ikoktejl

  • Vychází Koktejl 10/2018

    Říjnový Koktejl je na stáncích od 27. září.

Soutěže

Soutěže KoktejluKvíz, čtenáři na cestách, předplatitelská soutěž... Každý měsíc mají čtenáři Koktejlu možnost hrát o ceny v našich soutěžích. Výherce, pravidla i ceny najdete zde.

Archiv vydání

Archiv KoktejlKoktejl je na českém trhu již dvacet let a počet jeho vydání překročil číslo 250. Kompletní archiv našich čísel je vám právě k dispozici k podrobnému prostudování.

Aktuální číslo

Sto a více stran reportáží, cestopisů, rozhovorů a rad vám pravidelně přináší náš měsíčník, magazín Koktejl. 

BANGLADÉŠ, PLOVOUCÍ ZEMĚ

Záplavy, cyklony, hlad, chudoba, přelidnění a zkorumpovaná politika. Takové dojmy vzbudí v mnohých z nás jméno současné nejhustěji osídlené země světa. Bangladéš se stal téměř synonymem pro přírodní a civilizační katastrofy dnešní doby a málokdo se obtěžuje hledat na mapě stát, kde ze zahraničních návštěvníků převládají humanitární pracovníci. Pod slupkou všeho toho utrpení se ale nachází fascinující místo, tisíce let staré kultury, architektonické skvosty islámu, hinduismu i britských kolonizátorů, největší mangrovový les světa, ojedinělý vodní život a chudé, ale neuvěřitelně hrdé obyvatelstvo.


ZROZEN V CHAOSU A RUINÁCH

Bangladéš doslova znamená "země Bengálců" (nebo bengálsky mluvících obyvatel). Svému nacionalismu Bangladéšané vděčí za vznik samostatného státu. Zatímco Indie je babylonem národů a více než sedmi set jazyků, naprostou většinu obyvatel dnešního Bangladéše dokázal jejich jazyk - bengálština - sjednotit v boji za nezávislost. S tím ovšem původně vůbec nepočítali tvůrci jejich prvního svobodného domova - Pákistánu.

Na konci druhé světové války bylo jasné, že evropskému kolonialismu zvoní hrana a nezávislost Indie se stala nevyhnutelnou záležitostí. Muslimská menšina se však obávala, že samostatné Indii budou neomezeně vládnout hinduisté, a dožadovala se vlastního státu. A tak roku 1947 získaly nezávislost dvě země - Indie a Pákistán (ten byl tvořen západní a východní - bengálskou částí, které byly od sebe odděleny patnácti sty kilometry Indie). Následoval obrovský exodus provázený krvavými konflikty, kdy se hinduisté stěhovali do Indie a muslimové do Pákistánu.

Východnímu Pákistánu však nezávislost příliš dobrého nepřinesla. Salman Rushdie píše ve své knize nazvané Hanba: "Je dobře známo, že slovo Pákistán je akronym, který vymyslela v Anglii skupina muslimských intelektuálů: P jako Paňdžábci, A jako Afghánci, K jako Kašmířané, S jako Sindh a to TAN je tam prý místo Balúčistánu. Jistě vám neuniklo, že nikde není ani zmínky o Východním křídle, na Bangladéš místo ve jméně jednoduše nezbylo, a proto se nakonec dovtípil a od odpadlíků se odtrhl." Ve skutečnosti se na východní část opravdu jaksi zapomínalo. Přestože v Bengálsku žilo více lidí a pěstovala se tam většina tržních plodin, peníze zůstávaly na západě, kde sídlila vláda. Západní Pákistánci měli ke svým bengálským krajanům pramálo respektu a sám prezident považoval Bengálce za podřadnou rasu. Rozdělená země měla společné snad jediné - islám. Vládní prohlášení urdštiny, řeči, jíž ve východním Bengálsku téměř nikdo nemluví, za úřední jazyk bylo pro utlačované Bengálce poslední kapkou a následující rebelie odstartovaly jejich boj za nezávislost. Roku 1971 vpochodovala do východního Bengálska armáda ze západního Pákistánu, aby potlačila sílící povstání. Propukla krvavá občanská válka. Dobře vyzbrojená armáda ze západu neměla s místním obyvatelstvem slitování a vyhlazovala celé vesnice napalmem. Nakonec se do konfliktu vložila Indie a vojska západního Pákistánu se nečekané přesile vzdala. Tentýž rok byl vyhlášen nezávislý stát Bangladéš.

Bangladéš byl zrozen v chaosu a ruinách. Válka naprosto zničila ekonomiku nové země a ta se propadla do bídy, jakou za Britů nikdo nezažil. V politice vládla korupce a násilí; jen za prvních jedenáct let nezávislosti se na postu prezidenta vystřídalo sedm mužů, často s pomocí atentátů na své předchůdce. Přestože se za téměř třicet let Bangladéš dostal z nejhoršího, zůstává nejchudší zemí indického subkontinentu a bez zahraniční pomoci by jeho obyvatelé jen těžko přežívali.


MILIONY DHÁČANŮ

Stará čtvrť hlavního města Dháky je chaotické mraveniště úzkých ulic, chátrajících domů a neskutečné záplavy lidí valících se všemi směry. Po deváté hodině ranní se ve městě vytvoří zácpy aut, náklaďáků, autobusů, buvolích a koňských povozů, rikš a přetížených dvoukoláků. Mezi tím se ještě proplétají pouliční prodavači s buráky, cigaretami nebo nafukovacími balonky, toulaví psi, žebráci a pár dopravních policistů zoufale se snažících ukočírovat zmatený provoz. Občas do sebe dva, tři dopravní prostředky narazí, řidiči vyskočí, k pobavení okolostojícího davu čumilů se servou, a než k místu dorazí policie, jede se dál. Bez pohybu zůstávají pouze bezdomovci spící na krajích chodníků nebo v podchodech, od hlavy k patě zahaleni v děravých hadrech.


Mezi břehy řeky Buriganga pendluje bezpočet
dřevěných pramic, do nichž se vejde až dvanáct
pasažérů s veslařem či pořádný náklad.
I řeka Buriganga na jihu města žije od časného rána čilým dopravním ruchem. V přístavu se vykládají nákladní tankery, odplouvají přecpané osobní trajekty včetně mohutných Rocket, kolesových parníků směřujících do třicet hodin vzdáleného přístavu Khulna, a mezi oběma břehy pendluje bezpočet dřevěných pramic, do nichž se vejde až dvanáct pasažérů s veslařem.

Moderní část Dháky je téměř opakem starého města - široké bulváry, moderní výškové budovy, banky, ambasády, drahé hotely, restaurace a nákupní centra, kde si movitější Bangladéšané užívají klimatizovaného komfortu. Přestože nové čtvrti zabírají většinu rozlohy města, žije tady méně než pětina jeho obyvatelstva. Zbývající miliony přebývají ve staré Dháce a na chudých předměstích. Na okrajích také zůstávají noví přistěhovalci. Ti většinou přicházejí z chudého venkova a přispívají tak k neúměrnému nárůstu populace bangladéšské metropole. Ještě po získání nezávislosti v roce 1971 měla Dháka pouhý jeden milion obyvatel. Dodneška toto číslo vzrostlo na osm milionů a během příštích deseti let by se město mělo dostat mezi deset největších megalopolí světa.

Najít určité místo v Dháce se často stává zlým snem jak pro cizince, tak i pro neznalého místního. Dháčané totiž málokdy znají své město dál než za hranice své ulice a několika hlavních tříd. Orientace je navíc komplikována tím, že vedlejší ulice se zpravidla nazývají stejně jako hlavní třída, z níž vybíhají. Po setmění se situace stává takřka beznadějnou, protože pouliční osvětlení je spíše intimního charakteru, ve starších čtvrtích neexistuje vůbec. Když před desátou hodinou večer zhasnou a zavřou obchody a restaurace - hlavní zdroje světla, celé město se ponoří do černočerné tmy.


LASTUROVÉ NÁRAMKY

Ulice Šankaria Bazar je nejhustěji obydlená část Dháky a patří i k nejstarším. Muslimové ji nazývají ulicí hinduistů podle obyvatel zdejší menšinové komunity. V úzké uličce si mezi starobylými domy a hinduistickými svatyněmi připadám spíš jako někde ve Váránasí než v Bangladéši. Téměř všichni Šankariové se živí tradičními řemesly - výrobou náhrobků, bubnů, papírových draků a hlavně náramků z lastur. V malých, spoře osvětlených dílničkách se z mořských lastur nařežou asi centimetr široké kroužky a řemeslníci pak do nich pilníky a noži vyřezávají své ornamenty. Lasturové náramky jsou pro hinduisty symbolem štěstí a čistoty. Vdané ženy je podle zvyku nosí na obou zápěstích a rozbijí je, když manžel zemře. Dnes jsou oblíbené i mezi křesťankami a muslimkami. Řemeslníci v Dháce vyrábějí náramky po tři sta let, nyní však jejich umění pomalu zaniká. Lastury se totiž musí dovážet z Indie a Srí Lanky a kvůli nízkým dovozním kvótám nejsou vždy k dostání. Pro stále více žen jsou navíc tyto ozdoby příliš drahé a často sahají po levnějších plastikových napodobeninách. Především mladí výrobci náramků se proto často dávají na lukrativnější výrobu hudebních nástrojů, stříbrných šperků nebo náhrobků.


METROPOLE RIKŠŮ

Dháce se často přisuzuje statut hlavního města rikšů. V žádném městě na světě těchto trojkolých vozítek nejezdí tolik - přes tři sta padesát tisíc. A málokde jsou tak pestrobarevná. Aby v silné konkurenci jejich majitelé přilákali co nejvíce klientů, zdobí své rikši křiklavými obrázky filmových hrdinů, idylických krajinek z venkova, bengálských tygrů nebo obřích letadel, papírovými fáborky, zvonečky a rolničkami. Za prvotřídní výzdobu je třeba zaplatit asi čtvrtinu nákladů výroby celé rikši. Ty dnes dosahují téměř 8000 taka (asi 5000 Kč), což si většina jejich řidičů nemůže dovolit, a tak si je pouze pronajímají. Řidiči rikš se stávají hlavně mladí muži z chudších vrstev venkovských imigrantů, kteří se pak ve městě lopotí od rána do večera, aby splatili denní pronájem majiteli a ještě mohli uživit rodinu. Rikši dominují dopravě ve všech městech i na venkově. V přetíženém provozu a úzkých uličkách jsou totiž často jediným dopravním prostředkem, jenž je schopen někam včas dojet. Odhaduje se, že za dopravu rikšou se v celé zemi denně utratí dvakrát více než za vnitrostátní leteckou dopravu.


NEJDELŠÍ PLÁŽ SVĚTA

Přecpaný autobus mě vyplivl v chaotickém centru přímořského letoviska Cox's Bazar. Znavené cestující v mžiku obklopují dotěrní rikšové, rvou jim z rukou zavazadla a táhnou je ke svým pestrobarevným trojkolkám. Trvám na tom, že si hotel najdu sám, bez rikši. "Však ty se vrátíš," říká mi jeden, překvapivě anglicky. To sotva, myslím si a začínám obcházet vytipované hotely. V jedenáct večer, po dvou hodinách marného hledání ho rád potkávám na hlavní třídě. "Je turistická sezona," vysvětluje mladík, "takhle pozdě je všude plno. Já ale o něčem vím," spiklenecky na mě mrká a přidává otřepanou rikšáckou frázi: "Very good, very cheap!"

Za deset minut mě vysazuje v potemnělé uličce u bezejmenného hotýlku. Hned zpočátku je jasné, že ani good, ani cheap to rozhodně nebude, ale nemám na vybranou. Jednooký manažer mi nabízí poslední volný pokoj - špinavou špeluňku bez okna, s plesnivými zdmi, dřevěnou pryčnou potaženou jen prostěradlem (naposledy praným nejspíše minulou sezonu) a prostorem sotva na můj batoh. Dveře jsou neumně stlučeny z několika planěk a škvírami mezi nimi po mně pokukují zvědaví sousedé. Život zde umožňuje stropní ventilátor, zavěšený nebezpečně nízko nad zemí. Koupelna a záchody jsou v hale, a to doslova - sprcha je umístěna přímo v chodbě, takže pokud se někdo sprchuje (činí tak jen muži ve svém lungi, kusu barevné látky omotané kolem beder), musíte počkat, až vodu zastaví, když nechcete zmoknout. To vše za cenu, která by na severu zaplatila prostorný pokoj s klimatizací a vlastní koupelnou. "Přeji příjemný pobyt v Cox's Bazaru, pane," usmívá se manažer, když si do kapsy strká mých sto taka. Zní to jako parodie letáčku vládní turistické kanceláře.

Cox's Bazar je jediným turistickým letoviskem v Bangladéši. V zemi, kde polovina populace žije pod hranicí chudoby, není turistický ruch příliš zatěžovaným odvětvím. A tak všichni ti, kteří disponují finančními prostředky, většinou obyvatelé rozvíjející se střední třídy ze dvou největších měst Dháky a Čittagongu, jezdí na dovolenou sem na pobřeží Indického oceánu. Největším a zřejmě jediným lákadlem je zdejší písečná pláž. Sice příliš neoplývá čistotou a chybí jí romantické pozadí kokosových palem, zato drží primát coby nejdelší pláž světa. Po jihovýchodním pobřeží se bez přerušení táhne v délce 120 km.

Do devíti hodin ráno po bílém písku pendlují bosí muži a sbírají mušle, které tam zanechal odliv. Ze svého úlovku pak v nedalekých chýších sestavují náhrdelníky, náramky a jiné ozdoby. Na mělčinách chytají skupinky rybářů s dlouhými sítěmi drobné rybky. Pak se z hotelů vyvalí davy turistů. Samozřejmě bangladéšských, ty zahraniční spočítáte na prstech jedné ruky. Plavky tady neznají; muži se koupou v tričku a šortkách a ženy v barevných sárí nebo šalvár kamízech, dlouhých blůzách s pytlovitými kalhotami. Málokdo umí opravdu plavat, většinou si jen dětsky hrají ve vlnách s vodou do pasu. Když si jdu zaplavat jen tak v plavkách, hned se kolem mě tvoří dav zvědavců, někteří si mě i fotí. Taková situace je kvůli nízkému počtu zahraničních návštěvníků běžná v celé zemi, hlavně pak na venkově. Většina lidí nemá jakékoliv zábrany a dokáže na exotického cizince bez hnutí civět celé minuty. Po chvíli se začínám těšit na relativní soukromí své kobky za sto taka.

Když se večer kochám kýčovitým západem slunce nad oceánem, přisedá si ke mně mladý muž s obvyklou zásobou otázek - odkud, proč, jak dlouho apod. "You like Cox's Bazar?" ptá se nakonec. "Ne, nelíbí se mi tady, zítra jedu pryč," odpovídám upřímně. "Nejedeš," usmívá se mladík škodolibě, "zítra je hartal."


STÁVKY A BUDDHISTÉ

Hartal znamená v bengálštině stávku a pro cestovatele zvyklé plánovat si svůj itinerář na každý den dopředu může být hotovou pohromou. Nejedná se totiž o stávku evropského typu, kdy například nepracují jen učitelé nebo jen železnice. Při hartalu se v Bangladéši zastaví a zavře úplně všechno. Nejezdí autobusy, vlaky, soukromá auta a na půl dne ani rikšové, obchody, banky a úřady jsou zavřené a v ulicích pochodují demonstranti, vykřikující protivládní hesla. Stávku vyhlašuje opoziční politická strana na protest proti vládním rozhodnutím, která se jí nezamlouvají. Tentokrát jde o jmenování nových ministrů. Roztržky mezi přívrženci vlády a opozice často končí s několika mrtvými a desítkami či stovkami raněných. Někdy se čtyřiadvacetihodinová stávka protáhne na dva i tři dny. Při odhadovaných dvaceti až třiceti hartalech ročně není zruinovaná ekonomika země žádným překvapením.

Cox's Bazar leží nedaleko hranice s Barmou a kultura této buddhistické země značně ovlivnila celou zdejší oblast. Britové vystavěli město v 18. století jako útočiště pro kmen Arakanů, jehož území dobyli Barmánci. Od té doby začaly přes hranici proudit tisíce utečenců, především utlačovaných etnických menšin. Nejvíce se zde usadilo etnických Rohingyů asi 250 000, kteří v roce 1991 utekli před perzekucí militantní barmské vlády. OSN a bangladéšská vláda pro ně na východ od města zřídily provizorní utečenecké tábory. Přestože se Barma už před pěti lety zavázala přijmout Rohingye zpátky, mnoho z nich se v táborech usadilo natrvalo.

Vliv buddhismu importovaného z Barmy je na jihovýchodě patrný téměř na každém kroku. Na kopcích se tyčí štíhlé bílé stúpy, vystavěné většinou už Arakany před třemi sty lety. Téměř v každém městě pak stojí alespoň jeden khyang, buddhistický klášter postavený v barmském architektonickém stylu s jednoduchými dřevěnými střechami v několika vrstvách nad sebou. Přestože tady Barmánci zpravidla vykonávají podřadnější práce a jejich ženy se často stávají prostitutkami, působí tito lidé daleko klidnějším a spokojenějším dojmem než vznětliví muslimové.


PIRÁTSKÝ OSTROV

Ráno za odlivu je přístav v Cox's Bazaru jedno velké bahniště. Dřevěné molo končí po několika metrech a dál k lodím čekajícím na vodě se musí dojít asi po dvaceti úzkých pramicích spojených k sobě tak, že vytvářejí jakýsi chodník. Za přechod se platí a ti nejchudší se tedy raději brodí po kolena sahajícím bahnem. Velké dřevěné bárky s prohnutou palubou tady slouží jako převozy na sedm kilometrů vzdálený ostrov Maheškali. Dostávám se na loď mezi prvními, a tak se mohu pohodlně rozvalit na prázdné přídi, naivně doufaje, že v této poloze dojedu až na ostrov. Za hodinu a půl je plavidlo přecpané k prasknutí. Kapitán patrně usoudil, že víc pasažérů se sem už nevejde, a nahazuje v podpalubí motor. Výfuk je vyveden nahoru přímo doprostřed paluby a hustý černý kouř zamořuje záď, která je vyhrazena ženám. Přesunout se však není kam. Všichni sedí na zemi nebo na svých zavazadlech natěsnáni jeden vedle druhého. Za hodinu přirážíme k molu na ostrově a doposud klidné osazenstvo se jako stádo valí z lodi. Pak berou útokem čekající rikši a ty je rozvezou po celém ostrově.

Maheškali se už v 17. století stal oblíbeným terčem Portugalců a pirátů z kmene Moghů, kteří často pustošili pobřeží Bengálského zálivu. Mnoho Moghů se zde usadilo a s nimi přetrvává i romantika pirátského ostrova. V zálivu obklopeném palmovými háji kotví staré bárky a sampany, rybáři zápasí s těžkými sítěmi, na trhu ve městě se prodávají čerstvé i sušené ryby a ve vesnicích kouří moghské babičky krátké doutníky.

Maheškali je jedním z mála míst v Bangladéši, kde hinduisté a buddhisté svým počtem převládají nad muslimy. Ostrov totiž není nijak zvláště významný nebo bohatý, a tak jej vyznavači Alláha přenechali ostatním náboženským menšinám. Chloubou místních hinduistů se stal Adinath, ašram zasvěcený Šivovi, stojící v lesích na severu. Hlavní dominantou ostrova je pak buddhistická stúpa se sochami čtyř psů vystavěná uprchlíky z Barmy na zdejším nejvyšším kopci. Seshora lze přehlédnout skoro celý ostrov se zelenými pahorky, čtvercovými rýžovými a solnými poli i roztroušenými hliněnými domky.


NIČIVÉ VICHŘICE

Bangladéš, zvláště jeho jihovýchodní pobřeží, leží v nejnebezpečnější zóně pravidelně postihované cyklony. Ničivým vichřicím nestojí v plochém terénu nic v cestě a v přelidněné zemi pokaždé napáchají nepředstavitelné škody. Za nejhorší se stále považuje cyklon z roku 1970, při němž zahynulo téměř půl milionu lidí. Od té doby vláda systematicky buduje protibouřkové kryty. Jedná se zpravidla o pevné betonové budovy, které často slouží i jako školy nebo úřady. Když roku 1991 přišel další, daleko silnější cyklon, oběti na životech nebyly díky novým krytům a uměle zvýšeným břehům vyšší než před dvaceti lety, i když 150 000 mrtvých je stále hrozivé číslo.

Maheškali byl jednou z nejhůře postižených oblastí - z padesáti tisíc obyvatel ostrova prý zahynulo téměř patnáct tisíc lidí. Subril, třiadvacetiletý student bengálštiny, má ten den živě v paměti: "Celá moje rodina se s několika ostatními schovala do krytu - naší základní školy. Vítr však zvedl obrovské vlny a ty budovu zaplavily. Většina lidí se uvnitř utopila. Já uměl plavat, dostal jsem se ven, chytil se kmene palmy a nepustil se, dokud nebylo po všem. Z osmnácti členů naší rodiny jsme přežili tři."


KRÁLOVSTVÍ ČAJE

Až po dvou hodinách jízdy přecpaným vlakem mě kdosi ujišťuje, že opravdu jedeme do Sylhetu. Najít ten správný spoj není vůbec jednoduché. Veškeré nápisy, jízdní řády i jízdenky jsou psány nerozluštitelnou bengálštinou, anglicky umí málokdo a v uspěchaném zmatku vlakového nádraží vás apatický zřízenec nasměruje k nejbližšímu vagonu v dohledu. Oknům v oddílech sulobu, druhé třídy, chybějí praktické mříže, v Indii dnes používané ve všech vlacích. Když vlak zastaví ve stanici, lidé v honbě za volným místem lezou okny dovnitř. Ti s rodinou nejdříve strkají dovnitř své děti, jejichž úkolem je co nejrychleji zabrat sedadla uvolněná vystupujícími cestujícími, a pak se hbitě škrábou za nimi.

Po pěti hodinách se plochá monotónní krajina rýžových polí a palem začíná zvolna měnit. Vjíždíme do severovýchodního sylhetského kraje, jedné ze dvou kopcovitých oblastí Bangladéše, pokryté tropickými lesy, ananasovými a především čajovými plantážemi. Čaj je třetím největším zdrojem zahraničních příjmů (po textiliích a příjmech od Bangladéšanů pracujících na Blízkém východě a v Malajsii). Na více než 150 plantážích v Sylhetu, pokrývajících asi 40 000 hektarů půdy, se vypěstuje přes třicet milionů kilogramů čaje ročně.

Pěstování čaje zavedli v Sylhetu před sto padesáti lety Britové. Než by však pro práci vyškolili domorodé kmeny, žijící v sylhetských kopcích po staletí, přivezli si raději zapracované dělníky z indických čajových států Urísy, Biháru a Západního Bengálska. Dnes jsou proto téměř všichni pracovníci na plantážích potomky těchto hinduistů. Žijí v uzavřených komunitách a s minimálním kontaktem s muslimy. Každá kolonie má i svou školu, doktora a alespoň menší hinduistický chrám. Zdejší černý čaj nedosahuje vysoké kvality a zpravidla končí v levných směsích s různými druhy afrických čajů na trzích ve východní Evropě, Rusku a na Blízkém východě, kam jej dopraví lodě z čajových burz v Čittagongu.

Správní středisko oblasti, nesoucí stejné jméno Sylhet, se až na pár starých budov z koloniální éry nijak neliší od ostatních velkoměst Bangladéše - ulice ucpané cinkajícími rikšami, drobné obchůdky naskládané těsně vedle sebe a nepřehledné masy lidí. Zašel jsem si tady do kina. Filmy jsou oblíbenou zábavou a levným útěkem od reality pro místní, převážně muže. Za pouhých dvacet taka lze zhlédnout dva filmy za sebou - čínské kung-fu a americkou romantiku Romea a Julii. Po otevření hlavních dveří se dav lidí hrne dovnitř a skoro zatlačuje diváky vycházející z předešlého představení. Potemnělý sál připomíná spíše autobusové nádraží, kde i během promítání procházejí mezi lavicemi pokřikující prodavači s cigaretami a čajem, uniformovaný zřízenec s baterkou kontroluje lístky a občas někoho vyhodí a lidé přicházejí i odcházejí, kdy se jim zachce. Hustý dým stovek cigaret zamlžuje světlo promítačky. Když se na scéně objevuje Leonardo DiCaprio, diváci nadšeně jásají a tleskají. Pak spolu opět začínají živě konverzovat. Film totiž nemá titulky a jeho angličtině nikdo nerozumí, navíc není přes hluk generátoru nahrazujícího pravidelné výpadky proudu téměř nic slyšet. Asi třetina diváků opouští sál ještě před smrtí obou protagonistů. Nač se dívat, jak umírá zbožňovaný Leonardo?


ŽIVOT NA VODĚ

Řeky jsou v Bangladéši nejtypičtějším geografickým útvarem. Státem proudí do Bengálského zálivu tři mohutné veletoky - Ganga (zde přejmenovaná na Padmu), Brahmaputra (Džamuna) a Meghna - a stovky dalších rozdělují celý region do nepřehledné vodní sítě. Když v létě přijdou monzunové deště, rozvodněné řeky, především tři zmiňované, zaplaví až dvě třetiny rozlohy země. Většina celé oblasti leží jen několik metrů nad mořskou hladinou, postupující vodu tak nic nezastaví a není ani kam utéci. Proto se někdy Bangladéši říká "plovoucí země".

Pravidelné záplavy, jež si každý rok vyžádají stovky, někdy i tisíce obětí, mají paradoxně životodárný vliv na zemědělství, kterým se živí dvě třetiny obyvatel. Voda totiž na obdělávanou půdu naplavuje vysoce úrodné usazeniny, které obohacují vyčerpanou zem. Je však těžké zabraňovat škodám způsobeným záplavami. Například postavení hrází kolem břehů nejproblematičtějších řek, což se jeví jako nejschůdnější řešení, by mohlo zapříčinit kolaps mnoha zemědělců.

V zemi skrz naskrz propletené řekami, kanály, potoky a jezery se život na vodě za tisíciletí stal samozřejmou součástí existence Bengálců. Téměř každou vesnicí protéká alespoň malá říčka a snad každý malý kluk umí pádlovat. Bangladéš má přes 8000 km splavných vodních cest a v některých místech neexistuje ani jiná doprava než po vodě. Bangladéšské řeky křižuje na šedesát typů plavidel všech tvarů a velikostí. Většina z nich se staví stejným způsobem jako před staletími, převážně ze dřeva a některé i s plachtami. Nejvíce rozšířenými čluny jsou velké osobní kerai, patiky přepravující keramické nádoby, gasti, které uvezou až patnáct tun rýže, plovoucí hotely bazry, úzké podlouhlé barki ovládané jedním pádlem na zádi, gajany, do nichž se vejde až 330 lidí, nebo sapurie - loďky zaříkávačů hadů s místem pro tři lidi.


BURLACI NA VOLZE

Bažinaté nížiny na severu kolem městečka Sunamganž takřka neumožňují stavbu pevných silnic, a tak je řeka Surma jedinou komunikací spojující městečko s vesnicemi na jihu. Tisícihlavým davem se v sunamganžském přístavu proplétám k molu, odkud má jezdit člun do Dorópuru, města ležícího osm hodin cesty po proudu. Na otázku po místě mi dva muži ukazují doprostřed řeky. Můj člun právě odplul a další pojede až zítra. "No problem," utěšují mě chlapíci a z plných plic cosi řvou na vzdalující se plavidlo. To se po chvíli obrací a přiráží k molu. Přeskakuji na palubu a kormidelník hned motorem žene loď po proudu.

Většina pasažérů se tísní v podpalubí, kam nesvítí horké slunce, a tak si užívám prostoru a výhledu na nekryté horní palubě, pokryté bambusovými rohožemi. Cestou míjíme pracující rybáře, převozníky, nákladní tankery i malé plachetnice, které po proudu táhnou lanem muži na břehu - scéna jako z obrazu Burlaci na Volze. Na mělčinách se v kalné vodě koupou snědé děti s dobytkem, ženy v barevných sárí máchají prádlo a ždímají ho bušením o ploché kameny. Na březích obdělávají farmáři nekonečná rýžová pole a z řeky přečerpávají primitivními šlapacími čerpadly vodu na zavlažování. Přes hladinu čas od času přeskočí ryba zvaná šišu, tvarem a velikostí připomínající delfína.

Člun poměrně často staví v pobřežních vesničkách, kde zpravidla polovina cestujících vystoupí a přibližně stejný počet nastoupí i s objemnými zavazadly, řvoucími dětmi a někdy drůbeží našlapanou v bambusových klecích. Ve větších osadách se často konají trhy a své zboží trhovci chodí nabízet na proplouvající loďky. Malí kluci prodávající betel, cigarety nebo ovoce obvykle jezdí celou jednu zastávku na člunu a snaží se něco vnutit znuděným pasažérům.

Okolí Sunamganže pokrývají haory, mokřiny, v nichž hnízdí ptactvo táhnoucí za teplem až ze Sibiře. Především od ledna do března je tato oblast vyhlášeným rájem ornitologů. Na nevelké ploše se tady slétají hejna kachen, dravců, chřástalů, čejek, vodoušů, volavek a jiných opeřenců, aby zde v klidu přezimovali. Snažím se vyfotit nádhernou volavku, důstojně stojící v rákosí na mělčině. Než však vůbec stačím zaostřit, pták rozpíná křídla a lehce se vzduchem přenáší na protější břeh. Kormidelník zaregistroval mé zklamání a hbitě otáčí loď stejným směrem, abych to mohl zkusit znovu. Nikomu to zjevně nevadí. Na druhé straně se situace opakuje a honba za volavkou by mohla pokračovat donekonečna, a tak raději předstírám, že mě to už nebaví, abych nezdržoval plavbu.

Před šestou večer se stmívá a přistáváme v rybářské zátoce. Do Dorópuru už se prý kvůli tmě dnes nepojede. Já se ale do jedenácti hodin musím dostat na vlak do dvacet kilometrů vzdáleného Mohanganže, a teď ani nevím, kde jsem. Chybí tady i jinak všudypřítomné rikši, a tak mě rybáři směrují na pěšinku přes pole a palmové háje. V dáli bliká pár světel a odtamtud mě prý na nádraží určitě někdo odveze. Po dvou hodinách pochodu opuštěnou a komáry zamořenou krajinou přicházím k několika chatrčím. Smlouvám cenu na zbytek cesty s ospalým rikšou a ten hned šlape do pedálů. Za další hodinu mě vysazuje na špinavém vlakovém nádraží v Mohanganži. Se čtyřhodinovým zpožděním přijíždí nakonec vlak - rozhrkaná lokálka bez dveří, oken a sedadel. Sedám si na svůj batoh mezi ostatní cestující. Když dobytčák začíná nabírat rychlost, do vagonu proudí studený noční vzduch. Letos zažívá severní Bangladéš neobvykle chladnou zimu kvůli studeným proudům z Himálaje. I když teplota nikdy neklesne pod nulu, několik chudých lidí bez domova už zemřelo chladem. Muži kolem mě se halí do dek a šátků. Boty vlastním asi jen já, ostatní chodí bosi nebo v gumových vietnamkách. Po chvíli pár zoufalců uprostřed vagonu rozdělává oheň. Prochladlí cestující tupě zírají do plamenů, někdo začíná zpívat a podivný vlak dál supí studenou nocí.


KLENOT HINDUISTŮ

Sedím na střeše rozhrkaného autobusu uhánějícího úzkou a děravou silnicí a křečovitě se držím pytlů s rýží přivázaných ke kovové konstrukci. Ostatních asi třicet mých spolucestujících vypadá mnohem klidněji, jen občas sehnou hlavu před nízko rostoucími větvemi nebo elektrickými dráty. Dole vevnitř je našlapáno dalších alespoň osmdesát lidí. Řidič přesto nepolevuje ve své šílené rychlosti, předjíždí v nepřehledných zatáčkách a cyklisty nebo vozy bez motoru úplně ignoruje. Jeho pomocník, visící napůl z bočních dveří, ho v hustém provozu na silnici naviguje boucháním do boku vozidla a křičí na vozy, které nechtějí uhnout. Není divu, že Bangladéš má největší nehodovost na světě. Když někde dojde k vážnější nehodě, řidič, pokud přežije, prý vždy z místa havárie uteče, jinak by ho rozzuřený dav cestujících ubil k smrti, jak dokládají četné zprávy z tisku.

Po hodině bláznivé jízdy vystupuji v malé vesničce na břehu napůl vyschlé řeky. Odtud se vydávám přes vodu pěšinou táhnoucí se slunečnicovými poli. Na konci uprostřed polí stojí bezpochyby nejkrásnější, chtělo by se říci bohem zapomenutá hinduistická stavba v Bangladéši - Kantanagarský chrám. V komplexu se zrovna koná púdža - náboženská ceremonie, na kterou se sem schází většina hinduistů z okolních vesnic i okresního města Dinádžpuru.

Chrám nechal roku 1752 postavit Pran Nath, mahárádža z Dinádžpuru, původně s devíti dvoupatrovými věžemi. Při katastrofálním zemětřesení o síle 8,7 stupňů Richterovy stupnice před sto lety však bylo všech devět věží zničeno a nikdo už je znovu nepostavil. Chrám je přesto zcela ojedinělou stavbou, především díky povrchové terakotové výzdobě. Každý kousek červenohnědých cihlových zdí je pokryt detailně vypracovanými reliéfy. Barvité scény zobrazují divoké válečné bitvy z hinduistických eposů, zápasy démonů a zvířat, milostné výjevy (diskrétně umístěné v tmavých rozích), hrající si děti, slavnosti s opilými tanečníky, prosté vesničany pracující na poli i rozmařilý život králů. Je až s podivem, že muslimští vládci nechali chrám s takovými islámem zavrhovanými obrazy stát. Snad za to stavba vděčí své izolaci v odlehlé venkovské krajině.

Pár kilometrů odtud leží indická hranice. Odjíždím do Indie o pár dnů dříve, než jsem původně plánoval. Chci se tak vyhnout dalšímu ohlášenému hartalu, stávce, která se nakonec protáhne na tři dny, zanechá po sobě pět mrtvých a přes šest set raněných, a opět tak prohloubí propast, která stále dělí přelidněný Bangladéš od civilizovaného světa.




BANGLADÉŠ

Stát v jižní Asii u Bengálského zálivu Indického oceánu. Oficiální název Lidová republika Bangladéš. Hlavní město Dháka. Celková rozloha 147 570 km2. Počet obyvatel dosáhl již 127 567 002. Úředním jazykem je bengálština. Dalšími jazyky je angličtina, hindština, urdština. Měnou je 1 taka. Převážná část obyvatel se hlásí k islámu. Od svého vzniku je Bangladéš zmítán nestabilitou a vojenskými převraty.

You have no rights to post comments

Naši partneři

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group