ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZA VŠECHNO MUŽE VODA

Nad povodím Woito v jižní Etiopii se rozednívá. V dálce se ozve první kohout a postupně se přidávají další. Mexická vlna kohoutího kokrhání proletí nad všemi tsamajskými chýšemi od obzoru k obzoru. Béziho to probudí. Přetáhne přes sebe svoji přikrývku, ale přesto pořád cítí chlad. Mžourá na hvězdy, které na obloze za jeho chatrčí už začínají blednout. Přemýšlí. Teď se mu vyrazit k napajedlu se stádem rozhodně nechce. Zavře oči a zase je otevře. Už to má. Natáhne ruku a vzbudí svého šestiletého syna. Bulu kňourá a pofňukává - nechce se rozloučit s přetrženým snem. Potom se pomalu posadí a poslouchá ležícího tátu. Ten mu dlouze vysvětluje, kudy dnes stádo požene, kdy bude u napajedla a kde se tam sejdou. Konec instrukcí. Bulu otevře pusu od ucha k uchu a dlouze zívá. O začátku dne měl rozhodně jiné představy. Potom se zvedne a začne vyhánět stádo z ohrady. Bézi se zavřenýma očima poslouchá, jestli je všechno v pořádku. Před sebou má ještě nejmíň hodinu spánku.


Podle historických údajů sestoupili všichni Tsamajové do oblasti kolem řeky Woito (tsamajsky Dulaiko) až na začátku tohoto století. Přesněji řečeno, tehdy splynuli v jednu skupinu. Do té doby jich část žila na okolních, přes kilometr vysokých horách a část v nížině. Obě skupiny se vzájemně doplňovaly. V nížině Tsamajové pásli dobytek, na kopcích se dařilo zemědělství - hlavně pěstování obilí. Degradace půdy a rozsáhlá eroze tam ale před sedmdesáti lety zemědělství definitivně pohřbily, a tak se zemědělci postupně přestěhovali dolů. Ještě v 50. letech se daly v horách rozeznat zbytky zemědělských teras.

Skutečnost, že část kmene už v nížině žila, Tsamajům pomohla při přizpůsobování se novým podmínkám. Příchod do krajiny s jinými teplotními poměry a jinými rostlinami vyžadoval od všech nový životní styl, kterému by se nemuseli naučit. V jejich případě však už naštěstí část kmene tímto stylem žila.

Najednou se nejdůležitějším prvkem pro jejich přežití stalo období dešťů. Pokud mezi dubnem a červnem na horách vydatně zaprší, je všechno v pořádku. Voda steče dolů, zaplní koryta občasných toků a vytvoří mělká jezera. Tsamajové kolem nich rozorávají půdu, anebo vodu v té na první pohled úplné rovině rozvádějí systémem mělkých kanálů. Na obdělaných polích sejí převážně kukuřici a mašilu - druh prosa. Na první pohled to vypadá, že to nemá chybu. Jednu ale ano. Takový druh zemědělství je ideální pro množení komárů. Komáři přenášejí malárii - nemoc, kterou Tsamajové kdysi vůbec neznali.

PRVNÍ SETKÁNÍ

Vzdáleně připomínají Tsamajové turisty opěvovaný kmen Masajů z nekonečných rovin mezi Tanzanií a Keňou. U Masajů se na jejich věhlasu podepsaly skutečnosti, že žijí v turisticky atraktivní krajině donedávna plné zvířat a že mají svou hrdost - nepouštějí si okolní svět do své chýše. Tsamajové jsou jiní. Nikdy se o nich nepsalo jako o africké senzaci a okolní svět je příliš nebral na vědomí. Oni jej taky ne. Vlivům západní civilizace se zatím nebrání. Na druhou stranu, ta si sem, skoro 700 kilometrů na jih od Addis Abeby, hledá cestu pomalu a těžce. Jejími projevy zatím jsou - silnice vedoucí přes tsamajské území, na které se několikrát za den mihne náklaďák, škola s amharskými učiteli, kam moc dětí nedochází, a hlavně navrtané vodní prameny staré pět let. Na první pohled dostávají víc, než je jim bráno. Zatím.

Počet Tsamajů se dnes odhaduje asi na 6000. Vysocí, většinou štíhlí, dlouhé prsty, dlouhé ruce a dlouhé nohy. Muži si splétají vlasy do cůpků, ženy si účesy tvarují pomocí másla a červené hlinky. Všichni voní charakteristickým pasteveckým parfémem. Hlavní ingredience: pot, žluklý tuk z vlasů, vůně kravského mléka a dým z ohnišť. Základ oblečení u mužů většinou tvoří kolem boků omotaný kus látky, červená barva převažuje. Ženy chodí v kožené sukni k'abo a momentálně je v módě černé tričko. Kdysi místo něj nenosily nic, nebo si oblékly kurbabo - horní díl z kůže, zdobený mušlemi zavinutců. Dnes je mu černé tričko vážnou konkurencí.

Nejdůležitější součástí mužské garderoby není žádný kus oděvu, ale židlička. Malá židlička - sedátko (kere), které umožňuje typický posez pastevců v prašné krajině. Je osobním majetkem každého muže. Vlastnoručně vyrobená a majitelovým nožem neustále dotvářená při dlouhých chvílích hlídání dobytka. Není co povídat? Nevadí, zbývá nůž a židlička. Nudíš se? Proč? Máš nůž a židličku. Nemáš co na práci? A co si tak vyřezat další židličku do zásoby?

BEZ HODINEK A KALENDÁŘE

Dny v týdnu tady nejsou důležité. Stačí vědět, kdy je trh ve 20 km vzdáleném Key Aferu (čtvrtek) a kdy je trh u policejní stanice vzdálené 30 km na druhé straně (sobota). To je taky den, kdy tudy dopoledne projede autobus z Jinky a jednotlivé týdny oddělí. Dva nejdůležitější dny. Všechny ostatní se na pohled zdají tak stejné, jako by byly naklonované. Klid a klid a čekání na období dešťů.

Rozsah denní činnosti určí výška slunce nad obzorem. Ráno do devíti to vypadá na normální teplý letní den a všichni vyvíjejí aktivitu, ale stačí hodina, a už je zbytečné kamkoliv chodit, cokoliv začínat. Krajinu sežehne vedro. Za další hodinu už kulatý vrah definitivně vítězí. Život se zastaví, jako když se Šípková Růženka v pohádce píchne o trn.

Půl deváté dopoledne. Bulu přihnal stádo podle otcových instrukcí k pumpě. Bez hodinek se orientuje stejně jako ostatní. Stačí mrknout, jak vysoko je slunce, a je to. Vyspaný Bézi už na něj čeká a Bulu je propuštěn. Dnes už si stádo ohlídá sám. Bulu se pozdraví s mámou Arle a upaluje domů.

Pumpa je tsamajskou návsí pro celou oblast Luka. Tady se po celý den protínají siločáry veškerého života kmene. Arle je na nohou, stejně jako Bulu, od časného rána. Je žena, Tsamajka, a tím je určeno vše. Slovem vše se rozumí hlavně starost o dostatek vody. Za každých okolností. Rodina chce pít a bude pít. Je její povinností, aby nebyla žízeň.

Bézi má štěstí a možná mu to ani nedochází. Arle je pracovitá introvertka. Nemá ráda moc lidí pohromadě, a proto vstává ještě za tmy a vyráží ke studni. S dvacetilitrovým kanystrem na zádech musí cestu vykonat minimálně dvakrát. To znamená dvacet minut tam, dvacet minut zpět a minimálně dvacet minut boj o vodu přímo u studny. Dvě hodiny pracovního času denně, když se daří. Při prvním kole to jde jako po másle. Nikde nikdo. Napumpuje vodu a odchází. Druhé kolo je dramatičtější. Okolí pumpy je už obsypáno ženami. Umělohmotné kanystry, vaky z kozí kůže, tykve - vše připraveno k naplnění. Pumpa je obehnaná dřevěnou ohradou, kolem pobíhají stáda dobytka a muži je postupně pouštějí ke korytu vedoucímu od studny. Není šance, aby někdo předběhl. Všichni si pořadí úzkostlivě hlídají. To v ohradě se dějí jiné věci. Arle si nadává, že nevstala ještě dřív. Před ní se u samotné pumpy mačká nejméně dvacet žen. Dvě točí klikou pumpy a ostatní se snaží nabrat vytékající vodu do misek a přelít ji do kanystrů a tykví. Čím víc žen pohromadě, tím větší hádky. Pokaždé se najde některá, která by si ráda nepozorovaně nabrala vodu a odešla bez pumpování. Adrenalin stoupá, hašteření přechází v pošťuchování. Když křik a tahanice přesáhnou určitou mez, skočí do ohrady některý z mužů dohlížejících na dobytek a snaží se zjednat pořádek. Švihnutí prutem stačí, ale debaty tlumeně pokračují. Pořád dokola.

Arle přeleze zpátky ohradu a postaví na zem plný kanystr. Nabere si malou misku vody, ve které se v pohodě celá umyje. Ještě se rozhlédne, jestli tu není Bulu, aby ho umyla také. Ten už ale dávno rozpoznal nebezpečí a zmizel. Vždyť ho táta tady myl včera a jak to bylo nepříjemné. Stejná chyba se dvakrát neopakuje.

Jeho starší sestra Oito, asi desetiletá, pro vodu nemusí. Arle ji obstará sama, na rozdíl od svých vrstevnic, kterým dcery pomáhají. Za to musí Oito už od rána drtit kukuřici na mouku. Její malá postava sice nemůže vydat tolik síly, kolik by bylo optimální, ale Arle je nekompromisní. Dokud neřekne dost, odpočinek neexistuje. Kolem jedenácti je Oito propuštěna. Chvíli si hraje u chýše s bratrem, ale za pár okamžiků už zalezlí před sluncem oba spí na tátově posteli.

Je poledne. Bézi nechápavě přihlíží našim přípravám vyrazit do okolí.

"Vy chcete teď někam jít? Slunce vás zabije..."

Čtyři hodiny odpoledne, Šípková Růženka se probouzí, do zítřejšího dopoledne bude příjemně.

BÍLÝ TSAMAJ

Může se na to doma připravit čtením knih, nechat si o tom vyprávět, ale když poprvé leží na dobytčí kůži v tsamajské chýši, cítí, že je všechno jinak. Dívá se nad sebe, kde má pán domu pod stropem zavěšený samopal, svátečnější oblečení a boty. Jeho žena tam schovává prázdné tykve. Venku propuká poledne. Bílý Tsamaj vnímá teplo, které sálá ze střechy nad ním. Pořád má pocit, že by se něco mohlo dělat. Hlava se obtížně vyrovnává s totální nečinností. Tam, odkud přišel, je nicnedělání podezřelé. Další dny jsou úplně stejné. Uběhne týden. Přes poledne je pořád to samé teplo a bílý Tsamaj pomalu kapituluje. Zjišťuje, že ho chuť angažovat se v tyto hodiny pomalu opouští. Sleduje, jak se všichni kolem vedru přes poledne úzkostlivě vyhýbají. Bílý Tsamaj se naučí jako oni přemýšlet a čekat. Probírá věci z minulosti. Zkouší si všímat detailu a prožívat jej. Pocit marnosti z ubíhajícího času se rozplývá. Už mu nevadí, že kolem něj nikdo nespěchá. Bílý Tsamaj má najednou dojem, že zmoudřel. Nebo si to namlouvá? Bílý Tsamaj nechápe, jak je to možné, ale musí si přiznat, že jej každý večer fascinuje pozorování, jak se do vysokého kurníku dobývají slepice. Pokaždé je to stejné divadlo. Kvočna na kurník v pohodě vylétne, ale kuřata mají problémy. Zkoušejí to znovu a znovu. Někdy to trvá i hodinu, než jsou konečně všichni pohromadě. Uběhne další týden. Jednoho dne ráno se bílý Tsamaj při probuzení přistihne, že se těší na večerní slepičí rituál.

BÉZI ŠALO

Je mu kolem třiceti let. Bydlí v oblasti, které Tsamajové říkají Luka, a s největší pravděpodobností tady i zemře. Ženatý, manželka Arle, syn Bulu a dvě dcery Oito a Míša. Z jeho šesti sourozenců je v oblasti nejznámější jeho bratr Šalo Lajbo. Ten se stal prvním tsamajským policistou. Bézi má zatím jednu ženu, i když je už ženatý dvakrát. Když se oženil poprvé a přivedl si novomanželku do své chýše, tak prý o týden později přišel její otec a dceru si odvedl. Prý už byla provdaná za jiného. Šest krav a dvě kila medu, které za ni Bézi rodině věnoval, mu dodnes nevrátili.

"To jsi předtím opravdu nevěděl, že je už vdaná?"

"Ne," odpoví rychle a dává najevo, že by se o svatbě nejraději nebavil. Užil si dost posměšků od ostatních. "Ona byla moc hezká a já ji mám pořád moc rád." Po chvilce ještě dodá: "No a co? Teď mám Arle, tři děti, a dál se uvidí..."

"Typická mužská práce je hlídání dobytka, typicky ženská starost o vodu. Jaké jsou další rozdíly?"

"Od mužů se především žádá postavit dům. Rodina musí někde bydlet. Muž musí zajistit její ochranu. Taky orání je mužská práce. Ženy se zase starají o děti, o jídlo, o vodu. Nosí náklady. Nošení je ženská práce. Pro muže je potupa, když něco nese."

"Vždycky?"

"Ano."

"Jak se Tsamajové dívají na sex před svatbou?"

"Není to nic zakázaného - když dívka souhlasí. U nás je normální, že dívka vyzve muže, který se jí líbí. Dobře ví, že když to neudělá ona, předběhne ji kamarádka."

"Co když potom otěhotní?"

"Pokud není vdaná, porodí v buši a dítě tam nechá. Nebo se 'pachatel' přizná a vezme si ji. Taky ji můžou provdat do sousední vesnice a dítě se ještě před porodem zabije rozmáčknutím hlavičky."

"Jsou tady obvyklé sňatky mezi příslušníky jiných kmenů?"

"Od kmene Gawada se k nám ženy vdávají často. Opačně se to moc nedělá. Taky si bereme ženy od Bana, ale naopak to nejde, protože se říká, že když si Bana vezme Tsamajku, tak mu nikdy neporodí dítě. S Konso jsme nepřátelé, tam nějaké svazky nepřipadají v úvahu."

"Tsamajské chýše se navzájem od sebe prakticky neliší."

"Proč by se měly lišit? Vždycky jsme je stavěli stejně. Část slouží jako ložnice - je tu větší postel, na druhé straně je skladiště - nože, sekyrky, lopata, tykve, umělohmotné nádoby, kameny na mletí mouky. Pod střechou jsou zastrčeny dřevěné lžičky, zevěšeny další tykve, oblečení a boty. Největší cennosti - slavnostní oblečení, fotografie, peníze, náboje, cukr a sůl - se většinou ukládají do zamykatelné bedny. Klíč nosí u sebe muž, obyčejně na krku, ale třeba já ho mám přivázaný ke své židličce."

"Čím se Tsamajové liší od okolních kmenů?"

"U sousedů, například u kmene Bana, existuje zvyk, kdy před svatbou ženich skáče po hřbetech seřazených krav a nesmí upadnout. Nevěstina strana ho bedlivě sleduje. Lidé z Bana jsou ale zemědělci. My jsme pastevci a žádný pastevec by nemohl skákat krávě po hřbetě. To je tabu. Kráva je naše bohatství."

"Konso - nepřátelský kmen, proč jsou podle Tsamajů tak špatní?"

"Jsou jiní. Jsou usedlí. My ne. Ke Konso je po silnicích snazší přístup. Oni jsou bohatší, mocnější a taky mají více zbraní. Už když jsem byl malý, tak mi říkali, že Konso jsou naši nepřátelé. Že nás zabíjejí. I můj otec říká, že Konso byli vždycky nepřátelé. Nevím, kde se to vzalo, jsou prostě pro nás nebezpeční."

"Proto má každý Tsamaj samopal?"

"V první řadě jde o vážnost. Muž má a musí mít zbraň. Potom jde o obranu. Nejen proti mužům z Konso, ale proti dravé zvěři, proti lupičům. Musím chránit svoji rodinu a svoje území. Je to pořád stejné - otec chodil všude s oštěpem, já všude nosím samopal."

"Kolik jsi za něj zaplatil?"

"Teď ho není problém sehnat za čtyři krávy. Já ho kdysi dávno koupil za deset."

"A kolik utržíš za krávu?"

"Asi 400 birrů (přibližně 1600 Kč - pozn. aut.), když vypadá dobře."

"Při svatebním obřadu je to jasné - za nevěstu musíš platit. Jaké to ale je, když v rodině někdo zemře?"

"Důležitá je příprava mrtvého k obřadu. Zabijí se dvě kozy a tělo se zepředu a zezadu zašije do jejich kůže tak, že mu koukají jen oči. Do hrobu se mrtvý ukládá skrčený s rukama u spánku. Věci mrtvého se s ním nepohřbívají. Zasypaný hrob se označí kameny a obřad je u konce. V případě, že byl úrodný rok, se později svolá rodina a přátelé ještě jednou. Zabije se kráva, pije se, střílí se ze samopalů. Na závěr se hrob ještě jednou částečně otevře a mrtvý se přikryje kravskou kůží. Všichni účastníci si na pohřbu sundávají ozdoby a nasazují si je až na konci zármutku. Ovšem nejbližší příbuzní drží smutek až tři roky."

"A dědictví?"

"Všechno zdědí nejstarší syn. Když není, tak mladší bratr otce."

"Jak rozhodujete o věcech, které se dotýkají všech?"

"My nemáme žádný stálý sněm. Jen dál na jihu žije šaman a na něho se obracíme, když se modlíme kvůli neúrodě, suchu nebo nemocnému dobytku. Přinášíme mu oběti - podřezané slepice, ovce... Na ostatní problémy je tu občasný sněm a toho se zúčastňují tátové rodin."

"Soudíte chycené zloděje?"

"Ty bychom sice měli předávat policii, ale raději to vyřídíme sami. Zloděj je veřejně zbičován a potom musí jako pokutu zaplatit krávu. Kráva se zabije a slaví se. Odhalená nevěra se trestá stejně."

"Nikde jsme si nevšimli, že by se někdo z Tsamajů modlil. Věříte v nějakého boha?"

"Náš bůh se jmenuje Wako. Na všechno dohlíží. Řídí všechny věci kolem nás. Kdyby Wako nechtěl, tak se spolu nikdy nesetkáme. Kromě Waka jsou tu s námi pořád duše předků. Neustále sledují, ukryté ve stromech, v kamenech."

"Myslíš si, že Wako skutečně existuje?"

"A jak to mám vědět?"

UCTÍVAČI MĚSÍCE

Odpoledne. Slunce to vzdává. Vyhrneme se z chýše. Bézi oddělí od stáda námi koupenou ovci a předvede to, co dělá pastevce pastevcem. Umí zabíjet. Zabíjí tak, jak se to naučil od otce, a ten od svého otce... Rychle a bez sentimentu. Položí ovci na záda a co nejdál jí natáhne přední a zadní nohy. Ty zadní přišlápne, přední podrží rukou a ovce je najednou úplně bezmocná. Bézi vezme nůž a rychle jí probodne srdce. To, co na okolních tržnicích dělají minimálně dva lidé, musí umět správný pastevec sám. Vlastní stahování kůže se promění v koncert pro tři páry rukou a tři nože. Celá operace netrvá ani dvacet minut, a ovce je rozložena. Kůže, vnitřnosti a maso připravené na pečení.


Každý pastevec dokáže rychle a bez pomoci zabít ovci. Stahování kůže je pak koncertem pro tři páry rukou a tři nože. Celá operace netrvá ani dvacet minut, a ovce je rozložena - kůže, vnitřnosti a maso připravené na pečení.

Arle se prodere mezi muže k rozporcované ovci a lehá si na břicho. Bézi jí pomalu pokládá ještě teplé ovčí vnitřnosti na záda. Za chvíli se Arle obrátí a Bézi jí vnitřnosti přiloží na obličej. Starý zvyk - ochrana proti nemocem. "Ještě druhou ovci?" ptá se Bézi a po očku nás sleduje. "Nebo ji zabijeme až zítra?" zkouší to, přestože před třemi dny slíbil, že když my koupíme na oslavu jednu ovci, on dodá druhou. Ovšem kdybychom teď náhodou nechtěli... "Samozřejmě, že i tu druhou!" Kdoví, co bude zítra. Oito a Bulu ji společně přitáhnou ze stáda. Střeva teď putují na obličej malého Bulu. Řve a řve, ale prevence je prevence. Přihlížejí první hosté.

Část z nich se věnuje opékání masa, část připravuje tabuli. Na zorané pole položí obdélník z natrhaných zelených větví. Tady bude stůl. Jeden pro muže a druhý pro ženy. V čele má místo nejstarší z přítomných - Béziho otec Laiko Bézi. Dál od čela osazenstvo neustále mládne. Všichni posedávají na svých židličkách, připravení k jídlu. Proběhnou slavnostní projevy. Laiko Bézi se rozpovídá o tom, jak jsme se sešli, že to Wako věděl a chtěl a že teď budeme společně jíst, pít, oslavovat a že to bude hezké. Pavel za nás odpoví ve stylu: líbila se nám vaše zem, vaše chýše, vaše stáda, vaše děti, vaše ženy (je důležité toho vyjmenovat co nejvíc), a podtrhne, že by se lidé měli více setkávat a jak je důležité, že jsme se setkali právě my. Potlesk. Konec oficialitám. V dřevěných miskách se nese opečené maso. Občas napůl syrové, ale je o něj "rvačka". Každý z hodujících vytáhne svůj nůž a šmátrá s ním po jídle. Bylo by to bez problémů, kdyby nebyla tma. Je slyšet jen mlaskání. Opravdu se ještě nikdo neřízl? K nejstarším dorazí gurmánská specialita. Svítíme baterkou na opečený žaludek naplněný krví. Jeden z nich se do něj zahryzne. Vystříkne proud krve - kmet se mění v upíra. Kaboní se. Nedopečené! Zašít, dopéct! Mladí kmitají.

Vtom si někdo všimne vycházejícího měsíce. Žlutá koule pomalu stoupá nad modrý hřeben hor na obzoru. Laiko Bézi přeruší hodování a vztáhne k němu pravou ruku. Všechno zmlkne a on začne do ticha přednášet slova modlitby. Ostatní opakují. Tempo se zrychluje, věty jsou stále kratší. Nerozumíme ani slovo. Pouze občas rozluštíme "Wako, Wako." Závěr - Béziho otec zasyčí ...ssssss ...ssssss. Všichni opakují. Sssss, sssss. Ticho. V tom jediném okamžiku to vypadá, jako by Wako skutečně na chvíli přišel mezi nás a všechno kolem zkamenělo úctou.

V malých konzervách od paštik začíná kolovat pálenka - katikala. Chutná trochu po bramborách. Jídlo definitivně zmizí. Dvě ovce na dvacet pět lidí je málo. Ženy od vedlejšího stolu začínají zpívat a muži se po chvíli váhání přesunují k nim.

Za Béziho chýší se hromadí mládež z okolí a začíná tančit. Jen tak, pro radost. Radost z právě skončeného dne, z toho, že u Béziho je hostina, že tak neskutečně svítí měsíc. Nejdříve se do rytmu udávaného tleskáním předvádějí pouze kluci, ale pak se postupně uvnitř kruhu začínají osmělovat dívky. Tanečníka si dívka vybere tak, že před něj předstoupí. Poctěný, pokud s nabídkou souhlasí, vyskočí proti ní. Uvnitř kruhu společně s ostatními dvojicemi poskakuje před dívkou a brání jí v pohybu. Ona kolem něj proplouvá, uskakuje jako toreador s muletou a snaží se jej obejít. Všechno je zarámováno tleskáním a zpěvem. Někdy v kruhu skáčou jen kluci, při klidnějším rytmu se zase tanečníci pouze drží za ramena. Dívky zpěv okořeňují pískáním na umělohmotné píšťalky a troubením na trumpetky. Měsíc osvětluje taneční parket, z udusané půdy se vznášejí mračna prachu. Počet tanečníků se z ničeho nic blíží k šedesátce. Neskutečný mumraj tmavých siluet. Zábava skončí videoklipovým střihem. Nejmenovaný vůdce mladíků ji po třech hodinách úplně nečekaně rozpouští s argumentem, že si už zatančili dost... "Jo," žertuje, "to kdybyste zabili krávu..., to by se to tančilo, ale takhle, ...jdeme spát." Stejně jako u nás po skončení diskotéky, i tady se vytvoří debatující hloučky. Najednou se nikomu nechce domů. Přibývající čas je ale pomalu rozpouští ve tmě.

Před Béziho chatrčí postává a posedává nejbližší rodina a dopíjí katikalu. Patnáct lidí. Domů to mají pět hodin pěšky, a tak se rozhodují spát tady. Rozesmátý Bézi posílá Buluho nekompromisně do postele. Za chvíli ho jde ještě zkontrolovat. Je jasné, kdo půjde ráno se stádem.




Článek je jednou kapitolou z knihy "Čas je dar Afriky" Hynka Adámka a Pavla Mikeše
prosinec 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group