ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZA OPICEMI, KAJMANY A KOLIBŘÍKY

Jsme už poměrně hluboko v kanálech delty Orinoka, několik hodin plavby na motorovém člunu od nejbližší vesnice. Jednotlivé kanály, španělsky ca~no, se už dávno změnily ze širokých toků řeky na úzké vodní cestičky sevřené pralesem. Obrovské stromy se svými větvemi z obou stran proplétají nad našimi hlavami a tvoří neprostupný zelený příkrov, takže máme pocit, že vlastně plujeme bažinatým zeleným tunelem. To, co ve dne vypadalo jako nejúžasnější divadlo přírody s tropickou vegetací bující všude kolem, se spletěmi mangrovníkových kořenů zabraňujících nám opustit loďku a vystoupit na břeh a s pestrobarevnými ledňáčky přeletujícími těsně nad našimi hlavami, se v noci mění ve strašidelné panoptikum. Tma je tak hustá, že by se dala sekat mačetou. Naše baterky už polevují na intenzitě, a tak musíme jet skoro krokem, abychom nenarazili do silných kořenů mangrovů a padlých kmenů. Prales se v noci ozývá neznámými zvuky mručení, bublání a vřískotu a ve světlech našich svítilen jsou co chvíli vidět ohnivě se odrážející oči krokodýlů. Za hodinu jsme napočítali bezmála třicet kajmanů, největší z nich měl jistě ke 2,5 metrům délky. Dostáváme se do širšího úseku řeky, kde chvíli vidíme na obloze zářící hvězdy. Pak ale na prales padla mlha a do toho začalo znovu intenzivně pršet. Jsme utahaní, ospalí a prochladlí deštěm. V husté mlze nám už baterky nejsou skoro k ničemu, náš průvodce řídí člun snad jen podle jakéhosi vnitřního citu. Po dalších dvou hodinách se už ani nenamáhá maskovat skutečnost, že definitivně zabloudil. Po pravdě řečeno, vůbec se tomu nedivím, protože do větší vzdálenosti než dva metry není vidět vůbec nic. Jen černobílá mlžná noc. Pak se mlha zvedá a také déšť polevuje. Nevíme, kde jsme, náš průvodce se snaží dohnat ztracený čas a co největší rychlostí se rozjíždí do jednoho širšího ca~na. My unavení klimbáme. Vtom nás strašlivá rána vyhodila s celou lodí do vzduchu a to už slyšíme motor pištět ve vysokých otáčkách. Najeli jsme na potopený kmen a utrhli šroub motoru. Dohasínajícími blikátky baterek svítíme a náš venezuelský přítel se snaží motor rozchodit. Po dvaceti minutách mlčení a beznadějné snahy opravit loďku připustí s kamennou tváří: „Peque~no problema - malý problém.“ Přestalo pršet úplně a toho využívají moskyti, kteří se na nás vrhli snad v milionovém hejnu...

DELTA ORINOKA
Obrovská řeka Orinoko se daleko, 150 km před svým vyústěním do moře začíná rozdělovat na asi čtyřicet hlavních a stovky vedlejších kanálů, nazývaných ca~nos. Na ploše 25 tisíc kilometrů čtverečních tak vytváří spleť mnoha ostrovů a ostrůvků, některých suchých, s pevninou a s palmovým porostem, jiných plochých, bahnitých a zčásti zaplavených, porostlých pouze kořenovníky. Díky velkému množství naplavené půdy přinášené řekou postupuje delta stále více do oceánu a dnes již Orinoko ústí do moře na délce 360 km pobřeží Venezuely. Celá oblast delty je přístupná pouze na lodích, neexistují zde žádné silnice ani zpevněné cesty. Indiáni kmene Warrau, kteří tady žijí, mluví svým vlastním jazykem a živí je řeka a okolní prales. Klimaticky je delta horká a vlhká. Průměrná roční teplota je zde 26 ̌C, s pouze malými výkyvy během roku. Roční srážky dosahují 2000 mm.
Delta Orinoka je jedinečným přírodním ekosystémem, osídleným neuvěřitelným bohatstvím druhů živočichů, především ryb a ptáků, ale také obojživelníků, plazů, savců a samozřejmě hmyzu. Voda Orinoka je kalná a bahnitá, proto se zde ryby orientují více hmatem a čichem než zrakem. Hojní jsou především různí zástupci řádu sumců (Siluriformes). Jsou velice rozmanití velikostí i tvarem, někteří mají dlouhé hmatové vousy, jiní mají tělo opancéřované kostěnými destičkami a další nosí na těle a na šupinách ostré, tvrdé trny, kterými dokáží způsobit neopatrnému rybáři velmi bolestivá zranění. Žije zde také největší sladkovodní ryba světa arapaima velká (Arapaima gigas), která běžně dosahuje délky okolo 2 metrů, ale některé starší údaje hovoří dokonce o ulovených jedincích dlouhých až 4 metry a těžkých okolo 180 kg! U místních rybářů jsme viděli množství ryb, které jsme z valné většiny nedokázali určit a ani místní názvy, jimiž rybáři jednotlivé druhy označovali, nám v tom moc nepomohly. Pokud jako my proplouváte deltou na lodi bez rybářského vybavení, nemáte mnoho šancí vůbec nějaké ryby spatřit.
Zato ptáky nemůžete nevidět. Nejen velké dravce kroužící nad krajinou, množství volavek, kvakoše noční a jiné brodivé ptáky, ale především spousty papoušků - místy jsou zde celá hejna amazoňanů (Amazona sp.), a velké pestrobarevné ledňáčky se silným zobákem a rozčepýřenými perky na hlavě, kteří přelétají nízko nad hladinou a pátrají po malých rybkách. V korunách palem zavěšují svá kyjovitá hnízda vlhovci (Icteridae), americká obdoba afrických snovačů. Některé palmy byly doslova obsypány mnoha hnízdy, až metr dlouhými. Vstup do hnízda je vždy zespodu a vajíčka i mláďata jsou tak velmi dobře chráněna před útokem predátorů z koruny stromu (hadů, opic, drobných šelem). Delta je také známá koloniemi plameňáků růžových (Phoenicopterus ruber), kteří ale žijí pouze v některých místech, a my neměli tu příležitost je pozorovat. Zato jsme viděli podobně nádherné ptáky - ibise nachové (Eudocimus ruber). Bylo to pouze na krátkém úseku řeky, těsně před jejím vyústěním do moře. Stromy na obou stranách řeky vypadaly jako porostlé cizokrajným, zářivě rudým ovocem. Když jsme se s lodí přiblížili, začali jsme rozeznávat obrysy těl stovek ptáků sedících na větvích mangrovníků. Sytě rudá barva ibisů kontrastovala se zelení okolního pralesa a s modří oblohy nad námi. Pokud jsme se dostali příliš blízko a celé hejno se naráz zvedlo a odletělo o několik set metrů dál, obloha se jakoby zalila krví a množství ptačích těl na chvilku zastínilo slunce.

PODIVNÁ SLEPICE ZVANÁ HOACIN
Za celou cestu z La Horquety až k oceánu jsme pouze v jednom krátkém, asi desetikilometrovém úseku viděli hoaciny chocholaté (Opisthocomus hoatzin). Před odjezdem do Venezuely nikdo z nás netušil, že bychom mohli zahlédnout třebas jen jediný exemplář takové rarity, jakou hoacin bezesporu je, ale že jich během asi dvou hodin uvidíme několik desítek, to předčilo i naše nejbujnější sny. Hoacin vypadá jako zavalitá, přerostlá slepice se štíhlým krkem a žlutou chocholkou na hlavě. Tělo je oranžově světle hnědé. Hlava je na stranách kolem oka lysá a kůže modře zbarvená. Ptáci sedávali na větvích nízko nad vodou, ale byli velice plaší. Už z velké dálky prchali před naším motorovým člunem a těžkopádným letem mizeli v hloubi hustého větvoví pobřežního porostu. Přestože jsme jich viděli přes dvacet, ani s 200mm teleobjektivem nebylo snadné tyto ptáky fotografovat. Málokdy zůstal hoacin sedět dostatečně dlouho na větvích ozářených sluncem a tak, aby nám okolní listí nezakrývalo výhled na něj. Mláďata těchto ptáků mají první a druhý prst na křídlech prodloužený a v mládí opatřený ostrým drápem, podobně jako měl dávno vyhynulý předchůdce dnešních ptáků - Archeopteryx. Za pomoci těchto drápků dokáží obratně šplhat po větvích jako jakási bizarní ještěrka. Je-li mládě hoacina v ohrožení, seskočí z keře do vody, potopí se a snaží se útočníkovi uplavat. Když nebezpečí pomine, vyšplhá zpátky na strom. Dospělým ptákům drápky odpadají, a tím schopnost šplhání po větvích ztratí. Až moderní biochemické srovnávací metody potvrdily, že hoacin je ve skutečnosti blízce příbuzný kukačkám a zvláštní drápky na křídlech jsou až druhotně vyvinutým orgánem, mylně poukazujícím na příbuznost starobylé skupiny praptáka archeopteryxe.

KROKODÝLÍ NOC
Vedle pozorování ibisů nachových a hoacinů chocholatých je naším největším zážitkem z delty Orinoka noční pozorování krokodýlů. Venezuela je co do druhového zastoupení krokodýlů jednou z nejbohatších zemí na světě. Žijí zde zástupci čeledi aligátorovitých i krokodýlovitých. Od malých pralesních kajmánků rodu Paleosuchus, velkých okolo 1 metru, až po krokodýla orinockého (Crocodylus intermedius) a krokodýla amerického (Crocodylus acutus), kteří dosahují v dospělosti délky až 7 metrů a jsou schopni ohrozit život člověka. Nicméně oba jsou ještě vyložení trpaslíci proti dnes již vymřelému krokodýlovi rodu Deinosuchus, který dosahoval délky 11 metrů a hmotnosti až 6 tun. Myslím, že takový cvalík by nás spolkl všechny tři i s lodí a ještě by mu zbylo v žaludku místo.
Většina krokodýlů je i zde, podobně jako všude na světě, existenčně přímo ohrožena a hrozí jim vyhubení. V Jižní Americe jsou na tom nejhůře kajman černý (Melanosuchus niger) a krokodýl orinocký. Vidět tyto druhy v přírodě je dnes skutečně jedinečným zážitkem a vyžaduje to nejen obrovskou dávku štěstí, ale především možnost dostat se do velmi odlehlých a nepřístupných oblastí. Výjimkou je kajman brýlový (Caiman crocodilus), jehož kůže není obchodníky příliš ceněna a který nedorůstá tak velkých rozměrů. To obojí z něj činí druh nepříliš atraktivní pro černý trh s krokodýlími kůžemi. Navíc je to druh ekologicky velice přizpůsobivý a snadno se rozmnožující. I přesto je ale, stejně jako ostatní krokodýlové, chráněn zákonem a jeho lov pro komerční účely je přísně zakázán.
Za nočního pozorování v úzkých kanálech delty jsme viděli asi třicet kajmanů brýlových. Zatímco ve dne jsou v podrostu takřka neviditelní, v noci se jejich oči od světla baterek červeně odrážejí a k oslněnému krokodýlovi se dá s lodí přiblížit na 2-3 metry, což je vzdálenost pro fotografování bohatě postačující.
Rozmnožování krokodýlů je mezi plazy unikátní a my jsme měli to obrovské štěstí, že v období, kdy jsme Venezuelu navštívili, se zrovna líhla kajmaní mláďata. Samice krokodýlů kladou vajíčka do hromad tlejících zbytků rostlin a bahna navršených na břehu (některé druhy do vyhrabaných děr) a své hnízdo hlídají před nepřáteli. Líhnoucí se mláďata se ozývají kvákavými hlásky a samice jim často pomůže tím, že hnízdo rozhrabe, jemně uchopí mláďata do tlamky a odnese je k vodě. Mláďata se zdržují na mělčině mezi vodním rostlinstvem a loví drobné rybky, obojživelníky a hmyz. Ohrožena jsou nejen volavkami a dalšími většími druhy ptáků, ale i hady a dravými rybami, takže do dospělosti jich přežije jen malé procento - proto také bývá ve snůšce krokodýlů až několik desítek vajec. Samice je pečlivá matka, která svá mláďata hlídá, a uslyší-li vystrašené kvákání svých dětí (například ulovených člověkem), neváhá je bránit. V jedné tůni jsme objevili skupinku asi patnácti sotva měsíc starých kajmánků. Mláďata se držela všechna při sobě v mělké, prohřáté vodě mezi trávou a vodními rostlinami, a pokud se polekala, okamžitě se potápěla pod hladinu. Abychom je mohli fotografovat, bylo nutné vlézt za nimi do bažiny, a přestože nám voda nedosahovala ani do půlky lýtek a břeh byl v dosahu pouhých několika metrů, pocit, že nás z vody pozoruje rozzlobená dvoumetrová samice, vyvolával u nás mrazení v zádech.

CORDILLERA DE LA COSTA
Pobřežní Kordillera - Cordillera de la Costa - se rozkládá na velké části severního pobřeží Venezuely v celkové délce téměř 700 km. Na západě přechází do jiného pohoří, Cordillera de Mérida (s nejvyšším vrcholem Venezuely Pico Bolívar, vysokým 5007 m), jež pokračuje až do Kolumbie. V samém centru Pobřežní Kordillery leží i venezuelské hlavní město Caracas.
Na severu státu Aragua se rozprostírá nejstarší venezuelský národní park. Byl založen v roce 1937 a nazván Parque National Rancho Grandé, později byl přejmenován na Park Henryho Pittiera, a to na počest švýcarského botanika H. F. Pittiera, který se na počátku dvacátého století výrazným způsobem zasloužil nejen o botanický průzkum Venezuely, ale také o vyhlášení oblasti Rancho Grandé národním parkem.
Název Rancho Grandé se dnes používá již pouze pro biologickou stanici ležící na území parku v nadmořské výšce 1100 m. Celý park se rozkládá na ploše 1078 km2 v horách, mezi městy Maracay na jihu ve vnitrozemí a Ocumare de La Costa na severu na pobřeží Karibského moře. Od pláží Karibiku se strmě zvedají hory až do výšek přes 2000 m n. m., s nejvyššími vrcholky Pico Guacamaya a Pico Palmarito, a pak stejně strmě klesají do vnitrozemí k obrovskému jezeru Lago de Valencia. Na poměrně malém území tak můžeme pozorovat postupnou změnu biotopů od vnitrozemské savany přes tropický vlhký les až po chladný horský mlžný prales ve výšce nad 1000 m n. m. V obou směrech stékají z hor průzračné bystřiny, které se spojují ve větší potoky a říčky, a podél nich můžeme pozorovat řadu živočichů pronikajících z nížin do vyšších partií hor.
Vedle mnoha drobných plazů a žab jsme zde pozorovali štíry, pavouky, pozemní kraby, netopýry a opice. A hlavně ptáky. Park Henryho Pittiera je vyhlášený bohatstvím ptačích druhů, pravidelně zde hnízdí nebo alespoň parkem prolétá 580 druhů ptáků, plných 7 % všech známých druhů ptáků na Zemi! Z celého světa se sem sjíždějí takzvaní „birdwatchers“, profesionální i amatérští pozorovatelé ptáků, ověšení nejmodernějšími dalekohledy a drahým fotografickým vybavením.

BZUČÍCÍ PTÁCI KOLIBŘÍCI
Je nemožné popsat zde všechny námi pozorované ptáky, ale okouzlily nás pestrobarevné tangary (hojné byly například Tangara arthus a Tangara guttulata), a především kolibříci (Trochillidae). Protože v biologické stanici Rancho Grandé mají ptáci umístěna speciální krmítka, jsou zvyklí na pohyb lidí v jejich bezprostřední blízkosti a stačilo se posadit do křesílka 1-2 metry od krmítka a trpělivě čekat. Kolibřík přilétl, zasunul zobáček do krmítka se sladkou šťávou, napil se a během několika sekund odfrčel. Někteří byli tak nebojácní, že si dokonce na okamžik sedli na prst člověku, který trpělivě a nehnutě stál u krmítka s nataženou rukou. Přes to všechno nebylo jednoduché kolibříky fotit, neboť se pohybují jako blesk a ve vzduchu se zastaví skutečně jen na zlomek sekundy. Angličané a Američané nazývají kolibříky „humming-birds“ - bzučící ptáci. Kolibříci jsou skutečně nejznámější právě svým způsobem létání, připomínajícím včelu nebo čmeláka. Frekvence úderů křídel drobných kolibříků je 50-80 kmitů za sekundu, ale u některých druhů bylo naměřeno až 200 kmitů za sekundu, což je zcela nesrovnatelné s jakýmikoliv jinými ptáky, ale připomíná opravdu spíše pohyb křídel včely nebo vosy. Je obecně známou skutečností, že kolibříci se živí sladkým nektarem květů a mnoho druhů rostlin tak pomáhají opylovat. Méně známé již je, že kromě toho loví i drobný hmyz. Nožky kolibříků jsou krátké a poměrně slabé, tito ptáci sice dokáží sedět na větvičkách, ale o rozumném pohybu po zemi nemůže být ani řeč. Kolibříci mají navíc celou řadu dalších unikátních adaptací. Mají například vzhledem ke své velikosti největší srdce mezi všemi známými obratlovci, unikátní stavbu křídel, velice odlišnou od ostatních ptáků, mají schopnost vnímání ultrafialových paprsků, která jim pomáhá v orientaci. Jsou velmi drobní, ale nebojácní, a pokud například samička brání hnízdo s mláďaty, je schopná zahnat na ústup i dravého ptáka, mnohonásobně většího, než je sama.

OPIČÍ PRŮVOD
Každé ráno nás budily svým řvaním tlupy vřešťanů rezavých (Alouatta seniculus), žijících v okolním pralese i v bezprostřední blízkosti stanice. Byli vysoko v korunách stromů a jen s obtížemi je návštěvník stanice spatřil. Snazší bylo uvidět malpy (Cebus sp.), menší šedohnědé opice s dlouhým ovíjivým ocasem. Měli jsme to štěstí, že jsme jednoho rána po rozbřesku mohli pozorovat skupinu asi třiceti malp přesunující se z jedné části pralesa do druhé. Tlupa procházela přímo kolem biologické stanice a z terasy ze třetího patra budovy bylo možné pozorovat opice v korunách stromů. Kdybychom stáli na zemi dole pod stromy, neviděli bychom nic. Malpy přeskakovaly ze stromu na strom a celá skupina byla natolik roztroušená, že jen přesun opic kolem naší terasy trval přes půl hodiny. První šli samci, kteří dělali strašný randál, lomcovali větvemi a překřikovali jeden druhého. Následovaly samice a po nich samice s mláďaty na zádech. Pak šly mladé, ještě nedospělé opice. Celý průvod uzavíralo opět několik samců, v té době k nám už ale doléhal křik prvních samců tlupy z velké dálky z hloubi pralesa kdesi pod námi. Kdo viděl opice ve volné přírodě, bude se mnou jistě souhlasit, že jde o zážitek třídy „exkluzivní“, a kdykoliv dnes uvidím opici zavřenou byť v sebevětší kleci někde v ZOO, při pohledu na ni se mě zmocňuje smutek a melancholie. Pozorování malp na Rancho Grandé patří k našim největším zážitkům z celé cesty.
Venezuela je dnes vyspělou zemí, kde ochrana přírody není pouze planým slovem, o čemž svědčí i neustále vznikající nové národní parky. Dnes jich má Venezuela 43 a kromě toho ještě dalších 22 chráněných území, které dohromady pokrývají asi 15 % celého území státu, tedy určitě více, než je tomu ve většině zemí na světě.
prosinec 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group