ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ČEKÁNÍ NA VÍTR

"V soudný den bude sedum větrů víť, sedum hromů bíť, já bych na tom větřáku nechtěl býť..."

Stojí tam. Sám, pevně ukotven. Zrovna jako pobřežní maják. Slunce na něj praží, omývá ho déšť, vítr do něj vhání život. On se pyšně tyčí na kopci a rozmachuje své "paže". Ty se s prvním závanem pootočí a krajinou se ozve mocné: "Drrrach, drrrach..."


KDE TY MLÝNSKÉ ČASY JSOU

A kde jsou mlýny samotné? Odnesl je vítr? Stávalo jich u nás hodně. A pak - jako by na svých křídlech odlétly. Pravda je však jiná.

Za "posledními mohykány" u nás se vydáváme brzy ráno. Chceme spatřit prvního obra v záři ranního slunce. Daří se nám to. Větrný mlýn na protějším kopci je jako vystřižený ze starých časů. Obklopen hrstkou vesnických stavení, přežívá tady - v Cholticích u Opavy - už více než jedno století. Pátráme po jeho majiteli. Paní z nedaleké zahrady určitě poradí. "Un bydlí tam naproti. Tam jděte, un vám dá klíče od mlyna..." Naše poděkování mizí v ptačím "viá viá", které se ozývá ze zahrady. Pan Konrád Romfeld je současný majitel. Že chceme vidět mlýn? Dobrá, tady jsou klíče a hlavně - nezapomenout zase zamknout.

MLAJN VĚTRNÝ

"Všecky ty větřáky tady, ty byly baraní. Ináč eště byly holandské, ale tady v okolí jich nebylo..." Pan Romfeld, "větřákový opatrovník", o mlýnech leccos ví. Sám ještě zažil dobu, kdy byl jeho mlýn v provozu. Teď se stará o své rozlehlé stavení a k mlýnu na kopec už nechodí. I jeho mlýn patří k těm, které jsou nebo spíš bývaly u nás nejrozšířenější. Jde o mlýny beraní. Jsou dřevěné a celé se otáčejí proti větru pomocí ráhna, to aby "šel vítr přímo do křidel, jinak to nemělo výkon".

Druhým typem mlýnů, které se u nás stavěly, byly mlýny holandské. Jsou zděné, válcovité, jakoby se zemí srostlé. U těch se za větrem otáčela jen střecha.

Těžko si představit mlýn bez jeho lopat, křídel, rozmáchlých "paží"... Oháněl se jimi a vzdoroval i tomu nejprudšímu větru. Pakliže jim přál vítr, točily se lopaty proti směru hodinových ručiček. Ale muselo se i řádně "zapéřit" nebo "odpéřit", neboli vsunout či vytáhnout dřevěná prkénka v křídlech, a to podle síly větru.

OTEC, MATKA, DĚDEK A BABKA

Máme štěstí. Náš mlýn je dokonale zachovaný. Přesně tak, jak říká jeho majitel: "Co tam je, je funkční a ináč nebylo nic změněného na tom." Podél dřevěného zábradlí stoupáme do prvního patra. Budí to dojem, že si dal mlýn jen malou přestávku.

Stojíme v šalandě. Malá komůrka, místo odpočinku pro mlynáře. Stůl, židle, lavice, poličky, lůžko. Vše dokonale vtěsnané do maličkého prostoru. Mlynářská čepice a zástěra zanechávají na rukou drobný zašedlý prášek. Ještě stále. Malý "větrák" s klapkou, to aby v noci vzbudila mlynáře, když přišel vítr. "Otec", "matka", "dědek", (nebo "babka"?). Stojí tu všichni. Nosný sloup "otec" i se svou takřka půlmetrovou výškou, a to jej ještě podepírají čtyři "apoštolové", vodorovný trám "matka", ostatní otáčivé díly konstrukce, zvané na Hané "dědek" nebo "babka". I to je "tělo" mlýna. Mlynářská hantýrka má určitě něco do sebe.

Napravo od nás jsou schody. "Nejhorší bylo vynesť po nich obilí nahoru. Pak obilí do koša nasypať. V tym košu pak byla záklopka..." ...A ta se nadzvedla, když byl koš prázdný. Zatáhlo to za šňůru se zvonkem, který byl v prvním patře, a dalo tak signál mlynáři. Důmyslnost sama.

Tady nahoře si člověk připadá jako v hodinovém strojku ze dřeva. Obrovské kolo, hřídel, mlýnské kameny... To vše dává tušit jakousi konstrukční složitost, která však fungovala na milimetry přesně. Představujeme si, jaké by to bylo, kdyby se teď vítr opřel do křídel a spustil tak celý mechanismus. U našich představ zůstane. Mlýnské kolo je zaklíněno brzdou a povolit ji už nemá kdo.

Později, při naší další cestě za mlýny, naopak potkáváme člověka, který by svůj mlýn ochotně spustil, jenže... To bychom museli chytit správný vítr, a ten si zrovna toho dne poletoval bůhvíkde.

"KAMENĚ" JSOU ZÁKLAD

A tento základ má své kořeny již v dobách prehistorických. Kdo by neznal "mletí na kameni", způsob, kdy se obilí rozemílá mezi dvěma kusy kamene. Postupem času i tady došlo na zdokonalování. Oba kameny se zbrousily do kulatého tvaru. Ten spodní se prohloubil, hornímu se přidala rukojeť pro snazší otáčení. Na severovýchodní Moravě se těmto ručním mlýnům často říká "žernovy" nebo "kameně". Doposud se používají u některých afrických kmenů.

V mlýnech jsou kameny v horním patře a jsou chráněny dřevěným krytem. Jejich vzdálenost se regulovala pomocí pák a ovlivňovala se tak jemnost mletí. Čím víckrát se mlelo, tím více se kameny přitahovaly. Žito a pšenice se například mlely osmkrát až desetkrát. Mouka se mlela na jemnozrnných kamenech. Když však došlo na šrotování, musely se kameny zkřesat do hlubokých vrubů. Dvakrát do roka - po Vánocích a před žněmi. Další mlynářova práce.

Na jednom takovém kameni sedíme před mlýnem. Jsou obrovské, člověk si ani nedokáže představit, jak se něco tak těžkého mohlo do mlýna dopravit. Prý se zvedaly nahoru pomocí mlýnských lopat, ale kdo ví... Osud měly stejně neblahý jako mlýny samotné. Nepomohla jim ani jejich "nerozbitnost" (nejčastěji byly z pískovce - "písečňáky", nebo z křemene a betonu). Byly buď rozebrány, nebo se použily do základů betonových staveb.

ODKUD VANE VÍTR

"Krajánek, krajánek jde! Posel nových zpráv! To zas bude veselo..." A taky že bylo. Soudě podle různých písemných pramenů. Ty přetrvaly a dnes už jsou jediným zdrojem informací. Těžko hledat mlynáře či někoho, kdo by třeba ještě pamatoval zmíněné krajánky. "Pod mlynářem pracoval 'stárek', ten řídil práci tovaryšů 'mládků'. Dále taky učedníků, to bývali 'prášci' a 'smetipraši' ...Krajánci, ti navštěvovali mlýny větrné..." můžeme číst. Ale to už je dávno a mnohá řemesla jsou zapomenuta.

Našich cest za větrnými mlýny postupem času přibývá. Zůstává otázka spjatá se životem mlynářů. Ptáme se pamětníků, jejich vzpomínky jsou však spojené s koncem mlýnů a tím pádem i s koncem mlynářského řemesla. Práce už prý "...těžká nebyla. Jak byl vítr třeba tři dni, tak to bylo práce dosyť. Ale obsluhoval to jenom jeden a všecko stihnul..." Jaká ale byla mlynářská práce předtím, v době svého rozkvětu?

Mlynáři prý "museli víc uměti, než jen obilí mlíti". Měli své mlýny. Pak tedy museli umět zhotovit vše potřebné. To znamenalo tesat, kovat, stavět... Čas od času přicházeli krajánci - mlynářští tovaryši. Putovali od mlýna ke mlýnu. Tito "světoběžníci" s sebou přinášeli různé novinky a s mlynáři pak často besedovali a zpívali až do půlnoci. I oni se postupem času začínají vytrácet a jejich cesty definitivně končí před první světovou válkou.

Mlynáři, bytostně spjatí se svým mlýnem, ještě nějakou dobu pokračují. Zvláštní, ten "život povětrný", napadá nás. Jsme u dalšího větřáku na kopci, pod námi vesnice. Vypadá to, že mlynáři museli žít tak trošku odděleně. Tady, na "větrné hůrce". Dozvídáme se však, že se svou vesnicí vždy udržovali dobré kontakty. Jak tomu asi bylo s větrem... Jisté je, že mlynáři o něm věděli hodně, ti starší ho znali jako svoje boty. Díky dluhodobým zkušenostem prý odhadovali směr větru podle hvězdné oblohy nebo podle toho, odkud bylo ráno slyšet zvony. Vítr nesměl foukat ani moc, ani málo. Jednoduše tak akorát. A to bylo tehdy, když vítr "hučel hložcem, ale jedle neohýbal..."

POSLEDNÍ Z POSLEDNÍCH

S mlýny to bylo jako se šachovými figurkami. Stavěly se téměř do každého pole - vesnice, protože jich bylo potřeba. Postupem času šly ven ze hry, zchátraly a jejich návrat už nebyl možný. Stejně jako o šachových figurkách, i o osudu větrných mlýnů rozhodl člověk. Nastal konec větrných mlýnů. Stávaly prý téměř všude. Zasáhly i do Čech, ale víc jich přece jen bylo na Moravě. Tady také oněch pár jedinců přežilo. Jejich počet je však takřka zanedbatelný ve srovnání s údaji z dob minulých. Na Moravě a ve Slezsku stávalo celkem 685 větrných mlýnů. A dnes?

K úpadku mlynářství začalo docházet už na přelomu dvacátého století. Technika spěla kupředu. Všeobecný rozvoj, zvláště pak zavádění nových pohonů (pára, elektřina) - to vše přispělo k tomu, že tzv. zlatá doba našich mlýnů začíná být historickým pojmem. Mlýny ustupují do pozadí. Nezřídka jsou úplně zničeny. Důvody jsou různé. Ten, který vždy pomáhal - vítr, se teď stává úhlavním nepřítelem. Mlýn, který už dávno nemlel a o nějž se nikdo nestaral, vyvrátila vichřice. Jiný vyhořel, byl spálen bleskem nebo rozebrán na dřevo.

I s tím se setkáváme. Jeden z dalších mlýnů zaznačených na mapě by měl stát někde poblíž. "Vy myslíte náš větřák? Tak ten stával zrovna tam, co je ten elektrický sloup..." Asi to bude starší mapa...

Jiné překvapení čeká v podobě zděného mlýna. Těch už je opravdu málo. Stavba je zachovaná, pěkně nabílo omítnutá a... Křídla jsou pryč. A co je vlastně mlýn bez křídel. "Hezký" rekreační objekt.

Seznam neexistujících mlýnů je bohatě zaplněn. Několik se jich zachránilo, a tak můžeme být vděčni alespoň za ně. I když už asi neuslyšíme to pravé "drrrach" vydávané při práci.

Mlýny prý totiž od jisté doby melou jinak. To prý "za poctivou práci tak svět odplácí".
listopad 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group