ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PARAZITISMUS - ÚSPĚŠNÁ STRATEGIE

 

„Paraziti jsou krásní a chytří,“ říká s úsměvem doktor Flegr, který vyučuje evoluční parazitologii na katedře parazitologie Přírodovědecké fakulty UK. Málokdo z většiny populace by s ním souhlasil. Ve chvíli, kdy zjistíme, že jsme „něco chytli“, máme snahu se „toho“ co nejrychleji zbavit. Pojďme se podívat na některé z parazitických strategií blíž. Třeba zjistíme, že mohou za víc, než bychom si jen troufli odhadovat. Parazité nejsou jen předlohou hororových scénářů (stačí porovnat filmové příšerky s fotkou z rastrovacího mikroskopu, a je jasné, kde berou filmaři obrázky Vetřelců), ale i jedny z nejúspěšnějších organismů světa.

 

KDE SE VZALI?
Parazité patrně na Zemi existují od samotných počátků života před 3,5–3,8 miliardami let. Dodnes jsou nejpočetnějšími ze všech životních forem na Zemi. Mitochondrie máme v buňkách všichni a chloroplasty zase mají s výjimkou několika parazitických skupin všechny rostliny. Nikoho by asi nenapadlo, že obojí (mitochondrie i chloroplasty) jsou úspěšně zakuklené parazitické organismy, kterým se podařil geniální tah. Už se vůbec nemusí snažit „dostat“ se do hostitelského organismu. Tak dobře se evolučně adaptovaly na svého hostitele, že v něm prostě zůstaly a staly se jeho nedílnou součástí. Parazité zřejmě mohou i za vznik sexuality. Kdybychom se množili dělením, jako třeba prvoci, nebude se naše genetická výbava měnit tak dramaticky. Víceméně by naše DNA zůstala totožná a parazit přizpůsobený na daného hostitele by, vyjma náhodných mutací, neměl žádnou překážku. Protože díky sexuální reprodukci máme cosi „od maminky“ a cosi „od tatínka“, musí se parazit snažit znova a znova úspěšně pronikat do daného organismu, který už není geneticky naprosto totožný jako jeho předek. Určitě každý z nás zná lidi, kteří jsou pořád nemocní, a jiné, kteří nezastonají ani v případě drasticky nezdravého životního stylu. Mimo jiné právě v tom „mají prsty“ naše geny. Velké procento onemocnění je způsobeno právě parazitem. Parazité, tedy lépe řečeno parazitické strategie doprovázejí fenomén zvaný život téměř po celou dobu jeho existence. Samotný vznik jaderných buněk je podle teorií evolučních biologů dán sloučením dvou různých typů buněk, z nichž jedna „se chovala“ paraziticky.

 

SVĚT PODLE PARAZITA
Biolog Piekarski roku 1954 napsal, že za parazity se pokládají živé organismy, které na určitou dobu nebo trvale žijí na úkor jiného, zpravidla většího organismu, hostitele, u něhož získávají potravu, popřípadě v němž nebo na němž žijí. Ve většině případů jej neusmrcují. Jsou-li od svého hostitele trvale odloučeni, zahynou. Mrtvého hostitele parazit nevyhledává. Každý organismus může být hostitelským často i pro několik parazitů různých taxonomických skupin zároveň. Třeba člověk může mít v mozku prvoka, ve střevech helminta a ve vlasech roztoče. Můžeme na kůži nachytat klíště (parazitický roztoč), které vnese do lidského organismu původce boreliózy s latinským jménem Borrelia burgdorferi. Jak jinak, jde taktéž o parazita. Z hlediska jeho evolučního přežití je pro parazitický organismus výhodné vyvolat takové chování hostitele, aby se mohl pomnožit a dál vyvíjet. Na hostiteli často nesejde. Larva vrtejše umí přinutit blešivce, aby plaval blíže ke hladině a tím se nabídnul hladové kachně coby malé, leč vítané zpestření denního menu. V kachně vrtejš dospěje a dokončí svůj vývoj. Klasické sebevražedné chování. Ku prospěchu parazita. Jiným příkladem, podobně groteskním, je letící včela, která na své cestě k úlu potká rybník. První, co udělá, je, že zamíří přímo na hladinu. Pro včelího neplavce má toto nepochopitelné chování pochopitelný výsledek. Včela se utopí. Jenže pak z ní vyleze parazit, helmint (laici tento organismus označují jako červa), jenž se potřeboval dostat do vodního prostředí, které je důležité pro jeho další vývoj. Ještě bizarnější chování má plž nakažený motolicí rodu Leucochloridium macrostomum. Motolice se dostane do tykadla, kde utvoří nápadný orgán. Barevný a pulzující! Takže plž jantarka obecná Succinea putris si vesele leze a „signální“ tykadlo upozorňuje okolní ptáky na vítané sousto. Pokud pěvec jantarku sezobne, snadno si domyslíte, kdo je konečným hostitelem motolice. Mimochodem, o výzkum tohoto parazita se zasloužil český zoolog Ladislav Halík.
Parazit dokáže nejen manipulovat chování, ale i vyvolat fyziologické změny – například parazitickou kastraci. Běžně konzumovaná slávka jedlá Mytilus edulis může mít smůlu a potkat s motolicí Prosorhynchus squamatus, která může za to, že se slávce sníží dělení pohlavních buněk. Co z toho motolice má? Zmiňovaný mlž místo toho, aby investoval do „výroby“ pohlavních buněk, investuje do stavby vlastního těla, což je pro parazita výhodnější. Snad ještě bizarnější je představa, že bakterie dokáží změnil pohlaví hostitelova organismu. Alespoň jeden příklad za všechny. Parazitické bakterie z rodu Wolbachia dokáží změnit pohlaví jedince nejméně 3 rodů suchozemských korýšů. U lidí toto naštěstí nehrozí. Proč se tak děje? Bakterie se dokáží šířit pomocí korýších vajíček, nikoli však pomocí jejich spermií. Tak místo toho, aby se spokojily s faktem, že mají smůlu, protože se dostaly do tvora s nesprávným pohlavím, začnou aktivně pracovat ve svůj prospěch.

 

SKRYTÝ PŘÍBĚH TOXOPLAZMY
Toxoplasma gondii aneb toxka, jak ji familiárně nazývá dr. Flegr, byla popsána roku 1908 u hlodavce gundi saharského Ctenodactylus gundi. Dva francouzští lékaři izolovali prvoka ze sleziny gundiho, čímž se tento africký hlodavec zapsal do dějin parazitologie jakožto mezihostitel. Teprve později se zjistilo, jak prvok mezihostitelem, v našem případě hlodavcem, manipuluje. Cílem parazita je dostat se ke konečnému hostiteli. Tím je kočkovitá šelma. Právě v jejím střevě může toxoplazma dokončit svůj vývoj. S výkaly kočky se dostane do trávy, kde žijí hlodavci... a její životní příběh se opakuje. Ve své habilitační práci dr. Flegr o roli mezihostitele píše: „Infikovaná zvířata pomaleji reagují na nepříjemné podněty vyžadující složitější reakci (test rychlosti seskoku s teplé plotýnky), naproti tomu na jednoduchý podnět reagují stejně rychle jako zvířata kontrolní. Tyto změny bylo možno pozorovat teprve po odeznění akutní toxoplazmózy... V neposlední řadě jsme zjistili, že pozorované změny v reakční době jsou specifické pro toxoplazmózu, tj. není možné je pozorovat v případě infekcí čtyřmi jinými druhy parazitů.“ Před časem publikované výsledky ukázaly, že toxo-pozitivní dárci krve mají také delší reakční doby než neinfikovaní. Mimo jiné se v habilitační práci můžeme dočíst, že v České republice 30 % z nás toxoplazmózu prodělalo. Člověk se stal nechtěným mezihostitelem. Prvok nepozná, že je v člověku, nechápe, že tady jeho životní pouť končí, a zřejmě se ho snaží manipulovat tak, aby se snadněji stal kořistí kočkovité šelmy.
Zajímavé bezesporu je, že onemocnění u lidí rozpoznal další z českých lékařů, oftalmolog J. Janků. Akutní toxoplazmóza je většinou krátká nemoc, kdy si postižený myslí, že má chřipku, bolí ho v krku, má nateklé uzliny. Skoro nikdo nepozná, oč vlastně ve skutečnosti jde. Latentní toxoplazmóza je rozpoznatelná až podle zvláštních testů. V podstatě žádné další příznaky nejsou. Sedí v nás někde cysty prvoka a nic nedělají. Jenom kdyby dotyčný dostal AIDS nebo uměle navozené snížení imunity (imunosupresi), např. při transplantaci orgánů, hrozí smrt. Několik let výzkumů potvrdilo existenci rozdílů v psychologických profilech osob s latentní toxoplazmózou a osob nenakažených. Psychologický posun je podle výzkumů dr. Flegra také zapříčiněn působením parazitické toxoplazmy. O jaké faktory konkrétně jde? Například o míru ochoty respektovat sociální pravidla a normy, podezřívavost, žárlivost. Zajímavé je, že působení u mužů je opačné než u žen. Jmenované faktory jsou u mužů vlivem „toxky“ zesílené. U žen lze pozorovat spolu s dobou, která uběhla od nakažení toxoplazmou, postupný vzestup ochoty respektovat sociální pravidla a větší otevřenost, bezstarostnost a společenskost. Výzkum toho, jak na nás tahle parazitóza vlastně působí, ještě zdaleka není u konce. Třeba se jednou v budoucnu Francouzům, kterých je nakaženo místy až 80 %, budou české výsledky setsakramentsky hodit k pochopení některých zvláštností jejich národní povahy.

 

NEPOPSANÁ HISTORIE
Budeme-li obracet listy historických atlasů, potištěné daty významných bitev, mapami dobytých území a hrůznými čísly s počty obětí, pravděpodobně si neuvědomíme souvislost s parazity. Právě oni mají zásadní zásluhu na dnešní podobě mapy světa. Je třeba si uvědomit, že nemoci, které se dostaly do nových působišť, byly daleko účinnější proti neimunizovaným obyvatelům. Proč mohl Cortés se svými 300 vojáky dobýt obrovská území a porazit Aztéky? Jak mohl zdolat tak obrovskou přesilu?! Odpověď zní – neuvěřitelným způsobem mu pomohly spalničky a černé neštovice. V šestnáctém století se stalo obětí černých neštovic osmnáct milionů Aztéků. Jenže „Dějiny dobytí Peru“ Williama H. Precsota nic takového nepopisují. Naopak, vyzdvihuje se tady hrdinství a „neuvěřitelné utrpení“ jeho věrných dobyvatelů. Půl století po příchodu Cortése do Mexika klesla populace z 25–30 milionů na pouhopouhé 3 miliony.
Úloha chorob při vyhlazování původního obyvatelstva Severní Ameriky je už přece jen lépe zdokumentována. Kolonista John Wintrop bral jako řízení prozřetelnosti zprávu, že indiány v okruhu 500 km vyhubily neštovice. „Bůh nám dal nezpochybnitelné právo na toto místo,“ pravil, žehnaje epidemii.
Jak na tom byla Evropa? Ať promluví Clementis VI. „Léta Páně 1348 zuřila na téměř celém povrchu zemském taková úmrtnost, že stěží kdo kdy poznal podobnou. Živí sotva stačili pochovávat mrtvé, nebo před nimi v hrůze prchat. Téměř všech se zmocnila taková hrůza, že jen co se někomu ukázal vřed..., byla oběti odepřena jakákoli pomoc, dokonce i příbuzní ji opustili. Mnozí pak byli uloženi do hrobu, a tak byl značný počet osob pohřben zaživa.“ Proti tomu je parazitická kastrace, kterou provádí řada parazitů, skvělá vyhlídka. Evropa měla kolem roku 1300 asi 73 milionů obyvatel. Roku 1350 jen zhruba 51 milionů. Hlavní příčina – mor! Zdá se, že tyto epidemie nemají s parazity nic společného. Opak je pravdou. Všechny epidemie, mory, španělské chřipky či cholera mají v pozadí svého parazita. V případě neštovic jde o intracelulárního parazita, protože buňku manipuluje k výrobě pro ni nepotřebných sloučenin. Parazit není jen veš či tasemnice. Ale to bychom už byli zpátky u definice.

 

UŽITEČNÝ PARAZIT
Na první pohled to vypadá, že když někdo parazituje na někom jiném, jde o jasně „špatné“ chování. Takový už je lidský, tedy antropocentrický pohled. Vždyť i v našem slovníku je slovo parazit používáno ve smyslu „příživník“ či „vyžírka“. Přírodní systémy ale takové jednoznačné a hrubě zjednodušující vysvětlení dokáží vyvrátit. Bude-li řečeno, že parazité jsou užiteční, normálnímu smrtelníkovi se to zrovna jako pravdivé tvrzení zdát nebude. Vždyť k čemu či komu jsou užitečné vši, tasemnice či prvoci vyvolávající nejrůznější choroby? Parazité hrají svou nezanedbatelnou úlohu v tom, že udržují své hostitelské organismy v kondici, jejich imunitní systémy v neustálé pohotovosti a svou přítomností je stále trénují. Slabé kusy zajdou, ale silné zůstanou. Absence některých parazitů (o přítomnosti mnohých vůbec nemusíme vědět) má za následek naše ochoření či pocity strádání. Některé alergie jsou přičítány našemu „zdravému“ životnímu stylu, kdy se vyhýbáme kontaktu s přírodním prostředím a doma se snažíme mít všechno naprosto čisté. Reklama nám vemlouvavě praví, že pouze baktericidní přípravek nám zajistí zdravé prostředí našich koupelen a toalet. Otázka, zdali tomu není náhodou naopak, zní uším horlivých hospodyněk příliš kacířsky. Při pokusech na laboratorních hlodavcích však bylo zjištěno, že jedinci chovaní v naprosté aseptické čistotě umírali dřív, než jejich příbuzní chovaní v normálních podmínkách. Co vlastně o námi tak odsuzovaném fenoménu parazitismu víme? Naprostá většina našeho poznání živočišné říše je odpozorována a vyzkoumána z neparazitických organismů. Přitom parazitů je nepoměrně víc. Většina poznání pochází z menšiny zvířat. Možná už jen tento samotný fakt může vést k zamyšlení, jak důmyslná je vlastně strategie, jejíž pojmenování je pro člověka synonymem něčeho amorálního.

 

 


 

MOTOLICE
Z nepřeberného množství nejrůznějších strategií parazitů by stálo za to zmínit něco, s čím se může setkat každý, kdo rád cestuje a netráví čas jen v hotelu či pod plážovým slunečníkem.
Z člověku nebezpečných parazitů se zastavme u motolic (Trematoda) čeledi Schistosomatidae. Krevnička může číhat na turistu při projížďce po Nilu, stejně jako na dobrodruha, který se brodí bahnem delty Orinoka.

 

Kde se vzala?
Existuje teorie, podle níž původní rozšíření krevničky střevní Schistosoma haemotobium leží v oblasti bývalé Mezopotámie, tedy mezi Tigridem a Eufratem. Znamená to, že už jedny z prvních civilizací, jako akkadská či urdská, měly s tímto parazitem problémy. Nemoc byla známá i v Egyptě a zmiňují se o ní také některé lékařské papyry. Dokonce byla při pitvách mumií z XX. dynastie (1250–1000 př. n. l.) nalezena kalcifikovaná vajíčka krevniček. Nejstarší nálezy dokazující existenci nákazy na lidech pocházejí z mumie z let 3200 př. n. l. Samotný původce nemoci byl v Egyptě popsán roku 1851 německým patologem Theodorem Bilharzem. K šíření bilharziózy byly nápomocny pro nás bizarní příčiny. Například se věřilo, že požití pulců po jídle působí jako kontraceptivum. Člověk se na rozšíření motolic podílel svými technickými díly, což dokazuje například vybudování zavlažovacího systému na Nilu. Díky nim se začalo dařit druhům plžů, kteří v životopise krevničky fungují jako mezihostitelé. Do karibské oblasti a Jižní Ameriky doputovala krevnička z Afriky v 16.–18. století společně s otrokářským obchodem.

Životní příběh krevničky
Rod krevnička (Schistoma) představuje motolice žijící v krevní soustavě savců včetně člověka. Přijímají živiny nejen střevem, ale i povrchem těla. Vzhledem k tomu, že se pohybují v krevním řečišti, je pro ně potrava snadno přístupnou. Výživné látky totiž získávají z hemoglobinu. Vajíčka vylučuje krevnička ještě nezralá, ale z hostitelova těla odcházejí už v pokročilém stadiu vývoje spolu s močí a výkaly. Miracidium, další ze stádií vývoje krevničky, se líhne zhruba za 10 dní mimo organismus hostitele. Jde o oválnou, obrvenou larvu, plovoucí ve vodě. Jejím dalším úkolem je infikovat vodního plže, kde prodělává další vývoj. Tam se radikálně zvyšuje počet jedinců, kteří opustí jeho tělo a během 72 hodin se musí dostat do organismu konečného hostitele. Je jasné, že při takové životní strategii má obrovské ztráty, což nahrazuje velkým počtem. Cerkarií, jak se jmenuje vývojové stadium v plži, se vytvoří během 4–6 týdnů až 100 000. Do konečného hostitele proniká kůží, méně často sliznicí dutiny ústní.

 

Varování pro Cestovatele
Rozšíření krevniček spadá do tropických a subtropických oblastí více jak 70 zemí světa. Odhaduje se, že infikováno je 200 milionů lidí, v riziku nákazy se nachází dalších 600 milionů. Mezihostitelé jsou vodní plži, což do jisté míry určuje, kde lze bilharziózu získat. Onemocnění, jehož akutní formou trpí asi 10 % infikovaných, má za následek postižení orgánů (játra, slezina, střeva), krevní záněty a další možnou infekci. Záněty jsou způsobené provrtáním krevniček do krevních kapilár. Vzhledem k tomu, že stadium infikující člověka žije ve vodním prostředí, je dobré mít kvalitní zdroj pitné vody, stejně jako vody k mytí.
(Podle knihy „Lékařská helmintologie“ zpracoval Topí Pigula)
listopad 2002

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group