ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JELCINOVY DĚTI

 

Rusko. Velká země, velké změny. Co bylo dříve naprosto nemyslitelné, je dnes na denním pořádku. V ulicích velkoměst tak lze ve stínu leninových památníků zahlédnout nejenom žebračky s malými dětmi, ale i milicionáře křižující ulice ve stejných vozech, jako šerifové z newyorského Bronxu. Při troše štěstí můžete spatřit na naše poměry razantní zákrok maskovaných policistů proti překupníkům drog, či jiným nekalým živlům. Rozmáhající se kriminalita zkrátka patří k přívlastkům Ruska konce druhého tisíciletí.
Ve své reportáži jsem se úmyslně nezaměřil na nejakčnější formy trestné činnosti, ale vydal se do převýchovného ústavu pro nejmladší hříšníky. Zatím kdo nechce, tak je nevidí.
A právě oni jsou při nevhodné převýchově na nejlepší cestě úspěšně složit přijímací zkoušky vysoké školy organizovaného zločinu. V Moskvě jim někdy říkají "Jelcinovy děti."

 


Jelcinovy děti

VE STÍNU CHRÁMU

Do Převýchovného ústavu pro mladistvé u města Raifa v Tatarské republice jsme dorazili na zpáteční cestě ze Severního Uralu, kde jsme navštívili bývalý koncentrační tábor pro politické vězně Perm 36 (viz. V muzeu sovětských gulagů, Koktejl č. 10/96). Počet podobných zařízení se za poslední léta v Rusku několikrát zvýšil. Důvod je prostý. Erupce trestné činnosti.

Ústav se od počátku nachází v prostorách pravoslavného kláštera. Po převratu však musela být hlavní část s chrámem navrácena církvi, a tak chlapci ve věku mezi čtrnácti a osmnácti roky jsou k novému životu vedeni v dostavěných budovách z neomítnutých bílých cihel.

I tak je ale na první pohled zarážející poměr rozlehlosti ústavu a počtu chovanců. V současnosti se ruské státní orgány snaží podobná převýchovná zařízení vybudovat v každé správní oblasti, a tak je zde chlapců dvakrát méně než za éry socialismu, kdy sem byli nezřídka umísťováni i chlapci z tisíce kilometrů vzdáleného Vladivostoku.

Vjezd stráží zchátralá, kdysi snad zelená budka s oficiálním označením a oprýskaným znakem SSSR. Silnější prošedivělá žena přes silné brýle dlouho a důkladně zkoumá povolení ke vstupu, ale nakonec přece jen závoru zvedá a cesta je volná.

První sníh loučícího se podzimu roztál a na asfaltové silnici zanechal pouze velké kaluže. Jako v zrcadlech v nich přes ostnaté dráty bělostně září chrámové věže se zlatými kopulemi. Obraz se tříští pod zástupem vojensky pochodujích dětí k dopolednímu zaměstnání. Dnes mají opět zvlášť důležitý úkol: rozbíjet betonové panely a překládat tam, a zase zpátky březové klády.

Na návštěvu máme neomezenou dobu, můžeme kam chceme, ale pouze v doprovodu určených pracovníků ústavu.
"U nás jsou chlapci, na které ztratili jejich rodiče vliv. Dopustili se různého výtržnictví, krádeží, znásilnění? Míváme tu ale i mladé vrahy," říká na úvod zástupce ředitele ústavu Aleksanov Kisalev, jinak také učitel dějepisu.
V poslední době se nesnížil pouze počet chovanců, ale také jejich věk.
"Ano, nejvíce dětí je u nás přibližně patnáctiletých, což je oproti minulosti značný rozdíl."
Jak velký?"Dříve jsme měli chlapce v průměru tak o dva roky starší."
V čem vidíte příčinu?
"V celkovém uvolnění společenských poměrů."

Za zmínku určitě stojí, že řada chlapců má jen otce nebo matku a celých 40 (!) procent jsou sirotci.
V ústavu panuje tvrdý převýchovný režim. Budíček je každý den v sedm hodin. Následuje rozcvička, snídaně a pak do oběda praktická výuka. Chlapci mají možnost vyučit se stolařem, mechanikem, soustružníkem nebo obráběčem kovů. Dílny, vybavené poměrně slušnými stroji, jsou nasáklé typickou olejovou vůní.
Nad soustruhy visí letitý, usměvavými chlapci ilustrovaný nápis: "Naše mládež ­ naše budoucnost". Pod heslem zrovna svačí skupinka zvědavě po nás pokukujících hošíků. Někteří ale mají se zrakem problémy. Příčinou jsou oteklá víčka a černofialové podlitiny, jakoby od prudké rány tenisovovým míčem, anebo také pěsti dospělého člověka. Kurty jsem v ústavu nikde neviděl.
Již jsem se zmínil, že při příchodu jsme byli svědky činnosti, kterou by šlo volně nazvat jako: jednička s hvězdičkou za co největší mozoly.
V umaštěných vaťácích 160 centimetroví chlapi hlava nehlava třískají velkými pantoky do betonového panelu. Po zčervenalých tvářích se jim jen řinou stroužky potu. Vše spokojeně sleduje vychovatel. "Až ho rozbijí, dovezeme další. Máme jich ještě dost."
Při krátké přestávce přistupuji k patnáctiletému Žeňovi. "Pomalu tady už budu půl roku, docela to utíká. Za co tu jsem? Šlohnul jsem auto. Zbývá mi ještě osmnáct měsíců." Co by jsi tady chtěl dokázat?"...chtěl bych se vyučit mechanikem."
Další skupina stejně nesmyslně přenáší z jedné hromady na druhou třímetrová březová polena. Vybavuje se mi podobná scéna z pohádky "S čerty nejsou žerty".
Do smíchu mi ale moc není. Nejparadoxnější je, že až po této činnosti následuje normální vyučování ve škole. Takže dle převýchovného řádu: nejprve co nejvíce promrznout, zpotit se a unavit, a teprve pak hurá do školních lavic na písemku z matiky!
"Děti u nás dostávají velmi rozdílné známky. Nejtěžší je vzbudit v nich zájem, některé se předtím neučily vůbec," říká příjemná ruštinářka Natálie Polušinová ve své učebně, která je k nerozeznání od tříd "normálních". Černá tabule s nadepsaným dnešním datem, spousta knih ruských klasiků včetně Solženicyna, na lavicích pečlivě přichystané učebnice a penály, za okny květináče s plamenně červenými muškáty.
Tělocvična je také k nerozeznání od "civilní". Na rozdíl od učebny ruštiny zde právě běží normální hodina. Většina hraje volejbal a dva do lesku zpocení svalovci v červených trenýrkách holými pěstmi buší do boxerských pytlů. "Ten chlapec dříve závodně boxoval, tak mu umožňujeme alespoň trénovat," vysvětluje tělocvikář Rafik Chamitovič, sám bývalý aktivní boxer. "Víte, práce je tady o hodně složitější než v normálních školách. Mnoho jich nepoznalo ani matku, ani otce a dříve nebyli zvyklí cokoli dělat, zato o to více pili kvanta vodky. Jsem zároveň trenérem, ale i tak mi dělá potíže je motivovat a získat si důvěru."

ŠIKANA JE NEJVĚTŠÍM TABU

S tuhým režimem se každý nedokáže vyrovnat, a tak čas od času některý z chovanců uteče nebo se alespoň pokusí utéct. Podle vedení dopadnou všechny útěky stejně nakonec neúspěšně a malým "razbojníkům" je za trest pobyt prodloužen maximálně o čtvrt roku. Na přímou otázku, ke kolika útěkům ročně dochází, mi je odpovězeno pokrčením ramen. Téma útěků a šikany je v Raifě největším tabu.
Den se přehoupl do druhé půli a výuka je v plném proudu. Chlapci za úsečných povelů vychovatele přecházejí do určených budov. Hladinu kaluží tentokrát nečeří pracovní holinky, ale obyčejné dětské papuče. Na konci dvouřadu se pár kroků za ostaními šourá šestnáctiletý Ilja, kterému by jste normálně hádali tak nejvýše třináct. Nejvíce klamou unavené oči s temnými kruhy na voskově šedivém obličeji. "Rodiče jsem naposledy viděl před půl rokem."
Máš tady kamarády?
"Hm".
Co by sis přál teď ze všeho nejvíce?
"Chci se vrátit domů."
Máš se tu špatně?
"Ne, je mi tu dobře," uhýbá Ilja očima.
Tak proč se chceš vrátit?
"Je mi hrozně smutno. Doma bych byl mezi svými, vždyť doma je přece líp?," více se mi Ilja nesvěřil. Z očí mu vyhrkly slzy, odvrátil tvář a odběhl se zařadit zpět do dvojstupu.
"Rodiče sem nejezdí na návštěvy zdaleka tak často jako dřív. Ve státě máme hodně problémů, a navíc cesta je sem dnes velmi drahá,"
komentuje Aleksanov Kiselev, "rodiče mnohdy za svými syny nepřijedou vůbec. Naše děti skoro ani neví, co to je dostat dárek. Byť jen sebemenší maličkost."

JISKÉRKY ŠTĚSTÍ

Nejsilnějším zážitkem bylo pozorovat chlapce při péči o koně, chované pro potřeby ústavu. Ač již dávno bylo po školním vyučování a blížila se večeře, tak jakoby nabití jakousi zázračnou, životadárnou energií skládali do maštale seno, kterým pak své svěřence krmili a do sucha pečlivě vytírali. Vůbec poprvé se v jejich očích, jinak stále smutných a nepřítomných, zatřpytily jiskérky štěstí. Těžko popsat radost z každého doteku a vzájemné dlouhé pohledy do očí. Vztah k němé tváři chlapcům nahrazuje citové vazby, které si v našem životě snad ani neuvědomujeme. Po příchodu do jídelny jiskérky v očích vyhasly.
Nedostatek citu není jediným problémem každodenního života převýchovného ústavu Raifa. Jako ve všech ruských převýchovných zařízeních jsou dnes i zde velkým problémem finance. Konkrétně jejich nedostatek.
"Nikdy jsme nebyli bohatí, avšak dříve jsme všechny třídy měli vybaveny televizory, projektory? Za posledních pět let jsme ale nepořídili vůbec nic. Ovšem na jídlo a ošacení jsme zatím peníze zajistili vždy. To jsme raději třeba nekoupili nové linoleum," tvrdí ředitel školy Nurchaljas Churaškin.
Rozmlouváme spolu na chodbě před velkou mozaikou V. I. Lenina. Podobné motivy zde nejsou ojedinělé, je možné je spatřit takřka všude. Nástěnky, obrazy, hesla a fotografie oslavující VŘSR a Svaz sovětských socialistických republik.
"V této funkci pracuji už osmadvacet let. Minulý režim z historie nikdy nikdo nevymaže. Celé generace tím žily. Dnes ovšem musíme naučit děti žít v nových podmínlách. Naše děti jsou u nás na prvním místě," přesvědčuje nás ředitel. "To co je dobré a špatné jsme je učili vždy čestně. Dnes ale demokracii rozumí každý jinak. Vymýšlet si nemůžeme, u nás přece nemáme hloupé ani debilní děti," loučí se s námi soudruh ředitel.
V Raifě naše putování po historii a současnosti ruského vězeňství neskončilo. Navštívili jsme ještě soustavu tzv. Mordovských lágrů, kde je dnes v jedenácti původně stalinských táborech soustředěno 11 000 vězňů. Při našem příchodu probíhal příjem nováčků, ne příliš starších než chlapci z Raify.

Reportáž byla uskutečněna díky humanitární misi nadace J. E. PURKYNĚ z Olomouce
 
Duben 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group