ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JINOTĚLCI

 

Představte si, že jste normální chlap, ale máte prsa dvojky a každý měsíc menstruaci," říká mi usměvavý mladík s knírkem, sedící v křesle naproti mně. Snažím se a musím uznat, že je to opravdu těžké. Snad ještě někde ve sborníku věděckofantastických povídek. A to vím o těchto věcech určitě víc než leckterý běžný smrtelník. Nezbývá mi ale než mu věřit. On ty dvojky a menstruaci ještě před několika málo lety skutečně měl. Science-fiction? Nikoli: diagnóza TRANSSEXUALISMUS.

 


Transsexualismus patří mezi tzv. poruchy sexuální identifikace. Tu bychom mohli stručně charakterizovat jako ztotožnění se se svým biologickým pohlavím ­ narodí-li se někdo jako biologický muž, měl by se také mužem cítit. O tom, zda tomu tak opravdu bude se podle současných poznatků rozhoduje velice brzy ­ mezi 4. a 7. měsícem nitroděložního života. To je období, kdy se plodem vytvářenými pohlavními hormony "programují" mozková centra pro sexuální identifikaci. Co je příčinou eventuálního chybného naprogramování těchto center se zatím přesně neví. Jedno se však zdá být jisté ­ transsexuál si svůj nelehký úděl na tento svět již přináší.

 

První odlišnosti se projeví už v dětství, i když nemusejí být vždy nápadné ani směrodatné ­ asi každé dítě občas pocítí chuť pohrát si s hračkami opačného pohlaví. Nicméně transsexuální kluk vyhledává holčičí společnost přece jenom častěji, rád vyšívá a autíčka mu nic moc neříkají. Naproti tomu holka chodí s věčně odřenými koleny, imponují jí zbraně a navléci ji do sukénky je téměř nemožné.

 

První opravdu těžké období však přichází v dospívání. Sexualita se probouzí stejně jako u ostatních vrstevníků, transsexuál však najednou zjišťuje, že u něj je "něco" jinak. Dostavují se pochybnosti, nejistota, zoufalá potřeba vtěsnat se do mantinelů tolerovaných společností. Po zjištění, že to dost dobře nejde, přicházejí deprese, pocit bezmoci, osamocení, vyvržení. A pak leckdy sebevražda... I když se však se svou odlišností nějak vyrovná, nelze rozhodně hovořit o spokojeném žití ­ muset se po celý život chovat tak, jak vyžadují společenské konvence a nikoli přirozenost, je příliš těžkým břemenem. Naštěstí existuje řešení: přizpůsobit tělesnou schránku duši.

 

Změnu pohlaví si rozhodně nelze představovat jako jednorázový chirurgický zákrok. Jde o komplex postupných přeměn, jemuž předchází kratší či delší (každopádně však alespoň jeden rok trvající) sledování, doplněné důkladným sexuologickým, psychiatrickým a psychologickým vyšetřením, dále vyšetřením interním a v případě potřeby ještě dalšími odbornými vyšetřeními. Teprve poté lze začít s praktickými kroky, vedoucími k vlastní změně pohlaví.

 

Prvním z nich je tzv. hormonální příprava. Ženy prodělávající přeměnu na muže (tzv. transsexualismus female-to-male) dostávají mužské pohlavní hormony, muži přeměňovaní na ženy (transsexualismus male-to-female) naopak léky, které aktivitu mužských pohlavních hormonů tlumí. Zhruba po dalším roce se provádí změna jména a příjmení na formu neutrální, z níž nelze poznat, je-li dotyčná osoba mužem nebo ženou. Transsexuálovi se zároveň doporučuje, aby na veřejnosti vystupoval již jako příslušník pohlaví, k němuž směřuje. Vlivem hormonů i celkové stylizace se jeho podoba už skutečně mění kýženým směrem. Po tomto ­ opět rok trvajícím ­ období konečně následují operace: u žen odnětí prsů, dělohy, vejcovodů a vaječníků, uzavření pochvy, a eventuálně vytvoření pohlavního údu. U mužů odnětí varlat a penisu, vytvoření pochvy a případná plastika prsů. Až pak může dojít i k úřední změně pohlaví ­ ke změně zápisu v knize narozených.

 

Je nabíledni, že ani ve svém "novém" těle není transsexuál zcela "plnohodnotným" příslušníkem nového pohlaví ­ zejména v tom, že nemůže mít vlastní děti. Rovněž je nucen až do konce svého života užívat hormonální přípravky, neboť jeho organismus nemá žlázy, které by byly schopné hormony v dostatečné míře samy vytvářet. Po stránce společenské však má veškerá práva (např. uzavírat sňatky a adoptovat děti), ale i povinnosti (ženy přeměněné na muže například absolvování vojenské služby, jíž jsou však pochopitelně ze zdravotních důvodů zproštěny). Přes všechny (pro transsexuála ale zpravidla podružné) nedostatky je však na konci celého procesu spokojený, ba šťastný člověk ­ konečně je možné být sám sebou.

. . . . .

 

Je mrazivé sobotní dopoledne a nad hrnky s čajem se rozvíjí debata. Pan Josef se narodil jako žena, teď je však již několik let spokojeným ženatým mužem. Petr a Jan sice ještě mají mužská těla, ale uvnitř jsou ženami ­ proto Petr(a) a Jan(a). Využijme jejich laskavosti a podívejme se, jak vypadá transsexualismus "zevnitř".

 

Jak byste transsexualitu charakterizovali vy, kteří jste ji prožili nebo prožíváte na vlastní kůži?

 

Josef: Podle mě je to, když se někdo narodí řekněme v kůži děvčete, ale uvnitř to přitom děvče není.

 

Petr(a): Já jsem si kdysi ­ protože se mi nelíbil pojem transsexuál ­ v návalu počešťování vymyslel svůj vlastní termín ­ jinotělec. Pak jsem si uvědomil, že je to ještě horší slovo než transsexuál (smích). Ale podstatu asi vystihuje.

 

"Jinotělec" nebo spíš "jinodušec"?

 

Petr(a): Jinotělec. Protože duši na rozdíl od těla nikdo změnit neumí. Naštěstí. Tělo ale přizpůsobit lze.

 

Kdy jste poprvé začali pociťovat nějakou odlišnost? Aniž byste ji třeba dokázali pojmenovat...

 

Jan(a): To bylo hodně brzy... Už když jsem chodil do mateřské školky, tak jsem pozoroval děvčata a táhlo mě to víc k nim než ke klukům.

 

Petr(a): Bylo to opravdu ještě před tím, než jsem začal chodit do školy. Rodiče brali jako velkou legraci, když jsem třeba chtěl, aby mi namalovali rty rtěnkou. Samozřejmě jsem ještě nemohl tušit oč jde, a tak jsem to bral také jako zábavu. Ale když si to promítnu zpětně, nikdy mě nenapadlo vzít si třeba tátovu brilantinu... Možná šlo jen o náhodu. Ale dnes si spíš myslím, že to náhoda nebyla.

 

Josef: Myslím, že je to u každého stejné. Ten pocit příslušnosti k určitému pohlaví je naprosto přirozený ­ jako u lidí, kteří transsexuály nejsou. Mě to ke klukům netáhlo, já jsem prostě mezi nimi žil, hrál jsem si s nimi a připadalo mi to zcela normální.

 

Jak vůbec rodiče reagují?

 

Josef: Většinou si nějaké odlišnosti vůbec nevšimnou. Já jsem už jako malé dítě často brečel, že chci být chlapeček. A reakce maminky byla shovívavá: "Ale jdi, to přece nejde..." Mám smůlu, že jsem už tak starý (smích), a v té době se o těchto problémech prakticky nemluvilo, takže nejspíš ani nemohli vědět, že nějaký transsexaulismus existuje.

 

A myslíte, že kdyby se mluvilo, tak by se na vás dívali jinak? I netranssexuální holky si přece občas pohrají s autíčky a kluci s panenkami. Někdy je dokonce vysloveno i přání být tím druhým.

 

Josef: To jistě. Ale rodiče by si na to měli vzpomenout později v pubertě, když už ta odlišnost začne být opravdu nápadná.

 

Petr(a): Já jsem to dost dlouho ­ vlastně až do dospělosti ­ tajil. Naopak jsem se snažil, abych navenek vypadal ještě klukovštěji než ostatní kluci. Prostě papežštější než papež.

 

Jan(a): To můžu potvrdit. A nejen v dětství ­ když se třeba kluci předháněli, kdo měl víc sexuálních partnerek, nechtěl jsem zůstat pozadu. Když jsem jednou mluvil s mladším bratrem, který ve svých třiadvaceti letech poznal jedinou sexuální partnerku, spadla mu před mými "výkony" sanice... A přitom jsem se do toho musel vysloveně nutit. Ale k dětství a rodičům: když se třeba maminka podivila, že jí pořád lezu do skříně, hledal jsem si nejrůznější výmluvy ­ třeba před vánocemi, že hledám ukryté dárky. Horší to ale bylo, když jsem si v koupelně potají nalakoval nehty a potom lak nedostatečně smyl. To už jsem vysvětlit nedokázal. Ale mám pocit, že ona žádné vysvětlení raději ani slyšet nechtěla.

 

Josef: To je pravda. Já nejsem typ, který by všechno za každou cenu tajil; chci prostě žít v rámci možností normálně a tudíž myslím, že si rodiče lecčeho všimnout mohli. A také mám ten dojem, že spíš nechtěli. Povědomí o nějakých rozdílech mezi transsexualitou, homosexualitou, transvestitismem ­ a nakonec i všemi ostatními odchylkami ­ tu vůbec nebylo. Radši tedy nic nevědět...

 

Pokud ale transsexuál směřuje ke změně pohlaví, musí nakonec chtě nechtě s barvou ven. Jak vaši rodiče reagovali, když se dozvěděli holou pravdu?

 

Josef: Já už mám jen maminku, a tu jsem vlastně obešel. Dozvěděla se to od člověka, kterého jsem výslovně žádal, aby jí to neříkal... A její první reakce byla: "Ježíšmarjá, to u nás v rodině nikdy nebylo!" Ale ono tu vlastně není co k vysvětlování. Jestliže jsou rodiče poctiví, tak si vybaví vaše dětství a vše jim bude jasné. Mojí mamince trvalo dost dlouho než se s tím vyrovnala.

 

Vám ale přece také trvalo několik let, než jste se sám se sebou vyrovnal.

 

Josef: Jistě. Ale víte, co na tom pro ni bylo nejhorší? Vůbec nešlo o to, jak budu dál žít, ale o to, co tomu řeknou lidé, jak se teď na nás budou koukat. Já vím, že pro rodiče to také není lehké. Ale pokud chtějí, aby jejich dítě žilo stejně hodnotně jako ostatní, měli by mu pomoct.

 

A teď už vás maminka bere jako syna nebo pořád ještě jako dceru?

 

Josef: Myslím, že teď už jsem pro ni syn.

 

Pojďme dál: co období mezi okamžikem, kdy si svůj problém plně uvědomíte a dokážete jej pojmenovat a okamžikem, kdy se s ním nějak vyrovnáte?

 

Petr(a): Transsexuál prochází ve svém životě různými obdobími: obdobím "blažené nevědomosti", přes období, kdy má pocit, že je jediným člověkem na světě, až po ono pojmenování problému. I v tomto období jsem si ale ještě pořád myslel, že nad tím můžu zvítězit ve svém původním těle.

 

Josef: Ne zvítězit ­ spíš dělat, že to tak není...

 

Petr(a): No ­ prostě jsem si bláhově myslel, že když si život zařídím jako ostatní kluci, že se to časem urovná. A ve chvílích, kdy jsem se třeba zamiloval do dívky, ten problém skutečně jako by odešel. Což mě samozřejmě utvrzovalo v tom, že je to ono: ano, to je lék! Tohle období trvalo několik let a opravdu to vypadalo velice nadějně. Jenže když okouzlení vyprchá a vy se vrátíte do všední reality, je to o to horší. Ještě naléhavější. Toto životní období pak pro mě bylo asi nejhorší ­ tehdy jsem byl skutečně bezradný.

 

Josef: Mně bylo nejhůř, když jsem si uvědomil, v jaké žiji skořápce. Když jsem viděl, jak se holky zamilovávají a já si uvědomil, jak třeba tíhnu k některým děvčatům, ale úplně jinak než jako ke kamarádkám... To mi bylo na umření.

 

Uvažoval někdy někdo z vás o sebevraždě?

 

Josef: Já ano.

 

Petr(a): Já také. I když ne vždy jsem skutečně chtěl umřít ­ spíš to bylo volání o pomoc, protože jsem nevěděl, co se sebou.

 

Jan(a): Možná to bude znít hloupě, ale já jsem spíš labužník života. I kdybych měl zůstat takový jaký jsem, mám dost věcí, pro které mi stojí za to žít.

 

Ještě k vašim heterosexuálním zkušenostem a k zamilovanosti do biologicky opačného pohlaví: co v tom bylo? Erotika asi moc ne...

 

Jan(a): Ona ta erotika tam možná byla také. Dotýkal jsem se ženy a představoval jsem si, že takhle bych mohl vypadat i já ­ vizuálně a hmatově jsem se kochal tím, co mi bylo odepřeno. Navíc orgasmus v té živočišné rovině je příjemný i tak.

 

Josef: U mě byly veškeré tyto vztahy jen kamufláží pro veřejnost.O transsexuálech se rádo hovoří jako o vězních svého těla. Nejsou tudíž tyto vztahy jakousi analogií náhražkových homosexuálních praktik u vězňů, kteří nemají možnost žít tak, jak jim velí přirozenost?

 

Petr(a): Myslím, že ne. Opravdu to byl víc pokus přiblížit se vytouženému ideálu. Nakonec to, že jste muž, můžete předstírat jen do určité míry. Řada mých pokusů o známost končila slovy: "Víš, jsi bezva kamarád, ale nedovedu si představit, že bych s tebou chodila."

 

Když už padne rozhodnutí: chci podstoupit operace ­ to se nejspíš uleví...

 

Jan(a): Nemusí to být vždy tak snadné ­ zvlášť v dnešní době, kdy se všechno měří penězi. Dovedu si představit, že vážnější finanční problémy či dosažené společenské postavení mohou někoho od přeměny i odradit.

 

Josef: S tím bych nesouhlasil. Je samozřejmě fajn, je-li člověk finančně nezávislý. Ale jestliže je někdo takto "postižený" a zjistí, že existuje řešení, bez ohledu na cokoli za ním půjde. Jako třeba vozíčkář, jemuž řeknete, že existuje způsob, jak bude moci opět chodit...

 

Pane Josefe, vy už máte všechno za sebou. Jak jste prožíval období operativních přeměn?

 

Josef: Bylo to nádherné. Opravdu. V nemocnici se ke mně všichni chovali ohleduplně, pořád se mě ptali, jak se cítím a jestli se nebojím, ale já jsem se na každou operaci těšil.

 

Jaké to pak bylo na úřadech?

 

Josef: Já mám zkušenosti celkem dobré. I když ke komickým situacím také docházelo ­ například když jsem v "přechodném období" dostal nový rodný list na neutrální jméno a v rubrice "Pohlaví" tam stálo "Bez pohlaví"...

 

Mnoho transsexuálů si myslí, že po definitivní přeměně pohlaví budou muset odejít tam, kde je nikdo nezná. Pokud vím, tak vy jste nic takového neudělal.

 

Josef: Já jsem to nepovažoval za rozumné ­ minulost se za člověkem stejně táhne jako smrad za hrncem (smích). Můžu žít někde patnáct ­ dvacet let, a stejně mě tam může potkat někdo, kdo mě zná. Ve svém městě už jsem okoukaný, opovídaný. Lidé už mají jiné senzace a já mám klid. Tím, že dojde k přeměně, může transsexuál ­ a tady už vlastně přestává být transsexuálem ­ žít jako normální muž nebo normální žena a společnost ho také jako normálního bere.
 
Květen 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group