ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VÁLKA VYPUKNE O PŘESTÁVCE

 

valkaNAPSAL RADEK JOHN

Až vám budou politici říkat něco jiného než tahle reportáž, vězte, že to jsou ti lidé, kteří se sejdou, nejraději někde na území cizího státu, jen když není zaminované, pojedí třeba langusty a po dobrém jídle i pití vyloudí pro fotografy optimistické úsměvy na tváři, aby byli voli či, prahnoucími po dobrých zprávách, znovu zvoleni.

l l l Letadlo z vojenského letiště Kbely startuje v sedm ráno. Půldruhá hodina letu stačí, abychom se propadli z civilizace do apokalypsy. Na letišti v Banja Luce přestupujeme do vojenského autobusu s výrazným nápisem IFOR, který nás má odvézt na velitelství českého praporu v obci Donja Ljubija na území bývalé Bosny, kontrolovaném dnes Srby. Řidič má přes opěradlo sedadla přehozenou neprůstřelnou vestu a za sedadlem nabitý samopal.

Abychom splynuli s okolím, už v Praze jsme si oblékli armádní maskovací uniformy. Stačí pár minut jízdy a najednou domy bez střech, temná okna bez rámů, ohořelé zdi, stopy po střelách ze samopalů, kulometů, minometů. Kilometry a kilometry pusté krajiny. Políčka zahnědlá několik let starou kukuřicí, kterou už neměl kdo sklidit. Takhle by vypadal konec civilizace, kdyby jaderné zbraně vyhubily lidstvo a příroda by zvolna dobývala lidská obydlí. Okny některých domů bez střech a bez stropů už je vidět křoví, bujně rostoucí tam uvnitř. A pak zase pár domů docela nedotčených. Z komínů se kouří, muži před staveními přestávají štípat haldy dřeva do zásoby na zimu a pokukují po našem vojenském autobusu. A znovu pás vypálených domů. Komíny bez smyslu vztyčené k obloze. Veranda, na které se jistě tak krásně žilo. Dnes jen prostřílené zábradlí. Zmoklá, zplesnivělá veteš rozházená kolem jednoho z domů. Ohořelé auto, kterým majitel nestačil vyjet z garáže v přízemí. V jednom z vypálených domů vynesl kdosi na verandu obrovský obraz moře, pověsil ho na fasádu a pak se bavil tím, že na něj střílel. Před dalším z opuštěných domů stojí osamělý bílý kůň. Je jeho pán mrtvý? Nevíme. A pak zase nedotčený dům. A druhý, třetí. Jak je to možné, žasneme. Vypálenými pruhy v krajině zřejmě prošla fronta. Vjíždíme do Prijedoru, jednoho z center srbské enklávy v Bosně. Tady je opuštěných domů se zabedněnými okny minimálně. Zato před každým činžákem hromady polen. „Fucking IFOR forever,“ čtu na zdi jednoho z domů. Pozdrav mezinárodní vojenské misi, zabraňující tomu, aby si Srbové s Chorvaty navzájem podřezali krky. Ale nám vojákům kupodivu do autobusu mávají nejen děti, ale občas i nějaká ta žena.

STANI ILI PUCAM! Štáb českého praporu je základna obehnaná ostnatým drátem, se strážními bunkry chráněnými pytli s pískem, se střílnami, které by se v případě potřeby zježily hlavněmi samopalů a kulometů, s maskovacími sítěmi proti útoku ze vzduchu, s těžkou bojovou technikou uvnitř. Vystupujeme z autobusu a rozhlížíme se. Proč je proboha celá základna postavena v údolí? Z kteréhokoli z okolních kopců by ji přece šlo rozstřílet na kusy. „Nebojte se, kopce hlídáme,“ říká kapitán, který nás tu má na starosti. Sektor, kontrolovaný českým praporem, patří mezi výrazné třecí plochy. Velení NATO sem zřejmě poslalo Slovany proto, že mají větší šanci komunikovat s místními obyvateli než Američané, Britové nebo Francouzi. „Angláni nerozumí, nejsou schopni se domluvit, a pak by ve zmatku mohli zbytečně střílet,“ vysvětluje nám později jeden z vojáků. „NATO! Stop! I will fire!“ zní anglick é varování před zahájením palby. Zdejší lidé ovšem nerozumí. Proto se angličtí vojáci učí povel: „NATO! Stani ili pucam!“ Český kontingent má za úkol kontrolovat zónu separace, ve které žádná ze znepřátelených stran, Srbové ani muslimové, nesmí mít těžké zbraně. Dokonce ani samopaly nebo pušky. Stačila by jisk řička v podobě několika výstřelů a válka je tu znova. Čeští vojáci mají základny po obou stranách zóny separace - jak na území kontrolovaném Srby, tak na zbytku Bosny kontrolovaném muslimy. „Nepleťte si, kde právě jste, aby se vám nepřihodilo, že budete místním obyvatelům vychvalovat jejich nepřátele,“ radí nám náš kapitán. „Další věc: území vojenských základen je odminované.

Ke všem ostatním místům je třeba se chovat, jako kdyby byla zaminovaná. Když se vám bude chtít po cestě čůrat, tak jedině na asfaltu. Stačí udělat krok do příkopu a můžete vyletět do povětří. - A ještě jedna věc: ať nikdo ve vlastním zájmu neleze do opuštěných domů. Řada z nich je také zaminovaná. Stejně jako pole s kukuřicí.“ „Kdo je zaminoval?“ „Někdy sami majitelé, když utíkali. Pokud jsou na fasádě stopy střelby, původní majitelé neutíkali, ale bránili se. I tak může být dům zaminovaný, jedněmi nebo druhými.“ „Co to bylo za zvláštní frontu, která zničila jen některé domy a jiné ušetřila?“ „Ale to přece nebyla fronta. To udělali sousedé sousedům. Na srbském území Srbové Chorvatům a muslimům, na muslimském Chorvati a muslimové Srbům.“ „Jak mohli tak přesně vědět, kdo je Srb, kdo Chorvat a kdo muslim, když jsou od sebe na pohled k nerozeznání?“ „Sousedi se přece znali leta. Věděli o sobě všechno. A pokud domy vypalovalo nějaké komando, mělo přesné plánky, které domy ušetřit a které zničit.“

MISE KULTURNÍ K MISI VOJENSKÉ. Konečně můžeme začít s tím, proč jsme přijeli. Agentura Medea kultur už víc než rok pořádá po celé České republice komponované pořady na téma „drogy“. Vystupují v nich například odborníci z nadace Drop in, zpěváci Ivan Hlas, Janek Ledecký, Jan Kalousek, Anna K. Velení české armády požádalo, aby Medea kultur podobné pořady zorganizovala i na jednotliv ých vojenských základnách pro české vojáky, působící v misi IFOR v bývalé Jugoslávii. Balkánská cesta, kterou se pašují drogy z Turecka do Evropy, se začíná znovu obnovovat, a kdyby dealeři zkusili nabízet někomu drogy na území bývalé Jugoslávie, první na řadě samozřejmě budou vojáci IFOR - jejich koupěschopnost mnohoná- sobně převyšuje kupní sílu místn ích obyvatel. Právě příslušníci bojových jednotek musí přitom přesně vědět, co dokáže která droga. Voják závislý na heroinu by byl schopný nakonec prodávat komukoli, včetně nep řátel, cokoli včetně zbraní, jen aby získal prostředky na svoji drogu. Konzument budivých drog v toxick é psychóze by se naopak mohl bránit proti nebezpečí, které ho ohrožuje jen v jeho představách. Po zuby by se ozbrojil a možná by pak neváhal použít zbraní prakticky proti komukoli, vlastní kamarády nevyjímaje.

KOLIK PODOB MÁ MINA. Jedeme na základnu Bosanská Krupa na muslimském území podél řeky, přes kterou na sebe stříleli muslimové se Srby. V polích za řekou jsou vidět zákopy jako z první světové války. Vjeli jsme do zóny LISTOPAD 1996 KOKTEJL 29 parace. Domy na obou březích jsou rozstřílené. Nejhůř dopadla stavení u mostu. O ten se vedly nejprudší boje. Všechno co bylo v dosahu pár desítek metrů od mostní konstrukce, vzalo za své. Kolem řeky jsou z obou stran minová pole. Na březích řek muslimové i Srbové miny nechávají. Věří, že je velká voda odplaví někam do moře. Koupání v řekách, po jejichž dně jsou smýkány miny, musí být lahůdka. Miny - to je nejstrašnější dědictví, které po sobě válka nechala. Po našem programu o drogách v Bosansk é Krupě nás minér české jednotky vede na speciální výstavu technických zázraků, používaných v bývalé Jugoslávii.

Různé typy min leží na stolech jeden vedle druhého. Zpravidla z umělé hmoty, s plastickou trhavinou uvnitř, takže představa, že na odmoření bosenských domů, lesů a strání budou stačit minohledačky, je naivní. Většina min, použitých v tomto válečném konfliktu, v sobě nemá ani kousek kovu. Žádná minohledačka je nenajde. Kdo se tu odváží zkusit odminovat nějaké území, používá minopich - dlouhý ocelový bodec, kterým píchá centimetr po centimetru po celé ploše, kterou chce prověřit. Miny jsou zahrabané, jen nástražné mechanismy koukají. Převážně ovšem splývají s okolím. Jedinou známkou, že je minér v nebezpečí, bývá okamžik, kdy bodec najednou sjede po pevném obalu miny. Pokud přitom zavadí o nástražný mechanismus, vyletí mina do povětří. Největší proslulost si tady získaly miniaturní plastikové miny, podobné paštikové konzervě. Jsou zahrabány v zemi, kouká jen malá zelená vrtulka. Stačí šlápnout nebo ji vychýlit z kolmého směru a paštika vybuchuje. Většinou oběti utrhne nohu, zhruba po koleno. Což je ve válce výhodnější, než kdyby člověka rovnou zabila. Tím jak řve a válí se po zemi, přitahuje raněný pozornost. Navazuje tak na sebe další spolubojovníky, kteří se mu snaží pomoci. Jedna jediná „paštika“ tedy vyřadí z bojové činnosti hned několik mužů. Mina, které se nejvíc bojí minéři, vypadá jako hokejový puk. Vybuchuje, když šlápnete na víčko.

Vojáci, kladoucí miny, prořezávali gumový obal držící minu pohromadě tak, aby k výbuchu došlo při sebemenším zatížení. Někdy stačí dotknout se puku minopichem a může následovat výbuch. Podle Daytonských dohod měli miny odstranit jak srbští, tak muslim ští vojáci, kteří je kladli do minov ých polí. Měli přitom ovšem tak velké ztráty, že to nakonec odmítli dělat. Té lidské vynalézavosti, abyste někoho co nejdokonaleji roztrhali na kusy! Na stole leží klasické „ananasy“. Miny, které se dávají do terénu a propojují dráty. Když o drát zavadíte, vybuchují a rozmet ávají kolem sebe kusy železa, které provrtají všechno živé pár metrů od nich. Nebo vás může zabít skákavá mina. Šlápnete na ni, zahoří rozbuška, mina vyletí metr nad zem a teprve tam celá vybuchne. Zlikviduje tak víc lidí, než kdyby byla v zemi. Už jen chybí, aby do skákací miny přidali výrobci chechtací pytlík. Pak by vyletěla, a než by vás roztrhala na kusy, strašně by se vám vysmála. „My už víme, kam Srbáči nebo muslimové minu dají. První za práh, druhou na schody, kam případně spadnete, když mina za prahem vybuchne. Třetí doprostřed místnosti,“ vysvětluje nám český minér, na co musí dávat pozor, když odminovává vojenský bunkr. „Je třeba vžít se do jejich psychologie. Pořád přemýšlet, kam jsou schopni minu nastražit. Musíte být ve střehu. Neustále se ptát - kam schová minu ten, kdo mě chce dostat a nechce, abych na to přišel ještě před výbuchem. Přežije jen ten, kdo počítá s maximální zákeřností.“

Na stole tu leží nejen malé příruční smrtící stroje, ale i ty obrovské, schopné vyhodit do vzduchu nákladní auto: maxikoláče kovové i plastikové. Kontejnery plné trhaviny. Některé mají zpožděný výbuch. „Kdyby vybuchly hned, jak na ně najede kolo auta, pneumatika by zbytečně ztlumila explozi. Byla by přece věčná škoda, kdyby mina nikoho nezabila. Proto je uvnitř zařízení, které způsobí výbuch teprve tehdy, když kolo minu přejede. Pod korbou náklaďáku exploze miny nejjistěji zabíjí. Jednou mi nastražili minu na lesní cestu tak, že počkali, až s autem projedu. Věděli, že se budu vracet stejnou cestou, takže mysleli, že už nebudu dávat takový pozor,“ vykládá nám voják české mise. Protipěchotní miny metají kolem sebe pro změnu tisíce kovových kuliček, aby zabily pokud možno celou rojnici vojáků. Vrcholem techniky jsou ovšem letecké miny. Ty se vyhodí z letadla „padni kam padni“. Teprve dopadem na zem se odjistí a pak už jen čekají na nohu, která na ně šlápne. Tichá, zákeřná smrt. Té je dnes bývalá Bosna plná. Uprchlíci z území obsazeného druhou stranou kolonizují opuštěné baráky, z nichž byli vyhnáni ti, kteří se národnostně nehodili. Prohlédnou celou stavbu, jestli uvnitř není nastra žena trhavina. Když jsou úspěšní, přežijí. „Stalo se tu nedávno, že rodina obsadila dům, minér ho kousek po kousku prohlédl. Výbušnina může být kdekoli. Pod deskou stolu, pod židlemi, v sekretáři. Zkontroloval každou část nábytku. Rodina se nastěhovala. Když večer stahovali roletu, došlo k výbuchu. Zapomněli prohlédnout tyč, na kterou se roleta navíjela.“ Když není mina v domě, může být kdekoli kolem. Proto jsou u domů pole staré nesklizené kukuřice. Co když ti, kteří odtud utíkali, pole zaminovali? Anebo do něj napadaly třeba letecké miny? Opatrně, metr po metru, prozkoumávají noví osadníci okraje nesklizených polí. Někdy do kukuřice pouští krávu. Jsou-li tam miny, alespoň nezabijí lidi. Nikdo už se tu ničemu nediví. Babička hrabala suchou trávu a vyhrabala si minu. Stačila ji k sobě ještě hráběmi přitáhnout, než vybuchla. Pod jiným mužem bouchla mina v poli. Nechali ho tam tři neděle. Nikdo se neodvažoval jít ho pohřbít. Kolik let by tady trvalo, než by člověk mohl zase znovu jít klidně krajinou dnes zamořenou válkou?

DOKUD JSOU VIDĚT DĚTI A ŽENY. Nasedáme do nákladní tatry. Cestu do Arapuši, horské základny českého praporu na muslimském území, by autobus nezvládl. Vyjíždíme na horské hřebeny. Domy na samotách jsou do jednoho vypálené. Na jednom z nich zbyla pamětní deska, připomínající partyzánské boje za druhé světové války. V rokli leží kostra krávy. Zřejmě šlápla na minu. Česká základna je v bývalé škole. Děti už ji nepotřebují. Muslimští obyvatelé vesnice utekli, přestože jsme na muslimském území. Válka přerušila elektrické vedení. Civilizačně tak vrhla vesnici o století zpět. Jednotlivé třídy školy jsou proměněny ve vojenské ložnice. Samopaly visí nad postelemi vojáků. Na skříni ostřelovačská puška, u topení kulomet. Pytle s pískem a se střílnami místo oken. Na dveřích jedné z býval ých tříd jsou ještě namalované portréty Marxe, Engelse a Tita. Pod těmito portréty ovšem nedávno přibyl nápis MINY. To jsou konce. Celý prostor je obehnán kotouči ostnatého drátu, čidla při jakémkoli pohybu rozsvěcují reflektory. U vstupu do základny je vojenský bunkr, chráněný hradbou pytlů s pískem. Ze střílny kouká lehký kulomet. „Je nabitý?“ ptám se. „Samozřejmě. Kdyby se tady něco semlelo, nabíjet nestačíte.“ Na naši přednášku o drogách se sjíždějí i hlídky z okolních kopců. „Zabavili jsme dvě pušky a pistoli, „ hlásí posádka jednoho z džípů. Pušky jsou historické. Hodily by se na stěnu muzea partyzánského odboje. „Co s nimi děláte?“ „Ničíme je v lomu.“ „Není jich škoda?“ „Škoda je lidí, které by tyhle pušky mohly zabít.“

Vojáci vyndavají z džípu bedničku se zabavenými náboji. Některé z nich jsou napilované tak, aby se při vniknutí do těla roztrhly a způsobily co největší ránu. Jeden z vojáků bere do ruky náboj a říká: „Takováhle střela člověka vykostí!“ Představuji si muslimského bojovníka, který upíná do svěráku jednu nábojnici za druhou, piluje kulky a představuje si, co napilovaná střela udělá s protivníkem. „Za takhle napilované kulky se za druhé světové války střílelo,“ říká další z vojáků. Zfanatizovaní muslimští vojáci byli na frontě postrachem. Zemřít v boji za svatou věc je pro ně největší životní štěstí. Záruka toho, že přijdou do království věčného. Útok ortodoxních muslimů prý prakticky nešlo zastavit. Srbové měli při muslimských útocích jen dvě možnosti: postřílet všechny nebo ustoupit. Svatá válka. „Myslíte, že do toho půjdou znovu?“ ptám se velitele základny. „Určitě. Jen co odejdou mezinárodní jednotky, které je od sebe oddělují.“ To je tedy perspektiva. Dokud bude mezinárodní společenství ochotné dávat miliardy za to, že se v jižní Evropě nevraždí dva národy, bude v bývalé Bosně toto dusné příměří, během kterého obě strany zbrojí a organizují vojenská cvičení. Až někdo řekne, že tento mír je příliš drahý, a začne stahovat mezinárodní jednotky, bude válka. „Zatím je tu ale klid. Deset vesničanů se dokonce nedávno vrátilo do vsi. A na obou stranách si hrají děti.“ „Prosím?“ „Kdyby mělo dojít k ofenzívě, na obou stranách zmizí děti a ženy. Podle toho se pozná, že jde do tuh ého.“ Za ostnatými dráty základny se prohánějí divocí psi. „Pozor na ně. Někteří mají vzteklinu. Psi tady nejsou už několik let očkováni. Taky důsledek války.“

Vojáci startují takzvaná bévépéčka, neboli bojová vozidla pěchoty. Obrněné pásové transportéry, které se tady v horách znamenitě osvědčily. „Kanaďani nám je závidí. Jejich obrněnci jsou dvakrát těžší, takže v horách co chvíli zapadnou. My je pak musíme tahat.“ Vylézáme na transportéry a řidiči předvádějí, co s nimi dovedou. Sjíždíme z hory, vlastně se spíš řítíme polní cestou v prudkých serpentin ách. Osobní auto by něco takov ého nezvládlo. Najednou řidič prudce brzdí a otočí se prakticky namístě do protisměru. Klobouk dolů. „Na silnici bévépéčko jede taky sto deset kilometrů za hodinu. A v terénu se mu už teprve nic nevyrovná.“ Potkáváme těžkotonážní obrněný transportér Warrior kanadské arm ády. Vojáci na sebe zamávají, úsměv, Kanaďané mizí kdesi vzadu. Zvláštní pocit. Český prapor v jedné řadě s Kanaďany, Američany, Angli- čany. V čem jiném se jim Češi ještě mohou rovnat? Snad v hokeji. „Překrásné hory,“ říkám veliteli základny, když se loučíme. „Jenom vám nedoporučuju jít tady na procházku. Do tohohle údolí vysypali z letadla tři kontejnery min. Nikdo neví, kam dopadly.“ Hotel v němž bydlíme, nejvyšší stavba v Prijedoru uprostřed srbské enklávy, je dnes zašlý a opuštěný.

Kdo by dobrovolně jezdil do válečné zóny? Turista, který si přeje šlápnout na minu? V hotelu se netopí. Jsme tu zřejmě sami. Restaurace je pustá. Teplá voda teče po dvaceti minutách od spuštění kohoutku. Dlouho tu nebyl nikdo, kdo by ji potřeboval. Prkénko na záchodě a klika chybí. Na zdi nade dveřmi je stopa po střele. Kudy sem ale přilétla? Betonová zeď vedle okna je proděravěná. Patnácticentimetrovou vrstvu betonu sotva prorazí střela ze samopalu. Musel to být zřejmě kulomet. Večer se jinak pustý hotel přece jen začíná plnit. Mají tu dnes večírek utečenci ze Srbské Krajiny. Vstup jen na pozvánky. Přicházejí muži a ženy, kteří mají za sebou překotný útěk z oblasti obsazované Chorvaty. Říká se, že při této ofenzivě Chorvaté otevřeli vězení a řekli vězňům, že na postupu v první linii si mohou dělat co chtějí. Převaha žen nad muži je na tomto večírku pět ku jedné. V Banja Luce je prý třicet dva žen na jednoho muže. V Bihači sedmnáct. V ulicích měst a vesnic tu vidíte muže mezi dvaceti a padesáti výjimečně. Najdete tu spíš starce a děti. Ale na to teď utečenci nechtějí myslet. Ženy se načesaly, nastrojily, navoněly. Hudba hraje srbské lidové. Připravuje se tombola. Dá se v ní vyhrát role toaletního papíru, zubní pasta, mýdla. Muzikanti hrají neuvěřitelně nahlas a bez přestávky. Pije se rakije. Muži, kteří přežili, objímají jeden druhého. Nakonec všichni tančí srbské kolo. Koncert místo školení o srbské vzájemnosti. Občas se ze sálu vymot á opilec. Dá se do hovoru s někým z české skupiny. Pak padají věty jako - Česko je dobré, Rusko je dobré, ale muslimy a katolíky musíme podřezat. Ivan Hlas se má v noci telemostem spojit s Nočním proudem Českého rozhlasu, vysílaným živě z diskotéky v Jihlavě. Ředitel hotelu zařizuje spojení pod podmínkou, že Ivan neřekne: „Ozýváme se z bývalé Bosny.“ Jediné přípustné podle ředitele je říci: z Republiky srbské. Čekání na spojení tráví ředitel tím, že kreslí Ivanovi, která území je třeba získat. Maluje na papír značky minaret ů a ty přeškrtává jednu po druhé. „Můžu si ten papír vzít?“ ptá se Ivan. Ředitel okamžitě vystřízliví. Zavrtí hlavou a schová papír do kapsy. Větu, že první je třeba podřezat děti, proto že ty se nebrání, už by teď z úst nevypustil. Je absurdní popisovat životní situaci lidí v bývalé Jugoslávii bavícím se klukům a holkám uprostřed diskotéky. „Tancujte a buďte rádi, že jste kde jste,“ říká Ivan Hlas po telefonní lince. Téhle větě může rozumět jen ten, kdo není právě na diskotéce, ale v bývalé Bosně.

ČÁRA SMUTNÝCH SETKÁNÍ. Znovu vjíždíme do zóny separace, abychom se dostali na muslimskou stranu. Najednou silnici zužují protitankov é zátarasy ze svařených traverz. Za nimi obrovské žoky naplněné pískem a za nimi strašlivé ocelové obludy britské armády. Samohybné houfnice. Dvě stojí na silnici. Jedna vedle domu. Je absurdní, když váš dům musí chránit takováto ocelová nestvůra. Po straně cesty je vojenský bunkr s kulomety ve stříln ách. V dosahu kulometů na kraji silnice parkuje několik civilních aut. Na kapotách rozložené ubrusy, na nich jídlo. Kolem postávají muži, ženy, děti. Piknik v dostřelu. Jsme přesně na hranici mezi srbskou a muslimskou enkl ávou. Jenom tady se odvažují setkat rozdělené rodiny. Pokud je manžel Srb a žena muslimka anebo naopak, občas se tu scházejí s příbuznými. Ukážou jim děti, pojed í jídlo z humanitární pomoci, popijí rakiji a jedou zpět na tu stranu, kde je nepodřežou. Někdo se vrací do Muslimsko- chorvatské federace, někdo do Republiky srbské. Na území druhého se žádný dospělý muž neodváží. Tchánové většinou nepřijedou ani na hranici. Nebudou se přece bratříčkovat s tou pakáží z druhé strany. Tchyně si popláčí, pochovají vnuky a odjíždějí zpět, každá „ke svým“.

BUDE ZNOVU VÁLKA? Základna ve Starém Majdanu je opět v bývalé škole. Na zdech ještě visí malby, představující partyzány za druhé světové války i jugoslávské pracující budující socialismus. V přízemí stojí zamčený trezor. „Co v něm je?“ ptám se. „Nevíme. Neodvážili jsme se ho otevřít. Může být zaminovaný,“ vysvětluje mi jeden z vojáků. V jídelně, kde vystupujeme s naším programem, visí obrovská česká vlajka a vedle ní věci posbírané v zákopech. Prostřílené přilby, používané jistě už ve druhé světové válce. Starý Majdan je idylická muslimská vesnička jako dělaná pro turisty. Kdyby ovšem před českou základnou na náměstí před stromy nestála řada obrněnců, která vás vrací do reality. Před nálevnou na rohu hlouček muslimských mužů. „Čím se vlastně živí?“ ptám se. Většinou žijí z humanitární pomoci a pálí rakiji. Destilačním přístrojům tu říkají „veselé mašinky“. Často rodinám vypomáhají i příbuzní, pracující v Německu. A čím se živí Srbové? Tím samým, čím muslimové.

Důl v dnešní Republice srbské, který dřív zaměstnával většinu obyvatel, dodnes stojí. Mohli by ho prý okamžitě znovu otevřít, ale nemají kam vyvézt to, co se vytěží. Republika srbská je obklopená znep řátelenými zeměmi, které znemožní jakýkoli transport nákladu. Jak asi bude vypadat zima ve Star ém Majdanu? Pár mužů co zbylo, doprovázeno muslimskými kluky, bude pít rakiji a vykládat, co udělají Srbům, až konečně odtáhnou vojska IFOR. A v srbských vesnicích budou zas při rakiji vykládat, co udělají muslimům. „Bude válka?“ ptám se i tady velitele základny. „Dokud tu IFOR má těžké zbraně, válka nebude. Samohybné houfnice dovedou udržet v šachu muslimy i Srby. V počítačích řídících střelbu z houfnic vojsk IFOR jsou zadané přesné kóty všech kasáren na obou stranách. Dostřel houfnic je dvacet kilometrů. Při sebemenším podezřelém pohybu v kterýchkoli kasárnách, monitorovaných vojsky IFOR, by je bylo možné zničit během pár vteřin. Tohle obě strany konfliktu vědí. Proto zbrojí a čekají, až někdo v tom blahobytném světě v Americe nebo Evropě řekne, že už nechce platit miliardy za misi IFOR, protože mír v bývalé Jugoslávii nestojí za tolik. Pak, až odsud mezinárodní společenství odveze těžké zbraně, bude znovu válka.“ Uplyne jen pár dní od tohoto rozhovoru, vedeného na návsi uprost řed Starého Majdanu, a Američané ohlásí počátek stahování svých jednotek z bývalé Bosny. Na situaci v této zemi je přitom nejstrašlivější, že opravdu existují jen dvě řešení. Sypat sem navždy miliardy, které stojí mezinárodní vojenská mise, a držet tak na uzdě rozdivočelé národy, jež se na sebe okamžitě vrhnou. Nebo stáhnout vojska, což znamená konečné řešení. Jeden národ pak totiž asi definitivně vyhladí druhý. To co se v bývalé Bosně odehrává dnes, je tedy pravděpodobně jen oddechový čas před další válkou. Přest ávka frustrující obě strany, proto že zatím nikdo opravdu nevyhrál. Ve skutečnosti jde jen o to, kdo v budoucnu získá jaké zbraně. Zatím jsou obě strany v tomto směru chudí příbuzní. Každá z nich má pár tanků, pár letadel. Kdyby si ale jedna z nich dokázala pořídit takové zbraně, jaké má k dispozici mise IFOR, srovná druhou stranu se zemí. O to se dnes zřejmě vede tichý zákulisní boj.

LETÍME DOMŮ. „Pozdravujte tam,“ říkají trochu závistivě vojáci naší mise. Odtud z Bosny vypadá Česká republika jako země zaslíbená. Už v letadle nám letuška rozdává pivo, kafe, šunku. Přistáváme v Praze. Kdyby to nebylo tak patetické, políbí člověk, vracející se z bývalé Jugoslávie, českou zem. Nějaké miliardy rozkradené v soukromých bankách jsou najednou proti tomu, co zažívají lidé v Bosně, drobnost. Možná i pro české politiky koaliční i opoziční by bylo docela zdravé obléci si na pár dní v roce vojenské mundůry a zažít na vlastní kůži, kam lze také zemi dovést.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group