ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JEN OBYČEJNÁ VODA

Bývala bezmocnou vodní párou; pak napršela na zem a spláchla všechno, co jí stálo v cestě. Nakonec nabrala sílu a ledovými drápy a jazyky sevřela celou zemi, celý Skandinávský poloostrov a okolní moře. Pod její vahou se hory bořily do země a do dlouhých hlubokých údolí pronikalo moře. Jiná údolí přehradila ledovcovými morénami a vytvořila jezera, která se od fjordů liší jen sladkou chutí své vody.

Obyčejná voda. Zmrzlá, stará několik tisíc let, přeměněná mrazem a tlakem na ledovec.

Norové by jí měli být vděční, bez vody a ledu by své obdivuhodné fjordy neměli. Ten nejdelší z nich, Sognefjord, se prokousal 205 km do vnitrozemí a dosahuje hloubky až 1308 metrů. Bez vody by Norskému království chyběla i další velká turistická zajímavost - ledovec. Největší norský a zároveň kontinentální evropský ledovec Jostedalsbreen je přístupný celkem snadno. Stojím pod ním. Úžlabinou mezi skalami na mě padá přímo z modré oblohy. Je obrovský a velebný. Vymyká se mým středoevropským měřítkům. Má určitě hroznou sílu. Kdyby chtěl, zavalí nás i celé údolí a nikdo už nikoho nenajde. Bojím se ho. Je krásný, ale není to kamarád. Je to Pán. Jeho splazy se spouštějí hluboko do údolí a klesají až do 300, 200 i 60 metrů nad hladinou moře. Navíc k nejznámějším ledovcovým splazům vede téměř na dosah asfaltová silnice a pěšky se musí maximálně pár kilometrů.


Patnáct metrů vysoké čelo splazu, zpod kterého vytéká mléčně namodralý potok (Kjenndalsbreen)

JOSTEDALSBREEN - ZA LEDOVCEM DO MUZEA

Norové by vlastně měli vodě postavit pomník. Místo toho ledovcům vybudovali alespoň muzea: Norsk Bremuzeum (toto ledovcové muzeum bylo ve Fjaerlandu otevřeno v roce 1996) a Jostedal Nasjonalparkcenter (park byl založen 1991 a má plochu 1230 km²). V nich se o ledovcích dovídáme téměř všechno, mimo jiné i díky tomu, že veškeré popisky jsou trojjazyčné: v angličtině, v němčině a v pro nás naprosto nesrozumitelné norštině. Například i to, že Jostedal má plochu 487 km², sahá od 60 do 1957 metrů nadmořské výšky a jeho maximální tloušťka je 600 metrů. Celý jostedalský ledovec obsahuje asi 73 kubických kilometrů, to je 73 x 1012 litrů sladké vody. I když je to číslo hodně velké, Norové by ho spotřebovali za sto let. O čísla není v muzeu nouze - největší sněhová pokrývka naměřená na ledovci je 12 metrů, atd. atd.

Je těžké si představit, že před sto a více lety vedly přes ledovec obchodní cesty, spojující oblast fjordů s vnitrozemím, a že náklad, koně i dobytek doprovázely ženy v dlouhých sukních. Tehdy byl ale Jostedal kompaktnější, dnes je strmější a je v něm mnohem víc trhlin. Proto se také na ledovec bez průvodce nesmí. Není ani možné kousek ledovce si odloupnout. I když to tak na fotografiích nevypadá, tvoří ho opravdu kompaktní led.

Pracovníci ledovcového muzea si ale mohou každý týden z nedalekého splazu Supphellebreen odštípnout přibližně jednu tunu ledu. Ledovci to totiž nevadí, za posledních deset let stejně o 75 metrů ročně narůstá a led se z něj bere už od minulého století. Dával se třeba do ledniček na parnících s turisty, kteří sem v té době připlouvali po jednom z ramen Sognefjordu. První cizinci se na ledovec vypravili v roce 1880 a již o tři roky později se nechal zaregistrovat první průvodce po ledovci.

Do téhož ledu pak mohou návštěvníci v muzeu vrtat, zatloukat skoby (to se mi nepodařilo), zjišťovat, že je opravdu studený, a pozorovat krystaly. Ty se tlakem zvětšují a dole na splazu, a tedy i v ledovcovém muzeu, mají pět až deset centimetrů. Stačí na kus ledu nalít obarvenou vodu, která obtéká krystaly a kopíruje tak jejich tvar a velikost. Je to zvláštní pocit, držet v ruce několik set let starý led, do údolí totiž stéká nejstarší část ledovce. Slovo stéká je opravdu namístě, po strmých hladkých skalách se ledový splaz posunuje rychlostí až dva metry za den. Při tom praská, sténá a vydává ohlušující rány.

BOYABREEN - NOC U LEDOVCE

Protože v celé Skandinávii platí báječné dávné zvykové právo dovolující nocovat a chodit všude, kde se tím vyloženě nenarušuje soukromí druhého člověka, můžeme spát mezi břízami jen pár stovek metrů od nejrychleji tekoucího ledového splazu Boyabreen. Moc klidná noc to ale není. Ledovec hřmí a my se pokaždé běžíme podívat, jestli se právě teď neutrhl pořádně zajímavý kousek. Světlo nás neomezuje, jsou bílé noci a vidět je stále. Soukromí nesoukromí, večer vedle nás brzy zastaví další obytná auta. Před půlnocí přichází stádo krav, kterým se hrozně dobře drbe hřbet o bok auta a ponožky sušící se na šňůře chutnají evidentně víc než louka okolo. Kromě toho je hned vedle tunel, turistická sezona v červenci vrcholí, a tak provoz ani po půlnoci příliš neutichá. Druhý den ráno do tunelu vjedeme i my; raději nemyslet na to, kolik stovek metrů skály a ledovce je nad autem.

BRIKSDALSBREEN - VZNEŠENÁ ŠMOLKA

Na velikém parkovišti pod dalším splazem Briksdalsbreen už krávy nejsou, s přenocováním lidí v autech nebo stanech se počítá, stačí jen zaplatit za celonoční parkování, vystoupat pěšky tři kilometry vzhůru, a je tady Pan ledovec - Briksdal. Všechna varování upozorňující v mnoha světových jazycích na možná nebezpečí nejsou nic platná, Briksdal má tak nádherně jasně modré pukliny, že každý chce mít svou fotku "já a ledovec". A tak všichni přelézají provazy a alespoň se o ledovec na chvilku opřou. Na moc dlouho ne, zblízka to celé modro-bílo moc přátelsky nevypadá. Je to totiž nadlidsky velké.

Zdálky jsou vidět zelené břízy a hned za nimi sníh a led a kolem holé skály. Popojdeme, přelezeme balvany: malinké břízy se krčí u dvoumetrové kompaktní klouzavé hráze ze starého ledu a šotoliny, hned za ní se tyčí pět až patnáct metrů ledové rozpraskané stěny, kape voda, občas to praskne, a jinak nic, sem člověk podle mého nepatří. A asi právě proto netouží po ničem jiném, než na to vylézt.

Kdo chce, zaplatí si bezpečnou procházku po ledu s průvodcem, protože varovné nápisy o třicet až čtyřicet metrů hlubokých puklinách určitě nelžou. Ledovec pracuje, reaguje na změny ovzduší, mění se. Před šesti lety efektně spadal do jezírka, po kterém pluly odloupnuté kusy ledu jako bizarní surrealistické labutě. Teď postupuje kupředu a jezero zmizelo. Skandinávie je opravdu zvláštní, na celém světě se mluví o globálním oteplení, a tady ledovce narůstají.

Poměrně strmé stoupání od parkoviště však zbylo. Norové jsou sice mistry ve zdolávání terénních nástrah a určitě by dokázali vybudovat silnici až na dohled ledovce, ale to by se místní připravili o zdroj příjmů - vozí totiž turisty k ledovci kočáry, které táhnou zvláštní plaví severští koně, rasa, jež má původ v oblasti fjordů pod ledovci. Koně vozí turisty k Briksdalu již od minulého století, v té době se ale návštěvníci vezli až od parníku zakotveného ve fjordu, přibližně 28 km.

Zdejší obyvatelé si založili v roce 1923 jakési družstvo, aby tak chránili své zájmy. Nedivím se, že se naučili využívat každou možnost výdělku. Například kraj Jolster, na jehož území ledovec také zasahuje, má 3000 obyvatel žijících na ploše 672 km², z nichž 90 km zabírá ledovec, 43 voda, a holých pustých skal je tolik, že se nikdo neobtěžoval je vyčíslit. Dnes v sezoně koluje po cestě k ledovci na čtyřicet koní a kočárů, a informační leták mluví dokonce o možnosti vytváření front.

KJENNDALSBREEN - TROCHU ZAPOMENUTÝ LEDOVEC

Ve stínu Briksdalu zůstává, co se návštěvnosti týče, jeho nepříliš vzdálený soused Kjenndalsbreen.

Kopce kolem jezer v údolí Londal, kudy vede asfaltka ke Kjenndalu, jsou pěkně vysoké (až 1500 metrů) a strmé. V roce 1905 se do jezera sesunulo na třicet tisíc kubíků zeminy a následná jezerní vlna se u břehu vztyčila do 40 metrů a výletní parníček odnesla tři sta metrů daleko do lesa (a zabila 60 lidí). Farmáři se ihned vrátili. Vrátili se i turisté, kteří se na následky katastrofy jezdili dívat po tisících. A pak o dvacet let později přišel ještě ničivější zával, turistika ustala a údolí po více než sto letech rozvoje usnulo (první turisté sem zavítali už roku 1820).

SVARTISEN A KAREL ČAPEK

Snažit se popsat norskou přírodu a ledovce po Karlu Čapkovi je možná trochu troufalé, zachytil je ve svém cestopise Cesta na sever víc než dokonale. Co napsal o druhém největším norském ledovci Svartisen?

"A pak je holá moréna hnědé suti a potom skutečný ledovec, visící skoro až k moři: ohromný jazyk skelného ledu, vyplazený z firnových polí nahoře mezi štíty hor, tlustý na dvacet metrů, samé ledové balvany, propasti a lišty; a to všechno je modré jako šmolka, jako modrá skalice, jako ultramarín."


Ledovec Svartisen leží u polárního kruhu
Pokud se vydáte na sever, nekupujte si drahé průvodce, vezměte si Cestu na sever, úplně stačí. Všechno další pak můžete získat zadarmo přímo na místě v četných turistických kancelářích.
únor 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group