rostlinných orgánů vůbec. Pracují pouze ve vodním nebo velmi vlhkém prostředí na principu rozdílných tlaků · uvnitř váčkovitého orgánu vzniká vyčerpáním jeho obsahu podtlak. Drobná vodní kořist je pak při podráždění víčka pasti bleskově nasáta dovnitř a následně je strávena. Přes moderní technické vybavení výzkumných laboratoří se dodnes nepodařilo přesně zjistit, jakým způsobem vlastně měchýřky pracují.

 

Podobně je tomu i u sklopek mucholapky podivné. Bleskurychlé, prostým okem pozorovatelné sevření několik centimetrů velkých "ozubených čelistí" je v rostlinném světě naprosto unikátním jevem.

 

Všechny masožravé rostliny "normálně" kvetou a jejich často velmi ozdobné a vonné květy slouží k běžnému pohlavnímu rozmnožování pomocí semen.

 

Představy lidí o loveckých schopnostech masožravek jsou značně zkreslené a hlavně přehnané. Velikost kořisti je omezena maximálními rozměry největších pastí · rekordmankami jsou v tomto směru masožravé liány láčkovky, jejichž největší kořistí se mohou stát zvířátka velikosti větší myši. Převaha masožravek se ovšem "přiživuje" především lapáním menších druhů hmyzu (odtud nesprávné označení hmyzožravky). Mylné jsou také mýty o kousání či drcení obětí masožravek · kořist není a nemůže být rostlinami nijak mechanicky zpracována. Vše se děje chemickou cestou prostřednictvím enzymů, které rozloží měkké části lapených těl. Vzniklý živný roztok je následně vstřebán do rostlin.

 

Zanechme už ale teorie a vydejme se za tajemnou krásou masožravek přímo do jejich tropických domovů.

 

ZA MEXICKÝMI TUČNICEMI

 

Můj první kontakt s tropickými masožravkami byl tak trochu "neplánovaný". Při motorizovaném přesunu ze středomexického Tehuacanu směrem k nejvyšší sopce Střední Ameriky (Pico de Orizaba, 5610 m n. m.), na niž jsem hodlal vylézt, projížděl náš dýchavičný autobusek horským sedlem Puerto del Aire (Vzdušná brána). Tenhle čarokrásný kout světa je opravdu hoden svého jména. Na pár stovkách metrů se zde totiž zcela unikátním způsobem mění klima · vlhký vzduch, sycený 120 km vzdáleným Atlantikem, naráží na neprostupný val hor a v širokém sedle odevzdává téměř všechnu vodu, kterou přináší. V místě tak skoro pořád prší nebo mží, aby už pár stovek metrů za zlomem terénu svítilo ostré horské slunce na obrovskou plochu tehuacanské náhorní plošiny. Suchá polopouštní krajina porostlá pouze kaktusy a sukulenty se odtud táhne desítky kilometrů!

 

Nalezenými masožravými rostlinami byly "obyčejné" tučnice. Tyhle kytky jsou ve srovnání s jinými masožravkami vybaveny k lovu poměrně primitivně. Jejich "výzbrojí" jsou ploché listy pokryté lepivým slizem, na němž čas od času uvíznou drobné druhy hmyzu. Tučnice ovšem malou atraktivnost svých pastí vyrovnávají krásou velkých květů. A právě díky nim jsem tyhle efektní rostliny našel. Naše rozhrkané přibližovadlo právě šplhalo serpentinami k sedlu. Těsně před nejvyšším bodem sedla jsem v suché trávě a na skalách zaregistroval nádherné růžové květy, které mi byly jaksi povědomé. Nedalo mi to a o týden později jsem se na místo vrátil. Návštěvou sedla jsem rozhodně nebyl zklamán, mohl jsem si poprvé "osahat" zajímavý a dosud ne zcela přesně určený druh tučnic a také další výjimečné rostliny. Věčně vlhké duby byly totiž ověšeny spoustou epifytních orchidejí (např. nádhernými červenými alamaniemi) a bromelií (kromě královny všech tilandsií druhu T. imperialis tu rostl i jeden ze dvou zástupců masožravých bromeliovitých · Catopsis bertteroniana). Prostě botanický ráj!

 

TAJEMNÉ OBYVATELKY "ZTRACENÉHO SVĚTA"

 

Jestliže můj nález masožravek v Mexiku byl jen náhodný a neplánovaný, na stolové hory do Venezuely jsem zamířil právě s cílem najít vzácné masožravé rostliny.

 

Povrchové plošiny stolových hor (tzv. tepuis) jsou domovem unikátních druhů masožravek a nalézá se jich zde neobyčejně velké množství. Jejich zvýšený výskyt je způsoben nepříznivými podmínkami, které tu panují · flóra je tady kromě chladu a vlhka sužována naprostým nedostatkem živin. Na holých pískovcových plošinách totiž v drsném klimatu za miliardy let vzniklo jen nepatrné množství chudé zeminy. Proto zde mohly "vyniknout" masožravé druhy rostlin, které si jako jediné mohou "přilepšit masem". K unikátnosti místních druhů masožravek přispěla ještě prostorová izolovanost jednotlivých stolových hor. Na oddělených skalních blocích, které jako ostrovy ční strmě z okolní teplé krajiny a plují vysoko v chladivých mracích, vznikla v průběhu nerušeného vývoje plejáda zcela unikátních rostlinných druhů, které nenajdeme nikde jinde na světě. Tento jev dosáhl extrému na největších stolových horách · například na vůbec nejvyšší stolové hoře Cerro de Neblina (3045 m n. m.) roste 60 % endemických rostlin! S jmenovanou tepui je srovnatelná již jen jediná stolová hora · Mount Roraima (2810 m n. m.), kde žije celých 54 % endemitů. A právě na tuto tepui jsem se vypravil za jejími masožravými obyvatelkami.

 

První masožravky "potkávám" na Gran Sabaně už během dvoudenního pochodu k Roraimě. Nalézt unikátní masožravé bromelie s latinským jménem Brocchinia reducta (české jméno chybí) není nic těžkého · až půl metru vysoké nálevky čnějí v mnohohlavých koloniích z travnatých mokřadů savany a jsou jen těžko přehlédnutelné. Můj indiánský průvodce Orlando jim říká La Tuba, což jistě není třeba překládat. Ve vysokých vodotěsných "rourách" bromelií je zachycována dešťová voda, ve které se topí různé druhy živočichů. Ti jsou pomocí bakterií rozkládáni a živný roztok rostliny zpětně vstřebávají. Nález unikátních brocchinií v savaně je pro mne opravdovým zážitkem, vždyť o jejich masožravosti (a vlastně i existenci) se ví teprve pár let!

 

Kousek od paty stolové hory nacházím neobyčejně vzácnou a zajímavou bublinatku Humboldtovu. Tahle monstrózní rostlina se od svých blízkých příbuzných liší nejen svými obrovskými rozměry, ale také naprosto unikátní schopností žít nejen v bahně mokřadů, ale i ve vodním prostředí nálevek obrovských bromelií. K tomu účelu vytváří rostlina dokonce speciální "šlahouny", které "umí" vyhledat vhodné životní prostředí · identická bublinatka se tak může stěhovat ze starších odumírajících částí bromelie do mladších a také z jedné hostitelky na druhou!

 

Kromě jmenovaných rostlin nacházím u paty Roraimy ještě množství dalších drobných masožravek. Mám tedy dobrý důvod být správně "nažhaven" a ženu svého průvodce po známé skalní římse (pověstná La Rampa) vzhůru na horní plošinu tepui.

 

Odměnou za namáhavý výstup v trvalém dešti je mi opravdové botanické El Dorado, které nahoře nacházím, a v kterém se mohu díky ochotě Orlanda toulat celé tři dny. Nejvíce mne v podivuhodném černém a mokrém labyrintu Roraimy zajímají tajemné heliamfory, které jsem už roky toužil spatřit v přírodě.

 

Tyhle podivuhodné a velmi primitivní rostliny žijí v sedmi druzích pouze na horních plošinách stolových hor a nenajdeme je nikde jinde na světě. Jejich trsy jsou složeny z trumpetovitě rozšířených a přeměněných listů (tzv. láček), v nichž se hromadí dešťová voda. Kořist (drobný hmyz) je nalákána pachem nebo příjemnou vůní pastí a padá do jejich nitra. Zpětnému úniku obětí účinně brání vnitřní hladké stěny "trumpet" a jemný povlak dovnitř nasměrovaných chloupků.

 

Heliamfor však není na Roraimě příliš mnoho. Nacházím jen několik velkých kolonií na okrajových partiích hory. Směrem do nitra rozlehlé hory (plocha 200 km2) heliamfory mizí, během třináctikilometrového pochodu do srdce tepui a na její brazilskou stranu neregistruji jedinou rostlinu. Pasti heliamfor rostou na Roraimě v hustých mnohametrových kobercích a jsou těsně namačkány jedna na druhou · jde o jakýsi primitivní způsob kolektivního lovu! Krásu horským sluncem krvavě vybarvených láček ještě podtrhují bělorůžové zvonkovité květy.

 

Kromě dalších zajímavých a vzácných rostlin nacházím na Roraimě ještě masožravou bromelii, miniaturní endemickou rosnatku a další nádherné masožravky, orchideje a jiné skvosty.

 

V MALAJSKÉ DŽUNGLI

 

Poslední masožravkářský "výlet" jsem absolvoval kvůli láčkovkám. Tyhle podivuhodné masožravé liány rostou pouze v tropické části asie a ve východních oblastech Madagaskaru, proto jsem musel (po několika cestách do tropů Nového světa) radikálně změnit směr a namířil jsem si to na východ.

 

Láčkovky jsou kuriózní rostliny, které na koncích "normálních" listů nesou neuvěřitelně dokonale tvarované lapací konvice různých tvarů. Láčky jsou zavěšeny v prostoru a jsou naplněny trávicí šťávou. Proti zředění deštěm je obsah konvice chráněn nádherně tvarovaným víčkem. Hmyz nebo drobní obratlovci jsou k pasti lákáni vonným nektarem a pachem jejího obsahu · poté, co vstoupí na absolutně hladkou vnitřní plochu hrdla konvice, uklouznou a utopí se v trávicí šťávě. Měkké části jejich těl jsou rozloženy a vstřebány.

 

Tapahu je výchozím bodem pro cestu do pohoří Cameron Highlands. Ve čtyřicetistupňovém suchém vedru sluncem zalitého městečka kupuji (pokud možno co nejdéle, neboť v kanceláři funguje klimatizace!) jízdenku na provinční autobusek do horského městečka Tanah Rata. Vedro je ve čtyři odpoledne absolutně nesnesitelné, hustý nehybný vzduch by se snad dal jíst lžičkou. Rychle se obnažuji až na samou hranici českých společensky únosných mezí a přitom zapomínám, že jsem v zemi, jejímž hlavním náboženstvím je islám.

 

Po místy krkolomné jízdě rozhrkaným autobuskem přijíždím do nádherného místa, které každého romantika absolutně uspokojí svým klimatem i nádhernými scenériemi okolních asi 2000 m vysokých hor, které jsou porostlé divokým horským pralesem. K velmi příznivému hodnocení oblasti Tanah Rata přispívají i milí a ochotní domorodci. V upraveném a čistém městečku se, stejně jako jinde v Malajsii, "míchá" množství kultur a národností. Samozřejmě, že navrch mají muslimové, početnou komunitu tvoří všudypřítomní Číňané, na okraji pralesa však později nacházím i obsazený buddhistický klášter a dokonce křesťanský kostelík! Na hřebenech Cameron Highlands se dobře daří čajovníku, což znamená, že hnusné vedro malajské nížiny je totam a teplota i v poledne nepřestoupí 25 ?C. Večer je příjemných 18? · konečně se dá spát ve spacáku, který tak po dlouhé době zase jednou nevláčím úplně zbytečně! K ránu už dokonce zatahuji i zip, protože je docela zima. A ta vzdušná vlhkost! Skoro celý den si člověk připadá, jakoby plaval vstoje!

 

První láčkovka na sebe po příjezdu nenechává dlouho čekat · nacházím ji při hledání sušáku na prádlo hned za hostelem, kde bydlím. Na prudkém svahu pár metrů od domu žije hned celá kolonie láčkovek. Jejich křiklavě zbarvené pasti jsou rozvěšeny a rozloženy na keřích i holé zemi a dosahují obrovských rozměrů (přes 35 cm). "Nažhaven" tímto optimistickým nálezem dychtivě obhlížím zamlžené hory, kam se zítra poprvé vypravím.

 

Prales mne magicky láká a ještě za šera vyrážím do hor. Snažím se vystoupat na jeden z nejvyšších hřebenů v okolí Tanah Rata · na masiv Gunung Beremban vysoký asi 1850 metrů. S orientací si nemusím dělat příliš velké starosti · udržuji vizuální kontakt s městečkem hluboko pode mnou. I kdybych ho ztratil, v rukávu mám ještě jeden trumf · totiž staré dobré pravidlo: "v případě bloudění následuj vodu". Proto se držím horského potůčku s průzračnou vodou. V místech, kde je lesní porost příliš hustý, je ostatně nejlepší brodit se přímo proti proudu potoka. Jsem už tak jako tak úplně mokrý a nedělám si iluze, že bych v nejbližších několika dnech vůbec uschnul. Jediné problémy působí drobné pijavky, které na mne občas padají ze stromů a snaží se mi bez okolků pustit žilou.

 

Konečně jsem zase jednou úplně sám uprostřed nádherného pralesa plného neznámých zvuků, nevšedních barev, tvarů a vůní. Cítím, jak moje duše pookřává a začíná se zotavovat. Konečně se mohu vyzpovídat svým bezejmenným bohům v nejkrásnějším chrámu mého světa · ve svatyni, jejíž nikdy nenarušená šumící zelená klenba je tak pevně uzavřená a volná zároveň. Vzpomínám na své přátele · stromy, které jsem poznal v jiných pralesích jiných zemí. Cítím a vím, že i tady jsem vnímán pozitivně, a že i s tímto místem zůstanu v pevném spojení prostřednictvím myšlenek na jeho podivuhodné obyvatele. Jak se jim asi bude dařit a jestlipak uniknou ničivé síle lidské chamtivosti?

 

Celý den se toulám divočinou, po láčkovkách však ani stopy. Blížím se k nejvyššímu vrcholku hřebene. Jsem v nadmořské výšce přes 1800 metrů. Něco se změnilo · vegetace se rozestupuje, stromy se nejprve snižují, pak mizí docela. Vidím po dlouhých hodinách opět nebe, to však není, tak jako ráno, oděno do modré. Tíží ho černé husté mraky pár metrů nad mou hlavou. V dalším stoupání do nich přímo vstupuji. Kolem se válejí mocné hromady mechu rašeliníku, jehož chuchvalce na některých místech prorůstají až do korun nevysokých stromů a keřů. Nízké dřeviny se tak v mlze mění v pohádkové bytosti a přízračné dinosaury. V jejich větvích zahlédnu první kapitální konvici láčkovky! Dostavám se do stavu objevitelského transu. Okolí je až mysticky nádherné. Přízračné ticho není rušeno jediným hláskem či zvukem. Blíží se bouře.

 

Euforie se mísí s nesměle se vkrádajícími myšlenkami na návrat. Nejraději bych, aby dnešní den nikdy neskončil. Počasí mne však rychle probouzí z botanického megasnu a nutí mne k rychlé změně názoru. Taktak stačím zabalit foťák, když se z nebe začne hrnout jednolitý proud vody. Do údolí jsem doslova spláchnut, z "mého" potůčku se stala dravá kalná řeka. Nánosy bahna oplachuji až u silnice. Do vesnice přicházím mokrý a totálně zmrzlý(!) až za soumraku · na bezmračné obloze právě zablikaly první hvězdy! Suším dolary na šňůře a dlouho (po kolikáté už díky kytkám?) nemohu pořádně usnout...
březen 1998

Tagy: Koktejl 1998 3
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group