ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V ŘÍŠI LIDOŽRAVÝCH LVŮ

Řev lva se v nočním tichu rozléhá daleko. Ale tahle šelma rozhodně příliš daleko není. Krátce nato se ozve vytí hyen. Jako by mu odpovídaly, jako by ho povzbuzovaly k akci, aby si i ony přišly co nejdříve na své. Jsou čtyři hodiny ráno, ale ještě jsme nezamhouřili oka. Vzrušeni vychutnáváme zvuky africké noci, divočinu, která nás obklopuje. Dělí nás od ní jen tenké stanové plátno. A opět se ozve lev. Teď to bylo již docela blízko. Obchází kolem. Má žena se ke mně přitiskne. Ujistili nás, že když zatáhneme všechny zipy stanu, lev dovnitř nevleze. Je to prý vyzkoušené pravidlo. Jen aby je znal taky ten lev. Stačilo by máchnout tlapou, a ostré drápy rozpárají plátno ve zlomku vteřiny.


Foto: Koktejl Photobank


MÍSTO VRAŽDĚNÍ

Jsme uprostřed největšího keňského národního parku Tsavo. Přeloženo to znamená "Místo vraždění". Ani toto jméno nás neodradilo od pěšího safari. Naši malou skupinku doprovázejí dva zkušení ozbrojení průvodci. Vychutnáváme africkou divočinu plnými doušky. V jiných keňských národních parcích nejsou pěší safari možná. Každou noc spíme v jiném kempu. A všude nám kladou na srdce: "Nezapomeňte uzavřít stan. Dobře zatáhněte všechny zipy. Horizontální i vertikální. Je to opravdu důležité! A v noci za žádných okolností stan neopouštějte!" A hned uvádějí několik odstrašujících případů, snad aby se nám toto varování vrylo hlouběji do paměti. Loni tu jeden mladý Angličan, synovec nějakého lorda, zapomněl na noc zatáhnout zipy na chlopních stanu. Zatímco spal, vlezla do stanu lvice. Po nečekaném probuzení zpanikařil. Podařilo se mu sice lvici proklouznout a vyběhnout ven, ocitl se však přímo mezi dalšími lvy. Prchající kořist dokáže v každé šelmě probudit lovecký instinkt. Z mladíka nezůstalo skoro nic.


V místech s hojností kořisti (Serengeti) loví lvi ve smečkách, navíc pouze samice. Tam, kde je kořisti nedostatek (Tsavo), se mimořádně velcí samci samotáři mohou vrhnout i na člověka.
Foto: Koktejl Photobank

Národní park Tsavo je největším keňským národním parkem. Proto je z administrativních důvodů rozdělen zhruba na dvě stejně velké části - Východní a Západní Tsavo. Z domorodého obyvatelstva tu najdete jen řídce rozptýlené osady lovem se živících Akambů a kočujících pastevců Ormů. Příslušníci obou těchto kmenů jsou animisté, kouzla a magie hrají v jejich životě významnou roli.

Pokud jde o zvěř, jsme trochu zklamáni. Při pěším safari jí moc nevidíme. Vynahrazuje nám to však setkání se stádem slonů a nosorožců. Adrenalin v krvi stoupá. Jdete-li pěšky, je to něco úplně jiného, než když sedíte ve voze. A každou noc nasloucháme hymně divočiny, vytí hyen a řevu lvů. Lvi, kteří se toulají po zdejších křovinatých pláních, jsou jiní než jejich soukmenovci. Prosluli svou enormní velikostí a tím, že většinou nemají hřívu. A také tím, že loví neobvyklou kořist - lidi. Právě v době našeho pobytu tu řádí lidožrout, který má na svědomí již devět lidských životů. Dosud nebyl zastřelen. Proč právě v Tsavu je tolik lidožravých lvů, když člověk pro ně rozhodně není přirozenou potravou?

LVI, NEBO DÉMONI?

Nejslavnější dvojicí lidožravých lvů z konce 19. století se kdysi při svém jednání zabýval i britský parlament. Předseda vlády lord Salisbury informoval v roce 1898 Sněmovnu lordů: "Kvůli dvěma lvům lidožroutům jsme na stavbě železnice z Mombasy do Ugandy museli zastavit všechny práce!" Vyšla o nich kniha a stali se hrdiny dvou hollywoodských filmů, z nichž ten z roku 1996 byl promítán také v našich kinech, i když celý příběh líčí značně nepřesně. Těmito lvy jsem byl fascinován již jako kluk, ale poprvé jsem je spatřil až o mnoho let později. V expozici Field Museum v Chicagu. První leží přikrčen k zemi, druhý stojí za ním tiše jako stín, s pravou tlapou lehce zdviženou. Oba soustředěně hledí stejným směrem. Jsou jiní než lvi, které jsem až dosud viděl. Nezvykle velcí, bez hřívy dodávající králům zvířat jejich majestát. Díky tomu vypadají ještě zlověstněji. Nebo mi tak připadají pro to, co všechno o nich vím? Nejvíc mě upoutaly jejich oči.


Kromě oblasti Tsava lvi člověka neloví.
Foto: Koktejl Photobank

Než byli po více jak devíti měsících svého krvavého řádění zastřeleni, měli na svědomí nejméně 140 lidských životů. Možná i o stovku víc. Přesně to tehdy nedokázal nikdo spočítat, a dnes se toho již také nedobereme. Je však prokázáno, že si oba lidožrouti vybírali oběti z řad místních domorodců už dávno předtím, než se začala budovat železnice mezi Mombasou a Ugandou a než sem byl povolán britský armádní inženýr plukovník John H. Patterson. Ten měl postavit železniční most přes řeku Tsavo a nahradit tak dosavadní provizorní dřevěnou konstrukci.

Samozřejmě, teď tu mám před sebou jen jejich skleněné náhražky. Přesto však mají ten upřený, pozorný výraz, který se musel zračit před více než sto lety v živých očích obou legendárních lvů, když se plížili za kořistí.

 

Patterson měl již zkušenosti se stavbami mostů i s lovem tygrů v Indii, ale na africké půdě stanul 1. března 1898 poprvé. V Mombase se dlouho nezdržel. Po dohotoveném úseku železnice dorazil přes městečko Voi k řece Tsavo. Zde ho přivítaly tábory několika tisíc indických dělníků.

Lidožrouti se objevili hned v prvních dnech po jeho příjezdu. Kuliové věřili, že nejde o běžné lvy, ale o ďábly nebo duchy dvou dávno mrtvých černošských kouzelníků bránící bělochům ve stavbě železnice. Jejich velikost, odlišnost způsobu lovu, vychytralost a lstivost, to, že bez hřívy vypadali jinak, že se zdáli nezranitelní a nepolapitelní a že vždy všechny léčky a pasti připravené k jejich zneškodnění v poslední chvíli selhaly, z nich vytvořilo v očích indických dělníků nadpřirozené bytosti. Ani vysoký trnitý plot boma postavený kolem všech táborů nepomohl.

Jednou z prvních obětí se stal Pattersonův oblíbenec, silný a odvážný džemadar (předák) Ungan Singh. Lev ho odvlekl ze stanu, kde spal ještě asi s půl tuctem svých společníků. To byl ale jen začátek. Nocí se pravidelně ozýval řev lvů a každou minutu zněl blíž a blíž. Třesoucí se muži v táborových stanech věděli, že dříve, než se rozední, bude některý z nich jejich obětí. Jakmile se lvi přiblížili až k samotnému táboru, jejich řev náhle ztichl a každý věděl, že se již neslyšně plíží ke kořisti. To náhlé ticho bylo příšerné. Hrůza dostoupila vrcholu. Od jednoho tábora ke druhému se šířily výstražné výkřiky: "Chabar dar, bhajeon, šejtán ata! Pozor, bratři, ďábel přichází!" Nebylo to nic platné. Dříve či později zvěstovalo smrtelné ječení oběti, že ráno bude při nástupu do práce chybět další muž. Zpočátku odvlékal lidi jen jeden lev, zatímco druhý čekal opodál v buši. Později změnili taktiku, do tábora vnikali oba a každý si odnášel svou vlastní kořist.

Obětí rychle přibývalo. Marně se Patterson snažil hrůzu šířící lidožrouty zneškodnit, zbytečně na ně číhal celé noci. Lvi zaútočili vždy nečekaně v jiném táboře, jako by přesně předem znali Pattersonovy záměry. Dostavilo se i mnoho loveckých pomocníků, mezi nimiž nechyběli ani důstojníci anglické armády. Přes všechno úsilí se však po čase museli vrátit s nepořízenou. Skutečně to vypadalo tak, že oba lvi nejsou tvorové z masa a kostí, ale pekelné přízraky chráněné nadpřirozenou mocí, jak o tom byli přesvědčeni indičtí dělníci. Všechno jako by se proti Pattersonovi spiklo. Jednou, když měl lidožrouta v bezprostřední blízkosti přímo na mušce, mu v posledním okamžiku záhadně selhala puška a on byl nakonec rád, že zachránil vlastní život. Je možné se divit, že takové příhody pověst o nezranitelnosti lvích ďáblů v očích dělníků jen posílily?

Prvního prosincového dne 1898 již došla dělníkům trpělivost. Prohlásili, že se nechali najmout proto, aby postavili železnici, a ne aby sloužili za potravu lvům, a velká většina jich opustila tábořiště. Pak začal masový útěk. Dělníci si po stovkách lehali na koleje, zastavili nejbližší vlak, jako nezadržitelná záplava přeplnili všechny vagony k prasknutí. Práce na strategicky mimořádně důležitém kolonizačním projektu byly přerušeny.


Na dobové fotografii z roku 1898 pózuje J. H. Patterson s prvním uloveným lidožroutem.

V situaci, která se stávala čím dál zoufalejší, požádal Patterson o pomoc okrskového velitele policie Whiteheada. Na stanici poslal sluhu, aby pomohl se zavazadly. Netrvalo dlouho a sluha, třesoucí se hrůzou, byl zpět. Tvrdil, že polední vlak nepřijel. Po personálu stanice prý není ani vidu a po nástupišti se prochází velký lev. Patterson mu nevěřil ani slovo, protože v té době považovali vystrašení muži za lva každého paviána nebo hyenu. Následující den se však přesvědčil, že sluha mluvil pravdu. Personál stanice utekl před lidožroutem do staniční budovy, kde se zabarikádoval. Lev mezitím obcházel po nástupišti a hledal, jak by se k hrůzou polomrtvým mužům dostal. Vlak, kterým měl přijet Whitehead, měl velké zpoždění a dorazil do Tsava až po setmění. Whitehead, doprovázený seržantem askariů (domorodých vojáků) Abdulláhem, se sice podivil, že na něj nikdo nečeká, ale rozhodl se dojít do nedalekého Pattersonova kempu se svým průvodcem sám. Oba měli pušky připravené k výstřelu. Asi v polovině cesty temným lesním průsekem náhle skočil na Whiteheada lev a srazil ho k zemi. Napadený, jenž si z útoku odnesl jen hluboké škrábance na zádech, však neztratil duchapřítomnost a vypálil. I když se netrefil, výstřel lva polekal, takže odskočil stranou. Vzápětí se však jako blesk vrhl na Abdulláha, s nímž zmizel ve tmě dřív, než Whitehead stačil znovu vystřelit. Okrskový velitel pak strávil celou noc na nejbližším stromě a naslouchal občasnému mručení lidožrouta, praskotu drcených kostí a hrůznému pomlaskávání, s nímž nedaleko od něho požíral svou kořist. Teprve po rozednění se odvážil slézt a dojít do kempu.

Následujícího dne přijel na pomoc i věhlasný lovec lvů, vrchní policejní inspektor Farquhar, spolu s několika dalšími důstojníky a oddílem sepojů (indičtí vojáci). Patterson je seznámil se svým plánem, jak aspoň jednoho z obou lvů tentokrát určitě dostat. Jako past použil vyřazený železniční vagon, rozdělený pevnou mříží na dvě části. V zadní polovině měli být ukryti dva střelci, sloužící současně jako návnada, do přední měl být nalákán lev, za nímž po vstupu zapadnou padací dveře. Stejné zařízení se již Pattersonovi osvědčilo při lovu tygrů v Indii. Navíc byli na všech vhodných stromech v okolí poloopuštěných tábořišť dělníků rozmístěni zbývající lovci z řad důstojníků i sepojů. Do vagonu sloužícího jako past vstoupili dva vybraní sepojové s pověstí nejlepších střelců. Patterson s Whiteheadem se s puškami připravenými k výstřelu ukryli opodál v narychlo zbudovaném přístřešku na jednom z nosníků nedostavěného mostu. Zdálo se, že tentokrát nemají lidožrouti šanci.

Dopadlo to však jinak. Byla temná noc, měsíc přikryly mraky. Nebylo vidět na krok. Jen v zadní části vagonu, kde se ukrývali oba vojáci, hořela lampa. Již se zdálo, že čekají marně, když zhruba kolem druhé hodiny v noci těžká rána a hned poté následující řev zvěstovaly, že se jeden ze lvů do pasti chytil. Stále se však neozývaly střelné rány. Oba sepojové byli v bezprostřední blízkosti lva vrhajícího se s řevem proti mřížím hrůzou bez sebe, takže se na něho neodvážili vystřelit. Po několika minutách se k tomu nakonec přece jen odhodlali, pálili však bez míření v naprosté panice. Nepodařilo se jim sice zasáhnout lva, zato však přestřelili závoru na dveřích, čímž otevřeli lidožroutovi cestu ke svobodě. Patterson nikdy nedokázal pochopit, jak je možné, že ani jediná střela lva nezasáhla. Již i on začínal pomalu věřit v jeho nadpřirozený původ.

Asi po týdnu marného snažení se všechny posily musely vrátit zpět k pobřeží. Patterson zůstal proti lidožroutům opět sám. Nakonec přece jen zvítězil. Při dramatickém střetnutí se mu v rozpětí 18 dnů podařilo oba lvy zastřelit. O svém více než devítiměsíčním boji proti nim napsal později knihu "Man-Eaters of Tsavo" (Lidožrouti z Tsava), která je napínavější než nejdobrodružnější román.

Právě podle ní jsme po více než sto letech procházeli s mou ženou těmito místy. Průvodce nás zavedl tam, kde stály tábory indických kuliů, i do míst, kde byli oba lvi zastřeleni. Viděli jsme také jeskyni, kterou Patterson objevil později a podle již nalezených lidských lebek a koster považoval za doupě obou lidožroutů. I jeho starý most, jenž sice už dosloužil, ale je stále turistickou atrakcí.

PROČ PRÁVĚ TSAVO?

Naskýtá se otázka, proč právě lvi žijící v oblasti národního parku Tsavo jsou jiní než ostatní a proč mají tak silný sklon lovit lidi.

Než jsme si troufli spekulovat o této otázce, chtěli jsme se seznámit také se lvy z jiných oblastí jižní Keni, abychom mohli porovnat rozdíly v jejich chování i vzhledu. A protože mimo národní parky a rezervace potkáte lva již jen výjimečně, zbývaly nám ke studiu pouze národní park Amboseli a národní rezervace Masai Mara.

V Africe snad nenajdete oblast, která by byla bohatší na zvěř než právě Masai Mara. Jde vlastně o severní část plání Serengeti, která se pyšní odlišným jménem jen proto, že leží v Keni, a nikoli v Tanzanii jako zbytek tohoto světově proslulého národního parku. Zde na severu se díky toku řek Mara, Olare Orok, Talek a dalších celoročně zelenají šťavnaté pastviny, kam migrují obrovská stáda pakoňů, zeber i buvolů v době, kdy v tanzanské Serengeti vrcholí období sucha. Za býložravci se táhnou i šelmy, a tak lze říci, že je v Masai Mara v období od července do října doslova "přezvěřeno". Krom toho má však i vlastní bohaté rezidenční populace všech druhů, takže nemůžete být zklamáni, ať sem zavítáte kdykoli. Pakoně, zebry, žirafy, sloni, buvoli, obrovské antilopy losí, antilopy kudu, nosorožci dvourozí, buvolci topi, gazely Thomsonovy a Grantovy, impaly, prasata bradavičnatá, paviáni a kočkodani, v řece Mara neuvěřitelné množství hrochů (v jedné zátoce jich moje pořádkumilovná žena napočítala šestačtyřicet) a krokodýlů, z nichž někteří dorůstají takové délky, až se nám tajil dech. A samozřejmě velké smečky lvů, levharti, gepardi, hyeny skvrnité, šakali a další menší masožravci. Jako kdysi, než do Afriky přišli Evropané. Však také tento kraj, dobře ukrytý ve vnitrozemí a značně vzdálený od pobřeží, zůstal až do doby, kdy byl vyhlášen rezervací, téměř ušetřen pronikání lovců slonoviny i pozornosti tzv. lovců sportovních.

Lvi tu mají bohatě prostřený stůl, stačí si jen vybrat. Většinou jsou zde jejich kořistí gazely Thomsonovy a pakoně, občas i zebry, tedy kořist, kterou mohou celkem snadno přemoci bez nutnosti riskantního boje a nebezpečí vážnějšího zranění (i když prudký úder kopytem zebry do hlavy může lva i zabít). Žijí ve velkých smečkách, čítajících i dvacet jedinců, jimž vévodí dva tři mohutní samci. Ti mají bohatou, většinou černou hřívu, jíž jsou lvi v Masai Mara proslulí. Jsou to ti impozantní králové zvířat, jak je známe z fotografií a kreseb. Loví jen lvice, samci zajišťují bezpečí smečky před případnými vetřelci, ať již jde o samotářské toulavé lvy, nebo o vůdčí samce sousedních smeček, které by tak chtěly rozšířit své lovecké teritorium. Prostě lvi se tu chovají přesně tak, jak je to popisováno v přírodopise a ve všech knihách o zvířatech. Případ lidožravých lvů tu nikdo nepamatuje. Dříve občas došlo k zabití některého z masajských morani při lovu, kdy mladík chránící se pouze štítem z buvolí kůže musel před přijetím mezi muže dokázat svou odvahu skolením lva pouhým oštěpem. Docházelo i k zabití ochránce stáda při útoku lva na dobytek, ale nyní se již Masajové z rezervace odstěhovali a uvedeného způsobu dokazování mužné odvahy také zanechali. Když jsme vpodvečer zastavovali s landroverem v těsné blízkosti odpočívajících lvích smeček, povalující se lvy ani nenapadlo, aby se nechali vyvést ze svého klidu. Ležící vůdčí samec na nás pohlédl jen jedním okem a pak je zase zavřel. Měli siestu před nočním lovem, jehož výsledkem si vzhledem k bohatým stavům zvěře byli předem jisti. S podobnou situací jsme se setkali také v Amboseli, i když lvů i jejich potenciální kořisti je tu mnohem méně.

V Tsavu je situace jiná. Zvěře přicházející v úvahu jako kořist lvů je tu mnohem méně a její druhová bohatost nesnese srovnání s Masai Mara. Neuvidíte tu stáda pakoňů nebo gazely Thomsonovy, i zeber je málo. Hlavní potravou lvů jsou buvoli, kterých je zde z býložravců nejvíce. Buvol je velmi nebezpečná kořist. Lvi odjinud se mu většinou vyhýbají a loví ho jen tehdy, když nemají dostatek jiné potravy. A pak je to celá lví smečka, která na něj zaútočí. V Tsavu velké lví smečky nenajdete. Lvi zde většinou loví ve dvojicích nebo samotářsky. Výsledky výzkumu o životě lvů, které George Schaller získal po tříleté práci v Serengeti a jež jsou ve všech publikacích o africké divočině generalizovány, v Tsavu neplatí. Lví samci tu sami aktivně loví a nespoléhají se v tom na své družky. Zdejší lvi jsou obrovští proto, že i jejich kořist je obrovská a oni ji musí zdolávat bez pomoci většího počtu svých soukmenovců. Hmotnost hřivnatých lvích samců v Serengeti se pohybuje v rozmezí od 175 do 190 kg, v lopatkách jsou vysocí asi 90 cm. Bezhříví lvi v Tsavu mají v lopatkách 120 cm a dosahují hmotnosti 210 až 240 kg. Podle této teorie je příčinou lidožroutství zdejších lvů nedostatek jiné lehce dostupné potravy.

Možná ale, že jeho hlavní příčina leží v dobách, kdy tudy z afrického vnitrozemí táhly k pobřeží velké karavany otroků. Arabští otrokáři využívali svých zajatců i jako nosičů slonoviny. U řeky Tsavo bývala pravidelná odpočinková zastávka karavan, kdy se doplňovaly zásoby vody na další cestu. Otroci příliš zeslabení dlouhou cestou a neschopní dalšího pochodu zde byli zabíjeni nebo ponecháni svému osudu. Z těch dob pochází též jméno Tsavo - Místo vraždění. Nebožáci se pak stávali pravidelnou kořistí lvů, kteří se naučili konzumovat lidské maso ve velkém. Zřejmě právě v té době vznikly i zdejší pověsti o démonech unášejících v noci spáče ze stanů. Karavany otroků procházely Tsavem po několik století - dost dlouho na to, aby si lvi na nový druh potravy dokonale zvykli a přizpůsobili se mu. A když později tyto pravidelné příděly ustaly, lvi se své oblíbené kořisti nevzdali a začali si ji opatřovat sami.

LIDOŽROUT ZE STANICE KIMA

Tuto teorii se zdá potvrzovat i případ lidožrouta od malé železniční stanice Kima, ležící na téže trati asi 110 km jihovýchodně od Nairobi. Ironií osudu vedla dávná otrokářská karavanní cesta z Ugandy k pobřeží zhruba místy, kde byla později budována i železniční trať. Sotva přestali její výstavbu ohrožovat oba lidožrouti z Tsava, objevil se jejich důstojný nástupce. Šlo o "klasického" lva, nikoli tedy o zvláštní bezhřívou formu. Ačkoliv šlo o silného, naprosto zdravého jedince a v okolí stanice Kima bylo tehdy dost zvěře, dal přednost masu lidskému. Zřejmě i on pocházel z generace lvů zvyklých živit se masem padlých otroků podél tras karavan. Jak hluboko proniklo lidožroutství do loveckých zvyklostí zdejších lvů, nelze dnes na rozdíl od Tsava prokázat, neboť lvi tu již ve volné přírodě nežijí. Ale tehdy byla situace jiná.

Lidožravý lev tu začal řádit počátkem roku 1900. Je pozoruhodné, že jeho výhradní specialitou byli železničáři. Vybíral si mezi nimi krutou daň, přičemž nerozlišoval přednostu stanice od telegrafisty, posunovače, hradlaře nebo výhybkáře. Zakrátko mu padlo za oběť asi patnáct mužů. Jednou vylezl na střechu stanice a dobýval se dolů na telegrafistu, pološíleného strachem. Lvu se již podařilo odstranit několik střešních plátů. Muž dole to nevydržel. "Lev bojuje se staniční budovou. Urychleně pošlete posily!" telegrafoval na ředitelství. Ten telegram si můžete i dnes prohlédnout v železničním muzeu v Nairobi. Nakonec se lev do budovy nedostal, ale hned následujícího dne odvlekl řidiče drezíny, kterého strhl za jízdy z jeho stroje.


Tento lidožrout ze stanice Kima (fotografie z roku 1900) má na svědomí inspektora Ryalla a několik dělníků.

Všechny pokusy zneškodnit lidožrouta selhaly. Včetně toho, kdy si jeden z odvážlivců vlezl na čekané do velkého železného barelu na vodu, v jehož postranní stěně si vyřízl úzkou střílnu. Lev v noci opravdu přišel, přikradl se však tak tiše, že ho muž nezpozoroval. Lidožroutu se podařilo barel převrátit a úzkým kulatým otvorem na jeho horní straně, do něhož se vmáčkl, se pokoušel střelce vytáhnout. Ten se v hrůze krčil ke dnu, neschopen vystřelit. Lev se nechtěl vzdát své kořisti a strčil do otvoru tlapu. Lovec se krčil, jak nejvíc mohl, ale lev se ho několikrát dotkl. Drápy trhal z jeho zad a boků kusy oděvu. Dál naštěstí nedosáhl. Šlo opravdu o pouhé milimetry. Nakonec vše dobře dopadlo, ale ráno vylezl zachráněný muž jen v cárech.

V červnu 1900 dorazil do Kimy vlak s inspekčním vozem, v němž cestoval vrchní policejní inspektor Charles Ryall ještě se dvěma náhodnými spolucestujícími. Když se dověděl o řádění lidožrouta, rozhodl se, že ho zneškodní. Nechal svůj vůz odpojit a přesunout na postranní kolej, aby odtud obávaného lva při noční čekané zlikvidoval. Personál stanice nechtěl mít s tímto dobrodružstvím nic společného a jako obvykle se uzamkl ve staniční budově. Ryall se posadil s puškou v ruce za pootevřenými posuvnými dveřmi vagonu a držel první hlídku. Oba jeho společníci se uložili ke spánku. Došlo však k nejhoršímu, co se v dané situaci mohlo stát. Ryalla po určité době přemohl spánek. Lidožrout, který, jak se později ukázalo, sledoval trojici ve voze již od setmění, využil příležitosti, vnikl dovnitř a uchvátil Ryalla za krk. Nohama přitom stál na jednom z dvou společníků. Během zápasu zapadly dveře vagonu, takže lidožrout byl nyní uvězněn uvnitř. Nakonec vyskočil lev s Ryallem v tlamě ven oknem a zmizel v buši. Ráno pak našli zbytky inspektorova těla asi čtyři sta metrů od stanice. Dodnes můžete v Nairobi spatřit na hřbitově Hill jeho náhrobek a v železničním muzeu vagon, kde se vše odehrálo. Na hlavu lidožrouta, který ho zabil, byla vypsána odměna a nakonec i on zaplatil životem své kulinářské preference.

Je pravda, že člověk není pro lva přirozenou kořistí. Ale uvážíme-li všechny skutečnosti, zdá se, že v této oblasti vychovával lvy po dlouhou dobu k lidožroutství on sám. Lvi v Tsavu dokazují, že v tom měl nebývalý úspěch.
listopad 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group