ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DOLŮ PO ŘECE BENI

 

Elegánek ve slamáčku a bílé košili, seňor Jézus Martín je typický kreol z bolivijského hlavního města La Pazu. Narodil se a vyrůstal sice ve Španělsku, ale když v dospělosti zjistil, že v Evropě "je pořád strašná nuda", vybral všechny úspory a odebral se trochu pobavit do Jižní Ameriky. Nyní má pár let bolivijské občanství, v La Pazu úspěšně podniká a před několika lety založil rozlehlou estancii na řece Madidi, daleko od civilizace v bolivijských tropech. Estancii Carolita si zřídil, nejen aby si rozšířil své hmotné statky, ale také proto, že ho to baví... A to přesto, že pro úspěšnou práci zde musí k místním lidem - svým zaměstnancům přistupovat úplně jinak, než by tomu bylo například v Evropě. Zkušený bolivijský podnikatel musí být trpělivý, shovívavý a absolutně z ničeho si vůbec nic nedělat...


Martína jsem potkal na kapitanátě říční policie zapadlého městečka s krkolomným názvem Rurrenabaque, které dělí od sousedního městečka Riberalty (na hranicích s Brazílií) přes 400 kilometrů vzdušnou čarou. Po řece Beni, kroutící se nekonečnými meandry to je jistě 2,5krát víc. Její meandry, jsou jediným prvkem rušícím naprostou rovinu tvořenou zelenými korunami stromů...

"Vyjíždíme za hodinu," dodal seňor Martín, když mě přijal do party. Přesunuli jsme se na kraj města k řece, kde jsme loďku - sedmimetrovou primitivně zastřešenou pramici - spatřili v okamžiku, kdy šla ke dnu. Lidé na palubě právě zjistili, že do lodi teče víc vody, než kolik stačí vylévat. Špatně naložený náklad, který loď v podstatě rozklížil, musel být kompletně vyložen. Nikdo se tím nevzrušoval více, než jak by to odpovídalo zřejmě normální situaci. Kapitán začal loď dávat dohromady: nejhorší místa zkušeně utěsnil jakousi koudelí... Loďku, chystající se na deseti až čtrnáctidenní plavbu mimo civilizaci, jsme pak opět naložili, až se okraje bortů vznášely jen pár centimetrů nad hladinou...

Domorodý kapitán se během nakládání někam vytratil, aby se objevil až v podvečer s novým řešením: pro část nákladu zajistil doprovodnou kánoi. Na zítra. Stejně již nikdo s vyplutím toho dne nepočítal.

Posádku dal dohromady Martín. Na svou farmu daleko v pralesích veze sedm "osadníků": rodinku se dvěma předškolními děcky a jedním kojencem, svobodného honáka a jednoho "odborníka" na chov krav, budoucího předáka ranče. Všichni jsou indiánského původu, včetně dalších dvou pasažérů, Martínovy ženy a kapitánova pomocníka. Celkem devět lidí, navíc vezeme ještě slepice, kohouta, loveckého psa a papouška. Cestou přibereme několik podsvinčátek, budeme je měnit s domorodci za olej a sůl. Loď je přetížena zásobami na šest měsíců. Na palubě stojí několik barelů benzinu, klubka ostnatých drátů a pravá značkovací železa na dobytek. Na barelech je přivázána motorka Honda - pro Martínovy výpravy za novými pastvinami a na lovy jaguárů...

Po snídani se čeká a čeká. Nakonec přijíždí pomocné plavidlo - dlabaná kánoe zvaná peke-peke (domorodý název pro kánoe s obvykle archaickými motory, které vydávají zvuky "pekepekepeke"). Přetížená bárka s peke-peke po boku se neochotně rozjíždí, kapitán s vítězoslavným úsměvem komanduje z přídě od kormidla pomocníka, který na zádi obsluhuje motor. Sotva míjíme poslední domek, loď náhle ztrácí kontrolu pohybu a vracák nás žene přímo ke břehu. Vzápětí trčíme na mělčině u písčité pláže. Praskla lanka ovládající kormidlo.


Dlabaným kánoím se zde říká peke-peke. Tyto loďky jsou většinou
vybaveny archaickými motory, které vydávají zvuky "pekepekepeke".

Kapitán zjišťuje, že lanka navázat již nelze. Operativně a bez rozmyslu rozhoduje, že bude řídit otočným motorem. Vyrážíme opět do proudu, abychom o chvilku později zjistili, že se motorem dá zatáčet jen na jednu stranu. Pro druhý směr vadí ovládací páce v pohybu kus lodi. Jenže to už opět sedíme na mělčině...

Motor je provizorně umístěn na kánoi a nám už opravdu nic nebrání oddat se bezstarostné jízdě po řece Beni. I Martín se celkem rychle vzpamatovává z toho, že mohl díky nedbalosti kapitána přijít o všechen proviant ještě dříve, než jsme ztratili Rurrenabaque z dohledu. Motor brumlá, loďka si to šine po proudu, prostě pohoda.

Po celou dosavadní plavbu se hned za námi, hned před námi střídavě objevují a mizí hory nad Rurre, jak se řeka líně kroutí nekonečnými meandry všemi směry. Po několika hodinách plavby míjíme první stavení, u dalšího přirážíme k molu - vezeme sem z Rurre nějakou krabici.

V jednom zákrutu, kde se proud náhle zrychlil, to s lodí drclo, a opět stojíme na mělčině. Loď se hrozivě naklání. "Hmm, to je nebezpečné," mumlá kapitán. Je to poprvé a naposledy, kdy vidím toho letargického muže vzrušeného a pěkně vystrašeného. Tři muži musejí do vody, sahá jim po kolena. Mně vrzla osadnice do náruče kojence, sama drží kolem ramenou obě zbývající děti. Chlapi se snaží loď povytáhnout na hloubku, zprvu to moc nejde. Přisouvají kánoi na druhou stranu a vlastními těly přehrazují proud tlačící bárku na písečný jazyk pod vodou. Loď se opět dává do pohybu.

Ráno vyplouváme krátce po východu slunce, které překrásně prozařuje okolní zelené pobřeží. Záhy je dost parno. Na břehu se občas objevují osamělé domky, obklopené banánovníky, jejich obyvatelé většinou sbíhají k řece a dívají se na nás.

Jinde - na březích s písčitými plážemi - bývají občas opuštěné slaměné stříšky. A jednou u nich stálo i několik postaviček. "Indigenos nativos, praví nezcivilizovaní indiáni ze skupiny Chamani," vysvětluje Martín, "jsou to polokočovníci, živí se jen z přírodních zdrojů, především rybolovem." Tito poslední místní nomádi zajíždějí do Rurrenabaque jen zřídka, mění zde přebytky lovu za kusy oblečení, případně cigarety. Mají svou animistickou víru, mluví vlastním jazykem, a když to není nutné, s nikým se moc nestýkají.

Noc trávíme u nezvykle velkého stavení, večerní zábavu zcela paralyzují mračna dotěrných moskytů. Další den vyplouváme později a brzy zastavujeme u vysokého podemletého břehu. Je zde nejlepší jíl pro utěsňování lodí v širokém okolí a tento materiál potřebujeme do zásoby. Doposud jsme z lodi vodu vylévali několikrát denně - k úplné vodotěsnosti má ale stále daleko. Plavbu dnes končíme dříve odpoledne, u indiánské vesničky vybavené radiostanicí. Kapitán si totiž náhle vzpomněl, že musí mluvit se svou ženou, jestli nepotřebuje něco teď, když se blíží doba dešťů. Spojení bylo možné, ale až navečer. Martín se nevzrušuje, zná místní lidi a jejich vrtochy. Když kapitán něco chce - a má k tomu "důvod" - není síly, která by jeho jednání zvrátila. Domorodci moc komunikativní nejsou, jen se od jednoho dovídám, že oni jsou již civilizovaní. Od pravých říčních divochů se liší například tím, že si zuby čistí zubním kartáčkem...

Rádiové spojení se zdařilo až k polednímu následujícího dne, načež ihned zvedáme kotvy. A to i navzdory kapitánovu tvrzení, že tak pozdě nestojí za to vyplout. Začínám chápat rozsah jeho lenosti.

K večeři jsme od domorodců koupili tapíří maso. Celou hostinu pak ze stolu sleduje velká a smutná tapíří hlava. Přišel se na nás podívat vesnický učitel. Prý celá řeka už ví, že Martín veze na lodi nějakého gringa. Učitel tvrdil, že život tu je tak monotónní, že kdybych přijel za deset let znovu, budou si mě všichni pamatovat.

Další den v poledne se strhl prudký liják, ve chvilce nabyl značné intenzity. Vzápětí zhasl motor a proud mezitím stačil nebezpečně zesílit. Loď ztratila vládu a nabírala rychlost. Zrovna jsme ale míjeli nějaký přístav, u kterého kotvila vedle velké lodi i peke-peke. Voláme o pomoc, a za chvíli přijíždí pupkatý běloch. Díky silnému motoru nás bez problémů vytahuje do přístavu, který jsme, hnáni proudem, už dávno minuli. Po dešti motor bez problémů nastartoval, a my pokračujeme až do večeře - máme kolínka s tapířím masem.

Vyrážíme těsně před svítáním, Martín začíná být z průtahů přeci jen trochu nervózní - místo tří dnů se plavíme již pátý. Snídáme proto za jízdy: rýži, smažený banán a tapíří maso. Kapitán si po ránu významně pohrává s revolverem. Pak z něj střílí směrem ke břehu, jen tak. Chvíli předtím se totiž podruhé během plavby probral ze své letargie - to když jsme míjeli vysoké stromy s jakýmisi černými tečkami vysoko v jejich korunách. "Opice, opice!" řval vzrušeně a hnal se pro svou v plátně ukrytou zbraň. To už jsme se ale místu s opicemi beznadějně vzdalovali.

Asi za dvě a půl hodiny přijíždíme k osadě, kde, jak se náhle dovídám, mě vysadí. Do Puerto Cavinas, přístavu na půli cesty do Riberalty, to bude pralesem po dobré cestě dvě hodinky caminando, tedy pěšky. Těším se na další část zábavné cesty, při níž se musí jízdní řády brát s velkou rezervou.
leden 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group