ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LIŠEJNÍKY - NENÁPADNÍ PRŮVODCI ČLOVĚKA

Umění objevitele je nacházet nádheru tam, kde ji nikdo nehledá. Zcela opomíjený je nenápadný a všudypřítomný půvab lišejníkového světa, který nás obklopuje téměř v každém suchozemském prostředí. Na první pohled jsou lišejníky něco úplně obyčejného, co v podstatě ani nestojí za povšimnutí. A přitom jde o geniální spojení dvou životních forem, rostlinu která se dokáže přizpůsobit i velmi drsným podmínkám. Od žhavých pouští, nehostinných skal až po krovky nosatcovitých brouků.

JAK SE POZNÁ KRÁSA LIŠEJNÍKŮ?

Popravdě řečeno někdy obtížně, ovšem pro zvídavé oči, kterým není zatěžko dívat se pozorně kolem sebe, se v jejich miniaturním světě otvírají dvířka k velkým tajemstvím. Proč v miniaturním světě? Většina našich lišejníků nepřesahuje svou velikostí několik málo desítek, výjimečně stovek milimetrů, zpravidla však jsou podstatně drobnější. Jejich tvary jsou stejně zajímavé jako jejich názvy - dutohlávka, pupkovka, misnička, šálečka... Než se vypravíme na lišejníkovou exkurzi, měli bychom se nejdříve seznámit se třemi základními skupinami lišejníků.

První skupinu tvoří lišejníky korovité. Rostou na kamenném podkladu stejně často jako na borce stromů nebo dřevě, ale i na půdě, v tropech též na listech. Ty rostoucí na kamenech, tedy litochorní, se ze svého kamenného lože nedají bez poškození odstranit. Některé druhy nejen že svými kyselinami naleptávají geologický podklad, ale jsou dokonce schopny celé do skály zarůst. Pokud byste si chtěli takový lišejník vzít, nezbylo by vám nic jiného, než se chopit kladívka a sekáče a kus skály odštípnout. Ale pozor! Korovité lišejníky často najdete na sochách a jejich poškozování by se nemuselo líbit majiteli. Korovité lišejníky vypadají často jako skvrny na kamenech, které v sobě mají malé výstupky a důlky různého tvaru. Samotný název celé skupiny - lišejník - navozuje představu "lišeje" kůry stromu či kamenu.

Z hlediska velikosti je zajímavější druhá skupina - lišejníky lupenité. Ty odstávají od podkladu a jejich stélka se složitě větví do mnoha laloků. Sice jsou také většinou přirostlé k podkladu, ale už se dá prozkoumat jejich rubová strana. Složitost a rozmanitost tvarů těchto lišejníků zvlášť vynikne, pokud se na ně díváte pod lupou nejméně 10x zvětšující.

Jedny z nejkrásnějších a u nás druhově nejvzácnějších jsou lišejníky keříčkovité. Ty vypadají jako malé keříčky či zmačkané, propletené provázky visící z větví dolů nebo rostoucí přímo ze země mezi kameny. Některé druhy keříčkovitých lišejníků dosahují v příznivých podmínkách velikosti až několika metrů.


Cladonia pyxidata

Patří sem i samostatná skupina lišejníků dvojtvarých, mezi nimi dutohlávky rodu Cladonia. Jejich dvojtvarost spočívá v přízemních šupinách, které se vzdáleně podobají listům vyrůstajícím z podkladu, jímž může být starý pařez či obnažený zářez lesní cesty. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že jde o lišejník lupenitý. Z šupin ale vyrůstají několik centimetrů dlouhé útvary, podécia, zakončené často barevnými plodničkami, odborně zvanými apotecia. Jindy jsou dutohlávky rozčleněny do složitě tvarovaných kmínků, u nichž by člověk bez zaváhání řekl, že se jedná o lišejník keříčkovitý. Dutohlávek je u nás kolem 65 druhů.

PŘÍKLADNÉ SOUŽITÍ?

Ačkoliv se může zdát, že lišejník je jeden organismus, není to pravda. Skládá se totiž ze dvou organismů - z houby (mykobiont) a řasy (fotobiont), kterou v některých případech zastupuje sinice (cyanobiont). Fotobiont tvoří hmotnostně malé množství stélky, pouhých 3-10 %. K čemu je spojení houby a řasy (sinice) pro jednotlivé členy tohoto uskupení užitečné?

Houba poskytuje stín, který některé řasy potřebují, protože nesnášejí přímé sluneční světlo, ale především přináší minerální látky rozpuštěné ve vodě a dává ve většině případů tvar lišejníkové stélce. Příkladem řasy nesnášející světlo by mohl být zástupce rodu Trebouxia. Houby zároveň poskytují vodu, kterou dokáží zadržovat. Řasa zase na oplátku pomocí svého zeleného barviva (chlorofylu) a slunečního záření vyrábí složité látky, například cukry, které jsou potřebné pro obě složky lišejníku.

Vidíme tedy, že se jedná o oboustranně výhodnou spolupráci. Alespoň na první pohled. Dlouho byly lišejníky v učebnicích udávány jako příklad dokonalé symbiózy. Vztah fotobiontu a mykobiontu se liší podle druhu lišejníku. Existují i názory, že se v některých případech jedná o parazitismus, kde roli parazita zastupuje mykobiont.

Rozhodně však je toto spojení jedním ze základních faktorů, které umožňují lišejníkům přežít v naprosto extrémních podmínkách. Dlouhodobé soužití obou lišejníkových složek se zásadním způsobem odrazilo v jejich samostatné existenci ve volné přírodě. Přesněji řečeno - žádná houba z lišejníků nikdy nežije v přírodě samostatně. Natolik už je společným vývojem pozměněna jejich morfologická stavba. Složitost přírodních systémů může naznačit také fakt, že i lišejníkové stélky mají své vlastní parazity.

Ve vědeckém systému patří lišejníky do říše hub, protože jen houba se v nich pohlavně rozmnožuje a je nositelkou genetické informace. Řasa se množí pouze dělením. Proto můžeme lišejníky označit i jako lichenizované houby.

VĚK LIŠEJNÍKŮ

Jeden ze způsobů, jak může lišejník osídlit nové stanoviště, je odnesení malého zlomku lišejníku větrem, tedy fragmentace stélky. Odvátý fragment se časem zachytí v příhodném prostředí a tam roste dál. Věk lišejníků může být neobyčejně vysoký. Řádově i stovky let, podle daného druhu. Stáří se určuje podle velikosti lišejníků, vědci totiž vědí, jak rychle co do rozměrů některé druhy lišejníků rostou. Spíše než o rychlosti růstu bychom ale měli mluvit o pomalosti. To proto, že obvyklý přírůstek, zejména u korovitých lišejníků, je okolo jednoho milimetru za rok. Podle věku lišejníku je možné určit stáří podkladu, na kterém se nachází. Lichonometrií je zjišťováno například stáří nových ostrovů, které vznikly sopečnou činností, tedy biologicky zcela "neposkvrněných" míst. A lišejníky bývají jedni z prvních úspěšných kolonizátorů. Tato metoda byla například použita při zjišťování stáří soch na tajemných Velikonočních ostrovech. Je třeba říci, že byť se jedná o vědeckou metodu, jde často o měření doplňková, která musí souhlasit s dalšími vědeckými poznatky (archeologickými, paleozoologickými a dalšími).

KAM NA NĚ?

Na hřbitov. Zní to možná jako neobvyklá rada, ale na hřbitovech nalezneme staré stromy a nejrůznější kamenná podloží. Od tmavých mramorových desek přes bílé sošky z vápenců až po těžké žulové náhrobky. Když si prohlédnete podrobně a zblízka kůru stromů, staré náhrobky a zdi, téměř jistě na některý z lišejníků narazíte. Asi je budete marně hledat na zdech panelových domů stojících uprostřed sídliště. Není bez zajímavosti sledovat, jak se mění složení lišejníků v okolí vašeho domova. Na zdech a borce stromů s vyšším pH můžete najít žlutý terčovník zední (Xanthoria parietina). Ten indikuje zásadité podloží, proto mu nejsou cizí starší betonové zdi a sloupky. Často společně s ním roste jeho příbuzná Xanthoria elegans, která je zbarvena oranžově. Na kůře stromů se často vyskytuje misnička (Lecanora conizaecoides), jež tvoří zelenavý povlak s vystouplými, asi 1 milimetr velkými bochánky. Právě ta byla před několika málo desítkami let známa jen z několika míst v Krušných horách. Nyní se rozšířila téměř po celé republice vlivem negativních změn ovzduší. Častým nalezištěm lišejníků je kůra listnatých stromů, která jim svým chemickým složením a v koexistenci se znečištěným ovzduším vyhovuje víc než jehličnany. Koneckonců, kde jinde bychom hledali lišejník se jménem větvičník (Evernia), než na stromech? Při výletech do okolí, dál od měst, určitě najdete podstatně víc druhů. Kameny pokryté mechem bývají útočištěm hávnatek (Peltigera), jež u některých druhů jako hnědý až černý plášť přikrývají povrch kamenů.

ČLOVĚK A LIŠEJNÍK

Kolik je vlastně na světě lišejníků? Při této otázce se odborníci tváří rozpačitě, neboť přesný údaj o jejich počtu nemají po ruce. Nejpravdivější, ale zároveň vyhýbavá odpověď na takovou otázku by zněla: několik desítek tisíc druhů. U nás v České republice je popsáno přes 1550 druhů, v USA 3600 druhů, a mnohé teprve čekají na své vědecké zařazení.

Přestože se jedná o nepříliš známou skupinu organismů, lidé využívali lišejníky odjakživa. Není divu, vždyť obsahují nejméně 500 různých chemických látek. V Severní Americe používaly domorodé indiánské kmeny lišejníky na barvení obřadních rouch či léčivé lektvary. V Evropě (a poté i v Severní Americe) sloužily k výrobě otrávených návnad na myši i vlky. Tím se proslavil druh Letharia vulpina. Sukno na známé skotské mužské suknice, kilty, bylo barveno lišejníkovými substancemi. Bez lišejníků by nebylo ani lakmusu, který si pamatujeme z hodin chemie. Lišejníky se používají v čajích usnadňujících odkašlávání hlenů. Našly široké použití i v kosmetickém průmyslu při výrobě parfémů. V dobách nedostatku se lišejníky přidávaly do mouky, za druhé světové války se v oblasti dnešního Ruska jedl vousatec žlutohnědý (Alectoria ochroleuca), protože díky vysokému obsahu cukrů dodával lidskému tělu energii. Látky známé jako "lišejníkové kyseliny" jsou v mnoha ohledech využitelné i v lidské činnosti, ovšem jejich přítomnost ve stélce je důležitá zejména pro samotný lišejník. Některým druhům zajišťuje ochranu před přílišným UV zářením, jiným pomáhá zničit bakterie a spory rostlin. Ty by v případě úspěšného vyklíčení byly konkurentem v boji o světlo.

Pod chemickým vzorcem C18H16O7 se skrývá kyselina, která i v silném zředění zabíjí původce tuberkulózy, mykobakterii s latinským jménem Mycobacterium tuberculosis. A právě tato kyselina je ve velkém množství obsažena v již zmiňovaném vousatci. Asi nejvíce jsou svým antibiotickým účinkem známy provazovky. Ty jsou dodnes například ve skandinávských zemích součástí oficiálních léčivých mastí a čajů.

Nejen lidé dokáží lišejníky využít. Notoricky známé jsou lišejníky jako potravní zdroj v tundře, kde je ve velkém množství spásají sobi. Jako potravu je využívají i někteří hraboši, veverky, a dokonce dva druhy ploskonosých opic. Americké druhy rosniček Hyla versicolor a Hyla avivoca zase využívají své krycí zbarvení, které je podobné lišejníkům, a dávají přednost stromům, kde se tyto druhy lišejníků vyskytují. Totéž platí i o některých plazech. Zajímavé přizpůsobení má jeden druh rostoucí na krunýřích dlouhověkých galapážských želv. Zajišťuje si tím dopravu za světlem. Šanci má ale pouze na samcích, protože krunýře samic jsou v době páření "odírány" svými protějšky, kteří se snaží o reprodukci.

SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ

Lišejníky jsou známé zejména svou citlivostí na znečištění prostředí. Lidská činnost má na přírodní systémy i konkrétní druhy zásadní vliv. Vztah mezi znečištěným ovzduším a úbytkem množství lišejníků ve sledovaném regionu oznámil světu roku 1859 biolog L. H. Grindon, který prováděl svůj výzkum v tehdy už poměrně industriálním Manchesteru.

V případě naší republiky se jedná o ústup citlivých druhů (Usnea spp, Lobaria pulmonaria) v závislosti na množství imisí v ovzduší. Na jejich místo se dostávají různé více toxitolerantní druhy. Tam, kde je znečištění příliš silné, nastupují místo lišejníků mechy a řasy. Jejich přítomnost či nepřítomnost ukazuje na množství škodlivých plynů v ovzduší. Citlivé jsou lišejníky zejména na oxidy síry, přízemní ozon a sloučeniny fluoru.

Proč jsou ohroženy právě lišejníky? Citlivost lišejníků je dána stavbou jejich stélky, na které se nenacházejí žádné ochranné struktury, jako například voskový pokryv. Při průniku zplodin dovnitř dochází ke zpomalení až zastavení fotosyntézy (je ničen chlorofyl), a tím se ochromí přenos živin a energie. V extrémních případech pak nastupuje tzv. lišejníková poušť, a na místo lišejníků se dostávají odolnější řasy. Jelikož lichenologové znají množství škodlivin, které způsobuje vyhynutí konkrétních druhů a celých skupin, dokáží od lišejníků odvodit stav znečištění ovzduší.

Například velice citlivé lišejníky provazovky (Usnea) se v Krkonoších již téměř nevyskytují, jsou zde na pokraji vyhynutí. Důkazem, že tento lišejník se v Krkonoších v minulosti poměrně hojně vyskytoval, jsou staré figurky Krakonošů, které měly z provazovky vyrobeny vousy. Provazovku lze ale prozatím najít třeba na Šumavě nebo na Českomoravské vrchovině.

Další druh lišejníku důlkatec plicní (Lobaria pulmonaria) vyhynul v Krušných horách roku 1917, v Beskydech byl naposledy nalezen roku 1955, ale vyskytuje se ještě asi na deseti místech na Šumavě. V severočeských městech se lišejníky hledají hůř. V kopcích nad městem je při troše trpělivosti objevíte, ale v okolí továren a v městských centrech asi bude vaše snaha marná. Ten, kdo se vydá hledat lišejníky, je vlastně také pozorovatelem stavu ovzduší ve svém okolí. A často je to neveselé pozorování.

Pokud bychom uvažovali jen zde zmiňované druhy, tak britský seznam citlivosti lišejníků, sestavený biology Hawksworthem a Rosem a revidovaný roku 1970, uvádí mimo jiné toto: Pokud je v ovzduší více než 170 mikrogramů SO2 na 1 m3 vzduchu, budou zde řasy, jako např. Desmococcus viridis. Misnička Lecanora conizaeoides se objeví při koncentraci okolo 150 mikrogramů. Další z velice běžných druhů vyskytujících se na našem území, terčovka bublinatá (Hypogymnia physo), snese zhruba 70 mikrogramů. Zmiňovaný důlkatec plicní (Lobaria pulmonaria) ustupuje při koncentraci nad 30 mikrogramů. A jsou samozřejmě i citlivější druhy. I mezinárodně jsou některé lišejníky v kritickém ohrožení. Heterodermia sitchensis je hlášena pouze ze dvou lokalit v Britské Kolumbii, druh z tropického pralesa Papuy-Nové Guineje Mazaediothecium rubiginosum je považován za vyhynulý, neboť při posledním terénním průzkumu již nebyl objeven na poslední známé lokalitě. Přestože jsou vědou objevovány nové druhy, a to dokonce i v naší republice, je smutným faktem, že mizení lišejníků je podstatně rychlejší, než by bylo v případě přirozeného vývoje bez zásahů člověka.
únor 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group