ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

Z OHNĚ A PÍSKU

Půl šesté ráno. Chlapi v košilích, na kterých jsou vyrýsované bílé mapy potu, začínají novou šichtu. Chystají na verštatu sklářské píšťaly. Odkrývají otvory pece, které září oranžově jako hlavy golema. První rozespalé náběry na píšťaly a kerbly tvarované svalákem kmitají hutí jako ohromné světlušky. Zlaté náustky píšťal se protáčejí v nadutých koutcích úst a dech huťáků oživuje roztavený písek a dává mu duši a tvar. Na čele foukačů vyrážejí první perly potu a tamprovna se pomalu plní sklem uraženým od píšťaly.



V okolí Nového Boru v severních Čechách prosperují desítky sklářských hutí. Jsou to archaické organismy, které fungují na stejných principech a pracovní hierarchii už pár stovek let. V posledních desetiletích sice buková polena na vyhřívání pecí nahradil plyn, chemické a technologické kroky se samozřejmě také zdokonalily, ale základní řemeslné postupy zůstaly stejné, jako je známe z tři sta let starých rytin. Proto čas od času, jakoby magnetem přitahován, musím do hutě nahlédnout. Na to hemžení a divadlo, kde chlapi nabírají v šedesátistupňovém vedru medovou sklovinu z pánví, válí ji, znovu nabírají a vyfukují baňky. Píšťalu vyndají z pusy, jen aby doplnili tekutiny nebo při pauze na cigáro. Horký vzduch se tetelí nad pecí. Huť mi připomíná podivné hmyzí společenství gigantických čmeláků s ohromnými kovovými sosáky, kterými nesají nektar, ale naopak produkují fantastické tvary z medové skloviny. To je pohled z vnějšku - romantika. Foukat sklo je ve skutečnosti řehole. Je to žár a pot. Znamená to vypít alespoň šest půllitrů tekutin za šichtu. Jsou to vyřízené plíce a osm hodin na nohou v klimatu Sahary. Kumšt i stres. "Dneska máme slušný prachy, ale taky jdeš brzy do hrobu," říkají chlapi.

PARTA

"Hééé, zavírej tu formu pomalu, do pr...," syčí předák na zadáka. "Dneska se jedou malé skleničky - v úkolu. Je to na h...!"

Huť. Hala s vysokým stropem, uprostřed níž stojí šamotová pec s několika otvory pro nabírání skloviny. Pod každým otvorem v peci je pánev s roztavenou sklovinou, kterou neustále olizuje plamen. U každé pánve na vyvýšeném verštatu pracuje jedna parta v čele s předákem, několika řadovými foukači a jedním, dvěma zadáky. Předák je mazák, borec chlap. Na opačné příčce hierarchie stojí zadák - učeň, brigádník, nedoučený... Pro chod hutě je ale neodmyslitelný. Poněkud podřadné postavení zadáka je opticky patrné tím, že zavírá formy pod nohama huťáků nebo odnáší hotové výrobky do chladicí pece. Veledůležitým úkolem zadáka je zásobování věčně vyprahlých chlapů pivem sedmičkou z kantýny.

JAK SE FOUKÁ DŽBÁN

Foukání každého skleněného předmětu začíná nabráním na píšťalu. To dělá řadový foukač. Špalek skloviny uválí na kovové destičce do mírně kónického tvaru. Když trochu zchladne, nabere na něj další sklovinu a nafoukne základní baňku. To je kerbl, který sklář tvaruje svalákem a udává mu předběžný tvar budoucího předmětu, například sílu dna, stěn, výšku... Pak zpravidla přebírá štafetu předák. Rozkročí se na kraji verštatu nad zadákem, který dřepí na štokrleti o metr níže a drží rozevřenou formu. Předák vsune baňku do pomalu zavírané formy a píšťalou fouká a kroutí, až viskózní sklovina vyplní tvar formy. Od formy se kouří a páří a dým z vypalovaného bukového dřeva řeže do očí. To musí správný zadák vydržet. Když proces foukání dokončí, dupne sklář těžkou koženou sandálou o verštat - to je signál pro zadáka, aby otevřel formu. Tělo džbánu je už zchlazené, nedeformuje se. Kopnu na konci píšťaly přejede sklář mokrým želízkem (vznikne záprask) a lehkým klepnutím na píšťalu výrobek urazí a přepíchne na přílepník, pak na kozlíku přilepí ucho. Nakonec se v trumlu rozžhaví okraj džbánu, ostré okraje se povrchovým napětím zaoblí a pinzetou zformuje hubička. Další zadák končí řetěz pracovních postupů, když na vidličce co nejrychleji dopraví vyhasínající džbán do chladící pece - aby nepraskl. Mezitím první zadák zase máčí bukovou formu v díži s vodou a foukači nabírají a sválejí a to všechno dokola až do konce šichty.

To je asi nejprostší varianta sklářské práce. Obecně platí, čím složitější a náročnější výrobek, tím méně stereotypu.

ŽENSKÝ

"Jééé, húúú," řičí chlapi spokojeně pokřik neandertálců, když hutí prochází exkurze prsatých gymnazistek. S píšťalou v puse se neartikuluje, a navíc to není třeba. Každý ví, o co jde. Ženská na verštatu je vzácná jako meloun v lednu. A ty pod verštatem mají k barbínám a sexyidolům skutečně daleko. "Uúú UUUúúú," vypadávají foukačům píšťaly z pusy a gesty naznačují vyvedené ženské znaky. Je to sranda, nadsázka, folklor, drsných chlapíků... A všichni jsou tím divadlem nadmíru spokojení.

I pracovní přestávka má svůj kolorit. Dělá se šmelina. Dárečky, věci, které frčí, skleněná prasátka, těžítka, půllitry s naturalistickými penisy, většinou velmi neotřelých barev.

Zvláštní symbiózou je spolupráce huťáků s výtvarníky. Výtvarník je bujný v nápadech a foukač to musí zvládnout. Většinou jsou to výrobky netradiční, hraničící s technologickými možnostmi. Experimentuje se - říká se tomu vzorování. Vzduch je plný emocí, adrenalinu, napětí. Hodiny ve sklárně jsou drahé a když se dílo nepovede, nedá se svítit, peníze jsou v trapu. Deyl Chihuli, Američan s pirátskou páskou přes oko je mezi skláři jednička. Démon, šoumen, řemeslník, exhibicionista. Uhlem čmárá po cáru "baličáku" sklářské vize přímo na podlaze huti. Výsledek je profesionální. Perleťové, lasturové fantazijní tvary jsou hotové - jedinečné, možná nejdokonalejší sklo na světě umí udělat čeští huťáci.

KOUZLA A ČÁRY

Roztavené sklo dosahuje při chlazení takového stupně tuhosti, že je pro všechny praktické účely pevné, ačkoli nemá krystalickou mřížku. Kdybychom však, teoreticky, nechali sklenici stát několik tisíc let na stole, zhroutila by se jako svíčka.

Skláři občas kouzlí a čarují se sklem holýma rukama. Prostě si baňku pohladí, dotvarují rukou nebo s ní setřou dlaní smetí. Co na tom, že má kolem osmi set stupňů? Efektní grif je založen právě na vysoké teplotě skla a na nedlouhém kontaktu se žhavou hmotou. Z mozolnaté kůže se ihned odpaří vrstvička par, která na okamžik ochrání ruku před spáleninou. Důležité je vědět, že čím je teplota vyšší, tím menší je riziko popálení a naopak.

Oblíbenou zábavou huťáků je výroba bouchacích kapek. Žhavou sklovinu nechají odkápnout do kýblu s vodou. Okamžitým zchlazením vrchní vrstvy zůstane tvar kapky zachován, ale ve skle vznikne obrovské povrchové napětí, které jako by chtělo zaujmout povrch koule. Pak stačí neopatrná manipulace s kapkou a následuje exploze, při níž se sklo změní v prach. Klasický vtip praktikovaný na nováčcích v huti probíhá následovně: "Ulom mi, prosím tě, tu skleněnou nit z kapky, ať tam neplandá," řekne obvykle mazák. Prááásk - když se sklo nedostane do očí, je to legrace.

ŘEMESLO JAKO FÍK

"Je konec řemesel. Věk prefabrikátů a plastů. Doba laciných napodobenin. Éra, kdy si lidé, co neprodukují vůbec nic, mastí kapsy a smějí se těm, co se s něčím pachtí." Slyším často pesimistickou charakteristiku konce milénia. Není to úplná pravda - běžte se podívat do hutí. Na verštat, jak se udělá fortelný kerbl. Co to je přejímačka nebo krakl a vydržte tam od rána až do fajrumtu!




HISTORIE VÝROBY SKLA

První sklo vyrobili 4000 let před naším letopočtem v Egyptě. Přišli na to při výrobě glazury, která jim místy odkapávala, a vznikaly skleněné perly.

Písek, soda a vápenec byly první sklářské suroviny. Egypťané vyráběli nádoby takto: na kovovou tyč vymodelovali kouli z hlíny, tu obalili tekutou sklovinou. Po vychladnutí se hliněná koule vyhrabala, a první skleněná nádoba byla na světě.

Později se sklo tavilo v uzavřených pecích a okolo roku 10 n. l. Féničané vynalezli sklářskou píšťalu.

Velkomoravská říše - 11. století. Mohutný rozmach skláren a výroba tzv. lesního skla. Bylo bublinkaté, tmavě zelené, nehomogenní a málo kvalitní. Zelené zbarvení nebylo záměrné. Vyplývalo z neschopnosti separovat z písku oxid železa, který způsobuje zelené zabarvení. Suroviny: písek, popel z bukového dřeva a vápenec.

Itálie - 13. století. Ostrov Murano byl sklářským státem, mocností i vězením, ze kterého se nedalo odejít. Mohlo by být vyzrazeno tajemství výroby unikátního "dlouhého" skla. Z popele mořských chaluh získávali sodu, z lastur vápenec a písek z řeky Pád. Vzniklo tzv. benátské sklo. Vynikalo možností dlouhé doby zpracování, tedy i výrobou nevídaných dekorů a tvarů. Některé tehdejší postupy nebyly dodnes překonány.

Kolem roku 1500 se v Čechách začalo vyrábět kvalitní sklo. Z písku, čistého vápence a salajky (na kilo suroviny je třeba spálit tunu buků).

Kolem roku 1800 Kašpar Lehmann preferoval sklo sodnodraselné, které nemá dlouhou dobu zpracování, zato má vyšší lesk a lepší povrchovou zpracovatelnost. Český křišťál vytlačil sklo benátské poté, co byl znovuobjeven princip odbarvování skla.

Od té doby je výroba skla podobná té dnešní. Roku 1856 byla v Kamenickém Šenově otevřena nejstarší sklářská škola světa.

Počátkem 20. století se přešlo na vytápění pecí plynnými palivy.

Současnost. Ještě stále jsme sklářská velmoc, i když zcela rovnocenné sklo dokáží vyrobit téměř všude. Prim Česká republika dosud hraje ve výrobě unikátních výtvarných hutních výrobků.


PRŮVODCE SKLÁŘSKÝM SLANGEM

Dýnko - dno skleněného tvaru

Fajrumt - konec šichty

Hladítko - dřevěné prkénko k tvarování plochých tvarů, např. dýnka

Chladička - chladicí pec; teplota skla musí klesat velmi zvolna, jinak by v něm vznikalo povrchové napětí, které je schopné skleněný výrobek roztrhnout

Kerbl - bublina na píšťale - předběžný tvar viskózní skloviny daný svalákem

Klapačka - kovový nástroj podobný velké pinzetě; používá se pro tvarování dýnka na stopce skleničky

Kmen - surovina, ze které se taví sklo (např. křemík, suroviny sodné, olovnaté a barvotvorné složky)

Kopna - přesah skla nad formou, do níž se fouká (jako pěna u piva); kopna se uráží, opukává nad plamenem nebo odbrušuje

Kozlík - sklářské štokrle s opěradly na píšťalu; sklář sedí, nad koleny má na opěradlech píšťalu, kterou válí dlaní jedné ruky, druhou paží sklo tvaruje

Krakl - záměrné povrchové rozpraskání povrchu skla za účelem vytvoření dekoru; žhavé sklo se vyválí ve vlhkých pilinách

Křídla - dřevěný nástroj na stlačování kopny nad formou

Led - silnější vrstva skloviny na dně sklenice

Nálepy - reliéfní zdobení skla nalepováním žhavé skloviny

Nitě - zdobení tenkým pruhem žhavé skloviny taženým jako dekor

Nůžky - na střihání skla, nálepů a nití

Pánev - velká šamotová nádoba, v níž se v peci taví sklo a ze které se nabírá sklovina

Píšťala - dutá kovová trubice s náustkem, na kterou se nabírá tekutá sklovina a jíž se fouká, většinou do formy, požadovaný tvar

Plaucna - papírově tenké barevné střepy, které vzniknou rozbitím baňky; nalepené na žhavou baňku barví

Přejímačka - různobarevné vrstvy skloviny; dalším zpracováním, většinou probrušováním, tak vzniká efektní dekor

Přílepník - "přepichuje" se jím sklo; výrobek se nalepí na jakousi zaslepenou píšťalu kouskem roztavené skloviny

Svalák - dřevěná "sběračka", pomocí které se tvaruje skleněná baňka před definitivním foukáním například do formy

Tamprovna - viz chladička

Truml - pec s kruhovým otvorem a plynovým hořákem, v níž se příliš chladný výrobek ohřívá, aby se mohl dále tvarovat

Verštat - vyvýšený pracovní prostor okolo pece, na kterém se pohybují skláři
prosinec 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group