Archiv vydání magazínu Koktejl

Jako asi všude v tropech, se od lidských sídel postupně rozšířila řada druhů rostlin dovezených z jiných oblastí - často nás botanik uprostřed zdánlivě panenské přírody upozorňuje na druhy, které jsou domovem v tropech Asie nebo Afriky. V blízkosti Topes de Collantes dokonce projíždíme lesem australských blahovičníků. Na řadě míst pohoří se pěstují kávovníky, kultury se ale dost liší od středoevropské představy plantáže. Vzhledem k potřebnému zastínění jsou zde ponechány obrovské stromy obalené epifyty. Podrost je bohatý na rostlinné i živočišné druhy, na první pohled porosty spíše odpovídají laické představě pralesa než kávovníkové plantáže. Jenom tu a tam v džungli jiných rostlin zahlédnu v řadách vysázené nenápadné kávovníky nebo jednotlivé banánovníky či kakaovníky.

UVĚZNĚN V LIÁNÁCH

Cestou mne fascinuje především pohled na obří stromy, obalené liánami a epifyty, mezi kterými dominují bromelie, čeleď typická právě pro americký kontinent a okolní ostrovy. Jsem zoolog, proto mi většina rostlin nic neříká, jenom občas poznávám druhy podobné těm, které jsou u nás doma pěstovány jako pokojové rostliny, zde ovšem v daleko větších rozměrech. Z mohutných větví, z výše dvaceti až třiceti metrů, splývají závěsy známé Tilandsia usneoides. Dlouhé shluky dosahují objemu několika metrů krychlových. Jsou tvořeny tenkými stonky s kraťoučkými, asi 2 cm dlouhými listy. Nemají kořeny, připomínají spíše chomáče uschlých lišejníků. Jako vousy visí ze stromů a pohupují se ve větru. Některé stromy jsou zcela obaleny liánami a epifyty, často vůbec není pod jejich vrstvou vidět kmen. Tu a tam zahlédnu i epifytické kaktusy. Jejich dlouhé stonky s ostny se často plazí až do koruny i po téměř hladké kůře. Nacházím silné větve, které zcela obaleny epifyty neudržely po dešti jejich váhu a zřítily se na zem. Jsou na nich desítky dalších druhů, především kapradin, orchidejí a bromelií.

NEJMENŠÍ OBYVATELÉ LESA

Cestou porostem se bavím činností, podle které se bezpečně pozná zoolog, především entomolog a herpetolog - odvalováním balvanů a padlých kmenů. Vždy se pod nimi objeví něco zajímavého, různý hmyz, ale i drobní hadi a ještěři. V porovnání s evropskými poměry, kde téměř vždy najdete alespoň nějakého drobného střevlíka, je zde málo brouků. Je to dáno částečně tím, že je konec suchého období, ale ani později, v deštivých dnech, nejsou úlovky o moc bohatší. Pro Kubu jako pro všechny izolované ostrovy platí pravidlo, že jejich fauna je daleko méně druhově pestrá než fauna kontinentální. Je zde také velice málo velkých druhů, po kterých prahne srdce všech sběratelů (a nejen začátečníků amatérů, jak se traduje). Za celý pobyt zde nacházím pouze tři mohutné tesaříky z příbuzenstva pilun, ostatní jsou drobné, půl až třícentimetrové druhy. Na druhé straně se ovšem jedná o velké vzácnosti. I když je zde brouků málo, velká část patří mezi endemity, to je druhy vyskytující se pouze zde a nikde jinde na světě. Odhaduje se, že endemity tvoří asi 50 % všech druhů brouků žijících na Kubě.

Pod jedním kusem kůry nalézám mohutnou, asi 15 centimetrů dlouhou stonožku rodu Scolopendra. Je zbarvena hnědorezavě, s načervenalýma nohama. Pokouším se ji chytit. Kroutí se jako had, několikrát mi mohutnými háky kusadel zaútočí na prsty ozbrojené pouze krátkou pinzetou a mizí ve skulině mezi kameny. Její kousnutí je velice bolestivé a nepříjemné, raději se ji ani nesnažím z jejího úkrytu vydolovat.

Jiný zajímavý živočich, bičovec z podřádu Amblypygi, který se skrývá pod balvanem o kus dál, se nechá bez problémů fotografovat. Tito zajímaví zástupci pavoukovců, asi 5 centimetrů dlouzí, mají výrazně prodloužený první pár nohou, připomínající dlouhý bič. Slouží jim k ohmatávání okolí. Ač vypadají bizarně, pro člověka jsou neškodní. Na každý zásvit blesku a cvaknutí závěrky reaguje přitisknutím k zemi. Nakonec, když už se cítí v bezpečí, se vztyčuje a pomalu odkráčí do strany jako krab, dlouhýma bičovitýma nohama si ohmatává cestu. Jeho blízký příbuzný z druhého podřádu bičovců Uropygi, o trochu větší, již není tak úplně neškodný. Po stranách řitního otvoru mu vyúsťují dvě jedové žlázy, jimiž při podráždění vystřikuje mráček jemné páchnoucí mlhy. Pokud se jed dostane člověku do očí, vyvolává dost silné podráždění. Bičovci jsou příbuzní štírů, žijí pouze v subtropech a tropech. Mají robustní, ostny opatřená klepítkovitá makadla, sloužící k lovu kořisti, různých drobných živočichů.

Nepříjemnou "chemickou zbraň" má i jiný živočich, kterého občas najdu v podrostu - mnohonožka. Na rozdíl od našich drobných druhů jsou to obři dlouzí až 10 centimetrů a tlustí jako prst. Na určitých tělních článcích mají vyústění drobných žlázek, naplněných žíravou a jedovatou, nepříjemně páchnoucí tekutinou, kterou v nebezpečí vystřikují. Vědom si toho, že mnohonožka je jinak neškodný tvor, na tuto vlastnost zapomínám a beru jednu z nich do dlaně. Mnohonožka vzápětí používá svůj obranný aparát, potřísněnou ruku reflexivně utírám o kalhoty. Večer jsou na nich hnědé prořídlé fleky.

MISTŘI BARVOMĚNY

JEDOVATÍ HADI CHYBÍ

V představách některých lidí se subtropické a tropické lesy hemží hady, samozřejmě smrtelně jedovatými. Zoolog, jenž se o ně zajímá, může jenom konstatovat, že to bohužel není pravda. Během celodenních exkurzí terénem většinou z hadů nevidím vůbec nic, nanejvýš dva, tři, maximálně deset exemplářů. A to se pohybuji v takových terénech, kde je pravděpodobnost setkání s nimi největší. V kubánské herpetofauně navíc nejsou nebezpečně jedovatí hadi vůbec zastoupeni. Kuba se jako skupina ostrovů oddělila natrvalo od pevniny ještě před jejich vznikem. Různí křovináři, chřestýši, korálovci a další jedovatí hadi, kteří děsí návštěvníky blízké pevniny, se sem prostě nedostali.

Kubánské tropické lesy jsou vůbec mírumilovné. Kromě několika druhů štírů, s kterými se ve dne většinou nesetkáme, zde nežije žádný prudce jedovatý živočich. Pálivé kousnutí, provázené bolestmi a otoky, zde může způsobit jenom pár bezobratlých živočichů, například obrovské stonožky. Nepříjemné popáleniny způsobují také některé rostliny. Nežijí zde ani žádní velcí savci, kteří by člověka případně mohli považovat za kořist. Pokud člověku nevadí mravenci, co po něm občas přelezou, může se klidně natáhnout pod strom a bez obav si zdřímnout. Určitě je daleko nebezpečnější jezdit na Kubě autem.

Jedním z atraktivních druhů hadů, s kterým se v lesích několikrát setkávám, je Alsophis cantherigerus, dorůstající délky až 150 centimetrů. Je to hezký, břidlicově zbarvený had živící se většími žábami a ještěry. Když nehnutě odpočívám na cestě, sedě na okraji srázu, slyším charakteristický zvuk plazícího se hada. Alsophis, který o mně neví, se plazí přímo na mě a pokouší se podlézt batoh. Protože jsem ho předtím dlouho marně hledal, jsem z toho mírně šokován. Přestože ho potřebuji odchytit na vyfotografování, nechám ho nakonec málem zmizet.

Poměrně běžní jsou v lesích i malí hroznýšci rodu Tropidophis. Nejčastěji nalézám největšího z nich, T. melanurus. Žijí nočním životem, dají se nalézt pod balvany nebo různými kusy dřeva. Jsou to klidná zvířata, která se ani při uchopení do ruky nesnaží kousnout. Své denní úkryty opouštějí za soumraku a vydávají se na lov. Jejich kořistí jsou především různé žáby, ale i drobní ještěři či jiní, přiměřeně velcí hadi. Podobně jako známí velcí hroznýši, i tito jejich drobní příbuzní usmrcují kořist tím, že ji udusí stiskem závitů svého těla.

Až do své návštěvy Kuby jsem se na základě různých údajů v literatuře domníval, že největší kubánský had hroznýšovec kubánský, dorůstající až 4 metrů, je velice vzácné zvíře, obývající především tzv. horké jeskyně. Teprve když jsem několikrát našel přejeté hroznýšovce na silnicích v Escambray, zjistil jsem, že jsou zde poměrně běžní. Protože ale žijí ve velice členitém a nepřístupném terénu, je velmi obtížné se s nimi setkat. Vždy je to věc velké náhody.

LÉTAJÍCÍ DRAHOKAMY

Zatímco přízemní patro lesa obývají především plazi, ve vyšších partiích dominují jednoznačně ptáci. Ideálním místem na jejich pozorování jsou světliny mezi obřími stromy ve strmých svazích, asi půl kilometru nad základnou. Po několika návštěvách tu již mám "vysezené" místo u paty fíkovníku, mezi mohutnými deskami kořenových náběhů. Z místa přehlédnu asi půlhektarovou plochu s roztroušenými stromy. Krásně přehledný je i protilehlý svah. Za zády pokračuje strmá kamenitá stráň a po stranách dohlédnu průseky mezi korunami stromů až na vzdálené hřebeny. Když se trochu zamaskuji větvemi, vzruch vyvolaný mou chůzí brzy utichne a jednotliví opeření obyvatelé lesa se začnou předvádět jeden za druhým.

V lesích jsou poměrně hojní různí holubi, jejichž hlasy, často připomínající naše hrdličky nebo hřivnáče, se ozývají bez přestávky z korun stromů. Holubi jsou poměrně plaší, ostatní ptáci oproti stejně velkým evropským druhům mi naopak připadají překvapivě krotcí. Mezi větvemi postupně defilují desítky druhů, mezi kterými dominují především různí vlhovci. Je zde i několik druhů strakapoudů, dva druhy kukaček, přes den aktivní sovička kulíšek kubánský i známý, pestře zbarvený todo kubánský. Nad korunami stromů občas zahlédnu i některého z dravců, především kondora krocanovitého a káni rudochvostou. Na nedaleké skalní stěně má hnízdo poštolka vrabčí, pozoruji ji dalekohledem, jak mláďatům přináší drobné leguánky.

V jedné z postranních roklí se ozývá monotónní hlas "tokoloro, tokoloro". Tuším, o co se asi jedná, s teleobjektivem v ruce se pomalu blížím daným směrem, až se hlas ozývá přímo nade mnou. Dalekohledem prozkoumávám hustou spleť větví, až zahlédnu jasně červenou skvrnu na spodní části těla překrásně zelenomodrobíle zbarveného ptáka. Nechápu, jak jsem tento symbol Kuby mohl dříve přehlédnout. Trogon kubánský, na Kubě nazývaný tokoloro, je zástupce řádu Trogoniformes. Jako všichni zástupci této skupiny má první i druhý prst obrácený dozadu, což mu umožňuje dokonalý pohyb po tenkých větvích. Živí se hmyzem, který loví v letu, a údajně i různými plody. Několik podobných druhů obývá další ostrovy karibské oblasti. S potěšením konstatuji, že tokoloro není tak vzácný, jak jsem si původně myslel. Později se s ním, nebo spíše s jeho hlasem, mnohokrát setkávám i v jiných částech hor.

Příjemným překvapením je i setkání s dalším kubánským "létajícím drahokamem", papouškem amazoňanem kubánským. Na rozdíl od trogona není zdejším endemitem, obývá i Bahamské ostrovy. Jeho početnost byla kácením lesů markantně snížena. Svou roli sehrál i lov pro maso a odchyty pro potřeby chovatelů exotických ptáků. Amazoňan kubánský dnes patří k nejvzácnějším kubánským ptákům, byl zařazen do světové Červené knihy ohrožených živočichů. Byl jsem mile překvapen, když jsem ho opakovaně pozoroval, jednou dokonce v hejnu tvořeném několika desítkami kusů.

Druhý kubánský papoušek, endemická Aratinga euops, podstatně menší, zelenavě zbarvený pták s červenými hranami křídel, je hojnější, často vídám jeho drobná hejna. Už z dálky na sebe upozorňují pronikavým křikem. Třetího kubánského papouška aru tříbarvého, velkého, žlutočerveného ptáka se zelenými křídly, už nikdo nikdy neuvidí. Vyhynul ze stejných příčin, které měly za následek i téměř úplnou likvidaci velkého datla knížecího a podstatné snížení početnosti amazoňana, následkem ničení starých přirozených lesů a nadměrného lovu.

Každý zoolog, který navštíví americký kontinent, touží mimo jiné pozorovat ve volné přírodě kolibříky. Několikrát se mi to poštěstilo i v Escambray. Relativně velkého, zelenavě zbarveného kolibříka Chlorostilbon ricordii většinou nejdříve registruji sluchem. Silné bzučení spíše připomíná let čmeláka či velkého brouka. Kolibřík se vždy zastaví nad květem kvetoucího keře, jeho kmitající křídla nejsou vůbec vidět. Po několika vteřinách náhle přelétne úžasnou rychlostí na druhý květ, to se několikrát opakuje, až zase náhle jako blesk zmizí. Je zde poměrně vzácný, daleko více jich později pozoruji při dalších návštěvách Kuby v suchém, xerofytním lese na pobřeží. Na Kubě se vyskytují celkem tři druhy kolibříků, z toho dva druhy hnízdí. Živí se nektarem z květů a drobným hmyzem, který na květech sbírají. Jejich křídla přitom vibrují s frekvencí až padesáti kmitů za vteřinu.