ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŠÍFÁCI

 

Zazvonil budík. Je přesně šest ráno v děčínském přístavu. Dva krát tři metry kajuty se dvěma postelemi a oknem vlakové konstrukce působí stroze a studeně. Oni tu žijí šest měsíců v roce. Pendlují mezi přístavy od Baltského, Severního až po Černé moře. Za svůj život mají na vodě "naježděno" víc než většina slavných mořeplavců.


NA VODĚ

Včera jsme nakládali v centrálním přístavu v Ústí nad Labem. "Suchý námořníci", jak se přezdívá přístavním dělníkům, nás naložili na sto pět centimetrů ponoru. Ač se to nezdá mnoho, při současném říčním stavu je to někde víc než na doraz. Se dvěma naloženými vanami měříme bezmála sto čtyřicet metrů. Tlačný remorkér TR-14 - slangově tlačák, šuplík nebo německy šúbr - o téměř jednom tisíci koňských sil je s více jak deset metrů širokou vanou před sebou spřažený ocelovými lany. Stejně jsou spojené i vany navzájem.

Otevřenými dveřmi je vidět do ranního šera. V kuchyni se už kouří z ovocného čaje. "Dobré ráno," zdraví mě Fanda za kulatým stolem, na něm jsou talíře s chleby s paštikou a sýrem. "Tady budeš jíst pořádně," poučuje mě mladší Tomáš, který se právě vykulil z kanafasu.

Na lodi vládne přísná organizace. O kapitánových příkazech se nediskutuje. Na našem šífortě je to Václav, dvojka a trojka v řadě (těžko říct, kdo je co, dominuje spíš Tomáš) jsou loďmistr Fanda a strojník Tomáš. Do počtu čtyř doplňuje posádku nejmladší Láďa, který je pomocník strojníka, tedy zkráceně "šmírák".

Nahozené motory roztřásly palubu a železné jeřáby přístavu se pomalu rozpohybovaly podél našeho boku. Po hladině se válely zbytky mlhy. Z vody stoupala kyselá vůně: směs průmyslového snažení člověka a tlejících těl živočichů a rostlin. Stovky kilometrů před přídí je Hamburk.

DO SASKA

Navzdory zmatkům při vyplňování dokladů zmizeli celníci z lodi za několik minut. Posádce se evidentně ulevilo, protože úřady jsou nebezpečné všude. Zejména v Německu. "Za NDR propichovali i náklad jehlama," vzpomíná Fanda s Václavem.

Labe se vinulo mezi saskými kamenitými svahy, do kterých byly zaražené jednotlivé domečky stahující se do shluků vesnic a městeček. Pestrobarevnou míchanici střech přerušovaly jen zelené koruny stromů vybíhající do svahů.

"Když není vidět Lilienstein, nepouštěj se na Königstein," ukazuje mi Fanda vysokou stolovou horu. Průpovídky, báchorky a pověry byly na lodích vždycky oblíbené. Od těch ryze psychologických, jako hodit nad Dolním Žlebem před odjezdem do Hamburku kvůli šťastnému návratu mince "sv. Janovi", po praktické, jako je ta s Liliensteinem. Odtud až po masivní pevnost Königstein totiž není jediné vhodné místo ke kotvení, takže by loď bez radaru v mlze dost riskovala.

Za zádí máme Augusta der Starke. Osobní parník plný lidí využil širší místo k předjetí našeho "šuplíku" a kolesy tepajícími do hladiny se sunul okolo levoboku. Z paluby na nás mávají houfy lidí. K nelibosti nás šmíráků s dalekohledem jsou to jen samí důchodci. "Tyhle lodě jsou strašně drahý, takže s nima jezdí jen důchodci," tvrdí Václav.

Fanda a Tomáš sedí s Václavem, který řídí, v kormidelně. Debatují o všem možném a do toho občas upozorní na dění na řece. Suplují alarm, kdyby kapitán přehlédl.

Na břehu se objevil zámek Pillnitz, 365 věžiček, 52 věží a 12 nádvoří znamená dny, týdny a měsíce v roce. Až to za několik tisíc let někdo vykope, udělá z nás jistě kulturu s neuvěřitelnými astronomickými znalostmi.

PROČ?

Drhneme. Trafika (kormidelna) se rozechvěla jako při slabém zemětřesení. Nervózně jsem se podíval na Václava. "To už je dneska nevím pokolikátý. Je dobře, že je tu písek, jedeme jako sáňky. Podle hlášení je totiž v řece o dva centimetry míň, než je náš ponor," povídá.

"Jak míň?" ptám se.

"No tak, míň..."

"Tak jaktože ještě plujeme?" dožaduji se vysvětlení.

"No tak to vidíš...," kývá Václav hlavou.

Za pomoci lodi zvané "traktor", která nám nasměrovala příď do oblouků drážďanských mostů, jsme se dostali do rovin. Kotvy dopadly do vody a zůstanou tam až do rána. Poslední paprsky slunce vykreslily od břehu až k lodi zlatohnědý most. Stojím na nástavbě za kormidelnou a vidím Láďu, který sedí na zádi za šlepíglem. Na uších má sluchátka, protože pod nim řvou ze strojovny dvě Volva téměř o tisíci koních výkonu. Sedí, dívá se okolo sebe a přitom mu trochu, jak se pod ním všecko třese, drkotají zuby.

Václav přišel ke mně a zapálil si další cigaretu.

"Tak tohle je důvod, proč to většina z nás dělá."

Před námi mizí ve tmě obrysy kostela. Natáhl zhluboka kouř až do břicha.

"Svoboda."

ZA JÍDLO...

Červenobílá vlajka Československé plavby labské a. s. (ČSPL) s modrou hvězdou uprostřed se mrská nad zelenou vlajkou, která znamená, že vezeme neclené zboží do svobodného přístavu v Hamburku.

Písek a kamení na březích tvoří příčné hrázky kolmo na střed řeky, které mezi sebou vytvářejí mělké zátočinky. Svádějí vodu zpět do koryta řeky i při nízkém stavu vody. "Kravským krajem", podle skotu na březích, jsme se dostali do Torgau, kde před místním zámkem stojí památník setkání Sovětů a Američanů za druhé světové války. Symbol nacistické prohry a více jak padesátiletého rozdělení Německa a Evropy...

Řeka vypadá jako vinoucí se had. Samá zatáčka. Změnil se i systém jízdy, takže už jezdíme na páky. V Čechách plavební dráhu určovaly plovatky, barevně šrafované tyče, které se s prvními kilometry v Německu změnily na plováky. Červené či zelené, podle směru objíždění. Směrové páky jsou ovšem kříže upevněné na břehu, na které kapitán zamíří špičkou lodi, a ve chvíli, kdy se na druhém břehu objeví další, namíří si to na něj. Tímto způsobem křižuje řeku přesně v plavební dráze. Kříže jsou navíc vybavené odrazníky signálů, takže se podle nich dá plout i v mlze, pokud je loď vybavena spolehlivým radarem. A to není zdaleka každá. Například naše ne.

"Podívej, ústeckej barák," ukazuje mi Fanda na břeh. A následují další. Jejich stavitelé připluli na lodích. Ne ale jako běžní cestující. Na odsunu po druhé světové válce se totiž podílely i lodě čs. plavby. Kde vyhnance vyložily, tam se usídlili. Byla bída, země po kapitulaci, prohráli válku. "Slyšel jsem od starých šífáků, že prý máma přivedla své dvě dcery a všechny se nabídly za kus špeku," vzpomíná Václav. Oni taky nezapomněli. Po dlouhou dobu byly břehy pro šífáky nebezpečným územím. Nejhorší je nenávist z ponížení...

HLAVNĚ DOJET

Po další noci na kotvách jsme přistáli v Magdeburku. Včera jsme skončili o něco dřív, protože se Václavovi nelíbil jeden z mostů v Rosslau. Druhý den tam stála nasednutá loď a u ní vodní policie se "sondýrkou" prozkoumávala dno. Průšvih. "Teď dostane "štráf". Za výjezd policie se platí 400 DEM, které musíš hned složit," oddechl si Václav. "Ještě že to tam zapích někdo jinej..."

Voda je zrádná a písek v plavební dráze v podstatě nepředvídatelný. Během vteřiny se pak poklidné klouzání může proměnit v záchrannou akci, při které zvýšená hladina adrenalinu nahrazuje chybějící centimetry v řece.

Řeka umí i zabíjet. Vyslechl jsem řadu případů, kdy došlo k rozmačkání o zeď při vázání nebo k utonutí. "Letos se na Rýně utopil jeden člověk sto metrů od místa, kde před rokem jeho syn. Vůbec nezjistili, že zmizel z lodi..."

K debatě se připojil Tomáš. "Vlekli jsme novou loď do Hamburku a jedno z lan prasklo a praštilo mě do břicha. Vnitřní zranění, dva týdny na JIPce v Německu..." Lana často skřípají, jak se natahují pod obrovskou tíhou šífu. Když se přetrhnou, letí vzduchem jako kus betonu.

V Magdeburku je pobočka ČSPL. Zatímco Václav odešel pro instrukce, zbytek posádky vyrazil pro zásoby do obchodu. Hlavně pro plechovkové pivo Rätskröne a několik drobností, jako vodu v plastových láhvích, kečupy a majonézu.

"Dál jedeme po kanálu," oznámil nám Václav. To znamená, že opustíme přirozený tok Labe za Magdeburkem. Pojedeme přes Mittellandkanal a Elbe-Seitenkanal až k Hamburku, kde se s labskou vodou znovu spojíme.

ZA TMY

Vaří se tu systémem "kolchoz" - potraviny se nakoupí a jídla vaří dohromady. Lednička a mrazicí pult jsou nacpané masem, zeleninou a zmraženými bochníky chleba. Dříve se na lodích pekl. Nechybí ani vodka...

Vaří šmírák, který je zodpovědný za snídani, svačinu na devátou, oběd kolem druhé a večeři po večerním zastavení. Jídlo je výborné a jsou ho neskutečné porce.

Celý vnitřek lodi září novotou. Skoro všechno ve dřevě. Koupelna se sprchovým koutem, blyštící se záchod a hlavní místnost v jedné třetině rozdělená barovou linkou a dřezem. Komfort. "Tohle všechno jsme dělali sami," říká mi Václav. Protože tandem Václav - Tomáš jezdí na TR-14 nastálo, je tahle loď jejich druhým domovem a oni se k ní podle toho chovají.

Ryze pánská společnost, čistě pánské úchylky. Každý večer se odehrává ve společenské místnosti. Jednak jsme většinou na kotvách kus od břehu několik kilometrů od nejbližší vesnice a za druhé německé pivo je za marky. Tak jednu na tykání... Běží televize (satelit je na střeše) a my sledujeme programy samozřejmě v němčině. Takže vždy zvítězí fotbal.

Stůl se pomalu naplnil plechovkovými pivy. Láďa nepije. Jí prášky, a tak mu nezbývá než jít brzo spát. Svou trochu samotářskou povahou se dostává na černou listinu. Jeho prohřešky jsou pak posuzovány tvrději než u ostatních.

Posádka vždy jeden měsíc pracuje a další má volno. Na lodi mezitím jezdí druhá parta. Měsíc je dlouhá doba pro čtyři lidi na několika desítkách metrů čtverečních, i když má každý svoji kajutu. Drobné problémy, které se na začátku přejdou mlčením, po týdnu na vodě občas končí spory. Zpravidla vyhrává ten s vyšší hodností, na jehož straně je i "veřejné mínění". Tak jednu na tykání...

Témata ženské, politika, sport a životní zážitky se pravidelně opakují. Pivem se vodka jenom zapíjí, protože je poměrně neskladné ve srovnání s "tvrdým". Společnost se rozkouskovala na dvojice, které probírají odlišná témata. Tak jednu na tykání...

Je pozdě. Všichni jsme dost unavení, v debatách se bude pokračovat zítra. Brzy ráno vyrážíme. Bez tykání...

VODNÍ ŽÍLY

Vystoupali jsme vzhůru zdvihadlem Magdeburk - Rothensee a dostali se na úroveň Mittellandkanalu. Předtím jsme ovšem museli "odhodit" menší vanu, pokračujeme pouze s větší. Naše původní délka nám v užším kanále znemožňovala průjezd některými zdymadly a zdvihadly. Jinak bychom museli projíždět nadvakrát, a to stojí čas.

Mittellandkanal vybudovali dělníci na příkaz Adolfa Hitlera a propojili tak Labe s Rýnem. Kvůli porážce ho nestihli dostavět až do Berlína, jak Hitler původně zamýšlel. Chybělo přemostění Labe. Přesto sehrál kanál životně důležitou úlohu za sovětské blokády Západního Berlína. Tisíce lodí převážely zásoby nad Magdeburk, kde po pár kilometrech po volném Labi pokračovaly dalším z kanálů přes Brandenburk a Potsdam do obklíčeného města. Dnes se kanál dostavuje, a zbaví tak kapitány nepříjemného přejezdu přes krátký úsek Labe.

Komora zdymadla nás vytáhla o desítky metrů výše. Plujeme v umělém korytu, které lemují cyklistické stezky. Z lodi sledujeme věže kostelů, koruny stromů a silnice pod námi.

Potkáváme polské, holandské i německé lodi, které jsou často naložené tak, že jim voda zalévá palubu, a kupředu se sunou jen pomalu. Jsou to soukromníci a musejí si na sebe vydělat, takže lodě nakládají přes doraz. Často na nich pracují manželé - jedná se vlastně o rodinný podnik. Takové lodě jsou vyšperkované květinami a nátěr je bez škrábanců. Na střeše kajut parkují auta, která se dají malým lodním jeřábem přenést na břeh.

Na kanálu se nesmí kotvit. Noc jsme strávili přivázaní ke břehu na oficiálním vývazišti. Čas od času nás divoce rozhoupaly vlny od lodí, kterým se říká "noční jezdci". Kanál je za tmy prázdný, a ony jezdí rychle.

NAHORU A DOLŮ

Kilometr 256 Mittellandkanalu. Tady ještě před deseti lety začínala zóna nikoho. "Břehy lemovaly nízké šedivé baráčky. Všude byly ploty napojené na elektrárnu, aby pokrokoví mladí lidé neutíkali do té nejistoty na Západě," říká sarkasticky Václav. "Na tomhle mostě byli přivázaní dva psi. Jak běhali, tak karabinka nad nimi dělala randál a psy to dohánělo k šílenství. Nikdo se k nim nesměl přiblížit. Roztrhali by ho..."

Dnes tu není po hranicích ani památky. V Rühenu, bývalé západoněmecké celnici, stojí hned na břehu pizzerie.

Tomáš pracuje ve strojovně a Fanda s Václavem si vyměnili řízení. Láďa pere. Projeli jsme průmyslovým Wolfsburgem. Z vody je výhled pouze na předlouhé tovární haly automobilového gigantu Volkswagen.

Zelené světlo. Vrata komory Sülfeld doklapla. Čerpadla nahnala do komory vodu, která nás zvedla o devět metrů. Vrata se otevřela, a my znovu plujeme vysoko nad okolní krajinou, tentokrát už po Elbe-Seitenkanalu. Voda má nazelenalou barvu a je téměř průzračná. Tenhle kanál Němci dostavěli teprve v roce 1976 a navede nás až těsně k Lauenburku.

Chystáme se zastavit na noc. Pomalu jsme najeli k vývazišti, když jsme zahlédli modrá poziční světla lodi před námi. Modrá světla mají pouze "tankány", lodě přeplavující výbušný náklad. Nesmíme se k němu přiblížit na méně než sto metrů. Na palubě takové lodi se nesmí kouřit, její výfuky jsou opatřené lapači jisker a má vždy přednost. Posádka je výborně placená...

Za zádí jsme nechali další zdymadlo v Uelzenu, které nás svezlo o 23 metrů dolů. Před sebou máme už jen největší zdvihadlo na světě v Lüneburku, odkud se k nám kdysi vozila sůl.

Elbe-Seitenkanal zůstal nahoře. Sjeli jsme o dvacet osm metrů dolů v železné vaně zavěšené na desítkách ocelových lan. Pohyb nahoru a dolů zajišťovaly čtyři velké šroubovice, po nichž jsme se pomalu sunuli k hladině spojovacího kanálu pod námi. Za chvíli už plujeme po Labi, které od okamžiku, kdy jsme ho opustili, nabralo na síle. Na noc stojíme před komorou v Geesthachtu. Láďa jako každý den zkontroloval stav nafty v nádržích. Je to dobré. Zítra vjedeme do Hamburku.

MEZI PLAVCI

Jen jedna plavba je panenská. Po ní následuje křest, kterým se člověk zařadí do společnosti lidí křtěných Hamburkem. Dostal jsem ocelový kartáč, kus smirkového papíru a pilník. Pak mě Tomáš odvedl na příď. "Tady vyčistit, aby se blejskal," ukázal na jeden článek zcela rezavého kotevního řetězu.

Po pěti hodinách broušení na špici lodi jsem byl hotov. "Zítra to ještě přetáhneš, ono to přes noc chytí lišku. To víš, brakická voda," uklidnil mě Václav.

Minuli jsme "na vlajku" - pravoboky k sobě - holandskou loď San Pedro. Labe se rozdělilo na severní a jižní a my pokračovali po severním.

"Je čas, jdi na příď a vem si toho co nejmíň," řekl mi Tomáš. Za chvíli za mnou přišli všichni mimo kormidlujícího kapitána. Hlavy omotané gázovinou jakožto vyslanci Neptunovi. "Klekni a zakousni se do tebou vyleštěného článku." Byl namazaný kremžskou hořčicí a vším pálivým, co na lodi našli.

Polévali mě vodou, posýpali vším možným. Koutky mě začínaly pomalu pálit a po deseti minutách mi byla zima. Oči sevřené, aby mi do nich něco nespadlo.

"...a aby ses z blátošlapa stal vodním živlem. Zvedni se."

Vypil jsem se zavřenýma očima podávanou skleničku s páchnoucím obsahem. Oči se mi bolestí otevřely. Nade mnou byl první z hamburských mostů.




PLAVBA

Labe bylo vždycky dálnicí, která spojovala vnitrozemské národy se Severním mořem. První vraky lodí jsou dochované asi ze 6. tisíciletí př. n. l. To ještě mimo naše území.

První monoxyl (plavidlo vydlabané z kmene stromu) nalezený na našem území pochází z doby o čtyři tisíce let mladší. V prvním tisíciletí př. n. l. vládl už mezi osadami na Labi čilý ruch, jak vypovídají nálezy přístaviště z dubových trámů a kamenných žernovů u Velkých Žernosek a dále po celé délce Labe v Německu.

Neprostupné lesy plné loupeživých hord a strašná úroveň cest hovořily jasně pro říční dopravu. Už z doby příchodu Slovanů máme četné nálezy monoxylů dlouhých 3,6-10 metrů.

Větší lodě na Labe importovali Frankové, kteří je odkoukali od Římanů na Rýně někdy mezi 8-10 stoletím n. l.

"Mí vojáci se nebudou unavovat v lesích," to je závěr, ke kterému došel v roce 805 Karel Veliký. Nechal své vojsko z přímořských krajů přepravit na lodích až do Magdeburku, kde se střetl v boji právě s polabskými Slovany.

Jedničkou se na Labi stal samozřejmě obchod. Hlavním artiklem dováženým do Čech byla sůl někde z oblasti Halle nad Sálou a Lüneburku. Mimochodem, sůl byla hlavním obchodním artiklem převáženým loděmi ještě před rokem 1989 v socialistickém Československu.

Když už tu jde zboží, ať z něho něco je. Clo. V roce 1057 vydal Spytihněv II. listinu, kde "clo pro cizince z velké lodi převážející sůl stanovuje se na 2 měřice soli, ze střední jednu měřici a z malé na tolik denárů, kolik měřic soli veze, a pro Čechy pak 2 měřice z velké a 15 denárů z malé loďky."

Jak obchod vzrůstal, bohatla z něho města. U nás jednoznačnou jedničkou tohoto období byly Litoměřice, které měly i právo skladu - kupci zboží z lodí vyložili a po tři dny prodávali na litoměřickém trhu.

Se zakládáním měst získala status královských Děčín, Ústí nad Labem, Hradec Králové a začala bohatnout z lodní dopravy. Později také Roudnice nad Labem, které král Václav IV. udělil právo vývozu obilí o váze 600 strychů (38 tun) ročně. V té době dosahovaly největší lodě velikosti 9 metrů s nosností okolo 4 tun.

"...i nabádal Rotléva, kupce pražského, aby dvou lodí přímo do Hamburku vypravil, aby zboží české s větším užitkem mohlo být prodáno a cizí hned z první ruky laciněji koupeno," žádal svého poddaného roku 1364 Karel IV. Podnikání už běželo ve velkém. Ve čtrnáctém století na Labi fungovalo v úseku od Roudnice po Pirnu deset celnic, které neskutečně zpomalovaly a prodražovaly dopravu. Proto král a císař Karel IV. svým výnosem snížil jejich počet na pět, aby tak ulehčil obchodníkům.

V následujících stoletích obchod nabýval na intenzitě a s tím se zvyšovala i frekvence lodní dopravy. Labe bylo postupně splavňováno a stoupal význam děčínského přístavu. Došlo i na zjednodušení obchodu dalším snižováním počtu celnic.

Největší vlnu zájmu o lodní dopravu vyvolal Stevensonův parní stroj. Poté co byly lodě s tímto pohonem úspěšně odzkoušeny v Anglii, docházelo k zakládání paroplavebních společností i na území bývalého mocnářství. Povětšinou s anglickým finančním podílem.

Po nesmělých pokusech vynálezce Josefa Božka na počátku století vyplula na Labe jako první skotská Lady of the Lake v roce 1816. Češi kontrovali až v roce 1841 parníkem Bohemie (i když vlastněným anglickým podnikatelem Andrewsem), který zvládl vzdálenost Obříství - Drážďany za 11 hodin a 45 minut.

Od roku 1872 se ke klasickým kolesovým parníkům přidaly i řetězové. Řetězový parník vybavený převíjecím zařízením táhl několik vlečných člunů. V dobách největší slávy spojoval řetěz celou trasu Hamburk - Mělník. Největší problém znamenalo míjení lodí, kdy se řetěz musel rozkovat a po minutí znovu spojit. To trvalo i čtyři hodiny. Na dolním toku Labe si tažné remorkéry předávaly své vlečné čluny, aby se vynechalo pracné rozkovávání. Kvůli vysokým nákladům na údržbu řetězu remorkáž ke konci 19. století mizela a v první polovině 20. století se vytratila úplně. Řetězové remorkéry nahradily volně plující bočnokolesové parníky.

V roce 1919 se vytvořila ČPSL - Československá paroplavební akciová společnost Labská. O tři roky později ji nahradila Československá plavební akciová společnost Labská. Podle dochovaných jízdenek stál v roce 1928 lístek 2. třídou z Litoměřic do Hřenska 24,20 Kčs a dětský polovinu. Dopravu většinou využívali dělníci k cestě za prací, a pouze v menší míře turisté.

S rozvojem silniční a železniční sítě po druhé světové válce ztratila osobní lodní doprava své pravidelné zákazníky a orientovala se na nákladní a turistickou přepravu. Parníky postupně nahradily naftové remorkéry různých konstrukcí. V současnosti vlastní ČSPL, a. s. Děčín plavidla o celkové tonáži 150 000 tun a ročně přepraví 1 500 000 tun zboží. Navíc jako jedno z největších říčních rejdařství v Evropě má své pobočky v Drážďanech, Magdeburku, Hamburku a Rotterdamu.
květen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group