ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V PUSTINÁCH JIŽNÍHO TÁDŽIKISTÁNU

V srdci Střední Asie, v prostoru na západě přibližně ohraničeném břehy Kaspického moře, na východě pohořími Ťan-šan a Pamír a na jihu horstvy Íránu a Afghánistánu se rozkládají nekonečné plochy nížinných polopouští a pouští. Tisíce čtverečních kilometrů kamenité, hlinité či písčité pustiny přerušené pouze tenkými nitkami několika málo řek. Jihovýchodní cíp tohoto pouštního pásu vklíněného mezi horské masivy Tádžikistánu byl v minulých letech opakovaně cílem našich zoologicko-fotografických cest.


HLINITÁ POUŠŤ


Saxaul - typická dřevina pouště.

Jak bývá na východ od Břeclavi zvykem, naše cesta se od samého začátku vyvíjí trochu jinak, než byl původní plán. Ač jsme měli hlavní město Dušanbe opustit brzy ráno po východu slunce, pro různé objektivní příčiny vyrážíme teprve před soumrakem. Směřujeme téměř přímo k jihu, do hlinité pouště v blízkosti hranice s Afghánistánem, nedaleko města Šaartuz. Náš řidič, který stařičkému gaziku celý den dolaďoval motor, brzy po výjezdu zjišťuje, že mu teče chladič. Díky této malé technické závadě stále zastavujeme a v kombinaci se stále se zhoršující kvalitou silnice jsme v necelých 200 km vzdálené lokalitě jenom málo hodin po půlnoci.

Mí přátelé zde mají dobrou terénní základnu, patrně jenom občas využívanou boudu v blízkosti pramene. Jako noclehárna pod širým nebem nám slouží typické středoasijské stolky, na kterých se jí vsedě. Jsou to dřevěné plošiny přibližně 2x3 m zhruba půl metru nad zemí.

Brzy ráno při rozednění netrpělivě vylézám ze spacáků, beru do ruky dalekohled, a zatímco ostatní ještě spí, jdu obhlédnout terén. Táboříme v malém údolíčku, na jehož konci mezi skalami vyvěrá silný pramen. Potok protéká několika dlouhými úzkými jezírky širokými přes deset metrů, až posléze v podobě stále se tenčící stružky zaniká v rákosině. Voda je dokonale průzračná, i uprostřed, v hloubce asi dvou metrů je na dně vidět každý detail. Jezírko je plné kaprovitých ryb asi tří druhů. Jsou tak hladové, že se mi v hejnech zmítají kolem nohou, hledajíce potravu ve zvířeném bahně. Ač se pramen nalézá uprostřed pouště, díky několik kilometrů vzdálené řece Kafirnigan sem proniklo několik druhů mokřadních živočichů. Drobné ryby loví desítky užovek podplamatých, je tu i ledňáček a potápky malé. Daly by se tu udělat dokonalé podvodní záběry, ale jaksi mne nenapadlo vzít si s sebou do pouště Nikonos a masku se šnorchlem.

Nedaleko jezírka stojí několik více či méně rozpadlých budov, celá lokalita je zřejmě využívána k rekreaci po tádžickém způsobu. Místo údajně sloužilo i ke schůzkám význačných politiků. Na největším jezírku je i zařízení sloužící ke koupeli. Malá dřevěná budka, připomínající náš venkovský záchod, je umístěna na trámech na úrovni hladiny. Člověk bažící po koupeli do ní po žebříku položeném na hladině vejde, vykoupe se a oblečený vyleze zase ven.

Zdroj vody uprostřed pouště pochopitelně neláká jenom vodní ptáky. Během hodiny napočítám nejméně dvacet druhů, které se sem přilétly napít.

Okolo deváté hodiny, kdy už slunce začíná pořádně připalovat, vyrážíme ve dvojicích, s nezbytnou zásobou vody do terénu. Hlavním předmětem našeho zájmu jsou především ptáci a dále plazi, z nichž některé druhy moji kolegové chtějí ulovit pro ZOO v Dušanbe.


Agamka Phrynocephalus sogdianus zahrabávající se do písku.

Při pohledu z horního okraje svahů údolíčka se před námi rozprostírá mírně zvlněná nekonečná hlinitopísčitá poušť s roztroušenými trsy bylin, především pelyňku. Jedinou známkou civilizace je prašná cesta a telegrafní sloupy podél ní. Denní druhy plazů již opustil své noční úkryty, každou chvíli pod nohama vyběhnou drobné agamky rodu Phrynocephalus. Jsou na šedohnědém povrchu téměř neviditelné, prozradí je jenom pohyb. Agamky mají zajímavý způsob vzájemné komunikace. Opakovaně stáčejí ocas do vertikálně postavené spirály, čímž odkrývají a zakrývají výrazné zbarvení či černobílé pruhy na jeho spodní části. Stejně hojné jako agamky jsou ještěrky rodu Eremias. Především podélně šedobíle pruhovaná E. lineolata a větší, mramorovaná E. grammica. Další druhy plazů jsou podstatně vzácnější. Během celého dopoledne spatříme pouze dvě poměrně velké agamy písečné a dva druhy hadů, jako tužka tenkého šípovce pruhovaného, číhajícího v trsu pelyňku na drobné ještěrky, a pod kamenem ukrytého příbuzného velkých hroznýšů, půlmetrového hroznýška pouštního.


Sup mrchožravý hledá na obrovských plochách potravu - mršiny.

Ve vysilujícím žáru se postupně blížíme k rezavým pahorkům na obzoru. Už z dálky pozoruji, že jedna z roklí přitahuje velké mrchožravé dravce. Opatrně se k ní blížím, za poslední terénní vlnou se náhle odkryje fantastická podívaná. Asi 300 m daleko leží mrtvola dobytčete, je doslova pokryta asi deseti obrovskými dravci, supy bělohlavými. Společně se dvěma ještě většími supy hnědými rvou mohutnými zobáky kusy vnitřností a svaloviny. Mezi nimi se proplétají nebo opodál čekají jejich menší příbuzní supi mrchožraví a celou společnost doplňuje několik krkavců a luňáků hnědých. Podívaná trvá bohužel velice krátce. V odkrytém terénu mne ptáci velice brzy objevují a odlétají. Těžcí supi startují s dlouhým rozběhem za mohutného mávání křídly, teprve v určité výšce začínají plachtit a s minimální námahou, využívajíce dokonale termiky, mizí v dálce. Takovéto nahromadění ptáků je v poušti ovšem velmi výjimečné. Je dáno tím, že supi kontrolují z výšky obrovské plochy a při objevení potravy se k ní zdaleka stahují. Většinou při několikahodinovém putování spatříme pouze pár drobných pěvců s dominantním skřivanem šedým, hejno stepokurů či na sloupech podél cesty sedící mandelíky či rezavou káni bělochvostou.

V odpoledních hodinách je již vedro neúnosné, také většina pozemských zvířat zmizela ve svých úkrytech. Vracíme se na základnu k prameni, zbytek dne trávíme povalováním se ve stínu. Musíme se trochu vyspat, v noci nás čeká další exkurze.

Po západu slunce, kdy zvířata s denní aktivitou vystřídala noční směna, vyrážíme. Jsme vybaveni čelními svítilnami, ve výšce očí umístěná baterka umožní i v té nejhlubší tmě bez problému najít řadu drobných zvířat. Jejich oči září odrazem světla jako jasné body. U plazů červeně, oči pavouků, štírů či dalších bezobratlých zelenavě. Moji kolegové hledají hlavně různé gekony, především atraktivního gekona zázračného. Je to nádherné zvířátko. Při jeho spatření v teráriu se rozplývají nadšením i dámy, které normálně při pohledu na jakéhokoliv plaza ječí.

Na této lokalitě jsou gekoni zázrační velmi hojní, během noci jich nacházíme desítky. Pohybují se po poušti na vysoko vztyčených nohách a se vztyčeným ocasem. Při osvícení strnou a nechají se bez problémů fotit či vzít do ruky.


Nebezpečně jedovatá zmije paví.

Mají zajímavý způsob obrany proti nepřátelům. V nebezpečí vydávají zvuky podobné těm, které vyvolává třením šupin o sebe místní smrtelně jedovatá zmije paví.

DO TIGROVÉ BALKY

Po několika dnech strávených v této části pouště se postupně přes jižní výběžky pohoří Aktau a Ranzon přesouváme obloukem na jednu z nejvýznamnějších přírodovědeckých lokalit Střední Asie, do rezervace (zapovedniku) Tigrovaja balka. Nachází se na dolním toku Vachše, v místech, kde spojením s pamírskou řekou Pjandž vzniká jeden ze dvou mohutných středoasijských veletoků Amudarja.

Rezervace byla vyhlášena již v roce 1938, zaujímá rozlohu více než 500 čtverečních kilometrů. Její název pochází od příhody, která se zde stala v roce 1928. Kůň, jehož za sebou vedli dva pohraničníci, byl v jedné z roklí (balka) opakovaně napaden tygrem. Dnes už zde bohužel tygra nikdo nikdy nespatří. Tygr turanský byla subspecie tygra obývající lužní porosty okolo řek a jezer Zakavkazska a Střední Asie. Byl usilovně loven, navíc byly intenzivním zemědělstvím ničeny jeho biotopy. Tigrovaja balka a její širší okolí byly jedněmi z posledních míst, kde přežíval. Do konce čtyřicátých let dvacátého století se zde vyskytoval běžně, poslední stopy byly v rezervaci zaregistrovány počátkem padesátých let. Nenávratně vyhynul na přelomu padesátých a šedesátých let.


Jelen bucharský byl v minulosti téměř vystřílen.

O něco lépe dopadly další větší šelmy této oblasti. Snad zde dosud přežívá několik hyen žíhaných, žijí zde i šakali, jejichž stavy se ale také snižují. Naopak běžná je středoasijská subspecie vydry a kočka bažinná. Jedním z významných velkých savců rezervace je středoasijská subspecie jelena, jelen bucharský. Obývá stejné biotopy, jaké obýval tygr, jehož byl pravidelnou kořistí. V minulosti byl téměř vystřílen, v polovině šedesátých let jeho stavy klesly na minimum. V dalších letech se v důsledku ochrany začal opět rozšiřovat, v době mé poslední návštěvy žilo na celém území bývalého SSSR asi 900 kusů, z toho v Tigrové balce 200. Mezitím ovšem v Tádžikistánu proběhla občanská válka a přes řeku Pjandž utíkaly tisíce zbídačelých a vyhladovělých uprchlíků.

K východní hranici rezervace přijíždíme večer těsně před západem slunce. Naší základnou bude pro příští dny malá bouda stojící na horním okraji nivy řeky Vachš. Jsme na rozhraní dvou zcela odlišných světů. Pod námi směrem k západu se rozkládá niva, nekonečná mozaika slepých ramen, rákosin, neproniknutelných pobřežních křovin a lesů s převažujícím topolem turanga. A když udělám čelem vzad, dívám se do ploché pouštní krajiny s písečnými dunami na horizontu.

V DUNÁCH

Po setmění opět bereme čelní svítilny a vyrážíme, tentokrát do písečných dun. Nejsou zcela holé, ale pokryté řídkou vegetací a jejich fauna je daleko bohatší, než v případě pouště hlinité.

Prvním živočichem, kterého potkáváme, je ježek ušatý. Jako řada dalších pouštních savců, třeba známý severoafrický fenek, má výrazně velké uši, jejichž bohaté prokrvení zvyšuje možnost termoregulace. Pod nohama se každou chvíli mihnou drobní hlodavci včetně frčíků, připomínajících svýma dlouhýma nohama miniaturní klokany. U některých z nich, třeba frčíka huňatého, je dobře viděl adaptace na pohyb v jemném pouštním písku - hustá štětka z dlouhých tvrdých chlupů na spodní straně nohou. Podobné rozšíření chodidel umožňující pohyb má i řada drobných ještěrů, jejich prsty jsou lemovány dlouhými rohovými zoubky. Podobně i někteří pouštní brouci mají na chodidlech dlouhé chitinové štětinky.


Stádečko plachých antilop džejran.

Živo není jenom na zemi, ale i ve vzduchu. Každou chvíli se kolem nás mihne některý ze dvou zdejších druhů lelků či několika druhů netopýrů, lovících v letu námi vyplašený hmyz.

Oproti hlinité poušti je zde i daleko víc bezobratlých živočichů, hlavně různých černě zbarvených potemníků, pavouků, štírů i jejich příbuzných, bizarních solifug. Solifugy vzdáleně připomínající dlouhého, rychle běhajícího, asi 5 cm dlouhého chlupatého pavouka působí nebezpečně, jsou to ale neškodná zvířátka. Nejsou jedovaté, při uchopení ale dokáží velké exempláře mohutnými kusadly pořádně kousnout.

Hlavním předmětem loveckého zájmu mých přátel je ale na této lokalitě jeden druh hada, nebezpečná zmije paví, nazývaná také efa. Je to malý hádek dlouhý jen 40-80 cm, vybavený ale velice účinným jedem. V Indii, kde je velmi hojný, připadá na jeho účet ze všech hadů nejvíce případů uštknutí se smrtelnými následky. Efa má zajímavý způsob výstražného chování - stočena do tvaru ledvinky třením bočních šupin o sebe vydává šelestivý zvuk.

První efu nacházíme teprve kolem půlnoci. Její výstražný zvuk je v noční poušti slyšet nejméně na dvacet metrů. Náš herpetolog Saša si s jejím lovem nedělá problémy. Ač je nejbližší sérum v 200 kilometrů vzdáleném městě, lehce ji tenkým klacíkem přitiskne k písku, uchopí dvěma prsty za hlavou a efa vzápětí mizí v plátěném pytlíku.

Další dny věnujeme lužním lesům dole v nivě řeky. Je to jenom těžko průchodná džungle rákosu, vrb, hlošiny úzkolisté, planých jabloní, tamaryšků a mnoha dalších dřevin, nad které vyčnívají koruny topolů turanga. Má svou specifickou faunu, i když řada druhů živočichů sem z pouště více či méně pravidelně migruje, a naopak, řada obyvatel nivy občas zavítá do pouště. Jedním z nejvzácnějších ptáků nivy je jihotádžická subspecie bažanta, hnízdí zde řada vodních druhů ptáků. V neprostupné džungli se skrývají kočky bažinné, šakali, divoká prasata a jeleni bucharští. V době tahu se niva stává migrační zastávkou ptáků, řada dalších druhů zde zimuje.

ZNOVU DO TIGROVÉ BALKY


Dubnové ráno v rezervaci Tigrovaja balka. Stromy jsou obsazeny stovkami migrujících luňáků hnědých, kteří zde nocovali.

Uběhly dva roky, a jsem v rezervaci zase. Je počátek dubna. Ráno na apríla, kdy jsme vyjížděli z Dušanbe, napadl ve městě sníh. Na jihu v poušti je výrazně tepleji, ale teplota ještě nedosáhla takové hodnoty, aby se aktivovaly všechny druhy plazů. Po poledni nacházíme pouze několik ještěrek rodu Eremias, agamky a na budově se vyhřívající gekony. V nivě je i velké množství želv stepních. Údajně byla viděna i kobra.

Naším cílem jsou ale tentokrát migrující ptáci. Večer, po přechodu fronty, protahují obrovská hejna vlaštovek, rorýsů i různých vodních ptáků a dravců. Počet protahujících dravců je neuvěřitelný. K večeru postupně od jihu přitahují hejna luňáků hnědých, pozdě odpoledne jejich počet dosahuje minimálně jednoho tisíce. Ptáci společně krouží ve velké výšce, se soumrakem postupně klesají a doslova obalují vhodná místa k nocování, skupiny vysokých topolů. Mezi luňáky se tu a tam objeví další migrující dravci, orlovci říční, orlové stepní, královští a volaví. Obdobné divadlo se opakuje i v následujících dnech. Třetího dubna pozoruji pro Středoevropana divadlo téměř neuvěřitelné. Od jihu kromě luňáků přitahuje hejno minimálně 200 kusů velkých dravců, vedle několika orlů královských jsou to především orli volaví. Tento druh žije i v Evropě, do této doby jsem ho ale viděl pouze jednou.

Čekám na oteplení a doufám, že konečně začnou aktivovat i varani, ale marně. Zatím v krátkém čase, který mám k dispozici, mohu jenom pozorovat, jak poušť díky přibližně 100 mm srážek, jež spadly v zimě, rozkvetla. Toto barevné období trvá jenom krátce, už počátkem května všechno spálí sluneční žár a pobyt zde bude připomínat peklo. O tom se přesvědčujeme hned následující rok, kdy zde s kolegou trávíme část září. Ale to už je jiná kapitola.
prosinec 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group