ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HRA NA PŘEŽITÍ

Na korbu skáče několik maskovaných mužů. Zatímco jejich kumpáni venku stále zuřivě pálí, rvou nás únosci za vlasy nebo límce a za neartikulovaného řevu nás smýkají z korby dolů. Během několika sekund se ocitám rozplácnutý s hubou v kaluži a s rukama a nohama od sebe na asfaltu.

Uvědomuji si, že jestli u mě najdou ukrytý nůž nebo mapu, minimálně mě pěkně seřežou, pokud mi rovnou nevystřelí mozek z hlavy. Okamžik pravdy přichází - jeden ozbrojenec mi kleká na krk a jeho ruce mně přejíždějí po celém těle. Druhý mi zavazuje oči fáčem, takže od této chvíle se už mohu orientovat pouze podle sluchu. Vzápětí se mi na zápěstích zaklapnou ocelová pouta. Pak ozbrojenec, který si ze mě udělal lehátko, vstává. Nic nenašli! Vedle mě se ozve hlas Adama z agentury Mediapro: "Nezabékáme si, děcka?" Jeho nesmělý pokus o zlepšení morálky je však vzápětí umlčen několika výstřely do vzduchu a zupáckým řvaním: "Drž hubu, hajzle!" Pokouším se trochu si o kořen roušku stáhnout a odměnou za to je rána pažbou samopalu do nosu. Sakra, začíná jít do tuhého, tahle banda to pěkně žere...

TĚŽKO NA CVIČIŠTI, LEHKO NA BOJIŠTI!


Fingovaný únos, vyhledávání min či střelba - to vše je součástí kurzu speciální přípravy pro krizové situace, který pořádá česká armáda pro válečné novináře a humanitární pracovníky.

Pokud se někdo domnívá, že k této scéně došlo někde v Makedonii, na předměstí Bogoty nebo v afghánských horách, je na omylu. Těmito "bojovými" okamžiky totiž právě začala v pustinách výcvikového prostoru Dědice vrcholná závěrečná část kurzu speciální přípravy pro krizové situace, který letos už po sedmé uspořádala česká armáda pro válečné novináře, humanitární pracovníky a vůbec pro všechny zájemce, kteří si myslí, že by se mohli někdy dostat do podobného srabu. Mottem kurzu je známá Senecova myšlenka SERUM EST CAVENDI TEMPUS IN MEDIIS MALIS, napsaná také v záhlaví osvědčení, jež každý absolvent kurzu, který jej ve zdraví dokončí, obdrží z rukou generality genštabu a velitelského sboru Vojenské akademie ve Vyškově.

Během výcviku, který začínal každý den v pět ráno a trval 12-14 hodin, přičemž poslední tři dny se nonstop přežívalo v přírodě, se adepti učí základům sebeobrany MUSADA, vyzkouší si lezení na cvičné stěně Jakub i v reálu na Dračí skále, naučí se vyrábět nálože, nalézat zamaskované miny a rozpoznat jejich základní druhy, ošetřovat raněné... Držitelé řidičských průkazů si dokonce na polygonu vyzkoušejí jízdu vojenskou technikou. Protože kurz pořádá armáda, nesmí v něm chybět ani ostré střelby z pistole, brokovnice, samopalu a kulometu. (Koneckonců, za války střílejí i felčaři.) Ne každý přihlášený však toto osvědčení z ručně dělaného papíru s oním hluboce pravdivým vepsaným heslem: "Příliš pozdě jest míti se na pozoru až vprostřed neštěstí" nakonec také dostane. Prakticky na každém kurzu totiž dojde k několika úrazům, včetně zlomenin. Nebylo tomu jinak ani letos: celkové ztráty, pokud započítáme jak fraktury, tak natažená třísla, chřipky způsobené výcvikem přežití v týlu nepřítele a jinými nepříjemnostmi, dosáhly dokonce 45 %. Podle velitele kurzu mjr. Františka Heidekra se tento turnus od předešlých však přece jenom v něčem lišil: "Jste první," prohlásil při slavnostním ukončení, "kteří nedopustili, aby jejich zranění kolegové museli odjet předčasně domů, a dokázali jste se o ně postarat, ať už jste byli kdekoliv, a brát je všude tam, kam jste šli i vy!" Narážel tím zejména na reportérku ČT Ivanu Dubnovou, jež si na překážkové Dráze bojovníka přímo před televizními kamerami způsobila poranění nohy a kterou jsme pak na další části výcviku s sebou brali buďto na kryplkáře, nebo při přesunech terénem na nosítkách.

DANGER! MINEN!


Pouta se nám zařezávají do rukou tak, že už ani necítíme prsty. Přes pásku na očích nic nevidíme a stále na nás řvou.

Pokud by někdo onoho dne čirou náhodou zabrousil na kótu 425, asi by pomyslel, že ta skupinka klečících lidí jsou buďto nějací blázniví houbaři, nebo jim do trávy spadla osička z hodinek. Ve skutečnosti zde probíhala pro potřeby válečných novinářů asi nejdůležitější část vyškovského výcviku - nácvik hledání min a nástražných výbušných systémů (NVS) a činnost při průchodu minovým polem, včetně metodiky, co dělat, když váš kolega před vámi měl smůlu a šlápl na "skákající Mary". Pokud třeba náhodou někdo při ostatních zaměstnáních nedával příliš pozor, nebo unaven po nočním utužování kolektivu v restauraci dokonce podřimoval, tady tomu tak nebylo.

Oči všech frekventantů bedlivě pozorují ústa pyrotechnika a mnohonásobného balkánského veterána prap. Vrzáně. Každý totiž ví, že tady už končí sranda a v tomto případě platí zlatá pravda: Pot šetří krev. Každá neopatrnost způsobená při tomto výcviku může totiž znamenat smrt nejen moji, ale i mých kolegů. Ve válce zmýlená neplatí a každý omyl zatraceně bolí.

"Zde v tomto prostoru," ukazuje Vrzáň na kus lesa ohrazený visačkami MINY, "jsme zamaskovali několik pěchotních a protitankových min. Najděte je a bezpečně označte!" Vyzbrojeni ženijními "napichovátky" nebo jen noži se novináři dávají do práce a tempem 20 cm za minutu prozkoumávají svůj koridor. Tu a tam ženisté pomohou někomu vyladit "techniku": "Zem propichujte pod větším úhlem, asi tak 45 stupňů. Kdybyste narazili na kámen, poznáte to podle toho, že se vám bidlo po něm jakoby sklouzne, ale mina je drsnější. Hlavně nepospíchat a opatrně. Pěchotní miny explodují už při tlaku půl kilogramu!" "Mám, mám!" vykřikne najednou reportérka ČTK. "Támhle z trávy vyčuhuje špatně zamaskovaná vrtulka. To je ten skákající typ?" obrací se na Vrzáně a nečekajíc na odpověď se jako píďalka šine trávou k podezřelému místu. Skutečně - z trávy vykukuje jugoslávská mina PMA 2. Pochvaly se však nedočká. "Máte pravdu," smutně se usměje instruktor, "ale zapomněla jste na naši teoretickou instruktáž. Nikdy se bezhlavě nevrháme do neodminovaného prostoru, že? Podívejte," říká a ukazuje zkoprnělé novinářce na trase, kudy se plazila, dvě neobjevené pěchotní miny typu PUK. "Při smrtícím účinku jejich střepin do 150 metrů byste byla nejen vy, ale my všichni tady okolo spolehlivě roztrhaní."

Štěstí se na nakonec usměje i na mě. Podaří se mi nalézt a vykopat protitankovou minu. Stejně jako její menší kolegyně jsou i tyto z plastu, takže se klasická minohledačka na ně nedá použít. Když si ale uvědomím, že mina zde byla zakopána teprve před několika hodinami a příroda se tudíž nedokázala ještě na tomto místě stoprocentně vrátit do normálu, musím přiznat, že za normálních okolností bych ji možná ani nenašel. "V Bosně byly také prakticky všechny protitankové miny zajištěny nějakým NVS, například se pod ně strčila odjištěná pěchotní mina, takže každý pohyb s nimi by znamenal okamžitou explozi," tlumí moje nadšení z nálezu praporčík.

MARTYRIUM NEMÁ KONCE...


Jsme v zajetí už několik hodin. Každý má za sebou několik výslechů...

Jsme v zajetí už několik hodin. Každý má za sebou několik výslechů. "Jméno! Narození! Co tady děláš? Jsi voják?!" "Ne, nejsem, jsem novinář." "Drž hubu! Jsi špión!!" "Ne, nejsem špión, jsem novinář!" "Drž hubu, hajzle! Co to máš na sobě, co? Jsi špión! Chcípneš, svině!" Stále dokola. V poklidu vinárny nebo ponořený do ušáku doma v obýváku to možná připadne někomu směšné, ale když se vám pouta zařezávají do rukou tak, že už ani necítíte prsty, přes pásku na očích nic nevidíte a do ucha vám řvou nadržení únosci, je to trochu něco jiného. I když víte, že vše je jen hra... "Další!" řve komandant, něčí ruce vás uchopí do páky na rameno a vlečou vás nazpět. Pro urychlení si ještě pomohou tahem za vlasy. Když skončí martyrium posledního zajatce, naháží nás únosci jednoho přes druhého jako pytle brambor na korbu, jeden z nich se na nás posadí a odjíždíme. Kam? Na místo popravy nebo do tajného povstaleckého úkrytu? Nikdo neví...

POD TANK NÁSKOKEM SKOK!

Bezesporu nejvíce adrenalinovými momenty kurzu byl ostrý ženijní výcvik v destrukcích a přejíždění tanky. (Držet v ruce vlastnoručně vyrobenou nálož tritolu s ostrou rozbuškou o váze 4,5 kilogramu a schopnou roztrhat dno tanku je skutečně zvláštní, nikoliv však nepříjemný pocit, navíc umocněný i následným vlastnoručním odpálením.) Zatímco to první bylo podle velitele kurzu do osnov zahrnuto hlavně z důvodu posílení sebevědomí než kvůli uplatnění v praxi někde na zahraniční stáži, metodika boje s tanky byla vybrána záměrně pro značnou pravděpodobnost, že se s nimi na svých misích, ať již zpravodajských, nebo humanitárních, zblízka setkáme. Přitom podle tvrzení našich instruktorů se například tato část výcviku procvičuje i v tak militaristickém Bundeswehru až poslední rok vojenské vysoké školy. Ještě předtím, než po sobě necháme přejet tank a "bévépéčko" (což je horší, protože jeho motor kvílí ve vyšších otáčkách a stroj je ještě o něco nižší než tank), si dopřejeme pohled na podvozek těchto vehiklů ze dna pěchotního zákopu, přes který se stroje přeřítí dobře padesátkou. Závěrečné nacvičování skoků z okna budovy na tank jedoucí pod námi v hloubce jednoho patra je tak po těchto silných zážitcích už jenom bonbónkem.

"Tank se přibližuje. Jsem stále v úkrytu! Počkám, až se ke mě přiblíží do mrtvé zóny, kdy už mě nemůže spatřit ani řidič, ani velitel, a teprve pak vybíhám. Zalehávám obličejem dolů, hlavou napřed, nohy a ruce tisknu k tělu, co nejvíce přilnu k rovné zemi!" opakuje major naposledy instrukce. Ani ne 15 metrů od nás temně hřmí motor tanku T-72. "Vpřed!" šlehne vzduchem hlasitý rozkaz, a protože vím, že je určený prvnímu na řadě, tedy mně, vybíhám z díry a přesně podle pokynů sebou mrsknu do prachu. Pancéřový kolos o váze skoro 50 tun se dává do pohybu. Zřetelně cítím, jak se pode mnou houpe zem. Řev motoru je stále silnější a silnější. Nemám ani odvahu podívat se před sebe. Chci zavřít oči, ale ještě než to stihnu udělat, všechno kolem mě zčerná. Spíše cítím, než vidím dno obludy sunout se jen pár centimetrů nad kevlarovou přilbou. Vzápětí se obzor zase rozsvítí, řev se přesune kamsi za mě a na krk mi zabubnují hroudy bahna a kamení z tankových pásů. Uff!

VYSVOBOZENI...


Voják, terorista, nebo novinář?
Foto: Petr Blahuš

...Přesun náklaďákem netrvá dlouho, a už nás zase únosci hážou z korby na zem. Vzápětí si nás jiní členové bandy berou do páky a běží s námi přes bažiny několik set metrů, aby nás pak shodili na chladnou zem sklepení opuštěného domu. A znovu vlečou postupně každého k výslechu. Chvíli vyslýchající mluví normálně a snaží se vzbudit dojem, že je mu vaší situace líto, ale vzápětí na vás začínají na jeho tiché lusknutí jeho gorily řvát ty svoje ubíjející, věčně se opakující otázky... Po několika hodinách, kdy už každý ze zajatců ztratil pojem o čase, se z dálky ozve klapot rotoru bojového vrtulníku. V novinářích nesměle ožívá naděje: "Hledají nás, pomoc je už blízko!" Ta je však rychle vystřídána zklamáním, když nás vrtulník míjí a rachot utichá v dálce. Vedle sebe slyším některou dívku tiše plakat... Minuty a možná hodiny opět pomalu plynou. A pak se z dálky ozve rachot tankových pásů. Velitel komanda únosců silně znejistí a vysílá ven posily. Najednou se zvenčí ozvou výstřely! Něčí hlas řve: "Všichni k zemi!" Zajatci se co nejvíce choulí do sebe, palba sílí a pak ve vedlejší místnosti začnou vybuchovat zásahové granáty. Snažím se mít otevřenou pusu, abych tak lépe vyrovnával bolestivý tlak explozí, ale v tak malém prostoru to moc nejde. Najednou mě uchopí něčí ruce, předkloní mě a rychle mi odemknou pouta na rukou. Vzápětí mi také strhnou pásku z očí. Několik vteřin nic nevidím, až poté nad sebou zaregistruji vojáka v neprůstřelné vestě a s kuklou na hlavě. "Ven, ven, všichni ven! Ty, ty, ty a vy dva do prvního vozu, zbytek do druhého! Pohyb, pohyb!" Pokud to naše ztuhlé nohy a plandající boty bez tkaniček dovolí, prcháme podle pokynů do přistavených strojů. Diplomatka ze zamini (telegrafní zkr. čs. ministerstva zahr. věcí - pozn. red.) skočí do BVP dokonce po hlavě, čímž si způsobí pěknou bouli na hlavě. Motory zahřmí a vozidla se dávají do zběsilé jízdy přes výmoly. Začínám mít pocit jako brambora v loupáku a skutečně nevím, zdali takové osvobození není horší než celý únos. Pancéřová rallye však naštěstí netrvá dlouho. Plechárna se zastaví, otevře se poklop a v něm se na nás culí šéf únosců kapitán Lorenc. "Tak a máte to za sebou. Jak se cítíte?" Odpovědí mu jsou úlevné výkřiky přeživších novinářů, jen naražená diplomatka za mnou a reportérka ČTK drtí mezi zuby kletby. Vylézáme zadělaní až za ušima, s kalhotami na půl žerdi a různými šrámy na těle z bévépéčka přímo před pobavené tváře generality a kameru štábu České televize. Kapitán přivolává své "únosce" a navzájem si potřásáme rukou - boj skončil, zapomeňte na vše špatné... Na půl ucha zaslechnu, jak Lorenc odpovídá na kameru ještě před chvílí zajatému reportérovi ČT: "Při únosech a podobných krizích zas až tak na fyzičce nezáleží, důležitější je psychická odolnost. Na základě toho, co jste právě absolvovali, je možno říci, že stres z opravdového zajetí by někteří z vás opravdu neunesli. Ve skutečnosti by však byly podmínky vašeho zajetí skutečně mnohem, ale opravdu mnohem horší."

Až tedy někdy příště pojedu někam, kde budou žít lidé toužící po mém skalpu nebo aspoň mé peněžence, budu na slova kapitána Lorence vzpomínat, stejně jako se budu snažit použít všechny fígle, co do mě vyškovští vojáci během kurzu nacpali. Serum est cavendi...
prosinec 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group