ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POSLEDNÍ BAČA NA VALAŠSKU

Prečo si za mnú prišél, já nejsu zajímavý a ovce taky žádné krasavice nejsú," snažil se odhalit důvod mé návštěvy pan Josef Paločko, poslední žijící bača na Valašsku.

 

"To je možná pravda, ale chtěl bych zjistit, jak vypadá jeden 'bačovský' den," upřímně jsem prozradil svůj úmysl.

 

"No jak, nóó normálně," procedil svou slovenštinou kombinovanou s valaštinou. Chápu, říkal jsem si v duchu. Po desítkách let u ovcí by se i mně ten jeden jediný den zdál úplně normální.

 

"Mohu tedy u vás pár dní zůstat?" troufl jsem si.

 

"A maš neco?" naznačil pan Paločko formu vstupného do vlastního soukromí.

 

"Koupil jsem vám sedmičku borovičky, bude to stačit?"

 

"Poď dál.."

 

. . . . .

 

Přesně tak se odehrála první komunikace mezi mnou a šedesátiletým bačou panem Paločkem, který se od svých patnácti let, nejdříve na Slovensku a od roku 1968 v lese u Velkých Karlovic v oblasti zvané Na Perdochu, stará o svůj životní úděl a radost. O ovce. Téměř každý si pravděpodobně myslí, že být bačou je romantické a dobrodružné zároveň. Přiznám se, že jsem si také představoval pohádkového dědečka v kožichu, s fajfkou ležérně se pohupující v koutku úst, s mohutným chlupatým psem po boku, jak stojí před dřevěnou kolibou se zavěšeným zvoncem nade dveřmi. Pan Paločko nevypadá vůbec jako dědeček, který se vždy objevoval ve znělce slovenského večerníčku. Koliba, ve které od května do prosince přežívá, se spíše podobá zahradnímu domku než klasické dřevěnici. A hlídacího psa bych si ani nevšiml, kdybychom se náhodou nestřetli a on po mně nevyžadoval podrbání za uchem.

 

RÁNO

 

"V kolik budeme vstávat?" nadhodil jsem ještě před usnutím.

 

"Nevím, to záleží na ovcích. Jak se ony probudí. Ale brzo, tu si nepolenošíš." To byla poslední slova, která jsem ještě stačil vnímat, potom jsem se propadl někam, kde jsem slyšel jen samé béé, bééé, bééé.

 

Chvíli jsem nevěděl, zda-li ještě sním či už bdím, ale za stejného zvuku, který je pro baču tím nejspolehlivějším budíčkem, jsem prozřel do nového dne. "Vylez z pelechu, pomužeš mi podojit ovce, alespoň se neco naučíš, redaktore. Voda na umytí je vo studni a na snídani si vem, co sis prinesol od maminky."

 

Sundal jsem ze sebe kožešinu ze statného berana, protřel si oči, nasál pro mě nový neznámý nakyslý pach a rozhlédl se po místnosti. Na stěnách byly místo obnažených slečen fotky ovcí, zavěšený růženec, krucifix a hřebíky přibité roztažené bačovské gatě. Na menším stole stála televize a rádio, na tom větším padesátilitrový hliníkový hrnec na mléko.

 

"Kdě si, ovce nečakajú," vytrhl mě z rozjímání vzdálený hlas bači, který už byl s dojením svých třiceti ovcí a osmi koz u konce. Bylo osm hodin. Přežvýkavci odcházeli na pastvu s brigádníkem, invalidním důchodcem Josefem, který u bači pracuje za jídlo a nocleh. Pan Paločko obhospodařuje dvě louky. Jednu mu zdarma poskytl starší pán z Litovle a druhou louku má v pronájmu od obce. Ročně za ni zaplatí 1336 Kč a jeho povinností je nenechat ji zarůst travou. Bača se uvelebil na verandě své koliby, složil ruce do klína a s úlevou pronesl: "Tak a včil máme až do obeda klud."

 

"To vůbec nic neděláte?" zeptal jsem se a zároveň srovnával svůj pracovní režim.

 

"Ne. V poledne udělame syr, odvarime žinčicu a neco zjeme," řekl bača a dál vychutnával slunečné ráno. Až do oběda jsme skutečně kvůli jakékoli činnosti podobající se práci, nezaměstnali jediný sval našich těl. I když, dá-li se to tak nazvat, já jsem pracoval. Ptal jsem se.

 

Po tříhodinové palbě mých otázek byl bača zjevně unavený a já jsem zase nabyl dojmu, že ovce jsou lepší přítel člověka než pes a musel jsem se hodně vnitřně přemlouvat, abych, ochromen jeho vyprávěním, nezanechal studia, práce a nepořídil si dvacet ovcí. Z našeho rozhovoru vyplynulo následující. Josef Paločko se narodil 5. 8. 1937 v Hermanovcích okres Prešov. Do roku 1989 byl zaměstnaný v zemědělském družstvu. Po revoluci se osamostatnil a koupil si čtyřicet ovcí, vlastních měl třicet. Postavil si ovčín a kolibu. V pondělí, ve středu a v pátek za ním z dva kilometry vzdálené vesnice dochází manželka, která mu nosí jídlo, cigarety, pití a čerstvé zprávy. Na zimu se bača i se svými ovcemi stahuje z kopců do údolí. Pokud za ním nepřijdou kamarádi na kolibu, nesejde v průběhu osmi měsíců, kdy je s ovcemi v horách, do vesnice ani jednou. Důvody jsou dva. Ten první, prozaičtější, nerad chodí do kopce. Ten druhý důvod, snad i za tu dlouho dobu strávenou u zvířat, pochopitelný, je strach z lidí. Pan Paločko na základě zkušeností říká: "Dnes je s vámi každý kamarád a zítra vás pomluví. Lidi si mezi sebú závidí i oči v hlave. Ale ovce, ta vás neprozradí, i když neco ukradnete. Ta se napase a je jí všecko jedno." Nikdy nebyl na dovolené a hraniční přechod zná jen z cesty za bratrem na Slovensko. Pobírá předčasný důchod, denně vyrobí průměrně kilo a půl ovčího sýra, který prodává lidem z vesnice. Kilogram sýra stojí 120 Kč, snadno si tedy spočítáte bačův měsíční zisk. Není dne, kdyby neproklínal ministra zemědělství Josefa Luxe. Dokonce mu napsal dopis, v kterém se ptal, co má udělat s ovčí vlnou. Odpovědi se nedočkal. Kdyby to jen jakkoli šlo, vrátil by moc do rukou komunistů. V sedmdesátých letech natáčela v blízkosti jeho koliby německá televize. Tenkrát se i seznámil s Karlem Gottem, od kterého má dodnes schovaný podepsaný plakát. Při vzpomínkách na tento zážitek si pan Paločko vybavuje: "Karel byl normální, nenafoukaný človek. Dali sme si spolem štamprlu slivovice a ovcí se také nebál."

 

POLEDNE

 

"Dosť rečí, iděme robiť syr," přerušuje dialog a protáhne své od sezení ztuhlé tělo k další každodenní činnosti.

 

Ve stejnou chvíli, kdy bere do ruky padesátilitrový hrnec, zpoloviny naplněný ranním nadojeným mlékem, slyším v dálce pro mě už známé hlasy. Bééé, bééé, bééé.

 

Je přesně půl dvanácté a z "práce" se vracejí ovce a kozy. Lépe řečeno kozy a ovce. Kozy mají totiž neuvěřitelně vyvinutý smysl pro odhadnutí času. Pravidelně v jedenáct hodin dvacet minut zanechají spásání louky a namíří si to směrem k ovčínu. Proto je mi už jasné, jak mohl Jožka vědět, že je půl dvanácté, když nemá hodinky. Kozy se jednoduše nezpožďují.

 

"Esli chceš vidět, jak se dělá syr, tak poď," táhne mě za ruku do koliby a staví na postel stříbrnou nádobu s mlékem.

 

"Ráno jsem nadojil dvacet litrů mleka, z toho udělam tak kilo syra. Do mleka pridáš lžičku syřidla. Mleko necháš odstát. Ono se mezitím srazí. Pak musiš tu hmotu, která srazenim vznikla, hnětnout tak peť minut jak těsto nebo jak...," a v tom se zarazil. "Kolik ti je roků?" zeptal se.

 

"Dvaadvacet," a oba jsme asi mysleli na to samé.

 

"Až to poradně promačkáš mezi prsty a buďeš si istý, že je to dostatečně tuhé, vyndaš to z hrnca, položiš a zavažeš do pleny a povesíš v kůlně na hřebík. Po čtyrech až peti dnech, kdy odkape zbytečná voda, maš ovčí syr. Jasne, kamoš."

 


Tento sýr se udí už pátou hodinu. Bača jej chodí kontrolo-
vat co deset minut. Přidá dřevo, piliny a pokaždé ohmatá
hrubou síťovinou omotaný sýr. Až bude uzení u konce,
získá sýr žlutohnědou barvu a ztratí měkkost.

"A co uzený sýr?" vyzvídám.

 

"To same, jenom tu hmotu musiš eště naložit do vlažnéj vody a potom na den do slanéj vody. Pak se syr štyřiadvacet hodin udí. Musiš ale topit bukovým drevom. No a na oštěpky tady mám formy," a vytahuje z dřevěné truhly krabičky s motivy jelena, kohouta a berana.

 

"Do těch daš syr, poradně slisuješ a nechaš vyudit. To jsou postupy, které si bačové mezi sebú předávajú z generáciji na generáciju," chlubí se hrdě a přitom si od rána už potřicáté přihýbá z láhve tvrdého alkoholu.

 

"Pijete hodně, že?" odvážím se.

 

"Pijem, a co. Na druhom svetě mi už nikdo nic nedá, tak si chcem užit aspoň teraz. Kdyby nam tak někdo povedal, co budě až umrem, ale zatím nepřišel žáden. Já si ale myslim, že musi něco byť. Měl sem kamarada zubného lekára, Kocman se jmenoval. On tady za mnú často chodil. On měl rad sedláky, on si s pány v hospodě ke stolu nesedl. Jednou večer jsem byl tady na kolibě se svým bratrem a naráz taková rana do dverí. Jako kdyby někdo hodil kilový kameň. Otvorím a nic. Nikde nikdo a na dverách žádné otlučení. Nic. Na druhý den mi manželka přišla povedať, že ten Kocman v noci umrel. Nadarmo to do těch dverí netrysklo. Od té doby si myslím, že něco musí byť."

 

VEČER

 

Ovce a kozy se vracejí z odpolední pastvy zpět do ovčína. Ani jsem si nevšiml, že odešly. Do lesa se pomalu vkrádá všezahalující tma, a večerní chlad nás nutí obléci si dlouhý rukáv. Blíží se konec jednoho bačovského dne. Zbývá ještě ulevit čtyřnohým požíračům od plných vemen, ustlat jim voňavým senem na noc, rozsvítit v ovčíně světlo a přiložit pár polen do kamen, aby se bača nebudil nad ránem zimou. Vypíná se televize, která běžela celý den. Pořady Snídaně s Novou nebo Riskuj jsou bačovi příjemnou kulisou a společníkem. Pro mě však něčím, co z romantiky, svobody a přirozenosti jeho života, ubírá značný kus. Pan Paločko si kleká k posteli, lokty pokládá na kožešinu a čelo opírá o sevřené pěsti. Nejdříve mě napadá, že pláče, ale ukřižovaný Ježíš z umělé hmoty, který visí na stěně za postelí, mě vyvádí z omylu.

 

"Vy se modlíte?" vyrušuji.

 

"Každý večer."

 

"A k čemu?"

 

"K prirodě... K dobremu počasi," zakončuje svůj Otčenáš a dříve než se zachumlá do deky, věnuje mi pohled, který zůstane před očima až do chvíle, než je definitivně zamhouřím.

 

ODCHOD

 

Ráno, kdy už má pan Paločko dávno splněný první denní úkol a opět sedí na zápraží koliby se založenýma rukama v klíně, tak já si srovnávám věci v batohu a myšlenky v hlavě. Na cestu dostávám pravý ovčí sýr a bača k tomu s naivitou člověka, který obětoval svůj život přírodě a samotě, dodává:

 

"Pozdravuj ve Zlíně, já tam znám spoustu ludí. Oni už budou vedět."

 

Asi jo, nechávám si pro sebe.

 

"No, dufajme, že se najdou ludé, ktorý sa dajú dohromady a začnou chovat ovce. To pasuje na Valašsku. Že? Já už sem starý. Louky tady zarůstají bodláčím a vysokou trávou. Nemá to kdo spásat. Za chvíli to tady s takovou nikdo nepozná. Ty nechceš bačovat? Co?" zkouší to.

 

"Asi ne, s tím se musí člověk narodit. Já bych to tady tak dlouho nevydržel. Já musím občas mezi lidi," uzavírám svůj pobyt u posledního žijícího bači na Valašsku. Otáčím se k němu zády a odcházím vstříc světu, který je asi panu Paločkovi cizí. On mi stačí ještě zamávat a houpavým krokem se sune ke svému údělu a životní radosti zároveň. K ovcím.
 
Listopad 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group