ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POUŠŤ GOBI

 

Z Ulánbátaru, hlavního města Mongolska, vyjíždí expedice. Ve čtyřech terénních autech a velkém kontejneru je kromě českých a mongolských členů výpravy naskládáno vše potřebné pro práci a přežití více než dvou měsíců v největší asijské a druhé největší světové poušti.

Gobi má plochu 1,3 milionu km² a rozkládá se po celé jižní části Mongolska a severní Číně, kde navazuje na pouště Taklamakan a Alašan. Vyskytuje se zde většina typů pouštního povrchu od písečných přesypů přes skalnaté, oblázkové a solné pouště. A i když je Gobi pokládána za jednu z nejpustších, nejnedostupnějších a nejméně vhodných pro život ze všech světových pouští, pro přírodovědce je oblastí nesmírně zajímavou.

CESTA "PO ČICHU"

Echin Gol, oáza v centru zaaltajské Gobi, která byla cílem naší cesty, je od Ulánbátaru vzdálená celých 1100 km. Znamená to skoro tři dny jízdy po nezpevněných hrbolatých cestách, které jsou často jen vyjetými kolejemi v pouštním nebo stepním povrchu. Někdy je cest několik vedle sebe, a tak je na řidiči, jestli si z této víceproudé "dálnice" jednu vybere, nebo si vyjede svou vlastní. Značky, ukazatele a další motoristické vymoženosti civilizace zde neexistují, mapy jsou staré a nepřesné, někdy je třeba směr odhadnout a jet "po čichu".

Prvních šest set kilometrů cesta probíhá typickou krajinou středního Mongolska. Oblé hřbety a široká údolí jsou porostlé nekonečnými travnatými pláněmi. Postupně ubývá i osídlení a jen občas zahlédneme v blízkosti silnice osamělé jurty nebo pastevce s jejich stády. Druhý den odpoledne přejíždíme několik řek a krajina se postupně mění. Tráva řídne, přibývá kamení a cesta je čím dál horší. Dostáváme se do oblasti stepních polopouští, to znamená na severní okraj Gobi. Tady je ještě pořád dostatek trávy pro skromná stáda ovcí, koní a krav, ale čím dál častěji se začínají objevovat velbloudi. Blížíme se k hřebenu Ich Bogd, vysokému téměř 4000 m, který je nejvyšším v Gobijském Altaji. Řídce osídlenou pustinou vede několik cest, které se proplétají kaňony, vyschlými říčními koryty a pustými horami, a my se musíme několikrát vracet, protože dál už může jen kůň. Zeptat se na cestu není koho, a když potkáme nějakého pastevce, ukáže ochotně dopředu a tvrdí, že nějaká cesta tam je. Mapu, na kterou se dlouze dívá, ale zřejmě vidí poprvé v životě. Za hřebenem je už cesta do Gobi volná. Tady začíná opravdová poušť, která pokračuje až do Číny a je prakticky neobydlená. Poušť Gobi je skutečně považována za jednu z nejdrsnějších a nejpustších pouští světa. Klimatické poměry jsou tam zvlášť tvrdé, vodní zdroje prakticky neexistují. Naše oáza leží asi 100 km jižně od nejbližšího městečka a na ostatní tři světové strany je to do relativní civilizace kolem 300 km, směrem k jihu a západu navíc do Číny. Tady už nejsou ani ty špatné cesty. Jen kamení, skály a vyschlá říční koryta. A tyto poměry panují v Gobi již pěkně dlouho.

JAK STARÁ JE POUŠŤ?

Všechny pouště jsou výsledkem klimatických poměrů, které v určité oblasti převládají. Charakteristický je pro ně především nízký úhrn ročních srážek, které nepřesahují 200 mm, výpar převyšující srážky a vysoký počet slunečných dní. Všechny tyto pouště nemusí být po celý rok spalovány žhavým sluncem, jak to známe z většiny afrických a australských pouští, ale i takzvané chladné pouště, mezi něž Gobi patří, mají letní období teplá a slunečná. V tak extrémních podmínkách nemá šanci se udržet bujná vegetace, a tím je i živočišný svět oproti jiným ekosystémům poměrně chudý.

V průběhu milionů let prodělaly jednotlivé kontinenty mnoho změn, které měly zásadní vliv na místní klima a na vznik a zánik rozsáhlých ekosystémů. Pouště mohou být jak poměrně mladé, pouhé stovky až miliony let, tak staré desítky milionů let. K těm starým patří i poušť Gobi. Před 300 miliony let, v období karbonu, bylo však její území pod mořskou hladinou. Pak se oblast centrální Asie začala zvedat, pod tlakem zemské kůry se vyvrásnila pohoří, která dnes známe pod jmény Altaj a Ťan-šan, a oblast se začala moři vzdalovat. Po celé období druhohor byla Gobi rájem s bujnou vegetací, mnoho řek napájelo rozsáhlá jezera a světu živočichů vládli dinosauři. Právě nálezy dinousauřích koster je Gobi pověstná. Zánik těchto největších suchozemských obratlovců je v současné době většinou spojován se střetem Země s velkým kosmickým tělesem. Ale v Gobi se už v té době, koncem křídy, měnily klimatické poměry. Řeky ztrácely sílu, jezera vysychala, vegetace řídla. Předpokládaná katastrofa, která tehdy Zemi mohla postihnout, by byla pro gobijské dinosaury již jen pověstnou poslední kapkou. Od té doby se v Gobi už nic převratného neudálo.

STUDENÁ A JINÁ

Když přijedete do Gobi v létě, bude vám připadat jako kterákoliv jiná poušť. V té době tam slunce pálí, dešťů si moc neužijete a denní teploty vystupují hodně přes čtyřicet stupňů. Přesto je Gobi jiná než pouště v subtropickém a tropickém pásmu. Je to totiž jedna z nejchladnějších pouští, pokud pomineme takzvané vysokohorské pouště. Podílí se na tom nejenom pozice v mírném pásmu, ale především výrazně kontinentální charakter klimatu.

Léto je v Gobi krátké a trvá sotva dva měsíce. Koncem června a v červenci panují v poušti suchá vedra, ale už v srpnu mohou nastat poměrně chladné dny, kdy je nebe zatažené, fouká nepříjemný vítr a někdy, zvlášť ve vyšších polohách, dokonce prší. Jeden takový déšť jsem na vlastní kůži zažil v horské poušti, která byla naprosto suchá. Během několika minut se zatáhlo a za chvíli začaly z nebe padat těžké kapky. Za dalších deset minut stékaly z okolních skal dlouhé kalné vodopády a vyschlé koryto, ve kterém jsme stáli, se začalo plnit vodou. Po další čtvrthodině už stál náš automobil na ostrůvku uprostřed dvou bouřících řek, které rvaly keře a obracely velké kameny. Jak rychle však déšť přišel, tak rychle zase odešel. Za půl hodiny voda odtekla a vsákla se. O tři kilometry dál po proudu to vypadalo, jako by tam nespadla ani kapka.

Už začátkem září klesají v Gobi noční teploty. V druhé půlce tohoto měsíce se často pohybují kolem nuly. Tou dobou je zde počasí velmi proměnlivé. Jednou může být přes den skoro třicet stupňů a v noci příjemných patnáct, ale hned druhý den se zvedne prudký studený vítr, je zataženo a v horských oblastech může spadnout i trocha sněhu. V noci pak v tyto dny již mrzne. Během dalších podzimních měsíců se teploty rychle snižují a příjemné dny jsou velkou vzácností. Od listopadu do dubna panuje v Gobi zima bez větších srážek a s průměrnou teplotou -18 °C (někdy mohou mrazy dosahovat až -40 °C). Až v květnu se znovu oteplí a nastává krátké období jara, které je ovšem typické silnými větry a písečnými bouřemi.


V jihozápadní části Gobi jsou ojedinělé písečné přesypy, většinou porostlé saxauly.

Tak nevlídné přírodní podmínky jsou málo vhodné pro člověka a omezující i pro výskyt rostlin a živočichů. Poznal jsem to hned po příjezdu do Gobi. První věcí, která mě udivila, bylo překvapivé množství zeleně. Keře, jež by začátkem srpna byly v jiných pouštích již dlouho beznadějně uschlé a jejich listy opadané, tady zářily sytou zelení, jež ostře kontrastovala s šedohnědou a černou barvou okolních skal. Nízká keřovitá vegetace se drží hlavně v údolích a vyschlých korytech, ale i plošiny pod horskými hřbety jsou porostlé pokřivenými saxauly, které jsou charakteristické pro všechny pouště centrální Asie. Bujná zeleň uprostřed léta má svoje vysvětlení. Právě pozdní nástup jara a krátké léto jsou příčinou redukovaného vegetačního cyklu, při kterém musí rostliny během omezené doby vytvořit listy, vykvést a dokončit vývoj semen a plodů. Uprostřed léta se tedy místní keře nacházejí ve stejné fázi cyklu, jako jižněji v květnu a v červnu. Některé jednoleté rostliny a cibuloviny dokončují svůj vývoj a vykvétají dokonce až v srpnu.

Tvrdé podmínky a chladné zimy se projevují i ve složení fauny. Hmyzu, který je úzce závislý na vegetačním cyklu, je málo. Přežívají jen ty druhy, jež se tomuto cyklu přizpůsobily tím, že se dokážou rozmnožit a dokončit vývoj během extrémně krátké doby, nebo naopak které jsou schopné i několikrát přezimovat. Z nedostatku hmyzu a z dlouhých zim vyplývá i malý počet druhů drobných predátorů, jako jsou pavouci a ještěři.

Když jsme do jižní Gobi odjížděli, mongolští kolegové nám tvrdili, že tato část pouště je tak pustá a suchá, že tam ani ptáci nelétají. Neměli sice úplně pravdu, ale ptačím rájem se poušť rozhodně nazvat nedá. Jen občas jsme na keři zahlédli jeden z nemnoha druhů střídmě zbarvených pěvců nebo pouštní straky, které raději běhají než létají. Také dravci (káně, sokoli, luňáci, orli i supi) byli hojnější jen v horách, poblíž oáz a na okraji pouště. Stačí ovšem sebemenší vodní plocha, aby se stala sídlem nebo migrační zastávkou vodních ptáků. V oáze Echin Gol jsme na umělém jezírku o průměru sotva 150 metrů pozorovali desítky jespáků, kulíků, tenkozobců, čejek, vodoušů, pisíků, racků, kachen, kachnic a hus. Největšími ptáky Gobi jsou ovšem velcí dropi obojkoví, kterých v těchto nehostinných místech žije několik set.

VĚČNÍ TULÁCI

Přes svoji nehostinnost je Gobi dodnes jedním z posledních útočišť pro některé druhy velkých savců. V okrajových částech pouště žili ještě do šedesátých let 20. století pověstní koně Převalského.

Jejich blízkými příbuznými jsou divocí osli. Dva původní divoké druhy kdysi obývaly rozsáhlé oblasti v pouštích a polopouštích od severní Afriky přes Blízký východ, západní a střední Asii až do Tibetu, Mongolska a severní Číny. Asijský divoký osel (Equus hemionus hemionus) se na tomto území vyskytoval v šesti poddruzích, z nichž některé dnes patří mezi nejvzácnější a nejohroženější zvířata planety. Za to, že osly nepotkal osud koní, vděčí tato zvířata své větší přizpůsobivosti tvrdým pouštním podmínkám a schopnosti uchýlit se do nejméně přístupných oblastí. V současné době jsou osli v Mongolsku a v Číně přísně chráněni, a tak je tento poddruh relativně nejhojnější. Jejich počet se odhaduje na zhruba 15 000 kusů, z nichž většina žije právě v mongolské části Gobi.

Divoký osel byl jedním ze zvířat, se kterými jsem se chtěl setkat. První z nich jsme potkali už při cestě do oázy, pak jsem jich viděl ještě desítky. Často sice utíkali už ze vzdálenosti několika kilometrů, ale někteří mi dovolili přiblížit se i na sto metrů. Mohl jsem tak poznat některé z jejich zvyklostí. Osli jsou v letním období samotáři, nebo se vyskytují v párech a spolu se drží i klisny s hříbaty. Až na podzim se začínají shlukovat do stád, ve kterých mohou snáze čelit zimě a odrážet útoky vlků. Divocí osli jsou věční tuláci. Denně ujdou i několik desítek kilometrů, křižují ploché pouště, procházejí dlouhými údolími, ve kterých nacházejí dostatek potravy, a překračují strmé horské hřbety. Stezky oslů jsou opakovaně používané, široké pouhých několik desítek centimetrů, ale v terénu vždy dobře viditelné. Široké pláně mezi horskými hřbety přecházejí osli rychle a nejkratší cestou. Několikrát jsem je překvapil na konci úzkého kaňonu a byl pak svědkem jejich kaskadérských kousků, při kterých lehce vyběhli do strmého, zdánlivě nepřístupného svahu, přeskákali skály a zmizeli v bezpečí na druhé straně hřebene. Na oslech mě vždy fascinovala jejich schopnost najít vodu. Tu hledají svým citlivým a neomylným čichem. Aby se k ní dostali, vykopou svými kopyty ve dně vyschlého koryta v horních částech údolí jámy, v některých případech až metr hluboké. Osli jsou také rychlí běžci a v případě nebezpečí dovedou vyvinout vysokou rychlost. Jednou jsme jeli asi čtvrt hodiny souběžně s párem oslů rychlostí kolem 45 km za hodinu a na špatně vyjeté cestě jsme je nedokázali předjet.

Divocí osli nejsou jedinými velkými savci Gobi. Ještě hojnější jsou gazely džejran (Gazella subgutturosa), jejichž stáda o počtu až několika desítek kusů obývají hlavně roviny a nízké pahorkatiny a na rozdíl od oslů se zdržují i v blízkosti lidských sídel. Ve skalnatých horách žijí horské ovce argali (Ovis ammon ammon), mohutná zvířata s majestátními zakroucenými rohy, a ve vyšších polohách kozorožci horští sibiřští (Capra ibex sibirica).

Nejodlehlejší část zaaltajské Gobi je také posledním místem na světě, kde dodnes žijí předci domestikovaných velbloudů. Divocí velbloudi dvouhrbí (Camelus bactrianus ferus) se poněkud liší od svých domácích příbuzných a místní Mongolové je bezpečně poznají. Mongolové také rozptýlili moje obavy z křížení divokých velbloudů s domácími, a tím z ohrožení původního genofondu. Říkali, že divocí samci jsou velmi agresivní, svá stáda před domácími konkurenty tvrdě chrání a domácího samce jsou schopní i zabít. Počet divokých velbloudů se v současné době odhaduje na posledních 300 kusů.

NOC V POUŠTI

I když je Gobi chladnou pouští, letní teploty jsou tak vysoké, že se řada druhů živočichů musela přizpůsobit nočnímu životu. Když se zešeří a rozpálený písek a kameny začnou pozvolna chladnout, vydávají se ven ze svých denních úkrytů brouci, pavouci, gekoni a drobní savci.

Nejbohatší noční život se odehrává na písečných dunách porostlých saxauly a tamaryšky. Měkký podklad dovoluje živočichům hrabat nory, jako úkryty používají i kořeny keřů. Samotné rostliny slouží mnohým z nich jako potrava. Jedno takové ideální místo pro noční pozorování se nacházelo sotva dva kilometry za naší oázou. V mělkém korytě vedle dun jsem si postavil stan, připravil svítilny a fotoaparát s bleskem a vyčkal příchodu večera.

Po setmění jsem se vydal na obchůzku. Nohy se mi bořily do písku a musel jsem dávat pozor, abych nezakopl o zrádné kořeny saxaulů. Za pár minut jsem uviděl ve světle čelovky dvě drobné červené tečky, které svítily na dálku jako žhavé uhlíky. Hned jsem věděl, že to jsou oči pouštního gekona Převalského (Teratoscincus przewalskii). Přišel jsem blíž a uviděl asi patnáct centimetrů dlouhého ještěra se zavalitým tělem a velkýma očima. Stál nehybně ve světle svítilny a ani neprotestoval proti focení. Kromě očí gekonů každou chvíli zeleně zasvítily oči pavouků číhajících pod keři a jednou i velké oči nějaké menší šelmy. Vzduchem létalo velké množství malých můr a velcí černí brouci potemníci pomalu lezli po písku a po keřích. Ve větvích saxaulu číhala velká solifuga, bizarně vyhlížející pavoukovec s obrovskými kusadly. Nad hlavou mi občas tiše prolétla sova nebo netopýr.

Za bezvětří je noční poušť téměř absolutně tichá. Každý sebeslabší zvuk zní neuvěřitelně silně. Zapraskání větvičky je slyšet jako výstřel, lehké kroky zní jako neohrabaný dusot a zakručení ve vlastním břiše mi připadalo jako řev šelmy. Do toho ticha se najednou ozvalo povědomé funění. Posvítil jsem tím směrem a uviděl kamaráda ježka. Byl to ovšem ježek ušatý (Erinaceus auritus), který žije v asijských pouštích a na rozdíl od našeho má světlé bodliny a velké, jakoby netopýří uši. Ráno jsem se vydal znovu do "pískoviště". Viděl jsem zde svoje stopy a spoustu drobných stop nočních živočichů, i těch, které se mi za tmy nepodařilo spatřit. V Gobi jsem pak prožil ještě řadu nocí, ale tato byla ze všech nejzajímavější.

POSLEDNÍ PROMĚNY

Zdálo by se, že oblast tak pustá a minimálně osídlená, jako je větší část Gobi, musí být přírodním rájem, kterého se negativní vliv člověka nedotkl. Jenže právě pouštní ekosystém je velmi citlivý na jakékoliv změny a velká část zvířat potřebuje k normálnímu životu a reprodukci rozsáhlé prostory. Člověk ovlivňoval mongolskou poušť už od pradávna, ale po tisíce let se tyto změny příliš neprojevily. Pro stáda pastevců byla tato pustina příliš nehostinná a malé skupinky lovců působily hlavně v horách a na několika málo místech, kde byla největší koncentrace zvěře a vzácné prameny. Jejich někdejší přítomnost dodnes dokazují petroglyfy vyryté na skalách v pouštním laku. Jsou na nich schematické nákresy většiny místních zvířat a lovců s luky. Přes Gobi také vedly cesty poutníků do Lhasy, centra tibetského lamaismu. Kolem nich stálo několik klášterů, které však byly ve třicátých letech vypáleny a srovnány se zemí.

V posledních dvou stoletích se situace změnila. Lidí přibývalo, naučili se jezdit na koních, vymysleli dokonalejší zbraně a vzrůstala jejich odvaha. Navíc se do těchto vzdálených míst dostávaly výpravy z jiných zemí, hlavně z tehdejšího Ruska. Velkých kopytníků a šelem začalo v Gobi ubývat. Nejznámější je případ divokých koní Převalského, kteří jsou přímými předky mongolských domácích koní. Kdysi se jejich početná stáda proháněla po stepích od střední Asie přes Kazachstán po východní Mongolsko a Čínu. V minulém století se v důsledku lovu a konkurence domácích stád jejich teritoria zmenšila na několik málo míst v západním a centrálním Mongolsku a v polovině tohoto století byly jen vzácně vidět malé skupinky koní v džungarské Gobi na území západního Mongolska. Naposledy koncem šedesátých let, kdy byl ve volné přírodě vyhuben. Z šelem je nejohroženější levhart sněžný, největší kočkovitá šelma hor centrální Asie, který kromě horských oblastí Mongolska obývá i pouštní hory v jižní a zaaltajské Gobi. Jejich počet v Mongolsku se odhaduje na 1500-2000 kusů, pytláci jich zabijí ročně zhruba 150. Na růžích ustláno nemají ani gazely, horské ovce, kozorožci, dropi a velcí dravci. Přírodu Gobi je tedy přes její zdánlivou nedotčenost třeba chránit před lovci, pastevci i plošnou devastací a znečišťováním. Kromě všeobecných zákonů k tomu slouží několik velkoplošných rezervací a národních parků. Největší z nich je Velká gobijská rezervace v zaaltajské a džungarské Gobi, jejíž dvě části mají plochu celkem 53 000 km². Právě v její džungarské části se znovu vysazují do volné přírody koně Převalského a větší, zaaltajská část (má plochu 44 000 km²) je posledním útočištěm pro divoké velbloudy, pouštní medvědy a tisíce dalších zvířat. Východněji ležící národní park Gurvalsajchan chrání na ploše 20 000 km² přírodu gobijských polopouští a horských pouští a také nejslavnější naleziště dinosaurů.

Naše expedice působila právě na území Velké gobijské rezervace. Viděli jsme neporušenou pouštní přírodu a většinu zde žijících zvířat, ale poznali jsme i problémy přírody v Mongolsku. O celou obrovskou plochu rezervace se starají pouze tři ochránci, kteří mají navíc omezené možnosti pohybu. Nejúčinnější ochranou oblasti je tedy její odlehlost, ale přesto jsme slyšeli o loveckých výpravách do jejího nitra, přičemž Mongolové, hlavně úředníci z Ulánbátaru, stále vymýšlejí způsob, jak ji kolonizovat. Snad se poušť ubrání.
květen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group