ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

HLEDAČ TĚL

"Najít živého je, řekl bych, klišé. Najít mrtvého znamená ukončení utrpení bližních, kteří velice dobře tuší pravdu. Napětí z nich potom steče, protože je možné položit květiny a ukončit hrozivou nejistotu," odvětil Jaroslav Sedlák na mé naléhání vyprávět nějaký příběh se záchranářským happy endem.

 

Šéfa výcviku Českého svazu záchranných brigád kynologů Jaroslava Sedláka v posledních letech vídáme při odletu k různým světovým neštěstím, při kterých jsou lidé zavaleni pod troskami. Přišel jsem za ním zjistit, co vlastně znamená být záchranářem. Co to znamená pro lidi, psy, zachráněné, pozůstalé i mrtvé. Jakých kvalit je potřeba k tomu, aby se pes a člověk stali záchranáři.

 

Tou dobou měl být se svým týmem na Manhattanu. Jako jediné Evropany je Američané povolali k vyhledávání zavalených pod troskami Dvojčat. Během hodiny a čtvrt se přesunuli z jižních Čech na Ruzyni, již seděli v letadle, když naše vláda akci odvolala. "Škoda, byli jsme plně připraveni odletět," konstatuje Jaroslav Sedlák.

 


POPRVÉ


Zemětřesení v Turecku, srpen 1999: "Bylo to, jako hledat náznak živého lidského pachu v přeplněné márnici..."
Foto: archiv J. Sedláka

 

 

 

Srpen 99 - Turecko, Gölcük - první mezinárodní nasazení a největší neštěstí, které čeští záchranáři absolvovali.

 

"Věřím, že něco takového už nezažiji." Jaroslav Sedlák vzpomíná na stotisícové město srovnané se zemí, mezitím pár domů, prázdných skeletů nebo sesedlých mnohapatrových domů, ze kterých zbyla horní patra. "Každé patro bylo slisované na čtyřicet centimetrů," ukazuje mi na fotografiích děsivý betonový herbář. "Zásah byl vlastně takovou naší maturitou, kde se potvrdilo, že psi jsou schopni po celou dobu pracovat bez psychické újmy na zdraví," vzpomíná Jaroslav Sedlák. Belgické a francouzské týmy musely druhý den skončit a vrátit se domů. Nezvládly akci. Bylo to jako hledat náznak živého lidského pachu v přeplněné márnici. Psi, kteří nebyli zvyklí nacházet jen mrtvé, vletěli do akce, postupně se stahovali a druhý den nebyli schopni práce. A protože neměli žádné živé nálezy, utrpěli frustraci.

 

Z pozůstalých Turků čišelo čiré zoufalství, všude "slyšeli" hlasy a záchranáři chaoticky přebíhali z místa na místo. "Turecká tragédie je tím nejhorším, co jsem v životě zažil," říká Jaroslav Sedlák. Nejvíce obětí bylo mezi dětmi, těhotnými ženami a starci. Muži v produktivním věku měli největší štěstí, protože pracovali na nočních směnách v okolních továrnách. Chlapi se vrátili "domů", stáli na haldách, které zbyly z jejich domovů, a tahali záchranáře za ruce, aby pomohli zrovna jim. Měli pod sutinami celou rodinu a byli úplně zoufalí. "Na konci směny mě přemluvil jeden muž, abych mu našel rodinu mimo rámec mého teritoria. Ukecal mě," vzpomíná Jaroslav Sedlák. "Byl naprosto přesvědčen, že potřebuje jen vědět, kde jsou, a že je vyhrabe živé. Pes je našel, ale neštěkal, byli pod námi - mrtví. Toho kluka si budu pamatovat do smrti. Člověk vidí, jak mu všechno vyhasne, zhroutí se, je konec. A takových obrázků jsme viděli bezpočet," s pohnutím v hlase si vybavuje zážitky. Turecké neštěstí prý bylo nesrovnatelné s jakýmkoli jiným zásahem. Záchranáři jej absolvovali bez zátěžových testů a psychotestů. Někteří z nich tam neměli být. Znamenalo to pro ně obrovskou psychickou zátěž. Jaroslav Sedlák přiznává, že i on sám se následně třikrát sesypal: "V letadle po dotazu starší dámy na prožitky jsem se rozbrečel jako malý kluk," říká a po chvilce dodává: "Nemohli jsme jít ani jeden k přivítání, které nám na Lipně připravili kamarádi, prostě to nešlo. Musel jsem být alespoň jeden den sám, a když jsem se vzbudil, divil jsem se, že mi drží strop nad hlavou." Turecko se dá hodnotit ovšem i pozitivně, podle nalezených živých, kterých čeští záchranáři označili celkem devět.

 

Naši záchranáři prý bohužel vědí jen o dvou živých, které ze sutin vytáhli ven. Není totiž řečeno, že ke každému živému se požárníci prohrabou. Pes například vyčenichal muže, který byl uvězněn v bývalé internetové kavárně - ve sklepě. Měl možnost telefonovat, ťukal... Jenomže vězel dvanáct metrů hluboko. "Dám krk za to, že ho nedostali ven," říká Jaroslav Sedlák smutně.

 

STOICKÁ INDIE

 

Zatímco v Turecku vládla hysterie, neboť jejich náboženství velí pohřbít mrtvého do čtyřiadvaceti hodin od úmrtí, v Indii probíhalo vše s klidem. Zemětřesení v Indii v lednu 2001 pohřbilo na šedesát tisíc lidí. "Indové byli prosti jakékoli hysterie, jen normální smutek z nich čišel," vyjadřuje pocity z indického neštěstí Jaroslav Sedlák. Vzpomíná na lékaře z Dillí, který v předvečer neštěstí mluvil telefonicky se svou maminkou. Popisoval, jak vypadala ulice, jejich dům a kde by se maminka mohla nacházet. Když psi nalezli a označili mrtvolu, Indové ji odhrabali, polili hořlavinou a na místě spálili. V místních podmínkách tak dělali nejhygieničtější věc, kterou mohli vykonat.

 

"V Indii jsme zažili také jeden šťastný nález: stojednaletou stařenku. Když ji dostali ven, jen nevěřícně na vše hleděla z dřevěných nosítek," usmívá se český záchranář.

 

Indie byla obtížná především pro psy. I sedmiletý, tedy zkušený pes Jaroslava Sedláka získal v Indii nové zkušenosti, protože se tam pohybovalo velké množství zvířat. Kočky, opice, zebu, prasata a psi, kteří ho chtěli vystrnadit ze svého teritoria. Leželi na hromadě sutin, jež ještě nedávno byla jejich domem, a hlídali ji.

 

AKČNÍ SCÉNÁŘ

 

"Vypukne li zemětřesení, hlásím událost prezidentovi svazu a ten oficiálně podává zprávu operačnímu důstojníkovi IZS (Integrovaný záchranný systém, pozn. red.) a hlásí připravenost jednotky," vysvětluje Jaroslav Sedlák začátek průběhu akce. Poté musí záchranáři čekat, až zasedne rada bezpečnosti a dá pokyn k výjezdu.


Záchranáři se psy pátrající v troskách mrakodrapů Světového obchodního centra na dolním Manhattanu, které byly zničeny 11. září 2001 při teroristickém útoku.
Foto: ČTK

 

 

Podle jejich rozhodnutí o počtu záchranářů sestaví ideální tým a hasičské nebo policejní auto je převeze na Ruzyň. Po přistání v postižené oblasti očekává záchranáře konzul, který zajistí automobil s vodou a další nezbytnosti. Poté jedou na místo neštěstí, do krizového centra, kde jim na základě prokázané atestace přidělí jejich úsek. Kolem šesté večer se vedoucí skupin opět scházejí v centru a podávají hlášení o nálezech v uplynulých 24 hodinách. Tři dny a dvě noci se jede nonstop, protože tehdy je největší šance na přežití. Přitom psovod musí odhadnout pracovní rytmus, který pes vydrží, to znamená například zařazovat krátké pauzy ve stínu. Dvacet minut v akci, deset minut pauza, během které je pes odložený ve stínu. Úkolem záchranáře není vyprošťovat těla, ale pouze označit místa, kde leží. Další práci udělají požárníci, kteří mají výbornou těžkou techniku. Mají i jemnou elektroniku k vyhledávání v sutinách - echolokátory, endoskopické sondy, které lze prostrčit skulinami.

 

Pro psy, aby nepropadli depresi, musí čas od času zařazovat antidepresivní program: ukrýt například někoho živého a nechat psy, aby ho našli. "Půjčovali jsme si k tomu účelu malé kluky, které jsme schovali. Psi měli radost z úspěchu a mohli dál s chutí hledat," zasvěcuje mě Jaroslav Sedlák.

 

NA DOMÁCÍ PŮDĚ

 

Počátek dějin českého záchranářství, které se zrodilo na podhoubí špičkové sportovní kynologie, lze zařadit do roku 1965, kdy se sesypalo chilské městečko El Cobre. Záchranář Rudolf Toman tam zasahoval se psem poprvé v naší historii. Jeho pes tehdy označil přes tři sta osob, což je fantastický výkon. Psa ocenila chilská vláda nejvyšším vyznamenáním. Toman poté vytvořil základy metodiky moderní záchranařiny.

 

Jaroslav Sedlák prohloubil Tomanovu teorii a sestavil současný český zkušební řád. Výcvik je velice těžký, protože je absolutním vrcholem kynologie. "Pro nás bylo španělskou vesnicí například vyhledávání utonulých ve vodě. Proškolili nás Američané, a za týden naši zkušení psi už velmi dobře pracovali," ilustruje schopnost českého týmu Jaroslav Sedlák.

 

VYCHOVAT PSA JAKO DÍTĚ

 

Výběru psa vhodného pro výcvik k záchranářství předchází studium rodokmenů. Vybírá se podle vlastností a pracovních výsledků rodičů. Povahou musí být pes vyrovnaného středu, to znamená sangvinik s pevnými nervy. "Z celého vrhu potom spíš pocitově vybírám, sleduji, které štěně na mě udělá nejlepší dojem," uvádí Jaroslav Sedlák. V osmém týdnu majitel štěně odebírá a začíná období výchovy, které v půl roce přechází v regulérní výcvik. Výchova je snad důležitější fází než výcvik. Křiknout povel umí kdekdo, ale aby pes radostně udělal, co po něm chcete, je podstatou celé přípravy. Pes to udělá jen v případě, že spolu máte dobrý vztah a maximální důvěru. Jak toho docílit? Úplně stejně jako při výchově dítěte, to znamená laskavým přístupem, když je hodný, a spravedlivým trestem, když něco provede. Trestem se rozumí zvýšení hlasu, plácnutí, nikdy ne brutalita. Jediné plemeno, které jakž takž snese tvrdší zacházení, je německý ovčák, ani u něj ale takto dosažený výsledek není spolehlivý. Křivdu si stejně nese s sebou a trvá velmi dlouho, nežli se napraví. Někteří psi zkoušejí být vůdcem smečky, proto musí v majiteli cítit vyšší autoritu, aby bylo jednou provždy jasno.

 

Výchova začíná nacvičením situace přivolání, štěkání na pokyn a nošení aportů. U štěněte musí vše vycházet z radosti. S aportováním úzce souvisí první pachové práce.

 

Z "VOŘÍŠKA" ŠAMPION

 

Rasa není důležitá. Pro záchranářství může být vycvičen i voříšek. Německý boxer, plemeno, které Jaroslav Sedlák preferuje a sám chová, má podle něj obrovskou výhodu v tom, že vrozeně a bytostně miluje člověka. Nepotřebuje podsouvat žádné jiné motivy a má ohromnou radost, že někoho našel. Některým plemenům, jako je třeba erdelterier, je to víceméně jedno, potřebují výrazný motiv - odměnu.

 

Speciální výcvik pro hledání člověka probíhá s figurantem, který je prostě zahrabán. Metodika velí začínat na známých osobách, takže Jaroslav Sedlák například schovával své děti. Prostředí pro tréninky má být co nejpestřejší. Jiné je pro psa hledání v rodinném domku, než třeba v obchodním domě plném různých intenzivních pachů. Ve věku zhruba tří let může být pes připraven na zodpovědný zásah. Pro výcvik je třeba alespoň dvou hodin práce denně. K tomu víkendy a celá dovolená padne na mezinárodní a domácí kurzy a soutěže. Týden na sladké vodě, týden na slané, týden na lavinách, v sutinách...


Německý boxer je plemeno, které vrozeně a bytostně miluje člověka. Motivace jeho záchranářské práce je tedy zcela přirozená.
Foto: archiv J. Sedláka

 

 

 

TERÉNNÍ VYHLEDÁVÁNÍ

 

Záchranáři ve svých regionech spolupracují s policií, hasiči a leteckou či vodní záchrannou službou. Kromě specializovaného vyhledávání ve vodě, sutinách a pod lavinou se jedná většinou o tak zvané terénní práce. Hledají většinou zatoulané lidi, kteří ztratili orientaci.

 

V popisu práce Jaroslava Sedláka je samozřejmě vyhledávání neživých těl i v Čechách. Psy je těžší naučit najít něco, co se nehýbe a zcela jinak zapáchá. Znamená to vštípit mu informaci - hledá se živý, ale i mrtvý. Přednost musí dát samozřejmě živým, což je pro psy naštěstí přirozené. Proto není rozlišen povel. Odlišná musí být jen reakce psa. Nad živým psi spontánně zaštěkají, nad mrtvým jen zahrabou a zalehnou.

 

Při výcviku vyhledávání mrtvol používají záchranáři chemické pachové tablety s označením "zraněný", "čerstvě mrtvý", "tři týdny stará mrtvola". Ty rozpustí ve vodě, namočí v ní například tkaninu a schovají ji. Pro výcvik je teoreticky vhodné použít například vlasy, zuby odstraněné při resekci, kus tkáně. Z etických důvodů je však použití lidských ostatků problematické. Ideální je použití vlasů, které netlí a drží pach. Psi Jaroslava Sedláka najdou tělo až čtrnáct metrů pod vodní hladinou. Pach vzlíná směrem k hladině ve tvaru trychtýře. To ale jen v ideálně teplé a stojaté vodě. Zkušený psovod musí mít znalosti o vodním proudění a podle toho korigovat místo nálezu. Na vodní ploše se obvykle pracuje ze člunu. Pes leží na přídi a čichá po hladině, psovod křižuje po vodě a má na psu položenou ruku. Když ucítí svalové napětí, po kterém následuje krátké štěknutí, vezme psovod psa pryč a k podezřelému místu vyjede druhý, který musí nález potvrdit. Při pozitivním nálezu umístí psovod bójku, podle které se orientují potápěči. "Myslím, že jim dost pomáháme, protože oni tam skoro nic nevidí a orientují se prakticky jen hmatem," vysvětluje Jaroslav Sedlák. Pokud je terén potápěčům nebezpečný, stačí ve vymezeném místě natáhnout norné sítě a počkat, až tělo vyplave.

 

Během rozhovoru jsme se pohybovali v rovině témat emočně vypjatých, týkajících se smrti či záchrany ohroženého života. Jaroslav Sedlák nepůsobí jako nějaký tvrďák ani jako člověk s posunutým prahem citlivosti. Když se zmiňuje o psech, máte pocit, jako by mluvil o svých dětech. Nedokáže si prý život bez symbiózy se psem vůbec představit. To, že chtěl dělat špičkový výcvik psů, jej vyneslo na špici světového záchranářství. Česká republika je i díky němu mezi třemi nejúspěšnějšími týmy světa. Je zajímavé, že tuto zcela profesionální službu vykonává neplaceně a po pracovní době svého civilního povolání. Pokud odlétá zachraňovat do zahraničí, bere si dovolenou. Občas dostane Svaz záchranářů vybavení nebo žrádlo pro psy jako sponzorský dar. Jak sám Jaroslav Sedlák říká, je to koníček, který zcela pohltil jeho život.

 


ZÁCHRANÁŘSKÉ ZAJÍMAVOSTI


Foto: ČTK

 

 

 

- USA, Švýcarsko a ČR se počítají mezi špičky kynologů-záchranářů s největší světovou tradicí.

 

- Dospělý pes vyžaduje nejkvalitnější krmivo, do kterého je nutné investovat minimálně 1500 Kč měsíčně.

 

- Každý kraj v ČR má svou Záchrannou brigádu.

 

- Členové Záchranných brigád nejsou profesionály a všichni mají svá civilní povolání.

 

- Ze členů Svazu záchranných brigád kynologů je vybírána zásahová jednotka, která vyjíždí do zahraničí. Ta spadá pod Ministerstvo vnitra ČR. Jaroslav Sedlák je vedoucím jednotky.

 

- Tři základní terény, ve kterých Záchranné brigády pracují: sutiny, laviny, voda.

 

- Původně záchranáři spadali pod rámec OSN, nyní pod Ministerstvo vnitra ČR.

 


Detailní informace o zkouškách záchranářských psů a plány soutěží jsou zveřejněny na adrese www.zachranari.cz
březen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group