ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DŘEVO KRÁSNÝCH STROMŮ

Prohlašuji na svou čest a svědomí, že pro účely této knihy jsem neporazil žádný zdravý a životaschopný strom," píše v záhlaví své knihy Martin Patřičný, výtvarník, který si celý život "hraje" se dřevem. Se dřevem stromů, které zdobí naše parky a zahrady, se dřevem stromů, kterými opovrhujeme, se dřevem stromů, které pomalu umírají, i se dřevem takových stromů, které mají svou domovinu tisíce kilometrů od nás. Se dřevem stromů, které tvoří hluboké lesy, kam chodíme uklidnit své poblázněné duše.

Dokud strom stojí, je to náš blízký známý. Ale i když jeho koruna padne k zemi a kůra oschne, doprovází nás dál.

"Tělo stromu není jen kůra, větve či pupeny a listy. Každý kus prkna, každá dýha, fošna nebo pařez jsou části životopisu stromu a ten záznam o životě je tak teplý, blízký a krásný, že až začínáme myslet na to, co nás převyšuje," tvrdí Martin Patřičný ve své dílně plné vůně bývalých stromů. Vypráví malá i velká tajemství stromů a dřeva, taková, která nám unikají nebo která jsme už zapomněli.


JAVOR


JAVOR "OČKOVÝ"
"...dřevo javorové na housličky dobré..." (lidová píseň - Vandrovali hudci). Rod javorů je dosti početný a rozšířený. Jen u nás rostou přirozeně tři, a možná i čtyři druhy. Vedle javoru mléče to je ještě horský javor klen a nížinný, nejčastěji lužní javor, javor polní neboli babyka. Na jižní Moravu by ještě mohl zasahovat přirozený areál javoru tatarského, v lesích zase lesníci vyzkoušeli americký javor jasanolistý. Z jiného javoru, cukrového, získávali již dávno američtí Indiáni sladkou šťávu a po zději se z takové šťávy lidé naučili vařit cukr.

Všechny naše javory se od ostatních listnáčů snadno poznají podle tvaru listů. Žlutozelené květy, příjemně vonící, vyrůstají v početných květenstvích. Plodem jsou známé dvounažky, každá s širokým asymetrickým křídlem, díky jemuž se jako malé vrtulníky rozletují po kraji.

Javorové dřevo je nejsvětlejší z našich dřev, smetanově slonovinově bílé, do krémova. Okolo dřeně či suků se někdy objevují zelené nebo černohnědé pruhy a skvrny. Někdy se tvoří široká, tmavá, nepravidelně ohraničená dřeň. Jádro jinak není barevně odlišeno. Na středovém řezu najdete okem malá zrcátka.

Dřevo je tvrdé, lesklé, homogenní. Dobře se opracovává, soustruží, moří, bez problémů přijímá lepidlo. Často se ještě vyběluje peroxidem a čpavkem. Kvůli kontrastu se používá v nábytkářství v dýhách i v masivu. Pro svou dekorativnost je vzácný tzv. "očkový" javor, pro vykládání nábytku se vyhledávala i tzv. kořenovice. Rovněž známé je tzv. vlnkování javoru, jež se dodnes používá - umně sesazené - na zadní desky a luby viol, houslí nebo kytar.

ŠKUMPA

Vysazuje se v zahradách jako ozdobný keř a zplaňuje - poznáme ji podle červených chlupatých plodů. Má dekorativní dřevo s výraznou kresbou. Za mokra při zpracování lepí a mízou silně zanáší nástroje. Pod tlustým smetanovým lýkem má uzounkou běl, která prudce kontrastuje se žlutozelenohnědým zbarvením ostatního dřeva. Dřevo je lehké a nepříliš pevné.

Pro svou nevšednost se používá pro vykládání, šperky a malé výtvarné práce. Její příbuzný druh je známý nábytkářům jako tzv. maďarské žluté či fisetové dřevo.

JABLOŇ

Potkáte-li dnes v lese malý křivý jabloňový stromek, bude to patrně zplanělá odrůda z nějakého sadu. Původní evropská jabloň lesní, pramáti kulturních jabloní, a to třeba i Jonatánu, je dnes vzácností. Evropský druh roste i daleko na severu, odolává i velkým mrazům. Občas na krajích lesa znovu zplaňují i kulturní šlechtěné druhy.

Květy jsou oboupohlavní, bílé až narůžovělé s červenými okraji.

Jablečná šťáva posiluje centrální nervovou soustavu a povzbuzuje činnost střev při otylosti. Naopak jablečná pálenka (calvados) nervovou soustavu příliš neposiluje.

Dřevo má jabloň stejnoměrně husté a tvrdé. Běl je smetanově bílá až šedobílá, občas s lehkým narůžovělým nádechem, nepravidelné jádro světle až tmavohnědé, někdy zabarvené do červena, na tečném řezu občas vytváří pruhy.

Protože jabloň nedorůstá větších rozměrů a bývá zkroucená, jak koruna hledá slunce a brání se větrům, cení se daleko více živá. V truhlářských ani dřevařských příručkách se neuvádí. Používá se především v řezbářských a soustružnických dílnách či u šperkařů.

Dřevo na rozdíl od třešňového voní při zpracování méně. Jako by jen občas přešel závan.

SMRK

Smrk je dnes díky lesnické kultivaci naším nejběžnějším jehličnatým stromem. Postupně nahradil choulostivější jedli, jež bývala mnohem rozšířenější.

Dřevo smrku je smetanově bílé až nahnědlé, s výraznými letokruhy. Na všech třech řezech snadno zaznamenáme zřetelné barevné odlišení jarní a letní přírůstkové vrstvy dřeva. Jádro není barevně odlišeno, pokud se místy vyskytuje ve dřevě tmavší zahnědnutí, jedná se o počáteční stadium hniloby (tzv. tvrdá hniloba).

Smrk je i přes svou měkkost houževnatý, poměrně pevný a pružný. Tesaři ho používají na trámoví, krokve, bednění i podbití. Truhláři na takzvaný selský (měkký) nábytek, který se opět vrací do módy. Ze starých trámů se zhotovují repliky často malovaných a jinak zdobených komod, skříní a podobně. Zedníci mají smrk rádi na hladítcích, při bednění a u podlážek lešení. Horníci jej používají na výdřevu v dolech. A chataři a chalupáři? Ti jím kromě obkládání i rádi topí.

Smrková vláknina je důležitou papírenskou surovinou, právě na to však doplácejí především skandinávské, sibiřské i kanadské lesy.

Zvláštností je nesporně tzv. rezonanční smrk, nenahraditelný při výrobě hudebních nástrojů. Přední ozvučné desky houslí, kytar, mandolín či viol se totiž lepí vždy ze dvou kusů smrkového dřeva.

Napuštěním prken či fošen se zvýrazní kresba. Lepení a moření jdou u smrkového dřeva snadno a rychle, impregnace je obtížná.

Smrkové chalupy a kůlny ponechané působení počasí a slunce získávají po čase nádherně šedou, popelavou barvu s výrazně vystupujícími lety. Kvůli obdobnému efektu se dřevo také opaluje a kartáčuje.

Smrk je lákavé sousto pro dřevokazný hmyz, zejména červotoče.

ŠEŘÍK

Šeřík obecný je dřevinou původně z jihovýchodní Evropy, ale pěstovanou již tak dlouho, že mnohdy má spíše stromovitý než obvyklý keřovitý charakter.

Dřevo má tvrdé a houževnaté s užší smetanovou bělí a širším hnědofialovým jádrem. Při vysychání silně pracuje a kroutí se. Má velice jemnou kresbu let. Dlátem řezaný povrch je "mastný", lesklý, definitivní - jakoby už nalakovaný nebo voskovaný. Zvlášť vybrané řezy po vyleštění připomínají nerost.

OŘEŠÁK

Lidově se mu říká vlašský ořech, protože pochází z Itálie, od Vlachů, kteří ho k nám přinesli. Stromy u nás zdomácněly a vyšlechtěna je celá řada odrůd. Vzhledem k jižnějšímu původu jsou dodnes citlivé vůči mrazům.
Dobře známé ořechy dozrávají v dužnaté, aromatické zelené slupce. Zvrásnění skořápky, ale především jádra, připomíná "mozkové závity", a prý časté pojídání ořechů činnost mozku podporuje. Kromě ořechů se k léčebným účelům využívají i mladé listy a slupky. Působí, stejně jako mladá dubová kůra, svíravě a protizánětlivě. Při kožních vyrážkách či hnisání se přidávají do koupelí, odvar z listů pomáhá zase při nadměrném pocení nohou. Výtažek ze slupek je přísadou v přípravcích pro barvení vlasů, olej z o řechů bývá součástí opalovacích olejů, ovlivňuje totiž zhnědnutí pokožky. Listy odpuzují hmyz. Ořech býval symbolem plodnosti.

Ořechové dřevo je vysoce ceněno, zvláště o starší, zdravé a silné stromy mají velký zájem dýhárny, které krájením plně využijí jeho krásu. Ořech je totiž nezaměnitelný elegán. Běl má šedobílou, někdy s jasně žlutými skvrnami na okraji směrem k lýku. Jádro je proměnlivé, ale většinou tmavohnědé. Bývá černě ohraničeno a barva závisí na půdních podmínkách.

Čerstvé dřevo někomu mírně zavání. Je tvrdé a díky obsahu třísla poměrně trvanlivé. Odedávna se používalo k dýhování nábytku i vykládání (intarzie).

OLŠE

V kterémkoli ročním období ji poznáte na první pohled podle drobounkých šištiček. Kdo neví o šištičkách, pozná "slečnu Lepkavou" podle listů, jež mají místo špičky jakési vykousnutí.

Po poražení se olšové dřevo rychle barví do oranžova či červena, někdy se na pařezu objeví (místně) krvavé kruhy, což zřejmě vedlo k pověsti o dívce zakleté do olše...

Dřevo je žluté, někdy narůžovělé až šedooranžové. Je stejnoměrné, bez výrazných letokruhů a barevně odlišeného jádra. Obsahuje dostatek tříslovin a pod vodou je trvanlivější než na vzduchu.

Je měkké, pevné, snadno se štípe, dá se řezat dláty i přes vlákna. V řezbářství je z "měkkot" hned po lipovém nejoblíbenější, ale stejně jako lipové dřevo trpí červotočem. V rukodělné řemeslné výrobě se olšové dřevo využívá na nádobí - necičky, mísy, okříny i troky na paření prasat. Umělečtí truhláři mořeným olšovým dřevem nahrazovali mimo jiné mahagon či palisandr. Kůru používali koželuzi na činění kůží právě pro obsah třísla.

JASAN

Prý nekvete dříve, než ze svých skrýší vylezou hadi, tedy na přelomu dubna a května. Opadavý, štíhlý strom s dlouhým, často rovným kmenem. Listy jsou složeny z 9-13 lístků.

Jasan je jednou z těch, které se vymykají z obvyklého schématu oboupohlavních či jednopohlavních dřevin. Jeho květy jsou tzv. mnoho-manželné, na stromě najdete květy jak oboupohlavní, tak jen samčí, nebo jen samičí.

Náš běžný statný jasan má květy v květenství bezkorunné, a tak často ani nepostřehnete, že již kvete.

To jeho příbuzný, teplomilnější jasan zimnář či jasan manový patří k tzv. květným jasanům, které mají vyvinuty korunní lístky, a nikdo nepřehlédne, když se obalí do bělavého hávu jako do nevěs-

tina závoje. Jméno dostal podle šťávy z mladých větviček, která na vzduchu tuhne, je sladká a obsahuje alkohol. Roste na sušších, teplých stráních, zatímco jasan ztepilý je chladnomilnější. Roste na březích potoků a řek, často pospolu s olší. Říká se, že olše je žena - a jasan muž.

Dřevo má pevné, tvrdé, houževnaté a z našich dřevin nejpružnější. Používal se proto na výrobu lyží, saní, luků, topůrek či madel a dodnes se z něho zhotovuje tělocvičné nářadí.

TŘEŠEŇ

Na stromech se často objevuje tzv. klejotok. Stromy si "smůlou", která na vzduchu tuhne, zalepují rány.
Dřevo je tvrdé, pevné, pružné a houževnaté, s poměrně výraznými letokruhy. Bělová část je úzká, smetanově narůžovělá až žlutá, jádro červenohnědé, na vzduchu časem červená a tmavne. Lesní stromy mívají dřevo trochu tmavší, sadové třešně zase výraznější barevné odlišení a na jejich tečném řezu jsou četné barevné pruhy. Bude to asi lepšími půdními a prostorovými podmínkami či hnojením. Krájené dýhy, masivní fošny nebo prkna upoutávají výraznou texturou a přirozeným teplým zabarvením.

Třešňové dřevo se dobře obrábí, má mírný lesk. Na rozdíl od hrušní či jabloní se špatně řeže dláty přes vlákna, ale pro soustružnické práce je vhodné. Vždy bylo a je vítáno v dílnách uměleckých truhlářů. V masivu se používá pro malosériové a originální kusy nábytku, od židlí, podstavců či stolků až po leštěný a vykládaný kazetový strop. Ostění, římsy, i sloupky zábradlí s matovou přírodní povrchovou úpravou přímo lákají k pohlazení.

MODŘÍN

Modřín, lidově verpán, má z jehličnanů nejměkčí jehlice, vyrůstají ve svazečcích a každý podzim opadávají. Modřín neroste ve městech, nemá rád kouřové zplodiny. Jeho příbuzný, modřín japonský, odolává imisím lépe, a proto se provádějí i pokusy s křížením obou modřínů: k dobrým vlastnostem evropského by přibyla odolnost japonského modřínu.

Dřevo je polotvrdé, tvrdší než smrkové nebo borové, pevné a trvanlivé. Na vzduchu a po napuštění tmavne. Texturu (kresba letokruhů) má hustší než smrk a vyniká krásou mnoha drobných, většinou dobře zarostlých součků.

Odedávna se (kromě šindelů) používal především k výrobě masivního nábytku, schodů, zábradlí a hlavně obložení. Dřevěný modřínový obklad, není-li znehodnocen takzvaným vysokým lakem, nikdy nezevšední. Pro jeho krásu je škoda ho používat pod barvu.

TOPOL

I topolů je mnoho druhů. Onen charakteristický topol sloupovitého, rovného vzrůstu se slabými, přilehlými, přímo vzhůru mířícími větvemi je kultivar topolu černého. Říká se mu také vlašský nebo lombardský a pěstuje se teprve "od nedávna", od roku 1750, kdy byl objeven právě v Lombardii. Z mnoha pohádek známá osika s neustále se chvějícími lístky je rovněž druhem topolu a spolu s lindou (topolem bílým) jsou hypotetickými rodiči topolu šedavého. V polovině 20. století proběhla Evropou vlna "topolománie". Topoly byly považované málem za samospasitelné (rychle rostou a produkují mnoho dřevní hmoty, mj. pro papírenství, ale hlavně pro dřevotřísku), a tak se více než předtím dostaly do naší krajiny i další druhy topolů, zejména amerických, jako je topol kanadský a mnoho tzv. balzámových topolů.

Osikové dřevo je pevné a lesklé. Používají ho řezbáři, vyrábějí se z něj sirky a z proužků a loubků pletou košíkáři.

Jinak je dřevo topolu měkké, řídké, nepříliš pevné, na řezu chlupaté. Pro konstrukční desky a nábytek se z velkých kmenů krájí dýhy. Dobře vyschlý se dá použít jako obklad do suchých saun, neuvolňuje pryskyřici. Protože dorůstá velkých rozměrů, jeho šedobílé, nevýrazné dřevo používají sochaři - většinou na studie.

VRBA

Hlavatou vrbu bílou, známou z Ladových ilustrací, tvaruje svými neustálými zásahy člověk, košíkář. Mohutný kmen mívá vrba bílá a obecně známá tzv. smuteční vrba. Větve s kočičkami do váz a na ozdobu řežeme většinou z vrby jívy, což může být keř, ale i osmimetrový strom.

Dřevo je bílé až žlutobílé, s narůžovělým nádechem. Nepříliš výrazně ohraničené jádro bývá podle podmínek a stavu kmene růžové, cihlově červené apod. Je měkké, nepevné, dobře se moří a přijímá lepidlo. Chlupatí a hůře se brousí a leští.

Dříve se z něj vyrábělo dlabané nádobí, necky, okříny. Větve jsou pružné a poměrně pevné, dělávaly se z nich násady k přesýpacím lopatám na obilí, obruče k sudům a kádím.

Jinak je vrba strom košíkářů. Raritou jsou pomlázky spletené z čerstvých prutů, zasazené a vyrostlé.

JILM

Je to čím dál vzácnější listnatý strom s nepravidelnou korunou, na jehož kmeni se tvoří charakteristické výmladky, "vlky". Může být až třicet metrů vysoký.

Jilmy napadají někteří kůrovcovití brouci a ti přenášejí houbové onemocnění, tzv. grafiózu. Evropou proběhly ve 20. století dvě velké vlny této choroby, jimž nakonec padla za oběť téměř celá současná populace všech evropských jilmů. Epidemie byla nakonec natolik rozlehlá, že pěstování jilmu bylo vypuštěno z lesních hospodářských plánů a naše jilmy jsou na pokraji vyhynutí.

OD 13. SRPNA DO 29. LISTOPADU PROBÍHÁ V NÁRODNÍM MUZEU NA VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ VÝSTAVA MARTINA PATŘIČNÉHO "DŘEVO KRÁSNÝCH STROMŮ", NA NÍŽ JE K VIDĚNÍ DŘEVO Z TÉMĚŘ PADESÁTI DRUHŮ STROMŮ. K VYDÁNÍ SE CHYSTÁ STEJNOJMENNÁ KNIHA.
září 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group