ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEPŘÍLIŠ STUDENÉ POBŘEŽÍ


STRACH (LEDNÍ MEDVĚDI)

Nevěděl jsem o této tragické příhodě, ale i tak jsem měl ze setkání s ledním medvědem před expedicí do vnitrozemí Špicberk veliký strach. Ledních medvědů, kteří jsou od roku 1973 celosvětově chráněni, je dnes na Špicberkách kolem čtyř tisíc, tedy dokonce víc než samotných obyvatel. Ale lidé a medvědi si vcelku rozumně mezi sebou rozdělili "sféry vlivu". Medvědi se pohybují převážně v severovýchodní části Špicberk, při pobřeží a na ledových krách, kde loví tuleně. Lidé se zase usídlili v části západní, která je díky teplému Golfskému proudu klimaticky mnohem přívětivější. A jen výjimečně se stává, že se medvědi z hladu vydají za potravou napříč celým souostrovím, do oblastí, kde se mohou potkat s lidmi. Potom dochází k tragédiím: 18. července 1977 byl v Magdalenafjordu ledním medvědem usmrcen třiatřicetiletý rakouský lyžař. Po letech, 6. září 1987, byli na Edgeově ostrově napadeni medvědem dva holandští biologové. Jeden z nich byl těžce zraněn. Byli sice ozbrojeni, ale jejich zbraně neměly potřebnou ráži. Naštěstí oba útok medvěda přežili. "Můj španělský revolver ASTRA 357 Magnum má podle zkušeností místních lovců na medvěda dostatečnou ráži," snaží se rozptýlit mé obavy šéf naší výpravy, známý polárník a dobyvatel severního pólu ing. Miroslav Jakeš.

Špicberky jsou snad jediným místem na světě, kde nemusíte mít zbrojní pas, naopak vám zbraně vnucují. K zapůjčení v Longyearbyenu jsou nabízeny v širokém výběru především pušky, mezi nimiž nechybí ani výrobky z brněnské zbrojovky. Použití zbraně proti medvědům ale není zase tak úplně jednoduché. Nejen proto, že snad jen zkušený místní lovec je schopen si při setkání s medvědem zachovat chladnou hlavu a především pevnou ruku. Mířit se totiž musí přesně, je jen jedno místo, kde je možné medvěda usmrtit okamžitě - hruď. Ale jsou i omezení administrativní. Zastřelit toto přísně chráněné zvíře je přípustné skutečně jen v případě bezprostředního ohrožení života. Tomu ale musí předcházet řada úkonů - od prokázané snahy vyhnout se přímému setkání až po varovné výstřely do vzduchu. Každou takovou událost totiž následně zkoumá vyšetřovací komise špicberských úřadů - podobně jako soudy posuzují "přiměřenou sebeobranu". A pokud přiměřenou shledána není, nehrozí vám sice vězení, ale tak vysoká pokuta, že ji snad nezaplatíte do konce života.

Každý večer před spaním natahujeme kolem našich stanů jakési dráty s poplašnými světlicemi a dělbuchy. Měly by reagovat na dotek a snad i nezvaného návštěvníka zaplašit. Ze setkání s medvědem mám strach. Zároveň si ale moc přeji nějakého medvěda alespoň vzdáleně zahlédnout. Za celou dobu mého pobytu na Špicberkách se mi to nepodařilo.


PRÁZDNOTA (OPUŠTĚNÉ DOLY)

Na strmých stráních hor v údolí Grumant, u břehů majestátního ledového oceánu bylo kdysi jedno z prvních ruských uhelných středisek na Špicberkách - Grumantbyen. "Počátkem 50. let zde žilo více než 1000 horníků s rodinami. Těžba se ale ukázala jako nerentabilní, a tak Rusové již v roce 1961 údolí opustili," říká nám Mirek o místě, o němž se z oficiálních turistických informací nedozvíte. Není ani snadné se sem dostat. Přístup jak z moře, tak pěšky podél pobřeží prakticky není možný, a cesta oklikou přes vnitrozemí zabere dva dny náročného pochodu. Neúprosný zub času a drsné arktické klima dokonaly své na místě, které kdysi patřilo k největším sídlům na Špicberkách. Z kdysi útulných hornických domovů zbyly dnes jen osamocené, polozbořené zděné budovy. Blíží se soumrak a já do jedné z nich pomalu vcházím. Po schodišti, jehož se lidská noha asi dávno nedotkla a je celé obrostlé jakýmsi lišejníkem. Je to dům bez oken a bez dveří. Procházím jednotlivými místnostmi. Ve skladu jsou ještě zbytky nejrůznějšího náčiní, torza hornických kahanů a zrezivělých svítilen. Na zdevastovaných stěnách vidím nápisy v azbuce, ale i dětské kresby. V jedné z obytných místností se posadím na kavalec a dívám se na zbytky hrníčků a skleniček pohozených na stole. Stále zachovávají polohu, jež jim byla dána někým, někdy před čtyřiceti lety. Zde, necelých tisíc kilometrů od severního pólu, žily kdysi celé rodiny s malými dětmi.

Vracím se mezi ostatní. Všichni s velkým zájmem pozorují bílou polární lišku. Má v tlamě racka a naší přítomností je zmatena natolik, že svoji kořist upustí a pak se začne zcela chaoticky proplétat mezi rezavými zbytky důlních zařízení, kolejnicemi a spoustou železného šrotu, jehož se v okolí válí požehnaně. Nad tím vším se tyčí pokřivený drátěný kolos - srp a kladivo. Zdá se mi, že sem toto panoptikum minulosti stylově i symbolicky docela zapadá. Snad nikdy dřív jsem nezažil tak silný pocit prázdnoty jako tady, na tomto lidmi již dávno opuštěném a snad všemi bohy zapomenutém místě. I já Grumantbyen opouštím...


NOSTALGIE (STARÁ TRAŤ)

Grumantbyen svou polohou a poměrně mělkým pobřežím Rusům neumožňoval vybudovat zde i úpravnu uhlí, překladiště a zejména přístav pro nakládání. Postavili je proto až v zálivu Colesbukta, asi 10 km jihovýchodně odtud. Obě místa spojuje stará úzkorozchodná trať. Vede podél pobřeží, částečně tunely v masivu hor, jež se někdy téměř kolmo noří do oceánu. Ale tam, kde rozestup vrstevnic mapujících pobřeží Isfjordu byl pro ruské inženýry příznivější, nahradily tyto ve skalách proražené tunely jen tunely dřevěné. Ty sice trať chránily před sněhem, ale pro nebezpečí požáru bohužel neumožňovaly použití parních lokomotiv.

Jdu po pražcích celého úseku této tratě. Je to vlastně nejsevernější železnice na světě, nepočítám-li krátkou kolejovou spojku v Ny-Ålesundu, který leží ještě o pár stupňů s. š. severněji. Vzdálenost mezi pražci zřejmě ruští inženýři propočítali optimálně, ale pro mne, obtěžkaného batohem, kamerou a fotoaparátem, je zcela nevyhovující. Chůzí po jednom jen cupitám, a ob dva pražce je to zase trochu moc.

Koleje vlivem mrazu a častých sesuvů půdy postupně nabyly trochu bizarnějších tvarů, než na jaké jsme u "slušných" železničních kolejí zvyklí. Zbytky dřevěného tunelu nad starou tratí jsou kupodivu docela zachovalé a nejeví znaky zchátralosti ani hniloby. Neodolám a vezmu si z tratě na památku jakýsi těžký rezatý předmět, sloužící snad kdysi k napájení elektrických lokomotiv. Později, když stoupáme do strmého kopce ve snaze zdolat jakousi horu, se mi kolegové posmívají: "Všichni lezeme traverzem, ale Vláďa i s traverzou." Každý z nás si povinně z tohoto tunelu přibalí kus prkna. Na Špicberkách není jediný strom. A tak si později můžeme z částí ruského tunelu rozdělat oheň. A jeho vůně je tak příjemná...


LÁSKA (RUSANOVOVA CHATA)


Tuto chatu postavil na Špicberkách v roce 1912 ruský
geolog Vladimír Rusanov. Z pověření carské vlády
zde hledal uhlí a sukutečnil i řadu přírodovědeckých
bádání. Přestože své úkoly úspěšně splnil, byl Arktidou
fascinován natolik, že se vypravil ještě dál na sever.
Francouzská snoubenka, která jej doprovázela, byla
první ženou, jež našla odvahu zúčastnit se polární
expedice. Další osud obou byl ale tragický a zůstává
dodnes záhadou.

Asi kilometr od opuštěného ruského přístavu, u staré trati, na břehu zálivu Colesbukta stojí osamělá chata. Je jednou z nejhezčích na Špicberkách a v roce 1912 ji zde postavil ruský geolog a polárník Vladimír Rusanov. "V liduprázdném vnitrozemí Špicberk je ještě několik dalších chat. Některé patří Norům, jiné Rusům. Malý rozdíl mezi nimi je v tom, že ty ruské se vůbec nezamykají a jsou tak připraveny poskytnout útočiště všem, kteří to potřebují. Prostě rozdíl národních mentalit, duše ruská je otevřená...," vysvětluje nám Mirek. Útulná chata s velkými kamny, z nichž po chvilce sálá příjemné teplo, s několika palandami a vybavená i kuchyňskými potřebami je opravdovým dobrodiním pro promrzlé, hladové a několikadenním pochodem vyčerpané poutníky. Vyjdu před chatu a na dřevěném stole rozložím svůj mokrý stan. Ostatní jsou uvnitř, a tak jsem na břehu zálivu sám. Pozoruji jeho klidnou hladinu, vzdálené masivy hor na protilehlém pobřeží a arktickou oblohu s bílými a smutnými mraky.

Druhá místnost Rusanovovy chaty je malým muzeem tohoto polárníka. Na stěně visí jeho velká fotografie. Umím obstojně rusky a tak svým kamarádům překládám z životopisné knihy jeho tragický a dodnes neobjasněný osud. Tento muž byl velmi vzdělaný, ale pro své pokrokové názory byl mnohokrát carskými úřady vězněn. Část svého života strávil ve vyhnanství na Sibiři. Během svých studií přírodních věd se na pařížské Sorboně seznámil se studentkou medicíny Julií Jeanovou. Oba mladí lidé se do sebe zamilovali. Rusanova ale fascinoval sever a podařilo se mu dosáhnout toho, že byl carskou vládou dokonce pověřen vést polární expedici, jejímž cílem byly právě Špicberky. Jeho malý kutr Herkules připlul na tyto ostrovy v roce 1912. Rusanov zde hledal pro Rusko uhelná ložiska, objevená naleziště mapoval a prováděl jejich zábory. Kvůli přezimování si také postavil tuto chatu. Svůj úkol splnil rychle a dobře, ale zpět do vlasti se nevrátil. Vydal se, a tentokrát již na vlastní pěst, dál na milovaný sever. Chtěl se pokusit proplout severovýchodním průjezdem z Atlantiku do Pacifiku. Na palubě Herkula s ním byla kromě devítičlenné posádky i jeho krásná francouzská snoubenka, snad vůbec první žena, která se účastnila polární expedice.

Dne 31. 8. 1912 byl Herkules spatřen naposledy. Z ústí průlivu Matočkin Šar mířil do Karského moře, které bylo toho roku extrémně zaledněné. Pak se po Rusanovově výpravě slehla zem. V roce 1934 sice byly nalezeny některé předměty a útržky písemností prokazatelně patřící této výpravě. Ale její další osud zůstává dodnes záhadou. Otec Julie zemřel v Paříži žalem. Po dvou letech marného čekání ztratil poslední naději, že svou jedinou dceru ještě uvidí. Tak tady, v této chatě, se oba mladí lidé kdysi velmi dávno milovali...

Před odchodem pomáhám ostatním chatu uklidit a připravit dříví na zátop. Necháváme zde i část svých potravinových zásob pro další návštěvníky. Přijdou sem někdy za měsíc, za rok?


BOLEST (LETECKÁ KATASTROFA)

Dne 29. srpna 1996 se na letišti v Moskvě připravuje ke startu letadlo typu TU-154 patřící soukromé ruské společnosti Vnukovo. Zamíří k vzdálenému arktickému souostroví Špicberky. Ukrajinští a ruští horníci s rodinami, kteří se po dovolené v rodné vlasti vracejí zpět za prací ve špicberských uhelných dolech, naposledy zamávají svým blízkým. Nikdo netuší, co se stane...

V té době je na Špicberkách nepříznivé počasí s nízkou oblačností.

V hale longyearbyenského letiště toto letadlo ale již netrpělivě očekává dalších 120 horníků, kteří se zase mají do vlasti vrátit. Kapitán letadla žádá pro silný vítr povolení k přistání ze strany moře, norská řídicí věž však trvá na obvyklém přistávacím manévru ze strany opačné. Aniž by letadlo vyslalo jakýkoliv nouzový signál, v podmínkách snížené viditelnosti naráží krátce po desáté hodině do hory Opera, vzdálené necelých 10 km východně od letiště. Všech 141 osob včetně 3 dětí na palubě letadla zahynulo...

Rusové mají na základě smlouvy z roku 1920, kdy Špicberky, tato země nikoho, připadly Norsku, volné právo těžit zde uhlí. A tak již ve 20. letech se tu utvářejí dvě národnostní komunity - norská a ruská, přičemž co do počtu obyvatel je ta ruská dokonce početnější. Je to zvláštní, ale vzájemné norsko-ruské vztahy byly tady na severu po celou tu dobu doslova příkladné, bez ohledu na všechny ideologické antagonismy, studenou válku či jiné nesmysly s časově omezenou platností. Až tragédie letadla TU-154 vnesla do těchto vztahů jistý stín. Vždy se hledá viník a technický stav strojového parku ruských aerolinií, četnost nehod na ruských linkách, to vše v té době mluvilo proti Rusům. Mluvilo se i o tom, že ruští piloti byli opilí. Ale Rusové asi věděli své. A tak vzájemné návštěvy a tradiční společné kulturní a sportovní akce byly touto událostí na čas poznamenány. "Skutečně jsme se snažili svalit vinu za tuto tragédii na Rusy," říká mi sympatický norský lovec. Povídáme si v osamělé chatě špicberského vnitrozemí. Pozval mě na kus řeči a jakýsi koňak, zde tak vzácný a drahý. Krátce předtím zastřelil soba, jehož vnitřnosti jsou teď rozvěšeny kolem chaty. "Ale nebylo to tak, chybu udělala norská obsluha řídicí letištní věže při navigaci." A to mi řekne hrdý Nor! Jaká je skutečná pravda ohledně příčin této katastrofy, se ale asi nikdy nedozvíme, pokud to vůbec někdo ví. Nakonec, a není to tak dávno, ruská vyšetřovací komise prováděla na Špicberkách simulovanou rekonstrukci přistávání nešťastného TU-154. Neznám její závěry. Ale je dobře, že vztahy Norů a Rusů na Špicberkách jsou dnes zase dobré a stejně přátelské, jako byly dřív po celá desetiletí...


ŠPICBERKY

Jedna z nejsevernějších pevnin na zeměkouli, polární souostroví Špicberky (Špičaté hory), nazývané též Svalbard (Studené pobřeží), leží na pomezí severního Atlantiku a Severního ledového oceánu mezi 74. a 81. stupněm s. š. Tvoří je ostrovy: Západní Špicberk, Severovýchodní země, Barentsův ostrov, Edgeův ostrov a země krále Karla. Ke Špicberkám patří i osamělé ostrovy Jan Mayen, Medvědí ostrov a mnoho menších ostrovů a ostrůvků. Mají přibližně stejnou rozlohu jako naše republika - 62 924 km2.

Více než polovinu území souostroví pokrývají ledovce. Nejvyšší vrchol, Newtonův štít (Newtontoppen) ležící na severozápadě, dosahuje výšky 1712 metrů. Od konce října do konce února je na Špicberkách polární noc. Teploty klesají až na -46 °C. V létě byla nejvyšší naměřená teplota 21,3 °C. Během tohoto století se ale podnebí Špicberk výrazně oteplilo. Rameno teplého Golfského proudu zasahuje do západní části Špicberk. Na východní pobřeží přináší studený proud od severu naopak ledové kry. To způsobuje, že západní pobřeží je výrazně teplejší, a proto jen tam jsou trvale osídlená místa. Rostlinstvo v nezaledněných oblastech je skrovné - lišejníky, mechorosty a vyšší cévnaté rostliny.

O souostroví se zmiňují poprvé islandské kroniky z roku 1191. Objevili jej tedy Vikingové. To však upadlo v zapomenutí, a tak je jeho objev připisován Holanďanům - kartografu Willemu Barentsovi, který se v r. 1594 pokusil se dvěma loděmi proplout severovýchodním průjezdem a dostal se náhodou do jejich blízkosti. V 18. století se na Špicberkách začaly lovit velryby a z Ruska sem přijíždějí lovci kožešin. V 19. století pak i lovci norští. Přesto až na přelomu 19. a 20. století norsko-švédská expedice poprvé souostroví prozkoumala a provedla jeho přesné zaměření. Tato země nikoho, jež nebyla nikdy trvale osídlena, připadla v r. 1920 Norsku na základě mezinárodní úmluvy, kterou podepsalo i Československo. Všech 42 signatářů úmluvy má zajištěno právo těžit na Špicberkách nerostné bohatství, zřizovat zde výzkumné a spojovací stanice. Této možnosti však prakticky využívají jen Rusové.

Na Špicberkách je pět trvale osídlených míst: norské správní středisko Longyearbyen, doly v Sveagruvě a výzkumná stanice v Ny-Ålesundu. Rusové mají dvě uhelná střediska - Barentsburg a Pyramiden. Celkem v těchto pěti osadách žije asi 2800 obyvatel. Nepočítaje dvě meteorologické stanice - Isfjord Radio, kterou obsluhuje pět Norů, a Hornsund s osmi Poláky.

Turistika na Špicberkách je od r. 1991 regulována na základě zvláštních opatření, která schválil norský parlament.
červenec - srpen 1999

 

Dne 30. března 1995 se na letišti v severonorském městě Tromsø připravuje ke startu letadlo skandinávských aerolinií. Cílem této "vnitrostátní linky" je vzdálené arktické souostroví Špicberky. Nina Olaussen, studentka vysoké školy, před nástupem do letadla krátce zamává svým rodičům, čekajícím za plotem letištní plochy. Nikdo z nich netuší, že to bude její let poslední...

Po dvouhodinovém letu stroj prudce brzdí na velmi krátké přistávací dráze letiště v Longyearbyenu na Špicberkách a bezpečně přistane. Téhož dne se Nina se svou kamarádkou vydává na malý výlet do blízkého okolí. Na náhorní plošině Platåfjellet obě poprvé spatří osamělého ledního medvěda. Je dva roky starý, váží pouhých 88 kg a pomalu míří směrem k nim. Dívky nejsou ozbrojeny. Kamarádka Niny okamžitě skočí dolů z prudké stráně a běží úprkem zpět do osady přivolat pomoc. A necelých 13 minut poté, co je její zpráva přijata, přistává na Platåfjelletu helikoptéra s guvernérem Špicberk. Ale Nina je už mrtvá...

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group