ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZDIVOČELÝ CÍPEK ZEMĚ

Nastal čas k obědu. Někde zpoza kopce ještě pomalu doznívá nesmlouvavý hlas kostelního zvonu. V tom parném poledni se po úzké rozžhavené silnici lemované vzrostlými třešněmi vydal za kamarádem do sousední vesnice. S legračním černým kloboukem na hlavě, v hnědém ušpiněném plstěném saku a vysokých holínkách si pomaličku vykračuje. Občas se ohlédne. I když letos oslaví už své sedmdesátiny, jde vzpřímeně a jistě. Na chvíli se zastaví, podívá se na hodinky a hlubokým hlasem pozdraví. "Pro všecky jsem Joža. Ale je tu u nás na Osoblažsku krásně, viďte? Ej, vždyť nám tu říkali slezská Haná. Pravda, teď je to horší, mladí nemají práci a my staří, co jsme na polích dělali, teď už jen čekáme na tu smrt. Opravdickou bídu sem ale nevpustíme," hrdě pronese a otře si zpocené vrásčité čelo maličkým kapesníkem. Pak kývne na rozloučenou a několika ráznými kroky zmizí v malém březovém remízku. Chlapík, který v malém zapomenutém koutě severní Moravy, obklíčeném polskými hranicemi, už smířeně čeká na svůj odpočinek. Tak obyčejný, a přitom nezapomenutelný a symbolický. Stejně jako on totiž i další obyvatelé úrodného, památkami a malebnými zákoutími protkaného a dříve bohatého Osoblažska nostalgicky vzpomínají na mamutí zemědělské státní statky, které donedávna živily většinu zdejších lidí, na plány socialistických agronomů, na tisícihlavá stáda dobytka i na zašlou slávu šlechtických rodů, hýčkajících si svůj úrodný poklad. Pevně přitom věří, že pro ně zase někdy nastanou ty lepší časy.


DOBA ZUBATÁ JAK PILA

K obecnímu úřadu v malé vesničce Slezské Pavlovice se postupně šourají jednotliví obyvatelé obce s plechovými nádobami na jídlo v ruce. Přes poledne, kdy jsou děti ještě ve škole, zůstávají doma a na každodenní cestu k úřadu si už zvykli, tedy pokud chtějí poobědvat. V příhraniční obci totiž není žádná hospoda a před lety zavřeli i závodní jídelnu v místním statku. Na radnici proto rozhodli, že budou pro své lidi každý den vyvařovat obědy.

"Dneska je guláš a polévka. Je to dobré, kromě malého obchůdku tady vlastně nic není. Když chceme jít na pivo, tak zkrátka musíme až do Osoblahy," říká jeden ze strávníků Josef Chuděj. Jeho sousedka Anna Kalužníková nosí denně bandasky hned dvě. "Pro mého i dítě. Kdybych vařila oběd doma, vyjde mě to daleko dráž," tvrdí. Na oběd v obci, v níž většinu populace tvoří důchodci a nezaměstnaní, přitom chodí takřka třetina ze sto dvaceti obyvatel.

"Nedá se nic dělat, doba je teď zlá. Vlastně všichni mladí jezdí za prací do velkých měst. Já jsem celý týden v Brně a sem přijíždím jen na víkendy," smířeně prohlašuje jeden z chlapíků, kteří s oblibou postávají před místním obchodem na návsi s lahvovým pivem v ruce, aby uhasili žízeň.

"To je ale auťák, takovej jsem ještě neviděl," přerušuje jej další a ukazuje na kolem projíždějící zbrusu nový model škodovky. "Taky už takový neuvidíš," vtipkuje první a pokračuje, "nikdo by si tady takové auto nedovolil, nejsou tady peníze a z podpory se nežije příliš dobře."

Řidič nové škodovky mezitím zjišťuje, že po chatrné panelové cestě patrně už nikam nedojede. Obrací vůz a během chvilky mizí v mračnu prachu. Silnice v Pavlovicích totiž končí na návsi, dál už nevede.

"Támhle vzadu, to už je Polsko," ukazují společně oba popíjející na úzký proužek za vsí. Prostor k hranici vyplňuje lán pole a několik obřích rozpadajících se kravínů a hospodářských budov. "Dřív tam na statcích pracovalo asi osmdesát lidí, dneska využívá soukromník už jen jednu budovu a zaměstnává dva, někdy tři lidi," povzdychne si právě příchozí traktorista v ušpiněných montérkách. Před několika lety rovněž pracoval na státním statku, nyní takřka stejně jako ostatní obyvatelé obhospodařuje už jen malý kousek půdy u svého domu. "Je to spíš zahrádka na zeleninu pro všední spotřebu," dodává.

Podobně je tomu i v ostatních obcích Osoblažska. Mamutí státní statky, které hospodařily na ohromném území, se po devadesátém roce rozpadly. Lány obilí, cukrovky a luštěnin zešedly, dříve přeplněné kravíny zpustly. Pozemky si pronajalo pár soukromých zemědělců, kteří jen skromně přežívají. Doby, kdy na Osoblažsku sklízeli cukrovou řepu z šesti set hektarů půdy, jsou tak nenávratně pryč, stejně jako stovky pracovních míst. Strašák nezaměstnanosti zde kvůli tomu během pár let přikryl svými temnými křídly většinu rodin. Bez práce je na Osoblažsku až dvacet procent z tří tisíc zdejších obyvatel. Ve Slezských Pavlovicích se například míra nezaměstnanosti vyšplhala na třicet procent a v malebném Dívčím Hradě dokonce na děsivých čtyřicet. Vysoká nezaměstnanost a odchod mladých lidí za prací do velkých měst dnes ovlivňuje život na Osoblažsku jako nikdy v minulosti a zasahuje do všech jeho sfér.


Jediná hospoda ve Slezských Pavlovicích je už několik let zavřená. Místem k uhašení žízně se stal obchůdek na návsi.

Podobně jako lidé za války ve vyhladovělých městech či vojáci v zákopech, vyměnili postupně mnozí obyvatelé Osoblažska hotové cigarety za vlastnoručně ubalené. Zapadlý pohraniční kraj sice nestrádá jako válečná města hladem, ovšem vlastnoručně vyráběné cigarety z levného tabáku jsou jedním z nejvíce viditelných důsledků vysoké nezaměstnanosti. "Krabička cigaret, které si sama ubalím, mě vyjde tak zhruba na osm korun. To je pořádný rozdíl proti čtyřiceti, kolik stojí v obchodě," říká obyvatelka Dívčího Hradu Karla Pralleová. "Smíchám vždycky dva druhy tabáku. Jeden je běžný lulkový, ale druhý je levnější, kterým se jinak běžně vykuřují skleníky. No a když kouřím v našem skleníku, zabiju tím dvě mouchy jednou ranou," žertuje Pralleová. Lidé se masivně rozhodli vyměnit hotové cigarety za tabák a balicí strojek asi před rokem. Vedoucí jediné prodejny se smíšeným zbožím v obci to trošku smutně potvrzuje. Na tabák podle ní přešlo asi devadesát procent kuřáků. Některé značky drahých cigaret už ani do své prodejny neobjednává.

TROUCHNIVĚJÍCÍ KOUSKY HISTORIE

Dnes již jen pokřivené smírčí kříže, rozpadající se památníky a křovím zarostlá a zpustošená archeologická naleziště připomínají bouřlivá století a události, které osoblažský kraj poznamenaly.

Centrem celé oblasti, jejíž osídlení sahá až do mladší doby kamenné, je malé městečko Osoblaha. Pamatuje keltské bojovníky, příchod prvních Slovanů, Velkomoravskou říši, Přemyslovce i olomoucké biskupy. Snad největšího rozkvětu se Osoblaha a sousední obce dočkaly ve třináctém století, kdy po loupeživých tatarských nájezdech přicházejí na Osoblažsko němečtí kolonisté. Ryze slovanská Osoblaha se mění na německý Hotzenplotz s dokonalou městskou správou i soudnictvím. Léta prosperity pak přeruší v sedmnáctém století nejprve rozsáhlé požáry a pak i děla a válečný ryk tudy táhnoucích armád Dánů a Švédů.

"Švédi, na ty je tu památka dodnes. Ten jejich sloup stojí támhle v poli, nebo aspoň myslím, že je jejich," už se dnes jen dohadují v pár kilometrů vzdálených Slezských Pavlovicích na návsi před místním obchůdkem chlapi a ukazují směrem k nedaleké česko-polské hranici. Nikdy se o místa, kde vyrůstali, příliš nezajímali, prý práce byla vždy přednější a na nějaké "sloupy" neměli čas. Bohužel, neměli ho ani dřívější socialističtí mocipáni, za jejichž "kralování" většina němých svědků dávných dob podstatně zchátrala.

Nelítostný zub času tak pomalu nahlodává stěny renesančního zámku v obci Dívčí Hrad, který donedávna sloužil jako sklad zdravotnického materiálu a dnes se namísto rekonstrukce dočkal zdlouhavých restitučních jednání o jeho navrácení řádu maltézských rytířů. Na krátkou dobu se pouze proměnil v továrnu na výrobu toaletního papíru. Podobný osud postihl i další památky. Pozdně barokní zámeček, který vyrostl na místě středověké tvrze ve Slezských Pavlovicích, ještě před pár lety sloužil i se zbytky přilehlého anglického parku jako sídlo úředníků statku. Na panelové cestě kolem oprýskaného objektu se zatlučenými okny dnes pouze dovádějí děti ze vsi.

Barokní zámek v nevelkých Slezských Rudolticích byl v osmnáctém století okázalým a přepychovým kulturním centrem Slezska se zámeckou kapelou a vlastním divadlem. Tehdejší hudební skladatelé Carl Ditters, Karel Hanke, a dokonce i proslulý poeta Voltaire, kteří zde pobývali, se dnes zřejmě obracejí v hrobech. Na masivních dřevěných vratech visí obligátní cedulka - zdravotnické zásobování.

ŽIDÉ A TI DRUZÍ

Po pečlivě přistřiženém trávníku za vysokou kamennou zdí se rozlévají poslední sluneční paprsky dne. Ze stínu okolních keřů vystupují bílé náhrobky až pozoruhodně zachovalého starobylého židovského hřbitova v Osoblaze. K posmrtným pomníkům dávných židovských kupců a obchodníků místní lidé chovají prazvláštní úctu, ačkoliv dnes Židé již v Osoblaze ani v okolních obcích nežijí. Po staletí totiž Židé představovali zvláštní kapitolu historie Osoblažska.

"Museli být hodní lidé a velebili město. Nikdo sem teď na hřbitov nejezdí. Naposledy před několika lety se tady byli podívat nějací Němci a darovali peníze na obnovu hřbitovních zdí," vzpomíná postarší žena, která má v těsné blízkosti židovského hřbitova svou malou zahrádku.

"Chodím to tam sekat. Vlastně sekám trávu v celé obci, alespoň si vydělám na cigarety a pivo. Nic o Židech sice nevím, ale byli dobří," říká zamyšleně pětašedesátiletý muž.

První židovské rodiny přišly do úrodného kraje ve čtrnáctém století z polských Hlubčic, když hledaly úkryt a záštitu před tamějším pogromem. Po několik staletí nebyli Židé v plnoprávném postavení s křesťany, žili odděleně a navíc museli tehdejší vrchnosti platit zvláštní poplatky za ochranu. Vystavěli synagogu a postupně se zařadili do bohatších vrstev obyvatelstva. Plná práva jako křesťanům jim přinesl až rok 1848. Poté se postupně celé židovské rodiny stěhovaly do větších prosperujících měst, zatímco se už na Osoblažsko dral nebezpečný německý nacionalismus.

Smutným vyvrcholením nacistické zlovůle byla smrt šesti příslušníků Stráže obrany státu, zavražděných henleinovci v obci Liptaň v létě roku 1938. V době mnichovského diktátu přitom žila v několikatisícové Osoblaze necelá stovka Čechů. Němečtí muži narukovali do Wehrmachtu a kraj na několik let zastřel válečný stín. V roce 1942 byl do Osoblahy umístěn nacistický internační tábor. V březnu roku 1945 pak Osoblahu po pětidenních bojích osvobodila Rudá armáda jako první město na českém území. Město bylo téměř zničeno, podobně obec Hlinka, kterou se prohnala válečná fronta hned třikrát.

Po válce takřka všichni němečtí obyvatelé museli emigrovat. Do úrodného pohraničí se místo nich stěhovaly rodiny Slováků, volyňských Čechů a Řeků. Ty dodnes na Osoblažsku tvoří silnou komunitu. Dodnes je Osoblažsko poseto desítkami pomníků padlých německých vojáků z první i druhé světové války. Některé se rozpadají, jiné se dočkaly rekonstrukce, jako například pomník obětem první světové války poblíž Horních Povelic. "Němci dali peníze na opravu, tak jsem se do toho pustil ještě s jedním kamarádem. Víte, i když jsem se narodil na Ukrajině a právě proti Němcům bojoval ve Svobodově armádě, je mi všech mrtvých líto. Ti obyčejní pěšáci za válku nemohli," ukazuje na upravený pomník dvaasedmdesátiletý strýc Kozák, který se hrdě hlásí k volyňským Čechům.

K LEPŠÍ BUDOUCNOSTI CHYBÍ DRÁTY

Nezaměstnaností sužovaný kraj plní stránky novin. I když místní lidé věří, že se vývoj obrátí k lepšímu třeba prostřednictvím turismu, smělé plány hatí i ty nejpovrchnější maličkosti. Například vláda otevřela v Osoblaze už letos v březnu hraniční přechod pro osobní automobily. Čeští celníci a policisté v nově postavené moderní budově na hranicích už třetí měsíc jen chytají lelky. Polské části celnice totiž chybí telefonní přípojka, proto je přechod z polské strany zatarasen několika železnými zábranami. Od otevření přechodu si zdejší lidé slibují příliv turistů a s nimi i peněz. Neprůjezdná celnice je jim však k ničemu. Zájem o Osoblažsko je přitom u polských turistů velký. "Chodí přes hranice do kostela, na koupaliště, ale také do restaurací a prodejen. V malých polských obcích kolem hranic chybí leckde i hospoda. Tak k nám chodí prostě na pivo," popisuje situaci jeden z celníků.

Osoblažští přitom mají co nabídnout a další turistická lákadla vymýšlejí. Přilákat návštěvníky má za úkol i projekt botanické zahrady, kterou chce ještě letos začít budovat v okolí zříceniny hradu Fulštejn v Bohušově podnikatel Pavel Dokoupil. Obecní úřad jeho záměr bezmezně podporuje, ovšem nyní čeká, zda se stát vzdá svého předkupního práva na zříceninu hradu. Jako třešnička na dortu pro návštěvníky v minulých letech už vyrostl pod Fulštejnem i kemp a rybník, v němž si mohou turisté zalovit bez rybářského lístku. Podnikatel nyní čeká jen na souhlas bohušovských zastupitelů. Obci nabídl, že obyvatelé Bohušova budou mít do botanické zahrady vstup zdarma. Zároveň ve svých smělých plánech počítá s tím, že několik obyvatel obce v zahradě zaměstná. Postarat by se chtěl i o zbytky hradu, které by po dohodě s památkáři zakonzervoval.

"Turisti? Občas se sem někdo podívá," konstatuje třináctiletý Pavel, který s kamarády ve Slezských Rudolticích tráví většinu volného času v dřevěných boudách za obecními paneláky. "Chovám pět slepic, teď mi jednu někdo ukradl. Až vyrostu, odjedu třeba do Ostravy. Nechci ale, aby to tady dopadlo jako v Pelhřimovech," naráží na osud dříve živé sousední vesnice za kopcem, kterou dnes pokrývá doslova prales a o dřívějším každodenním lidském hemžení svědčí pouze patníky kolem děravé cesty a rozvaliny kostela.
září 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group