ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŽHAVÁ ITALSKÁ PŮDA

Vybuchla Etna a jako ohňostroj mediálních jisker za ní povlávaly "dramatické" titulky novin a šoty televizního zpravodajství. Krátce, rychle, aktuálně! Jenže Etna není osamocený vulkán, ale součást komplikovaného systému posunu kontinentálních desek. Společně s ní sem patří i další aktivní sopky, které leží právě na italském území. Na rozsáhlejší informace už ale v rychlém zpravodajství není čas. Přestože se jedná o hojně turisticky využívaná místa, málokdo vyhledává odborné informace utajené v hlubinách vulkanologických skript. Pojďme se tedy blíže podívat na skryté teplo pod italskou půdou na příkladech nejznámějších zdejších sopek, z nichž jedna dala jméno celému vědnímu oboru.


ETNA - SOPEČNÁ KRÁLOVNA


Historie Etny je poměrně dlouhá. Přestože je označována za stratovulkán, její zrod se odehrál zhruba před 700 000-500 000 lety a formovala se jako štítová sopka. V pleistocénu zesílila v místech dnešních jižních břehů Sicílie podmořská činnost a výrony lávy označovaly oblast několika aktivních vulkánů. Vlivem posunu tektonických desek se oblast začala zvedat a došlo k formování Etny. Dnes má etna tvar stratovulkánu a vulkanologové se přou o její správné zařazení.

Jaká smůla! Etna je činná pořád, ale erupce, které by ohrožovaly životy, jsou relativně řídké. A já je o pár týdnů minul! Dobrodružství, jež mi dopřálo mé pozorování noční erupce, bylo proti tomu, co přišlo uprostřed léta, jako dětská porce krupicové kašičky proti půlkilovému vepřovému steaku. Jednoduchá cesta na vrchol nejvyšší evropské činné sopky je z města Catania. Prostě tam sednete na autobus, který jezdí relativně často, a vyjedete téměř do poloviny její výšky. "Ne, pane, autobus právě ujel. A další jede až zítra," snaží se mě přesvědčit taxikář. Nedůvěru k tomuto povolání mám snad vrozenou. "Ale za 100 000 lir vás tam dovezu." Nezklamal. Je před osmou ráno, autobus odjíždí v 8.15. Za 9000 lir. Dýmající Etna je vidět jako logo barů, autobusů či heren. Okolí sopky, zejména ve výšce okolo 1000 metrů, je nesmírně příjemné. Jedlé kaštanovníky se střídají s proudy šedé či černé lávy. Sem tam kavárnička a do dálky svítící žluté janovce. Občas jako zlověstné memento trčí z lávy ruiny domů, jejichž okny kdysi protekly žhavé proudy. Střecha domečku jakoby posazená uprostřed lávy jasně signalizuje, že majitelé se už nevrátí. Po vystoupení z autobusu se snažím dohledat průvodce, na kterého mám kontakt z dřívějška. Marně. Okolo je černá láva a v pozadí kouřící vulkán. Vůbec netuším, že stojím na místě, které bude o pár týdnů později bombardováno rozžhavenými balvany a láva si bude žhavě prorážet cestu tam, kde mám schovaný spacák.

Nakonec jsem se ale stejně nechal nachytat. Celá atmosféra výstupu na "vrchol" je udělaná tak, že se zdá být zakázaný samostatný výstup. Takže jsem nakonec jel terénním autobusem, a úplného vrcholu stejně nedosáhl. Závěrečný řetěz a cedule se zákazem mi určily definitivu. Nevím, jestli bych zvládl pochod černou vyhřátou výhní po ostré lávě. Kouřící kráter je jen část z masivu o celkové rozloze 1570 km². Navíc není jen jeden. Přestože je Etna svou výškou přes 3300 m nad hladinou moře úctyhodná, její ohnivá historie začala před 700 000-500 000 lety podmořskými výlevy. Její dnešní vrchol a svahy zdobí stovky parazitních kráterů.

Na první pohled vypadá jako klasický stratovulkán a tak je uváděná i v odborných materiálech. Ale na jasnou otázku lze od vulkanologů, kteří dlouhodobě Etnu sledují, získat nejasnou odpověď. "To není tak jednoduché. Etnu lze na základě morfologie definovat jako stratovulkán i jako štítovou sopku, jež má v současnosti 4 velké aktivní krátery. Není možné ji jednoduše klasifikovat schematicky."

"A kolik má Etna na svědomí lidí?" Tady je odpověď jednodušší. Díky poměrně velké viskozitě jejích láv se proud pohybuje relativně pomalu, takže lidé mají čas uprchnout. V případě obětí jde většinou o jednotlivce, jako například 9 turistů roku 1979, 2 mrtví roku 1987 a pár dalších během několika desítek let. Větší tragédií byla smrt 60 lesních dělníků roku 1843. Největší zaznamenaný počet obětí je udáván z roku 1669, kdy láva dosáhla části Catanie a událost si vyžádala okolo 10 000 mrtvých. Ovšem literární odhady tehdejší doby se různí a jsou pravděpodobně hrubě nadsazené. Události letošního léta však ukazují, že i když vulkanologové a seismologové předpovídali erupci, obrovským škodám se zabránit nedalo. Pořád ještě neporučíme ani větru, ani žádnému jinému přírodnímu fenoménu.

VULCANO - BŮH A JEHO ŽHAVÉ JÁDRO


Vulcano - sopka dala název vědnímu oboru, který sopky zkoumá. Na vrcholu Vulcana je čoudící fumarolové pole, jehož teplota dosahuje 300-500 °C.


Sirné plyny z fumarol na vrcholu Vulcana vhánějí slzy do očí.

Vulkán je jiné pojmenování pro sopku. Vulkanologie název vědního oboru, který sopky zkoumá. Na Vulcano, tedy prajmenovce všech sopek, si můžete sami vyšlápnout. Není to nic těžkého. Pokud vyrazíte ze Sicílie, chce to jen překonat 25 kilometrů vodní plochy, a jste na ostrově, který je vlastně jedna velká sopka a jedna malá sopka téměř shodného jména. Pak už jen pár set výškových metrů, a jste na vrcholu. Vulcanello (to je ta menší, v současnosti neaktivní) je dnes už poloostrov napevno spojený s hlavním ostrovem, ale ještě v historicky nedávné době byl samostatným ostrovem. Vznikl jako ostrůvek během podmořské erupce. Připojení způsobila, jak jinak, sopečná aktivita a výrony lávy.

Výstup na hlavní kráter Vulcana, Grand Cratere, je atraktivní a nenáročný. Vyšlapaná stezka jasně ukazuje směr, a pokud si nevyrazíte za poledního vedra či prudkého deště, neměla by mít cesta žádné zádrhele. Nahoře je čoudící fumarolové pole, jehož teplota dosahuje 300-500 stupňů. Vlezl jsem do něj, jednak kvůli focení, a pak, když už jsem tady... Sirné plyny z fumarol mi vehnaly slzy do očí. Ale stačilo přes nos uvázat šátek, který byl z výstupu pěkně propocený, a zuby stisknout volný konec. "Slintám jak malé děcko," utrousil jsem pro sebe, když mi přes šátek začala prosakovat vlhkost. A mám žízeň. Vím, že dole má svůj pojízdný stánek Antonio, prodavač ovoce a nápojů. Stojí přímo proti cestě z Vulcana a otvírá až kolem poledního. Strategické umístění, lidi jdoucí shora se rádi osvěží a na nějakou tu stovku lir nehledí.

Nastal čas vyzkoušet další z atrakcí ostrova, související s vulkanickou činností. Bublinkovou koupel v moři. Teplé plyny tady probublávají v těsné blízkosti pobřeží a prohřívají mořskou vodu. Dle vlastního naturelu si můžete vybrat místo s tou nejpříjemnější teplotou. Zatímco jsem se rochnil, zaujal mě dětský hlásek nedaleko se koupající české rodinky. "Mami, proč ta voda bublá?" Už jsem se těšil, jak si vyslechnu dětskou terminologií vysvětlení, že ostrov i moře jsou vyhřívané teplem magmatu, ale odpověď byla daleko stručnější: "Protože tam prdí čerti!" Matka zřejmě čerpala informace z jiné literatury než já. Chudák klučina si nedůvěřivě čichnul k bublinám a chápavě kývl. "No jo, smrdí to." Aby ne, když už při příjezdu je sirovodík tou nejmarkantnější známkou sopečné aktivity. Prdící čert je skoro stejná pitomost, jako na Internetu uváděná skutečnost, že "se tam voda vaří, čímž dochází ke sterilnímu prostředí". V tomhle "sterilním" prostředí se velice dobře daří některým druhům síromilných řas. Matka sama vypadala jako bahnící se buvolec, což jí mohlo být ku prospěchu. Vulcano má totiž mimo jiné i léčivou bahenní koupel, takže se stačí ponořit do teplého bláta a čekat, co to udělá s revmatem či kožními chorobami. Spolek prdících čertů musí být ale podstatně početnější na okraji kráteru. Vulkán, římský bůh ohně, by tady měl mít svoji dílnu. Aspoň původní legendy považovaly sopečný kouř za dým z božího komínu jeho kovárny. Třeba římský Vulkán zaměstnával neposlušné čerty při výrobě bouřek pro Jupitera nebo zbraní pro Marta. Času na to měl dost, stáří ostrova je udáváno na 120 000 let.


STROMBOLI - TISÍCILETÝ MAJÁK


Stromboli - sopka měla větší erupce v letech 1919 a 1930, ale její hlavní devízou je pravidelná činnost. Dvakrát až třikrát za hodinu vypustí oblak dýmu a spršku kamení.

Další ostrov, další sopka. Tentokrát vyšší. Po bouřce, která mi promáčela většinu věcí, jsem se s hrstí drobných tisíců lir na kafe vydal na necelý kilometr vysoký vrchol majáku Středozemí. Tak je totiž Stromboli nazývána. Měřit výšky sopek je tak trochu ošemetné. Údaje v různých knihách se liší o stovky metrů. Záleží totiž, zda byla výška měřena po erupci, kdy se vrchol může zásadním způsobem změnit, a třeba i zmizet. Přesto se ale jde z nulové nadmořské výšky, takže o určitý sportovní výkon jde. Nepromokavá bunda, foťák, voda, kontroluji základní vybavení a vyrážím na vrchol. Cesta je ze začátku víc než pohodlná. Kameny vyskládaná tak, aby se po ní dalo jet na motorce. Každou chvíli mi pod nohama uskočí ještěrka. Teprve nad Restorante Observatoria se cesta mění na pěšinu. Ta se ještě výš několikrát drobí na menší stezky a vyšlapané různé zkratky.

Jelikož mám dost náskok, jsem na vrcholu v brzkém odpoledni. Zdobí ho několik monitorovacích stanic, které informace přenášejí samostatným systémem. Běžný telefonní signál tady nezachytíte. Sopka občas zahučí a zachrchlá a jako ukázku dobré vůle vypustí oblak bílého dýmu, ve kterém mizí sprška kamenů. Tohle potěšení mi dopřeje dva až třikrát za hodinu. Občas bývá sdílnější. V říjnu 1996 se takhle předváděla v 10 až 15vteřinových intervalech. Je fakt, že doporučení teplého oblečení bylo namístě. Začíná slušně profukovat a moje mokré kalhoty se po noční bouřce suší dole pod sopkou. Prozatímním řešením je zalézt do improvizovaných úkrytů z lávy. Jedná se vlastně jen o polokruhové zdi zhruba metr vysoké, postavené v těch fotograficky nejatraktivnějších "lovištích".

Sopka měla dvě větší erupce v letech 1919 a 1930, ale její hlavní devízou je pravidelná činnost. Ta uspokojuje turisty toužící po "bezpečném dobrodružství". Kromě sopky na ostrově nic není, takže základním zdrojem obživy je turistický průmysl. Roku 1991 tady bylo 361 stálých obyvatel, avšak v létě hrají turisté proti místním přesilovku. Přesto ale zde populace neustále klesá, vždyť v 19. století tady žilo téměř 3000 lidí.


VESUV - NEAPOLSKÉ MEMENTO


Vrchol Vesuvu je značně pozměněný od osudného výbuchu roku 79 n. l. Tehdy sopka pohřbila pod lávou město Pompeje se 16 000 obyvateli.

Hrůzný 24. srpen, který byl roku 79 našeho letopočtu posledním dnem pro 16 000 obyvatel Pompejí, stále připomíná vrchol Vesuvu. Ten je od onoho výbuchu značně pozměněný. "Všude jinde byl den, tady však byla tma, temnější a neproniknutelnější než jakákoli noc." Tak Gaius Plinius Mladší popsal katastrofu roku 79. Ercolano je zase vystavěná na vrstvách lávy a popela, které pohřbily letovisko nám známé jako Herculaneum. Tím je znemožněn další archeologický průzkum, protože by se musely odstranit dnes obydlené a plně funkční stavby. Avšak to, co se odkrýt podařilo, stojí za návštěvu. Mnozí z obyvatel Ercolana mají pod podlahou až dvacetimetrový lávovo-popelový nános a pod ním ještě jedno městečko.

Vesuv nebyl vždy tak vysoký jako dnes. V roce 1905 byla jeho výška 1335 m n. m. a o rok později se snížil o 160 metrů. Ale čas od času dá o sobě vědět. Roku 1944, což je v geologické historii minulost téměř neměřitelná, se proud lávy dral směrem k Neapoli a dodnes je v krajině jasně patrná jeho dráha. Tenkrát zažili místní krušných 17 dnů, během nichž láva postupovala. Před šesti lety měl být vypracován evakuační plán pro 600 000 lidí, kteří žijí v okolí sopky.

Všudypřítomné stánky s předraženými turistickými cetkami najdete dokonce i na okraji kráteru. Kousky lávy za 1000 lir mě nezajímají, okolo jsou jich tisíce tun. Ale fosilie trilobita mi nedala. "To je zdejší?" ptám se. "Ano, pane. Tady. Pěkný že?" Buď jsem nepochopil jeho smysl pro humor, nebo mě má za opravdového blba. Zkamenělina na aktivní sopce je stejně pravděpodobná jako nález cukrové homole na mořském dně.

Napsal a vyfotografoval Topí Pigula




PROČ ZROVNA ITÁLIE?


Foto: Contrast

Sopečná činnost není jen náhodný rozmar přírody, ale má svoje zákonitosti. Když německý vědec Alfred Wegener roku 1915 vyslovil svoji teorii o původním spojení Evropy, Afriky a Ameriky, dal základ pro vysvětlení jevu deskové tektoniky. Ta objasňuje i původ italských sopek. Základem teorie je pohyb jednotlivých kontinentálních desek, klouzajících po méně viskozním podkladu a zároveň odsouvaných tlakem nově přibývajícího materiálu v rámci mohutných zlomů. Nebezpečí narůstá při vzájemných kolizích jednotlivých desek, při zvýšeném tření během posuvu podél sebe a během podsouvání jedné desky pod druhou. A právě na styku Eurasijské a Africké desky se nachází Sicílie, italské Liparské ostrovy. Ty jsou tzv. ostrovním obloukem a tento systém ovlivňuje i sopky Apeninského poloostrova. Další sopky jsou v této oblasti pod mořskou hladinou. Na styku jednotlivých desek jsou vulkanicky nejaktivnější oblasti, které jsou pravidelně monitorovány sítí seismologických stanic. Ty dokáží před zvýšenou aktivitou varovat, dokonce předpovědět dobu a pravděpodobnou sílu erupce jednotlivých sopek, ale přece jen je příroda ve své mohutnosti nevyzpytatelná. Měřicí stanice zaznamenávají pomocí přístrojů GPS například pohyb svahů sopky, stejně jako pohyb jednotlivých desek, čidla v blízkosti kráterů kontrolují složení plynů vycházejících z útrob vulkánu nebo množství radiace. Jejich náhlá změna může být jedním z příznaků blížící se erupce. Během výronu lávy se kontroluje její viskozita, rychlost toku a okamžitě dochází k počítačové simulaci směru toku. To aby bylo dopředu jasné, co bude ohroženo lávovým proudem. Systém Poseidon, který je doplněn dalšími monitorovacími zařízeními italských univerzit, má na těch nejaktivnějších nainstalované kamery. Ty odesílají každých 30 vteřin snímky aktuálního stavu na Internet. Dalším znakem je teplota plynů z fumarol, které běžný turista zná jako šedé kouřící závoje, vytvářející dramatickou atmosféru. Mapy jednotlivých kráterů se počítají na stovky. Po každé erupci se totiž geomorfologie terénu znění. Při erupci roku 1910 vzniklo 23 nových kráterů na Etně a během dubna a května roku 1996 bylo zaznamenáno na Vesuvu 296 otřesů. Přesto ale nic nelze předpovědět stoprocentně. A tak byl v letním Nicolosi letos vyhlášen výjimečný stav. Láva z Etny se totiž přiblížila k vesnici na vzdálenost několika málo kilometrů. Zdejší věřící, kteří se modlili za konec erupcí, asi dobře vědí, proč zeď místního kostela zdobí bílá soška Madony uprostřed černé lávy.




NENÍ SOPKA JAKO SOPKA

Italské sopky daly světu mnohé. Nejen tragédii v Pompejích a Herculaneu, díky nimž se dnes v odkrytých památkách seznamujeme s úrovní tehdejší civilizace této oblasti, ale i pojmenování některých typů erupcí. Z těch "italských" udává Artur Holmes ve svých Principles of Physical Geology typ strombolský, vesuvský a vulkánský. Erupce se od sebe liší rychlostí toku lávy, pravidelností a silou výbuchu i množstvím vyvrženého materiálu a výškou, které dosáhne sopečný popel. Pravidelné vystřelování kamenů v intervalech desítek vteřin až několika hodin je typické pro Stromboli. Vulkánský typ erupce má podle Holmese více viskózní lávu, kouř je tmavý, kameny v něm nejsou tak znatelné a intervaly bývají delší. Přesto ale je prvnímu z uvedených dost podobný.

Vesuvský typ je z uvedených tří typů nejnebezpečnější. Svou explozí je podstatně silnější a ohrožuje větší okolí. Vyvrhuje gigantické množství popela, někdy do výšky až několika desítek kilometrů. Konec konců Pompejané o tom vědí své. Navíc se od sebe liší i jednotlivé sopky. Stromboli a Vulcano by měly být stratovulkánem, tedy tím typicky "sopečným" tvarem, pravidelně se zužujícím směrem nahoru, ve kterém se střídají vrstvy popela a utuhlé lávy. Naproti tomu Etna je komplikovaný systém se znaky stratovulkánu i štítové sopky. Klasické štítové sopky najdeme na Havaji. Vesuv je komplex dvou sopek (Somma a Vesuv), které se vytvořily na starším stratovulkánu Monte Somma. Dvacet pět kilometrů od Vesuvu, tedy v blízkosti Neapole, je ještě jedna vulkanická oblast - Campi Flegrei. Jde o sopečnou kalderu zhruba 12-14 km v průměru. Kaldera se formovalo zhruba před 35 000 lety během mohutného výbuchu, ale samotná sopečná činnost této oblasti se datuje od pozdního pleistocénu. Klasický stratovulkán je to, co si většina lidí představí jako sopku. Kuželovitý, nahoru se zužující "kopec", v jehož hmotě se střídají vrstvy lávy a vrstvy sopečného popela. Naproti tomu štítová sopka má většinou tvar oblého kopce, vzdáleně připomínající obrácený štít či želví krunýř, s hodně tekutou lávou. Výše popsaným zdaleka nekončí výčet italských vulkánů, ale budiž alespoň reprezentativní ukázkou těch nejznámějších. Co sopka, to vlastní historie, samostatný vývoj a z toho vyplývající tvar, složení lávy. A ani odborná veřejnost není vždy v klasifikaci jednotlivých vulkánů zajedno.


Etna byla kdysi štítovou sopkou. Tento typ je charakteristický hodně tekutou, bazaltickou lávou, která se vylévá z centrálního jícnu. Díky velké tekutosti lávy má sopka zakulacenější tvar jednoduše proto, že z ní láva rychleji steče. Popela vyvrhuje méně než třeba stratovulkán, protože z tekuté lávy plyny vybublají, místo aby ji v tuhém stavu rozprášily do atmosféry.
Klasickým typem sopky je STRATOVULKÁN. Z italských vulkánů je jím necelý kilometr velká Stromboli. Vyznačuje se kuželovitým tvarem, strmějšími svahy, ve kterých se střídají vrstvy popela a lávy. Láva teče pomaleji, ale erupce jsou explozivnější. Vyvržený popel se usazuje na svazích a padá někdy i desítky kilometrů od sopky.
Typ KALDERA je vlastně rozsáhlá propadlina, často měřící kilometry v průměru, a je větší než původní kráter. Sama o sobě ale už velké nebezpečí nepředstavuje. Jedna z možností, jak kaldera může vzniknout, je "utržení" vršku sopky během velkého výbuchu. Vzniklý prostor se časem zazemní. Podobné to bylo i s Campi Flegrei u Neapole. Její vznik se datuje od obrovského výbuchu před 35 000 lety. Kaldery bývají součástí rozsáhlejších vulkanických systémů a v jejich okolí ještě dlouho doznívá vulkanická činnost, jako jsou výrony plynů.
Mapa: Vladimír Žákovič



říjen 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group