ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZÁHADNÍ OBYVATELÉ MALANY

Skrze ústa vychrtlého muže, jehož pohyby připomínaly epileptický záchvat a vytřeštěný pohled doprovázel stav extatického vytržení, promlouval ke svým věrným bůh Jamloo. Lidé, kteří už stovky let rozhodují o svém osudu nezávisle na jakékoliv vládě, mu nábožně naslouchali. Hypnotický rytmus prastarých bubnů přiváděl zprostředkovatele božích sdělení do stále hlubšího transu. Když se naprostým vyčerpáním zhroutil na zem, skupina uctívačů tohoto podivného náboženství se zdála být spokojena. Zřejmě jim Jamloo požehnal festival, který se koná sice každoročně, ale v nepoměrně menším rozsahu než letos. Slavnostní otevření nového templu totiž vyžaduje mimořádnou pozornost. Kolem dvou stovek ovcí musí být obětováno, aby se získalo dostatek čerstvé krve k důkladnému očištění svatostánku.


ženy jsou hlavní pracovní silou v Malaně

Obyvatelé Malany a okolních vesnic museli čekat 120 let na slavnost podobného rozsahu a významu.

 

"Hlavně se tam ničeho a nikoho nedotýkej a dávej pozor kam šlapeš, nebo tě to přijde draho," loučil se se mnou bráhman Ratna. Tohoto velmi vzdělaného učitele jsem poznal v autobuse, zrovna když jsme míjeli ohořelý vrak něčeho, co už autobus jen vzdáleně připomínalo. V jeho útrobách zahynulo vinou nepozornosti řidiče jedenáct lidí.

Dozvuky monzunu pominuly a nad Parvátským údolím konečně vysvitlo slunce. Hnán touhou po poznání záhadných obyvatel vesnice Malany, jsem vyrazil. Už po prvních kilometrech mně bylo jasné, že nebudu jediným návštěvníkem Malanského festivalu. Desítky obyvatel okolních vesnic (Jari, Naggar, Manikaran, Kasol) ve svátečním oblečení a často v doprovodu starší ovce šly podél Malanského pramene, jenž pramení ve výšce 6500 metrů. Překrásnou přírodou, jednou z hlavních charakteristik indického státu Himachal Pradesh, jsem bez problémů došel až pod strmý a nepříjemně vysoký kopec. Nadmořská výška Malany je 2650 metrů. Při marných pokusech o popadnutí dechu už v půli kopce kolem mě někdo tiše proběhl. Byl to nosič, který měl popruhem přes čelo na zádech posazenou obrovskou bednu, plnou čokolád Nestlé a všudypřítomné Coca-coly. Tichý byl proto, že byl bos... I když jsem cestou potkal pár bílých turistů, tohle jsem opravdu nečekal. Naštěstí se mé obavy nepotvrdily a na rozdíl od jiných zajímavých míst v Indii, byli zde turisté v zanedbatelné menšině, soustředěni kolem tří ubytovacích zařízení. Dvou hotýlků a jedné loučky s pár stany.

NEDOTÝKAT SE!!

Vesnice Malana má přibližně 500 obyvatel. Ti bydlí v dřevěných, třípatrových domech. Přízemí je určeno pro zvířata, v druhém patře se bydlí a třetí slouží jako kuchyně. Uprostřed vesnice je malé náměstí, na kterém stojí jeden ze tří malanských templů. Je postavený ze dřeva a kamení, bohatě zdobený rohy a parožími všech možných velikostí i značného stáří. Daleko starší jsou však primitivní lovecké výjevy a spousta různých ornamentů, které jsou vyřezány do zábradlí a průčelí templu. Také je tam ale připevněna dvojjazyčná cedulka (v hindi a v angličtině) upozorňující, že pokud se templu dotknete, musíte zaplatit pokutu 1000 rupií (1 rupie = přibližně 1 koruna) a ihned opustit vesnici. "No touch, no touch," pokřikují na cizince, často až moc vehementně, místní děti. V Indii, kde podobní caparti člověka většinou neodbytně žádají o "school pen" popřípadě čokoládu, vás toto chování zarazí dvojnásob. Malaňané totiž věří, že jsou přímými potomky boha Jamloa, tudíž příslušníky nejvyšší kasty. Jelikož by se mohlo stát, že by někdo z cizích návštěvníků, zejména bílých turistů, patřil k nižší kastě, hrozilo by vážné nebezpečí znečištění templů, domů i samotných obyvatel. Proto, když se cizinec něčeho nebo někoho dotkne, musí být zabita ovce. Její krví se očistí poskvrněné místo a jejím masem samotní vykonavatelé této procedury.

Je zvláštní, že fotografovat vesničany můžete. Dokonce vám ještě ochotně a rádi zapózují. Přitom ale zvěcnění a následné odejmutí jejich obrazu by mohlo být pro tento typ myšlení věcí stejně nebezpečnou jako fyzický dotyk.

SLAVNOST PLNÁ HUDBY I KRVE

Uprostřed náměstí je velký bílý kámen, u kterého prý bůh Jamloo plných 1000 let meditoval. Je to nejposvátnější věc v celé Malaně a ani její obyvatelé se ho nesmí dotknout. Toto místo se stalo centrem festivalu. Pod přísným dohledem místní "policie" proudily ke kamenu davy nově příchozích. Ženy vytrvale zasypávaly prostranství květinami a zvědavě okukovaly zbrusu nový svatostánek. Nejzručnější tesaři z celé vesnice museli vykonat namáhavou třídenní pouť, aby se v horkých pramenech Kheer-gangy náležitě očistili před zahájením jeho stavby.

Každé dopoledne bylo zasvěceno zabíjení ovcí, jejichž neveselé bečení naplňovalo vesnici podivnou atmosférou. V obrovských kotlích se čerstvě zabité ovce ihned vařily. Po vydatném obědě, ke kterému však "nečistí" přizváni nebyli, (ne že by mi to zvlášť vadilo) začínaly pozvolna přípravy na vrchol festivalu. Davy lidí se shromáždily kolem náměstí a místní bubeníci svými nástroji připomněli atmosféru prastarých rituálů. Do rytmu bubnů se začaly pohupovat desítky tanečníků. I když jejich tanec vypadal ze začátku dost neuspořádaně, po chvíli utvořili kruh a perfektně synchronizovali své pohyby. Vedle nich stál muž, který do toho všeho občas zažongloval se šavlí. Hranice ze dřeva již byla zapálena a oběť pro Jamloa musela cítit co jí čeká. "Tady nesmíš stát, to je posvátné místo," hrozil na mě scvrklý stařík s turbanem na hlavě poté, co mě stále houstnoucí dav vytlačil z hlavní cesty na kamenné shromaždiště vesnické rady. "I am sorry," snažil jsem se překřičet stále se zrychlující rytmus bubnů a děkoval jsem bohu, že měl stařík svých starostí dost a na mě mu nezbýval čas. Zřejmě byl jednou z nejvyšších autorit Malany, protože se většina zraků upínala k němu a starobylému vykuřovadlu, kterým kroužil kolem Jamloova kamene. Najednou se celou vesnicí rozlehl děsivý zvuk, při kterém mi ztuhla krev v žilách a začínal jsem věřit, že snad samotný Jamloo sestoupil z nebes.

"Pozor, všichni ustupte," jen tak tak jsem stačil uskočit, abych neposkvrnil členy malanské kapely. Z jejich stříbrných trub se ozýval tento těžko definovatelný zvuk. V čele průvodu šli dva muži se vztyčenými meči a připomínali tak možná válečnickou minulost tohoto podivného etnika. Pár dalších mužů neslo jakési stříbrné monstrance. Průvod se zastavil poblíž posvátného kamene. Trubači pokračovali ve své pekelné symfonii a bubeníci umocňovali dojem z nadcházejícího okamžiku stále hypnotičtějším rytmem. To už však popravčí četa táhla za rohy připravenou oběť kolem hlavního templu, kde je uschován poklad boha Jamloa. Rytmus bicích dostoupil vrcholu a nad hlavou ovce se zablýsklo ostří popravčího nástroje. Několikasetčlenný dav však najednou hrozivě zamručel. Katovi se totiž nepodařilo setnout ovci hlavu na jeden pokus. Až napodruhé mohla být slavnostním zatroubením stvrzena oběť Jamloovi. Po posmrtných záškubech bezhlavého těla byla ovce zručně vykuchána a odnesena. Pravé davové šílenství začalo hned vzápětí. Bůh Jamloo totiž oběť od svých věrných přijal a na důkaz vděku jim skrze starce s vykuřovadlem zaslal směs posvátných bylin. To, že svému vlastníkovi přinese štěstí, potvrzoval les rukou natažených ke starci. Příjemným zakončením této slavnosti byl pro mě pohled na rozesmáté tváře, jak davu chtivého posvátné směsi, tak starce, jemuž nakonec pomáhaly pohledné malanské ženy.

UNIFORMOVANÝ POLICISTA DO MALANY NESMÍ!

Malana je však zajímavá nejen v době festivalu. Vesničané si totiž vládnou po svém. Tato skutečnost je respektována indickou vládou do té míry, že žádný příslušník indické policie nesmí vstoupit do Malany v uniformě. Vesnici vládne celkem 11 soudců. Tři tuto funkci dědí díky výsostnému postavení svých rodin, zbylých 8 je voleno. Čtyři z horní a čtyři z dolní části Malany. Tito soudci vytváří zákony a dohlíží na jejich dodržování. Pokud dojde k soudní při, musí žalobce vystoupit na kamenné shromaždiště a na místě k tomu určeném zapálit oheň. Stoupající dým upozorní členy vesnické rady, že se mají dostavit. Potom žalobce nahlas zakřičí. Když kterýkoliv z obyvatel uslyší jeho hlas, je jeho poviností dostavit se také. Všichni přítomní jsou seznámeni s problémem, o kterém se následně diskutuje. Veřejnost má samozřejmě právo svědčit. Soudní pře pokračuje až do té doby, než je soudci, s přihlédnutím k názorům přítomných vesničanů, vynesen rozsudek. Tím je většinou pokuta, která rozšíří poklad boha Jamloa. Pokud je s rozsudkem jedna ze stran nespokojena, má ještě možnost odvolání se k Jamloovi. V prostředním (co do významu) templu se připraví dvě ovce, popřípadě kozy. Chlapec nebo dívka mladší devíti let rozhodne, které zvíře přiřkne straně obžalované, a které straně žalující. Zvířata se odvedou ke dvěma velkým stromům, kde je jim naříznuta zadní noha. Vytékající krev se smíchá s připraveným jedem. Obě zvířata jsou pak otrávena stejnou dávkou. Ten, jehož zvíře vydrží déle naživu, vyjde ze sporu jako vítěz. Pokud se tímto božským soudem potvrdil rozsudek vesnické rady, musí poražený zaplatit dvojnásobnou pokutu a ještě k tomu pohostit všechny obyvatele Malany.

ZÁKAZ PITÍ ALKOHOLU

Při jedné z opatrných procházek vesnicí jsem narazil na člověka, který se se mnou dal nečekaně do řeči. Vypadal stejně jako většina návštěvníků festivalu. Filcové kalhoty s kabátkem šedé barvy a na nohou zapínací kotníkové gumáky. Ideální obuv do deštivého počasí, které díky monzunu sužuje vesničany většinu léta. "I když nejsem z Malany, ale z Naggaru, mám s místními lidmi hodně společného. I v naší vesnici někteří uctíváme Jamloa. Lidé tam jsou však vzdělanější a nejsou tak ortodoxní při dodržování svých zvyků a tradic. V Naggaru se kromě hlavního templu, kam smí vstoupit jen dva kněží, mohou cizinci dotýkat čehokoliv. Také díky silnici nejsme tak odříznutí od světa."

Byl jsem mu vděčný za vysvětlení některých, pro mě nepochopitelných zdejších zvyklostí a jen tak mimochodem jsem se zeptal: "Jak to, že při tak významném festivalu nikdo nepije alkohol?"

"To je proto, že v Malaně platí přísný zákaz pití na veřejnosti."

Pokud se vesničan napije v blízkosti svého obydlí, musí zaplatit pokutu 150 rupií. Jestliže je však přistižen při konzumaci alkoholu v bezprostřední blízkosti templu, musí přispět do pokladnice hrozivou částkou 2500 rupií. Jen tak může být utišen hněv boha Jamloa. "Jestli chceš, zkusím se zeptat známých, kteří bydlí kousek odtud, zda by ti nedali ochutnat místní víno. Samozřejmě jsem nemohl, a ani nechtěl, odmítnout. Problém nastal s tím, že jsem nemohl vkročit do jejich domu. Také měli obavy, aby mě při konzumaci před jejich domem nespatřila nějaká místní autorita. Mohli by z toho mít problémy. Nakonec se mému velice ochotnému průvodci podařilo přinést mi před dům sklenici domácího rýžového vína. Nenápadně jsem ho vypil a musím říci, že nebylo vůbec špatné. Chutí i vzhledem mi připomínalo Čang, oblíbené obilné víno buddhistických obyvatel Ladakhu.

Celkově však platí, že vesničané ani v soukromí moc nepijí a ani v době festivalu jsem nezaregistroval nikoho, kdo by jevil známky opilosti.

PRACUJÍ JEN ŽENY

Ženy jsou hlavní pracovní silou. Jedinými pomocníky jsou jim děti. Pracují na polích, obdělávají a sklízejí obilí a zeleninu a obstarávají vše potřebné. Kromě několika mužů, kteří svým manželkám pomáhají, tráví většina z nich čas hraním a sázením. Protože mi vstup do jakési společenské místnosti, v které tyto hry probíhají, nebyl umožněn, nepodařilo se mi vypátrat, o co se konkrétně jedná. Na druhou stranu mají ženy právo se rozvést se svým mužem, kdežto muž se ženou se rozvést nesmí.

Většinou se vesničané vdávají a žení mezi sebou. Pokud se dívky chtějí provdat za někoho, kdo není z Malany, nesmí už do své rodné vesnice nikdy vkročit. Její manžel i jejich děti do Malany smí.

Svatební obřady se konají ve dvou k tomu uzpůsobených domech. V horní Malaně je to Dhara Behar a v dolní Sara Behar. Svatby probíhají většinou 14.·20. srpna v době nejvýznamnějšího festivalu. Po slavnostní hostině se dívky z horní Malany (ve věku 14·18 let) shromáždí v Dhara Behar a dívky z dolní Malany v Sara Behar. Chlapci ve věku 16·20 let to udělají naopak, aby nehrozilo nebezpečí, že si nakonec vyvolí svojí blízkou příbuznou. Celou noc zpívají písně, tančí a mohou dělat, co se jim zlíbí. Pokud se chtějí vzít, chlapec si odvede dívku do svého domu a rodičům své vyvolené pošle peníze. Tím se dozvědí o sňatku své dcery.

Malaňané si sice takto zachovávají své specifické rysy, na druhou stranu ale dochází u zdejších obyvatel k oslabování imunitního systému. Průměrný věk je velmi nízký a jen dvě z deseti dětí se dožijí dospělosti. Známky degenerace na mentální úrovni jsem nezaznamenal.

Malanské ženy jsou svou krásou proslulé v širokém okolí. Šaty mají stejné jako většina žen žijících a pracujících v těžkých podmínkách indických hor. Nos zdobí převážně jen jedna náušnice, ale uši se pod tíhou snad dvaceti stříbrných kroužků úplně převrací.

TREST SMRTI

Návštěvu Malany bych rozhodně nedoporučoval vrahům a tzv. vyhnancům. Tím se stane každý, kdo se provdá nebo ožení s někým mimo vesnici. Bráhman Ratna mi jednou vyprávěl o chlapci, který byl přistižen při krádeži.

"Malaňané jsou přímí lidé, takže krádeže tam jsou vzácnou výjimkou. Proto byl přistižený chlapec ihned pokutován. Pak ale kradl znova. Pokuta mu tedy byla několikanásobně zvýšena. Když byl při krádeži přistižen potřetí, byl z vesnice nemilosrdně vyhnán a již nikdy do ní nesmí vkročit. Pokud by tak učinil, hrozí mu trest smrti."

Ten vykonávají vesničané zvláštním způsobem. Odsouzenému přivážou na záda velké kameny a přivlečou ho k nejprudší části již tak strmého kopce. Tam ho nekompromisně skopnou dolů, až, jak říká Ratna: "he will be no more".

Svědkem něčeho takového jsem naštěstí nebyl, ale že malanští vykonavatelé spravedlnosti své zákony dodržují, jsem se přesvědčil hned druhý den festivalu. Když jsem procházel vesnicí, potkal jsem mladého Izraelce, se kterým jsem se seznámil před pár dny v Jari. Úplně zpocený a sotva dech popadající (právě dorazil) se mě ptal, jak se má ve vesnici pohybovat, čeho se může dotknout atd. Řekl jsem mu vše, co jsem sám věděl a rozešli jsme se. Jaké však bylo moje překvapení, když asi za dvě hodiny, zrovna jsem se seznamoval s jedním sádhuem, vidím Izraelce v doprovodu asi deseti vesničanů. Skupinka rázným krokem směřovala tam, odkud nebožák před chvílí přišel. "Omylem jsem sešel z hlavní cesty a došel až k nějakému jejich posvátnému prameni, z kterého jsem se pak napil. Peníze jsem jim už dal, teď jen dohlíží nad tím, abych opustil vesnici." Odvolání se proti zákonům Malany neexistuje. Na druhou stranu však vesničany nepodezřívám, že by toho zneužívali. Moc dobře si pamatuji, jak při vrcholných částech festivalu, někteří turisté ve snaze o co nejlepší záběr jednoznačně vstoupili do posvátného okrsku. Vesnická "policie" ale nechtěla rušit festival a raději "zuřivé reportéry" vytlačila zpět. Přitom byl přestupek naprosto evidentní.

NÁBOŽENSTVÍ

Kromě boha Jamloa uctívají vesničané Akbara Velikého, panovníka dynastie Mughalů, jenž žil v letech 1542·1605. Podařilo se mu sjednotit a přivést k rozkvětu celou severní Indii. Založil také nové náboženství dín-e dláhí · Božská víra, které bylo kompilací vlivů jak hinduismu a islámu, tak i křesťanství. V Malaně se dodnes vypráví, jak Akbar slíbil Jamloovi Takku (zlatou minci), když mu pomůže vyhrát válku. Válku vyhrál, ale svůj slib Akbar nesplnil. Proto se mu jedné noci zjevil Jamloo ve snu a důrazně žádal o splnění slibu. Druhý den vzal Akbar ze své pokladnice tu nejvzácnější minci a přímo v Malaně jí uložil do Jamloova pokladu.

V malanském náboženství můžeme vysledovat směsici vlivů jak náboženství okolních, tak i pozůstatky prastarých forem náboženského myšlení.

Stejně jako příslušníci hinduismu spalují Malaňané po smrti své zemřelé. Vliv hinduismu se projevuje také v důrazu na kasty. Tam totiž platí, že hiearchické postavení kasty v rámci kastovního pořádku vyplývá z čistoty, resp. nečistoty, a to dodatečně k určité varně (třída, stav). Příslušník nejvyšší kasty bráhmanů · Ratna, se může dotýkat v Malaně čeho chce. Vesničané také uctívají démonickou bohyni Kálí, manželku hindského boha Šivy.

Podobnost s náboženstvím Sikhů, jež je vlastně kompilací islámu a hinduismu, můžeme spatřovat v postavě Gura, muže, jehož roztřásl Jamloo svou silou až k totálnímu vyčerpání. V sikhismu jsou Gurové velmi uctíváni, protože jsou v osobním spojení s božským a jsou také schopni styk s božským zprostředkovat.

Styčný bod s islámem by mohl být v důrazu, jež kladou malaňané na očišťující vlastnosti krve. Při nomádském obětování, jehož původ je v Arábii, hrál rituál krve (Passah) ústřední roli a obětované maso bylo vždy při obětní hostině snězeno. Při slavnosti Šachsej-vachsej hráli v tatarských pochodech důležitou roli trubači a bubeníci, jejichž kakofonní symfonie možná nebyla nepodobná hudební produkci malanské kapely.

Podobných paralel bychom mohli najít celou řadu, ale žádná z nich by nám asi jednoznačně neodpověděla, kde jsou hlavní kořeny malanského náboženství.

Stejný problém je i s původem tohoto zvláštního etnika, jež se zdá být mixem rasy mongolské a árijské. Existují názory tvrdící, že jsou potomky vojáků Alexandra Makedonského, který pronikl do Indie už v roce 327 př. n. l.

Možná také přišli ze střední Asie. S jistotou to ale říci nelze.

Dokonce i jazyk si vesničané udržují stále vlastní. Podobně jako náboženství je jejich jazyk směsí jak okolních jazyků Kullvi a Kinawari, tak i plný výrazů z tibetštiny, nepálštiny, sanskrtu a bůhví odkud.

VESNICKÝ LÉKAŘ JE Z ANGLIE

Velice zajímavou postavou je zde Angličan Tonto. Má pronajatý dům na okraji vesnice a kromě piercingového studia v něm má malou ordinaci. Funguje zde jako lékař a veterinář. "Jelikož tu jsem už třetí půlrok, vesničané si na mě začínají zvykat. Bez plné chalupy dřeva a dostatečné zásoby jídla tu zimu nepřežijete. Cesty z vesnice jsou totiž většinu zimy neschůdné. Proto trávím chladnější část roku na pobřeží Goa (jedno z nejnavštěvovanějších míst v Indii), kde vydělávám peníze na nákup všech potřebných léků pro vesničany." Za symbolickou jednu rupii dostanou vesničané léky, které potřebují. Během mé návštěvy u Tonta, z jehož domu je mimochodem překrásný výhled do údolí, nebyla o "pacienty" nouze. "Oni si snad myslí, že je západní medicína naráz zbaví zkaženého žaludku," rozčiloval se. "Kolikrát jim mám opakovat, aby ty své ovce nejedli polosyrové..."

Když jsem opouštěl příbytek tohoto obdivuhodného člověka, zahřmělo z jeho úst na rozloučenou obvyklé "Boom", známé to heslo indických sádhuů, kterým zahajují rituál kouření hašiše. Je zarážející, jak může Tonto zvládnou všechny své, zcela dobrovolné povinnosti při denní frekvenci nespočtu čilamů (dýmka na hašiš).

NEJLEPŠÍ HAŠIŠ V SEVERNÍ INDII

Jedním z hlavních zdrojů příjmů se pro vesničany v poslední době bohužel stává prodej čarasu (tmavohnědý hašiš vysoké kvality, který produkují místní rostliny konopí). I když má většina vesničanů ovce, které v létě pase po horách a na podzim prodává v okolních vesnicích, spousta z nich nevidí důvod, proč odolávat tak snadnému výdělku. Kdysi nesměli turisté do Malany vůbec vstoupit, takže nebylo zájemců. V posledních letech se sem však v době sklizně sjíždějí houfy drogových turistů, kteří často o výlučnosti Malany a jejích obyvatel nemají ani potuchy.

"Jdete se taky podívat na festival?" zeptal jsem se tlupy Izraelců s nepřítomnými výrazy. "Jakej festival, právě jsme od pana domácího nakoupili, takže se po obědě vracíme do Jari." Skrze pana domácího aneb vlastníka hotýlku, kde jsem se ubytoval, prodávají vesničané své výpěstky. V tomto rodinném podniku se můžete dotýkat čeho chcete. Trochu jsem tuto charismatickou osobnost podezříval, že se zřekl svých zvyků a místních tradic výměnou za peníze od turistů. O to však bylo pro mě příjemnější překvapení vidět ho v čele malanské kapely s obrovským bubnem. Výdělek z turistů tedy neznamená vyloučení z komunity "pravověrných".

JEDINEČNOST BRZY MINULOSTÍ ?

Pokud by vám připadaly některé zvyky či zákony vesničanů podivné, vězte, že mají svou hlubokou opodstatněnost. Ta spočívá nejen v rozdílném myšlení, přístupu ke světu a životu samotnému, ale také v harmonickém vztahu vesničanů k místu, kde žijí. Jestli je někde možné pocítit genia loci, je to právě zde. Své zvláštní zvyky a tradice, tak odlišné od všech okolních, si dokázali udržet hlavně díky těžké dostupnosti své vesnice. Poté, co indičtí vojáci vystříleli ve skále pohodlnou cestu z Jari, proudí do Malany stále více turistů. Dříve sem nesměli vůbec, později jen když se zuli. Dnes už se zouvat nemusejí. I Coca-colu už si zde mohou dát. Prý se zde staví nový hotel...

Stovky, možná tisíce let si udržují vesničané své zvyky a tradice. Na to, aby vše jedinečné z Malany navždy zmizelo, však stačí jen pár let. Pokud by jedinečnost Malany zachránila její opětná izolace, svou příští návštěvu proto s radostí obětuji.
únor 1998

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group