ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V ZEMI ČERVENÝCH DUN

 

Žádné dvě návštěvy Kalahari nejsou stejné. Nálada v poušti se mění pouhým mrknutím oka... Náš zaprášený mikrobus frčí po zvlněné prašné cestě mezi drátěnými ploty oddělujícími rozlehlé farmy. Za námi zůstal Kuruman, desetitisícové město, kdysi nejslavnější misionářská stanice Afriky. Založil ji misionář Robert Moffat v roce 1831 u pramene řeky Kuruman. Dodnes největší přirozeně vyvěrající zřídlo kontinentu tvoří malé jezero v parku uprostřed města a zásobuje široké okolí kvalitní čistou vodou. Nadlouho to bylo poslední velké množství vody, které jsme spatřili. Dál už je jen poušť a tam získání drahocenné tekutiny vyžaduje nezměrné úsilí. Za městem jsme minuli i první kemp Davida Livingstona. Odtud vyrážel na své průzkumné cesty...

Po dvou hodinách se před námi objevují světla prvního protijedoucího auta. Tahle čtyři stovky kilometrů dlouhá cesta do jihoafrické části Kalahari není zdaleka tak frekventovaná, jako její kratší, dnes již vyasfaltovaná kolegyně směřující z jihu, z Upingtonu.

Kalahari je nejrozsáhlejší poušť jižní Afriky. Vlastně spíše polopoušť, rozlehlá písečná pánev porostlá travinami, místy i keři a nízkými stromy. Rozkládá se na více než půl milionu čtverečních kilometrů od severní Botswany po sever Jihoafrické republiky. Díky vysokému obsahu oxidů železa jsou zdejší nevysoké písečné duny často zbarveny do oranžova až červena, zatímco údolí mezi nimi jsou spíše šedá či žlutavě bílá.


LIDÉ POUŠTĚ

Přijíždíme do místa, které se na mapě honosí afrikánským názvem Sonstraal, Sluneční paprsek. Čekali jsme menší městečko nebo alespoň vesnici. Místo toho nacházíme jen dvě přízemní budovy, zavřený obchod s názvem Gemsbok Oasis, nádrž na vodu a nefungující větrné čerpadlo. Nikde ani živáčka, atmosféra připomíná spíše výjev z absurdního hororu.

Po půl hodině se na obzoru vynořuje z oblaku prachu povoz tažený koňmi. Když přijede blíž, rozeznáváme na něm tři ženy a tři děti. Jsou to černoši, kteří do těchto končin přišli za prací. Dozvídáme se od nich, jak se dostaneme na loveckou farmu Pieta Lotrieta. Cedule a jmenovky tu totiž nikde nenajdete, tady se počítá s tím, že když chce někdo někoho navštívit, ví, kde ho najde. Také domy, v nichž farmáři bydlí, nejsou ze silnice vidět, bývají až několik kilometrů od ní, ovšem za plotem. A raději nedomýšlíme, co by se mohlo stát, kdybychom si plot spletli a omylem vlezli na jinou farmu, kde nás nikdo nečeká. Všichni farmáři jsou zde dobře ozbrojeni a připraveni na nevítané návštěvy ozbrojených lupičů. A vykládejte někomu na dostřel pušky, že hledáte vlastně někoho úplně jiného.

Členové rodiny Pieta Lotrieta jsou Búrové - potomci prvních holandských rolníků. Hovoří afrikánsky. Našinci ta řeč připomíná hodně holandštinu, slyší v ní německá a anglická slova. Na sever od řeky Orange žije většina Búrů. Usídlili se tu po tzv. Velkém treku v polovině 19. století, kdy byli Brity vyhnáni z Kapska. V těchto končinách život není jednoduchý, zvláště v dlouhých obdobích sucha. Přesto, anebo právě proto tu můžete zažít mnohá překvapení.

Představte si, že jedete už sto kilometrů pouští, nikde ani živáčka, a najednou se před vámi objeví cedule "Čajovna pro turisty". Asi zažijete menší šok, a když se ujistíte, že to není fata morgána či vlastní psychická porucha z vedra, stejně jako nás, i vás to donutí čajovnu v poušti navštívit. Po několika desítkách metrů přijíždíme k cihlové budově holandského stylu s výrazným reliéfem letopočtu výstavby - 1989. Vítá nás majitelka Lizette Knoetze, elegantní dáma středního věku. Při výborném čaji a pečivu nám vypráví o nelehkém životě v poušti. Natáčíme s ní reportáž (viz videokazeta v magazínu Koktejl 4/98), a když se spolu loučíme, ještě netuším, že se po sedmi letech opět setkáme. V dubnu 2001 opouštíme Upington a dnes již novou asfaltovou silnicí uháníme k národnímu parku Kalahari. V polovině cesty, která je podstatně kratší a také vede trochu jinudy, se opět objevuje známá cedulka, tentokrát již větší. Čajovna je od silnice mnohem dál. Vystupujeme z auta a na prahu nás vítá opět ta elegantní dáma, která se za těch sedm let nezměnila. Přestože jsem tu z naší minulé výpravy jediný a nemám u sebe kameru, okamžitě, jakmile mě spatří, říká, že jsem tu už byl a že jsem tady natáčel a byl se mnou ten a ten... A přináší knihu návštěv, v níž neomylně nalistuje můj sedm let starý podpis.

Původními obyvateli Kalahari jsou však Sanové. Nevlídná poušť jim vnutila nomádský způsob života, ale naučila je přežít tam, kde by to jiní lidé nedokázali. Jen opravdu výjimečně se s nějakým Sanem potkáte v okolních městech. Jejich domovem je divočina. Vynikají v umění lovu jednoduchými prostředky, znají dokonale přírodu, vědí, kde a jak získat vodu a potravu, znají léčivé účinky rostlin a jsou perfektní stopaři. Však se také odhaduje, že v Kalahari žijí již 10 000 let.

MAKGADIKGADI JE SOLNÁ PÁNEV

Název pouště Kalahari je odvozen ze slova makgadikgadi z jazyka černošského kmene Kgalagadi, který jako první přišel před dvěma tisíci lety do této oblasti. První bělochy sem přivábila vidina obchodu s domorodci a později lovu antilop. Už po roce 1900 se objevila myšlenka na založení chráněného území, aby se zabránilo vzrůstajícímu tlaku lovců. Kalahari Gemsbok National Park, ležící na území Jihoafrické republiky, byl založen v roce 1931 (gemsbok je místní pojmenování přímorožce jihoafrického, antilopy typické pro tuto oblast). V Botswaně se rozkládá navazující chráněné území, které má dokonce dvojnásobnou rozlohu. Od roku 1948 obě správy národních parků spolupracují, což 7. dubna 1999 vyústilo v založení prvního přeshraničního národního parku v Africe. Vzniklo tak území o rozloze 37 000 km² nazvané Kgalagadi Transfrontier Park, jedno z největších chráněných území na světě. Zároveň je jakýmsi modelem pro zakládání dalších podobných mezinárodních chráněných území, například parku Gaza/Kruger/Gonarezhow, který vznikne spojením Krugerova národního parku (nejstaršího v Africe) s oblastmi v Zimbabwe a Mosambiku.

Park v Kalahari zahrnuje dva důležité kalaharské ekosystémy: území písečných dun s unikátní polopouštní vegetací a pláně s trnitým bušem. Pro výživu zvěře jsou velmi důležité solné pánve.

Park získal za posledních pět let velkou popularitu, přestože je dosti vzdálený od všech velkých měst. V roce 1994 jsme tu byli jedni z mála návštěvníků, zatímco v roce 2001 stojíme u vjezdu do parku dlouhou frontu terénních a obytných aut. Hned za branou vjíždíme do hlavního ze tří kempů - Twee Rivieren (Dvě řeky).

KDYŽ POUŠŤ ROZKVETE

Jihoafrická část parku se rozkládá mezi dvěma řekami - Auob a Nossob. Tedy spíše vyschlými koryty těchto řek. Auob teče průměrně jednou za 11 let a Nossob - ten je na vodu obzvláště strohý. Tekla v něm naposledy v roce 1963. Začátkem roku 2001 zaznamenali v Kalahari výjimečně vydatné deště. Přesto, když jsme v dubnu projížděli korytem Nossobu, kudy vede jedna z cest, jen občas se v nejnižších místech zalesklo bahno. Voda se v Kalahari totiž velice rychle vsákne a tvoří pak zásoby pod zemí. Z nich dokáží čerpat některé druhy stromových akácií, jejichž kořeny sahají až několik desítek metrů hluboko.

Po velkých deštích se Kalahari zazelená a rozkvete. Na mnoha místech se objeví koberce nízkých žlutých květin Tribulus terrestris. Z jejich květů se radují hlavně antilopy skákavé, pštrosi a zemní veverky. Jsou totiž oblíbenou součástí jejich jídelníčku. Podél koryt řek z písku vyraší také tisíce bledorůžových lilií Nerine laticoma, které jsou však prudce jedovaté. Mnoho dalších druhů bylin a keřů využívá dočasné vláhy k tomu, aby vykvetly, načerpaly živiny a postaraly se o potomstvo.

Nikde na Kalahari nenajdeme zcela holou krajinu bez jakýchkoliv rostlin. A i místa, která jsou v době sucha zdánlivě bez života, po prvních deštích ožijí.

POUŠŤ ŽIJE

Druhý den po našem příjezdu vyrážíme hned za svítání. Přes poledne je totiž většina zvířat ukryta před spalujícím sluncem ve stínu stromů a keřů. A také nejbližší kemp Nossob, kam musíme dorazit, je vzdálen 3 hodiny nepřetržité jízdy (vzdálenosti se v parcích uvádějí spíše v hodinách, kilometry jsou zavádějící a vzhledem k povolené maximální rychlosti a prašným cestám nevypovídají o skutečné době strávené na cestě). My ale budeme zastavovat u zvířat, točit a fotit, proto je potřeba počítat tak s pěti hodinami. A stejnou dobu zabere cesta zpět. No a vzhledem k tomu, že v kempu musíme být v 17.30, jinak nás strážci budou hledat, není času nazbyt.

Projíždíme pomalu korytem řeky Nossob a snažíme se zachytit jakýkoliv pohyb, jakýkoliv náznak přítomnosti zvířat. Jako první se objevuje stádečko antilop skákavých, které jsou známy zvláštními skoky vypadajícími, jako kdyby zvířata pérovala s nataženýma nohama a ohnutým hřbetem.

Ve vysoké trávě se prochází drop kori, velký těžký pták, u něhož je až neuvěřitelné, že umí také létat. Dorůstá výšky až 150 cm! Vypadá majestátně, když jeho hlava rozvážně pluje mezi klasy dozrávajících stébel.

Přijíždíme k prvnímu odpočívadlu, a když vystupujeme, zaplavuje nás takový zvláštní pocit. Všude ticho, slunce se prodírá ranní mlhou. Rozhlížíme se po okolí, když naše zraky spočinou na světle hnědých flecích na nedaleké duně. Při pozornějším pohledu rozpoznáváme lví smečku - jednoho lva a tři lvice. Odpočívají po úspěšném nočním lovu a ani nás nevnímají. Když však přijíždí na odpočívadlo další auto a vystupuje rodinka s dvouletým dítětem, jedna lvice zpozorní a upřeně sleduje každý pohyb lidského mláděte. Byla by to snadná kořist. Po našem upozornění matka dítě nakládá zpět do auta a lvice se opět věnuje přerušené siestě.

Pro pohyb zvěře je podstatné, že jediné ploty jsou při jižní hranici parku. Tam jsou totiž dnes již farmy, a tak již není možná migrace např. tisícihlavých stád pakoňů na jih za vodou v období sucha. Naštěstí tohle vyřešily čtyři desítky větrných a solárních napajedel, která čerpají vodu z hloubky 75 metrů. Některá čerpadla poskytují vodu mírně slanou, což vyhovuje přímorožcům jihoafrickým. Proto je potkáváme zejména u napajedel Melkvlei a Kaspersdraai v korytě řeky Nossob.

Přímo korytem Nossobu prochází hranice s Botswanou a u jednoho hraničního kamene si jako pouliční voříšci hrají dva šakalové. Aby byla představa dokonalá, oba jej postupně počurávají.

O kus dál máme obrovské štěstí. Cestu nám kříží dva gepardi. Jsou si vědomi své síly a lidé v autech je nezajímají. Podle plných břich měli oba také úspěšný lov. Vůbec teď nevypadají jako nejrychlejší šelmy světa, kráčejí pomalu a rozvážně, občas se zastaví a ohlédnou. Čas v poušti plyne jinak...

VODOPÁDY V POUŠTI

Dvě stě padesát kilometrů jihozápadně od Twee Rivieren, na místě, které bychom mohli nazvat okrajem Kalahari, se největší jihoafrická řeka Orange zakusuje do žulového pohoří. Vytváří až 240 metrů hluboký kaňon, a nejen to. Také vodopády, které nesou název Augrabies - Místo velkého hřmotu.

Pravdivost pojmenování jsme si ověřili hned první večer. Přijeli jsme už za tmy. A když jsme stáli několik set metrů od vodopádů, připadalo nám, že v těch místech jede nekonečně dlouhý nákladní vlak. V roce 1966 tu byl vyhlášen národní park. Chrání nejen 18 km dlouhý kaňon, ale i okolí s bizarními kamennými kopci a zajímavou faunou. Některé již vyhubené druhy sem byly opět vysazeny, a tak tu můžeme obdivovat vzácný poddruh kapského nosorožce dvourohého nebo žirafy. Po kamenech jako baletky skáčou antilopy skálolezové a vzácně můžeme zahlédnout i antilopky travní. U vody se vyhřívá varan nilský, na skalách kolem řeky pobíhají drobné, ale všemi barvami hrající samečci ještěrů rodu Platysaurus (samičky jsou daleko méně nápadné) a obdivujeme bravurní pobíhání damanů nad hlubokou propastí.

Samotný vodopád je obdivuhodný zejména po deštích, kdy jím protéká až 400 milionů litrů vody za minutu! V té době dosahuje šířky až 150 metrů. Padá do hloubky 56 metrů. Zvláštnost mu dodává hlavně bizarní prostředí skal a skutečnost, že odtud je to jen co by kamenem dohodil do jedné z největších pouští světa - do Kalahari.
březen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group