ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V MANU S DARWINEM

Darwin Moscoso se narodil v tropickém deštném lese a své dětství prožil mezi východními svahy peruánských And a nízkým pohořím Pantiacolla, které odděluje údolí bystrých vod Alto Madre de Dios od hnědavých, kalných meandrů řeky Manu. Darwinovi rodiče si ještě pamatovali kanibalské obřady. Darwina, svého šestého syna, nechal otec pokřtít. Samozřejmě přitom netušil, kdo byl Charles Darwin. Pak rodina prošla překotným kulturním vývojem. Darwin s bratry opustili pralesní chatrč a život ne nepodobný pravěku, získali univerzitní vzdělání a stali se legendárními průvodci ekoturistické agentury Pantiacolla v Cuzcu. S nizozemskou majitelkou agentury Mariannou van Vlaardingen, primatoložkou studující opice Manu, zpřístupnili serióznímu poznávání svět tropického deštného lesa. „Je to jediná cesta k budoucnosti, co nejvíce lidí musí znát hodnotu Manu,“ říká Darwin. Byla to také jeho rodina s agenturou, kdo zapojily některé indiánské kmeny, například Yine, v provincii Madre de Dios do turistického ruchu a zaručily jim malý díl zisku z návštěvnosti Manu. Darwin, dnes vzdělaný muž, totiž ví, že chudoba lidí je pro zdejší panenskou přírodu největším nebezpečím. Být v Manu s Darwinem znamená vidět, znát a snad i chápat.

GENOVÁ BANKA
Srázy andského hřebene Paucartambo, orientované na východ, již spadají do amazonské pánve. Přes zlatožluté drny trávy ichu se z jeho vrcholu otevírá nádherný pohled na vřící kotel mraků, vznikajících dole v nedozírných nížinách povodí Amazonky. Vlhký vzduch, sycený párou z kotle deštného pralesa vyhřívaného sluncem, naráží na suchý chladný vzduch nad Kordillerami, vanoucí od studeného Humboldtova proudu v Tichém oceánu, a sráží se v podobě deště převážně nad východními svahy And. Bystré kamenité toky hučí v mlze lesů a vracejí vodu tam, odkud se vypařila - do tropických deštných lesů povodí Amazonky. Tam někde pod třemi hřebeny východních Kordiller - pohoří Vilcarota, Urubamba a Vilcabamba, na soutoku řek Alto Madre de Dios a Manu leží v peruánské provincii Madre de Dios nekonečné plochy národního parku a biosférické rezervace Manu. Svou rozlohou 1 881 200 ha je toto území srovnatelné s polovinou Švýcarska nebo s anglickým Walesem. Jenže zatímco ve Velké Británii roste asi 1400 rostlinných druhů, tady v tropickém deštném lese, zásobovaném živinami splavovanými ze svahů hor, je známých asi 15 000 druhů. Kromě toho zde žije 200 druhů savců, 1000 druhů ptáků, statisíce druhů hmyzu a bezpočet obojživelníků a bezobratlých. A zdejší příroda skrývá ještě nepoznané druhy rostlin a hmyzu. Bezpečně dnes už víme, že Manu je genovou bankou mnoha druhů rostlin.
Darwin zná desítky stromů a bylin pralesa a ví, jak je uměli Indiáni využít, když trpěli malárií, zimnicí, parazity, bolením zubů nebo měli krvácející zranění. Moderní medicína využívá léky, z nichž celá čtvrtina pochází původně z látek obsažených v rostlinách deštného lesa. Pověstný šípový jed kurare stromu rodu Strychnos sp. je jen nejznámějším příkladem. A přitom je člověkem prozkoumáno jen jedno procento obrovské škály chemických sloučenin, často jedů, jimiž se rostliny v deštném pralese Amazonie brání proti hmyzu, ptákům, cizopasníkům nebo proti sobě navzájem. Zbytek dosud čeká na poznání a využití.
Díky obrovské biodiverzitě Manu zde také doposud žijí jaguáři vedle vyder obrovských, kajmanů černých a brýlových, desítek druhů jihoamerických opic a stovek papoušků hledajících na stržených březích řek minerály, které potřebují k neutralizaci toxinů z plodů, jimiž se živí.

LATEXOVÝ RÁJ
Nedaleko místa, kde tlejí zbytky Darwinova rodného domu, končí jediná silnice spojující svět zeleného ticha kolem řeky Alto Madre de Dios s územím hřebene And. Tropický deštný les je od tohoto místa přístupný jen po řece, po níž se plaví lidé na jednoduchých vorech, kánoích vydlabaných z kmenů stromů catahua (Hura crepitans) nebo větších štíhlých lodicích, poháněných zavěšenými motory „peque-peque“. Řeka zde má ještě spád a přes peřeje a slepá ramena se domorodci dostávají jen s obtížemi. A přesto tu početné rodiny plují po řece sem a tam a naloženy hrubým řezivem mahagonu netečně hledí na nadšené turisty. V lodi, jež je jediným jejich majetkem, spí, vaří i odpočívají. Vydány na pospas dotěrnému hmyzu směřují k osadě Atalaya, kde už čekají nákladní vozy na dřevo.
Manu bylo sice po několikaletém úsilí v roce 1973 vyhlášeno národním parkem a v roce 1977 dokonce biosférickou rezervací, jenže vyhlášení UNESCO k jeho ochraně nestačí. Deštný prales živí pokoutné dřevorubce mahagonů (Swietenia macrophylla) a španělských cedrů (Cedrela odorata) (opadavý strom tropů Jižní Ameriky nemá nic společného s cedry severu), jež mizejí z porostů deštného lesa jednou provždy. Překupníci platí vyčerpaným dřevařům pouhé stovky dolarů za řezivo namáhavě opracované v místě, kde padlo, aby je stonásobně dráž zpeněžili v Limě. Hladoví colonos, přistěhovalci z vnitrozemí, najímaní těžaři a zlatokopové kvůli výdělkům pro sebe a své děti narušují přírodu Manu podobně, jak to udělali už v jiných částech Peru, Bolívie a dalších jihoamerických zemí.
Ostatně rabování Manu ve jménu civilizace není nic nového, začalo již před více než sto lety. Za jediný rok (1900) odtud kaučukový baron Carlos Fermin Fitzcarrald odvezl 27 000 tun latexu kaučukovníků Hevea brasiliensis a Hevea guianensis. Indiány kmenů Machiguenga, Piro a Mashco donutil rozebrat svůj kolesový parník operující na řece Urubamba, přenést jej po částech na řeku Madre de Dios a opět složit. Oba toky se sice vlévají do Amazonky, ale cesta po Madre de Dios byla k Atlantiku kratší, takže spojení s odběrateli kaučukového latexu se tím urychlilo. V deštných lesích Manu pak pro Fitzcarralda těžili Indiáni kaučukový latex dvacet let. Kdo se vzepřel, byl zavražděn. Indiáni umírali na nemoci bělochů a zbylí byli prodáváni do Bolívie a Brazílie jako otroci, takže na konci kaučukové éry bylo povodí Madre de Dios a Manu téměř vylidněno. Poslední hrstku Indiánů kmenů Mashco a Piro, praktikujících ještě ojediněle kanibalské rituály, se snažili obrátit na křesťanskou víru františkáni, kteří tu na konci 50. let minulého století vybudovali misii. Až do misie u Alto Madre de Dios byla později z Cuzca přes hřebeny And vybudována sjízdná cesta pro nákladní auta a po ní přišli dřevorubci, zlatokopové a narkomafie. Po nesmyslném vypalování tropického deštného lesa kvůli pěstování koky (Erythroxylum coca) zůstala na horním toku Alto Madre de Dios spoušť. Jen erozí zničená půda bez živin, na níž se popásá podvyživený dobytek. Teď chtějí těžební společnosti dokonce vybudovat transoceánské dálnice spojující břehy Tichého a Atlantského oceánu. Ty by rozparcelovaly lesy povodí Amazonky, označované za plíce planety, na malé a bezcenné kousky.

NA SEVER OD BOCA MANU
Osadu Boca Manu na soutoku řeky Alto Madre de Dios a kalných hnědých vod Manu tvoří několik nuzných chatrčí, dva solidnější krámky a molo s nepochopitelným nápisem: „Vítáme vás v obci pamatující dobu velkého Fitzcarralda.“ Nebýt travnatého letiště níže po proudu řeky, nazývané od tohoto místa již jen Madre de Dios (bez přídomku Alto), a skutečnosti, že proti proudu řeky Manu začíná území biosférické rezervace, neznal by Boca Manu téměř nikdo. Plujeme s Darwinem meandry řeky Manu a nahlížíme do nitra nedotčeného pralesa.
Vysoké stromy fíkovníků na březích jsou tu porostlé liánami, jež táhnou kmeny k zemi. Hájky světlých a do dáli svítících balzových kmenů (Ochroma pyramidale) kontrastují v šikmém slunci se svými sytě zelenými listnatými korunami. Nad tím vším kralují obrovské kapoky (Ceiba pentandra). Jejich mohutné koruny jsou rozložitě pravidelné a šedavá kůra často hostí stavby včel nebo termitů, pokud není ověšena stovkami epifytů. V podrostu jsou občas vidět i palmy (Iriartea deltoidea) se zvláštní lahvovitou ztluštěninou na kmeni, v níž shromažďují vodu. Stromům hnědavé barvy s naprosto hladkou kůrou říkají nahé stromy (Callophyllum spruceanum). Nejsou však stejné čeledi jako druh Terminalia catappa, který také každoročně shazuje svoji kůru, aby se ubránil hmyzu, jenž se v jeho kmeni uhnízdí.
Nad porosty vystupují ojediněle koruny velikánů, gigantů mezi stromy s výškou až 40 metrů. „Indiáni nazývají k nebi čnící Dipteryx micrantha ‘chihuahuaco’ a znají především halucinogenní účinky jeho kůry,“ vysvětluje Darwin. Podobným velikánem je catahua (Hura crepitans), obr s rovným kmenem užívaný k výrobě lodí, jehož latex však i bezpečně a bezbolestně rozpouští zubovinu a zbavuje tak Indiány neodkladné návštěvy zubaře. Všechny stromy vytvářejí svými korunami neprostupnou clonu. Nad ní se odehrává kypící život. Dole je téměř temno a jen planý zázvor a listy divokého banánu společně s mnoha bylinami naznačují věčnou připravenost zeleně růst. U země se krčí i mladé stromky, často neduživé proutky, a čekají třeba i deset let na svoji šanci, která ovšem nemusí přijít.
Z porostu cítím zvláštní kořeněnou vůni, připomínající tříslovinu, ale do lesa nemohu. Proti našemu vstupu je od řeky chráněn ve vodě ležícími kmeny, z nichž trčí obrovské kořeny. Na povalených kmenech často odpočívají želvy, jakoby navlečené jedna za druhou na neviditelném provázku. Při vyrušení také pěkně po řadě skáčí do kalné vody. Jsou nesmírně plaché. Léta byly želvy i jejich vajíčka téměř hlavní potravou Indiánů a colonos. Jejich vejce se masově používala na výrobu oleje ke svícení, a tak zde některé druhy želv úplně vymizely.
Tišiny řeky jsou také místem odpočinku ptáků. Kromě skupin nesytů lesních (Mycteria americana) jsou tu hojně zobouni američtí (Rynchops niger), odpočívající na písečném břehu po lovu. Občas se dá zahlédnout nádherný rybařík obojkový (Megaceryle torquata), osaměle na svoji kořist číhající volavky bělostné (Egretta thula) nebo volavky bílé (Egretta alba), zatímco nad řekou krouží větší skupinka čimangů temných (Daptrius ater). V ospalé náladě dusivého vlhkého vedra slezli po liánách z korun stromů na strmý zastíněný břeh i vřešťani rezaví (Alouatta seniculus), aby se v hlíně nalízali minerálů. Jejich barevné kožíšky a černé tváře se s jinými druhy opic nedají téměř splést. Darwin tvrdil, že při březích řek se hojně potloukají i jaguáři a v Manu jich prý přibývá. „Budeme-li mít štěstí,“ říkal a my jsme to brali jen jako těšítko. Zcela nenadále je uprostřed horkého dne na povaleném kmeni ohlazeném vodou vidíme - dva jaguáry. Indiáni je označují jako „zvíře, které nejdříve skočí“, a prý stejným způsobem překvapují kajmany a dokonce i ryby. Jinak kromě kajmanů vyhledávají i kapybary (Hydrechaeris hydrochaeris), obrovské hlodavce říčních břehů. Zbarvení jaguárů je dokonalé. I Indiáni je často přehlédnou, v rákosí nebo bambusovém porostu břehů jejich skvrnitý kožich splývá s vegetací naprosto dokonale. Zato velcí kamišové růžkatí (Anhima cornuta), černí ptáci velikosti krocanů, se procházejí po písku meandru okázale, vědomi si své možnosti zmizet v podrostu nebo prostě uletět. Nad nimi se prohánějí dva letečtí akrobati, luňákovci vlaštovčí (Elanoides forficatus), a na dohled je orlovec říční (Pandion haliaetus). V podvečer se objevují první páry letících papoušků rodu ara, hlavně arů zelenokřídlých. Vlhkou půdu se změtí dřeva oživují safírové záblesky motýlů Morpho, kteří sestoupili z vrcholu stromů, kde mezi květy žijí, k denním neméně krásným můrám a lišajům sovím, aby se pozemnímu světu připomněli svojí nádherou a dali nám zapomenout na miliardy komárů, které se na nás bez ustání vrhají.

VRATCÍ VELIKÁNI
Tropický deštný les, protkaný změtí slepých ramen se stojící vodou, je velmi složitý systém s komplikovanými vztahy mezi velkým množstvím různých druhů rostlin i živočichů. Pro vědce je stále tak trochu záhadou. Oproti podmínkám mírného pásma se zde například stromy dožívají malého stáří, největší velikáni nemají více než 125 let. Důvodů je mnoho. Vlhké prostředí bez dramatického střídání teploty s jedním deštivým obdobím je sice růstu stromů příznivé, ale deštný prales trpí nedostatkem živin. Známý poznatek, že většina prvků a minerálů koloběhu živin je v pralese obsažena v biomase, tedy téměř z 80 % v bylinách, houbách a stromech, kdežto v lesích mírného pásma jsou živiny převážně v nadbytku v půdě, je dominujícím faktorem.
Lesní velikáni, když už se jim podaří vyrůst v konkurenci jiných stromů až do vyššího patra ke slunci, se proto úzkostlivě střeží pozbýt některé své části, například listy. To je příliš oslabuje, neboť k obnově listové plochy potřebují další minerály, které však těžko získají. Proto se velmi různorodými způsoby brání hmyzu nebo živočichům požírajícím jejich části.
Většina stromů produkuje trny, drsné ochlupení listů nebo chemikálie, jimiž odrazují případné konzumenty. Některé dokonce vytvářejí celé plochy trnů, úplné ocelové kartáče, jako např. strom rodu Jacaratia, který je doslova posetý trny velikosti palce. „V oblibě je také červená barva,“ vysvětluje Darwin při pochodu pralesem, „domorodí lidé nikdy nesbírají kořeny a listy, které jsou červené. Většinou obsahují jed.“ Mnoho rostlin má rubínově zbarvené povrchové kořeny a i byliny naznačují jedovatost červení.
Fík škrtiče (Ficus trigona) ničí své konkurenty jiným způsobem. Tato liána produkuje chutné plody s lepkavými semínky, která pak šíří opice po stromech se svými výkaly. Takové semínko se zachytí na větvi stromu, vyklíčí a posílá svůj kořínek po kmeni k zemi. Posílen novými živinami obklopí rychlým růstem svého hostitele, až jej zničí, zanechá po něm jen dutinu ve spleti svazků dřeva a zaujme jeho místo na slunci. Podobných příkladů strategie stromů, jak strhnout protivníka k zemi, je mnoho.
V tropickém deštném lese nepředstavují pro návštěvníky největší nebezpečí hadi nebo jaguáři, ale paradoxně padající větve, celé stromy nebo skupiny stromů. Nejcharakterističtějším nočním zvukem tropické deštného lesa v Manu není křik vřešťanů, kteří se tak snaží vyhnout střetu s jinou skupinou, ale padající plody a části stromů. Nepřetržité pády materiálu z výšek korun připomínají začínající krupobití, které nikdy nekončí. Malou stabilitu vzrostlých stromů způsobuje i jejich podloží, neboť vrstva půdy se živinami pod stromy je jen asi dva metry vysoká, pod ní jsou pouze písky a kamení. Kořenový systém stromů, byť často vyztužený deskovitými systémy obřích rozměrů, je proto mělký a nestabilní. Pád každého stromu či dokonce skupiny kmenů vytváří pro semenáčky čekající v lesním podrostu novou šanci, ale zároveň představuje změnu podmínek. Ani minerály nejsou v podloží rozmístěny rovnoměrně a hojně, nýbrž nahodile, a proto nelze nalézt v tropickém deštném lese souvislé porosty jednoho druhu, ale druhy rostoucí spíše roztroušeně. Je tedy zřejmé, že právě tyto nestálé podmínky a neustálé změny vytvářely největší vývojový tlak a přispěly k nezvyklé druhové variabilitě.
Ochrana stromů a bylin před napadením se projevuje v tropickém deštném lese i různými formami spolupráce těchto rostlin s hmyzem. Cecropia sp. s obrovitými listy, která nastupuje jako pionýr nové zeleně na vykácených plochách lesa, poskytuje duté prostory uvnitř kmene mravencům, kteří se odměňují ochranou dřeviny před škůdci. Cecropia sama chrání navíc své území před konkurencí produkcí zvláštního herbicidu, jímž zahubí vše, co začíná klíčit pod její korunou. Podobně Triplaris peruviana, nenápadný strom s malými otvůrky v kůře, z nichž rychle vylézají ohniví mravenci, je známým příkladem symbiózy. K tomuto „mučícímu kůlu“ přivazovali Indiáni i Španělé své oběti, aby je mravenci uštípali k smrti.
Ale žádný strom se neubrání mravencům druhu Atta rodona, kteří se naučili ve svých mraveništích pěstovat houby, jejichž myceliem živí své larvičky, protože neumějí zpracovávat celulózu jako termiti. K pěstování houby potřebují tito mravenci rostlinný materiál, a proto se vypraví z mraveniště po vybraných cestičkách na vhodný strom a doslova jej očešou od listí. Nakrájené kousky listů přestěhují do speciálních komůrek, kde pěstují své oblíbené houby. Taková mraveniště s miliony mravenců různých velikostí a specializace jsou dost častá. V zásnubním letu vylétá z každého z nich přibližně 40 000 samečků a 6000 samiček, potenciálních královen, které žijí až 10 let a přitom nepřetržitě kladou vajíčka! Pohled na tyto mravence se „zelenými paraplíčky“ a jejich organizaci práce je fascinující.
Dřevní hmota stromů je předmětem neustálého zájmu bakterií, plísní, hub a hmyzu, především však všekazů. Tento všudypřítomný společenský hmyz tropů si v deštném lese sice nestaví tak okázalé stavby jako v Africe, ale je jedním z největších a nejdokonalejších strojů na rozklad dřevní hmoty. Na minerály vzniklé činností těchto rozkládačů čekají netrpělivě stromy bojující v tropickém deštném lese o život na slunci.

VLCI ŘEK
V poklidu odpoledního dne je snadné uslyšet a posléze v korunách stromů i zahlédnout skupiny opic, pohybujících se vždy společně - kotulů veverovitých (Saimiri sciureus), a malp (Cebus apella) vyhledávajících sladké květy a plody stromů. Malí kotulové se v sousedství větších druhů cítí bezpečněji. S Darwinem jsme kousek od Cocha Otorongo, jezera vzniklého ze slepého ramene řeky na středním toku Manu, které se proslavilo pozorováním kajmanů a největších vyder druhu Pteronura brasiliensis. Teplé a živinami bohaté stojaté vody jezera jsou plné ryb. Hojnost potravy přitahuje kajmany černé (Melanosuchus niger) a jejich příbuzné kajmany brýlové. Jsme také u vod, které hostí poslední jedince populace vydry obrovské. Indiáni tato až 35 kg těžká zvířata nazývají „Lobos del Rio“ - vlci řek, protože jsou zvyklá lovit v rodinách roztažených do rojnice až o devíti jedincích. Povětšinou jde o dospělé členy jedné rodiny a jejich zuby vlčí čelisti opravdu připomínají. Dokáží se prý utkat s kajmanem a dokonce i s jaguárem, když jde o život mláďat. Vydry byly pro svoje kožešiny těžce pronásledovaná zvířata všude na světě a i zde v Jižní Americe. Jenom v Peru bylo v období let 1946 až 1973 prodáno legálně na 24 000 kožešin tohoto savce.
Na březích jezera Otorongo žijí také hoacinové chocholatí (Opisthocomus hoatzin), jakoby oživlé zkameněliny archeopteryxů, podivní ptáci s ještě podivnějším zažíváním, které je staví jaksi mimo obdiv davů. Na padlých stromech odpočívají anhingy (Anhinga anhinga), neúprosní lovci ryb. Přítomnost ledňáčků, volavek a skrytých jihoamerických strak, pohvizdujících v tóninách šplhajících do výšek stromů, už patří k běžným pohledům a zvukům tropického deštného lesa a jeho „cocho“. Nad vodou visí obrovská zavěšená kyjovitá hnízda vlhovce chocholatého (Ostinops decumanus), jehož zpěv podobný zvuku flétny připomíná naši žluvu. Na podobném jezeře rozlišila skupina ornitologů z Velké Británie za pouhé tři hodiny na 200 druhů ptáků.
Na Cocha Otorongo padá soumrak, hvězdná obloha s Jižním křížem uspí poslední ptačí opozdilce a jen opaleskující oči dávají tušit přítomnost kajmanů v temné vodě. Noc v tropickém deštném lese se opět hlásí zvukem padajících plodů a vzdáleným houkáním vřešťanů.

NA PAPOUŠČÍM LIZU
Manu je proslulé papouščími lizy, kde ptáci požírají minerály, jimiž zřejmě neutralizují toxiny obsažené v plodech stromů, kterými se živí. Lizy jsou na jediné dosažitelné obnažené půdě pralesa - na stržených březích meandrů. V deštném lese je mnoho lizů papoušků, ale ty nejlepší, otevřené pozorovatelům na řece, jsou na Madre de Dios, den plavby po proudu od Boca Manu. Protože jsou papoušci plaší, je možné je pozorovat jen z dostatečné vzdálenosti z plošin, plovoucích po proudu a kamuflovaných palmovým listím.
Před úsvitem slunce nás Darwin dovezl lodí na plošinu, ukotvenou provazem ke kmeni na břehu řeky. Nad stromy deštného lesa stoupala pára, kolem nás šuměla řeka. A pak slunce vyskočilo nad horizont a osvětlilo rezavý břeh Madre de Dios. Hloučky papoušků černouchých (Pionus menstruuj), ptáčků krásných zelených tělíček a modrých hlaviček, zatím nad řekou přelétávaly tiše a neokázale. Nic dlouho nesvědčilo o jejich větší koncentraci, jen pohled dalekohledem do porostů nad vysokým břehem nás přesvědčil o opaku. Modré hlavičky neklidných papoušků se dávají do pohybu a ptáci v hejnu přelétávají nad břehem. Jak byli před chvílí tiší, najednou hlučí všude kolem. Pak se jeden za letu zachytí drápky za vyschlou půdu a jeho zobáček se zaklesne do pukliny v břehu. Na tento signál asi čekají ostatní. V několika okamžicích je za ohlušujícího křiku ptáků puklina obalena smaragdovým polem papouščích těl, mezi něž se vmísili i jedinci druhu Pionopsitta barabandi, papouška zlatolícího.
Když už se zdá, že se papoušci nasytili, začínají se mezi zelenou záplavou objevovat větší a světlejší tělíčka amazoňanů pomoučených (Amazona rafinosa), a amazoňanů žlutohlavých (Amazona ochrocephala). Ti se dostávají k lizu šplháním po visících liánách a předvádějí tak podivné akrobatické lezecké kousky. Tu visí amazoňan za jednu nožku hlavou dolů, hned vedle další udržuje tělíčko v horizontální poloze. Po hodině se papoušci černouší počínají vytrácet a najednou převládá pouze světle šedá a zelenavá barva amazoňanů s očima lemovanýma výrazným světlým kroužkem. Ale posléze i tito ptáci opouštějí liz, kamsi se vytratí a nad vodou zavládne ticho. Ale Darwin sedí na svém místě dál, což znamená, že příroda chystá ještě další dějství, a ostatně i my víme, že zatím na lizu nebyli ti největší a nejhlučnější návštěvníci, papoušci ara. Přeletující dvojice arů zelenokřídlých (Ara chloroptera) dávají tušit, že i oni se zatím obávají usednout na stržený břeh. Tito největší papoušci tropického deštného lesa asi potřebují důkladné ujištění, že jim nic nehrozí, protože zatím sedí na větvích stromů a nižšího bambusového porostu tiše, hledíce na svět svým typickým způsobem, natočením hlavičky k pozorovanému objektu. Plovoucí loď je totiž zneklidňuje. Bambusové stvoly, už tak ohnuté těsně nad liz, se pod jejich těly ohýbají níž a níž, ale oni se zřejmě musejí ujistit i křikem o tom, že je jich už dost na to, aby se několik jedinců odvážilo šplhat po lizu, zatímco ostatní hlídají nad břehem.
Rezavý břeh se najednou opět pokryje nádherně zbarvenými těly arů zelenokřídlých a jejich pestré skvrny podtržené dlouhými ocasními pery jsou jako výjev z pohádky. Požírání minerálů je provázeno mohutným křikem ptáků, nesoucím se nad vodou. Studium papoušků ara v Manu, kde žijí nejméně tři druhy této čeledi, přineslo zajímavé poznatky o jejich životě. Přestože jsou známí svojí monogamií a dlouhověkostí, hnízdí v tropickém deštném lese jen velmi obtížně. Nedovedou si totiž sami stavět hnízda a musejí se proto zmocnit již hotové stromové dutiny i s hnízdem. Takových volných hnízdních dutin je však v pralese překvapivě málo, mezi ptáky i hmyzem je o ně totiž velký zájem. Papoušci navíc preferují palmy, a tak se někdy naskytne pohled na zuřivý boj dvou párů, které soupeří o možnost zahnízdit. Podle posledních pozorování se to podaří jen asi 20 % párů populace ročně. Pokud zahnízdí, samička klade až 3 vejce, ale přežívá jen jedno mládě. Tomu trvá nejméně 6 let, než se stane dospělým a vyhledá si partnera. Tento životní cyklus zřejmě omezuje masovější výskyt ptáků, jimž tropický deštný les jinak nabízí hojnost potravy.

AMAZONIE V OHROŽENÍ
V Peru je plných 15 % z celkové rozlohy čtyř milionů kilometrů čtverečních zatím neporušeného tropického deštného lesa Amazonie. Oněch 15 % je mimochodem téměř polovina rozlohy Peru! Z toho je téměř 78 000 km2 tropického deštného lesa v Peru chráněným územím. Biosférickou rezervaci Manu s jejím přírodním bohatstvím v současné době v peruánských nížinách doplňují chráněné oblasti Tambopata-Candamo a národní park Bahuaja-Sonene na hranicích s Bolívií. Přidáme-li k této ploše bolivijský národní park Maididi, který je na dohled hranic, pak dostaneme úctyhodné číslo. Je to dostačující?
Britský expert major Ian Grimwood, pověřený peruánskou vládou vymezením chráněných území, došel k závěru, že území zasluhující statut národního parku v Peru nejsou. Dal se však přemluvit Celestinem Kalinowským, aby s ním navštívil oblast kolem řeky Manu, a společně se poté zasloužili o její vyhlášení za národní park. Denní praxe však ukazuje, že vyhlašování sebevětších ploch deštného pralesa za chráněná území není řešením schopným odolat tlaku současné lidské civilizace. V deštných lesích Amazonie se denně vypálí na desítky kilometrů čtverečních lesa. To hladoví lidé hledají zdroje jídla pro své rodiny. Pak je tu tlak velkých těžebních společností hledajících zlato a ropu bez ohledu na přírodní hodnoty. Ostatně s neuznáváním přírodních hodnot, jde-li o peníze a pohodlí lidí, máme zkušenosti ze všech kontinentů. Jižní Amerika není bohužel výjimkou.
Ale snad není vše ztraceno. Příkladem je pomenší energický muž - Darwin. Řídil naši loď po řece Manu, provázel lesem a otevíral nám svět tropického deštného lesa, který viděl očima domorodce hledajícího strom, jehož latex jej bezpečně zbaví parazitů, ale i pohledem člověka znajícího ekosystém, uvědomujícího si souvislosti. Darwin Moscoso má pro Manu lepší budoucnost. Jako přísně řízenou rezervaci využívanou vědou a obklopenou porosty s uvážlivě těženým dřevem a programem zalesňování, jež přinese i v budoucnosti lidem práci a obživu. Tedy na místním bohatství založenou ekonomiku, doplněnou turistickým ruchem a možná i těžbou fosilních paliv a zlata, avšak legální, po níž nezůstávají jen hory hluchého kamení. Vzdělání přineslo Darwinovi poznání, že jen odstraněním bídy a hladu lidí žijících v peruánských horách a tropickém deštném lese, může být zachován svět přírodního bohatství na břehu řek Alto Madre de Dios a Manu pro další pokolení.
listopad 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group