ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZRAK JAKO JISTÝ DRUH SLEPOTY

 

Také vás při prohlížení nejrůznějších časopisů o cestování jako první upoutají fotografie? Probíráte se obrázky mořských vln a obličejů místních lidí, zajímá vás, jak vypadá údolí z vrcholku hory či jak barevná je prostřená tabule?
Limity fotografií jsem si uvědomila při čtení jedné knihy, kde bylo psáno, že náš civilizovaný svět je díky své vizualizaci chladný a neutrální v porovnání se světem sluchovým, který je magický. Při větě „Člověk ze Západu se jeví lidem sluchových kultur jako opravdový suchar“ se mi v hlavě usadily pochyby, jak to s nevizuálním světem vlastně je.
Tak se tedy zrodil nápad napsat o lidech nevidomých a slabozrakých, o lidech, kteří si ze své dovolené fotky nevozí, kteří si neprohlížejí časopisy, pro které (jak jsem si myslela) asi těžko bude přitažlivá Eiffelovka či spaní ve stanu na rumunských pláních... Jak hodně jsem se mýlila, bude každému čtenáři brzy jasné.

CO Z TOHO MÁŠ? VŠAK TAM NIC NEVIDÍŠ!
„Tak hudroval pořád jeden můj slabozraký známý,“ říká Zdeněk Jelínek, prošedivělý vitální Brňák, který přišel o zrak na konci války ve svých patnácti letech. „Však se zbývajícími smysly mohu dobře vnímat, řekl jsem mu. Jistěže necestují všichni nevidomí, ale některým je to asi dáno.“ Když se ho ptám na jeho cestovatelské zážitky, vzpomíná nejvíce na Horu pokušení. „Víte, já nésu žádné fanatik, nechci v tom hledat nic ‘shůry’, ale nevím, jak to slovy popsat. Byl krásný den, pálilo sluníčko, sestra, která se mnou cestuje, mi popisovala, co je kolem nás. Šli jsme zvolna, pak bylo slyšet zvony. Krása. A pak jsem najednou něco cítil. Jako by na mě něco působilo,“ pan Zdeněk si přikládá dlaně jako mističky k uším, kousek je oddaluje a znovu přibližuje. „Neumím to vysvětlit, snad by se to dalo popsat jako nějaké vlnění, ale není to ono.“ Méně duchovní, ovšem neméně zajímavé bylo prý koupání v Mrtvém moři. „Mnohokrát jsem o tom slyšel různé zkazky v televizi a rozhlase, že se tam prý nedá moc koupat, jak je ta voda hustá. Říkal jsem si, je to voda, tak co! Co by se v tom nedalo koupat! Bylo to ale opravdu neuvěřitelné a zrak jsem k tomu nepotřeboval. Měl jsem tělo nad vodou, ruce nad vodou i nohy. Houpal jsem se jako v křesle. Ta voda byla doopravdy hustá, ale zase ne nepříjemně jako třeba olej, dala se přitom tak nějak lehce probírat.“
Pan Jelínek je patřičně hrdý na své smysly. A má proč. „Ubytovaní jsme byli v Betlémě, v penzionu, který vlastnil jeden Palestinec, křesťan. K večeři jsem si dával ovoce, také ty jejich olivy a sýry. Chtěl jsem ale vyzkoušet, jaké mají pivo. Přinesli lahvové. Napil jsem se a říkám, to není možné, to je Starobrno! Sestra mě potom podezírala, že vidím,“ směje se pan Jelínek a pokračuje. „Na své smysly se mohu spolehnout, zprostředkovávají mi toho o okolí hodně. Párkrát mě ale pěkně vypekly. Na jednom zájezdu, tenkrát ještě do NDR, mě známý doprovázel na WC. Když najednou prohlásil: Tak jsme tady, myslel jsem, že si dělá legraci. Říkám mu: Není možná, však nic necítím! Nos mě ale tenkrát opravdu nezradil, jen nehlásil WC, protože byl zvyklý na jiné čichové signály.“

SVÉ ALBUM Z CEST SI RÁD POSLECHNU
Kvůli své ženě vozí pan Jelínek domů z cest vždy několik pohlednic. Vzpomínky pro sebe však zaznamenává jinak. „Vozím s sebou malý diktafon a nahrávám si celý zájezd. Moje ‘album’ z Izraele má asi 90 minut a skládá se tedy z jakýchsi krátkých ‘fotek’. Na každé z nich namluvím asi tohle: Dnes je ten a ten den, jsme - třeba v jeskyni na Olivetské hoře, dále jaká je teplota a jaká atmosféra. V chrámech si nahrávám varhany nebo písně, abych si potom připomněl akustiku. Například ze San Marina mám zaznamenané střídání stráží. Před radnicí předváděly různé cviky s halapartnami, bouchaly s nimi o zem a vedle k tomu hrála místní amatérská dechovka. Rád na to vzpomínám.“

POTŘÁST SI RUKOU SE SLONÍM CHOBOTEM
Mezi fotkami dokumentujícími nejrůznější cesty a vzdálené země se v časopisech často objevují i exotická zvířata. Bylo pro mě překvapením zjistit, že ani tento zážitek nemusí nevidomým či slabozrakým zůstat odepřen. Zoologická zahrada ve Dvoře Králové totiž umožňuje dokonce bezprostřední kontakt s mnohými zvířaty. Pan Zdeněk se právě loni tohoto programu „Okno dokořán“ zúčastnil a je spokojen: „Poprvé jsem si potřásl rukou se sloním chobotem a prvně jsem si také vyzkoušel jízdu na velbloudovi.“ Zrakově postižení návštěvníci nejsou ochuzeni ani o jiná zvířata. „Místo živých tygrů a koz jsme si ohmatali jejich lebky a rohy, sáhli jsme si, jak hustou nebo drsnou mají srst.“ Další zvířata jsou prezentována ze zvukového záznamu, a tak zážitky ze ZOO předčí nejen barevné fotografie, ale leckdy i samotné africké safari.

ZEMĚPIS VE ŠKOLE MĚ NEBAVIL, ALE V PRAXI TO STOJÍ ZA TO
Marcela Jiříková je absolventka střední ekonomické školy a jazykové školy a má jen malý zbytek zraku. Rodiče o ní říkají, že má toulavé boty. Jak však vypadají takové těžce zrakově postižené toulavé boty?
Marcela nenechá nikoho na pochybách, že přinejmenším Evropu zná jako své boty. „Před pár lety jsme byly s mamkou na zájezdu ve Francii. Tři dny jsme strávily v Paříži, lezly po svých na Eiffelovku, procházely postranními uličkami, kde voněla nejrůznější jídla. V muzeu nás provázela nevidomá paní, která měla pochopení, a mohli jsme si tak na všechno samy sáhnout. Ve Versailles, Nice a Monte Carlu jsem si v parcích podobně osahávala keře a rostliny. Dalo se tak poznat, jak vypadají, jaké mají květy, plody, listy, jak hladký nebo hrubý mají kmen a jak voní.“
Požádáte-li Marcelu o další vyprávění, spustí proud zážitků, které by zastínily i leckteré fotoalbum. „V Kolumbově námořním muzeu jsme si ohmatávaly lodě. Bylo to pro mě fantastické, protože lodě, stejně jako lanovky a kolotoče, mám strašně ráda. Ve Skotsku jsme lezly na Hadriánovu zeď a v jednom historickém městečku jsme si mohly osahat nejrůznější hudební nástroje, i dudy. Ve Francii jsme zase byly ve vinném sklípku, kde jsem skrz dlaně ‘viděla’, jak jsou vyřezávané dřevěné sudy, z jakých nejrůznějších láhví a do jakých skleniček se vína nalévají. Samozřejmě jsme i ochutnávaly. Ve Skotsku jsme si zase podobně důkladně prohlédly ‘whiskárnu’.“

VEZMEME SI HŮLKY A JEDEME
Doposud zmiňovala Marcela u všeho, co zažila, ochutnala, ucítila, ohmatala a slyšela, přítomnost vidoucího průvodce. V duchu váhám, zda se vůbec ptát na nějaké jiné výlety. „Mám ráda folkovou hudbu a každý rok v létě jezdím s kamarádkami na různé folkové festivaly po republice. Putujeme s batohem na zádech, spíme pod širákem. Je to romantika, střídají se nádvoří hradů a zámků, zpívá se u táboráku, cítíš, jak voní noc.“
Představujete-li si Marcelu zavěšenou do kamarádek, jste na omylu. „Mé tři kamarádky jsou také zrakově postižené, prostě vezmeme hůlky a jedeme. Bereme to jako srandu a dobrodružství. Předem si zajistíme ubytovnu v nějakém městě, přes Internet zjistíme dopravní spojení. Řidič nám řekne, kdy máme vystoupit, a je to. Každý den jezdíme na výlet někam do okolních měst, ta si projdeme, zajdeme do keramiky, do cukrárny, do pizzerie. Lidi nás obdivují, což nás těší a zvedá nám to sebevědomí. Namyšlené ale nejsme.“
Ptám se Marcely, zda má pocit, že je při cestování o něco ochuzena. „Využívám při cestování cit, hmat, čich a chuť, vy sice kouknete a hned vidíte, ale zase možná nevnímáte tak citlivě jako my. Přijde mi, že nedáváte tolik najevo radost, nadšení, spokojenost, vděčnost. Nevím, kdo je o co ochuzen, zda vy, nebo my. Asi každý o něco jiného.“

STOPEM K NEČEKANÝM ZÁŽITKŮM
Mnohonásobná světová rekordmanka v několika sportovních disciplínách Pavla Francová se narodila s těžkou oční nemocí, postupně ztrácela zrak a od svých patnácti let nevidí vůbec. Absolvovala bakalářské studium tlumočnictví a překladatelství na FF UK a magisterské studium poradenství a psychoterapie na West Chester University of Pennsylvania v USA.
V otázce cestování má jasno. Zeptáte-li se jí, jaký smysl vůbec může „slepé“ cestování mít, odpovídá protiotázkou: „Opravdu je smyslem cestování jen vyhlídka odněkud někam? Či má význam cestovat jen kvůli tomu, abych se po vyšplhání na kopec mohla podívat do údolí?“
Se svým partnerem podniká Pavla nejraději pěší túry, delší vzdálenosti překonávají autem, ovšem ne svým. Cestují totiž stopem. Kromě různých míst v Čechách a na Moravě procestovali tímto způsobem například Anglii, Španělsko, Portugalsko, části USA a Jihoafrickou republiku. „Nejvíc mě těší výpravy, které směřují do přírody, jsou předem neplánované a díky tomu plné nečekaných situací. Všechno, co potřebuji, si při takovém putování nesu na zádech v batohu. To je také jediný prostor, nad nímž mám při takovémto typu cestování přehled a kontrolu.“

MOZAIKA MÍSTO FOTKY
Kromě deníku, který si Pavla na cestách píše v Braillově písmu s pomocí malé tabulky, vytváří si ještě „mozaiku“ z ostatních dojmů. „Poslouchám a z útržků rozhovorů i náhodných zvuků kolem sebe se toho mnoho dovídám. Něco si vezmu z náhodných rozhovorů s řidiči, kteří nás kousek popovezou, něco od lidí, kteří se s námi dají do řeči. Patří sem samozřejmě ale i řada dalších vjemů, jako jsou neznámé vůně a pachy, nové chutě místních jídel, dojmy z předmětů či rostlin v přírodě, jež si mohu prohlédnout rukama. A protože jsme na cestě dva a ten druhý všechno vnímá navíc očima, plno svých prožitků mi předává slovy. Výsledný cestovatelský dojem tak nepochybně stojí za trochu nepohodlí a námahy.“
Někdy se pod pojmem nepohodlí a námaha skrývá opravdu netušená nástraha. Jedna taková číhala na jihoafrickém pobřeží, podél něhož chodila Pavla běhat při pobytu v JAR. Běhala bez doprovodu, podél hranice z přílivových oblázků. Vzpomíná, jak se jí zdálo, že se podle ťapání a kroků někdo blíží. „Snažila jsem se vyhnout obloukem v moři, ale kroky a funění neustávaly. Situace byla pěkně zmatená, až se z tajemného vetřelce vyklubal lachtan. Byl chudák vyplašený asi stejně jako já.“

UMĚT SE DÍVAT I NA ZNÁMÁ MÍSTA „JINÝMA OČIMA“
Jiří Stejskal viděl do svých třiceti let normálně, nevidomý je osmým rokem. Kromě nových poznávacích cest podniká i takzvané vzpomínkové. Ty vedou na místa, která navštívil, když ještě viděl. „Zajímám se o to, co se změnilo a které věci naopak zůstaly stejné. Při nedávném zájezdu do Prahy jsem se potěšil mnoha věcmi. Jsem z malé vesnice, a proto mě bavilo i to, co je pro člověka z velkého města všední a obyčejné. Například procházky večerními ulicemi, zaposlouchání se do ruchu velkoměsta. Zážitkem byla i jízda na eskalátoru a po letech svezení metrem s prohlídkou některých stanic. Vím, že tohle může někomu připadat obyčejné a hloupé, ale mě baví i takové věci.“
Vedle pražského podzemí ovšem zvolil Jiří i opačný pól Prahy, totiž Petřínskou rozhlednu. „Když jsem zdolal těch asi 300 schodů a ‘kouknul’ jsem dolů, přímo jsem tu hloubku cítil. Na to člověk nemusí ani vidět. A když s sebou máte někoho, kdo umí Prahu z té výšky dobře popsat, hned se vám objeví v mozku obraz, který byl zasunut někde vzadu, z dob, kdy jste ještě viděli. Alespoň mně se to stalo a měl jsem z té vyhlídky krásný pocit. A ani na pražský orloj nemusí člověk vidět, aby z toho měl nevšední zážitek. A takových věcí u nás nevidomý najde mnohem víc. Proto cestuji rád.“

I DO KOSMU
Všichni nevidomí však necestují stejně. Například Miroslav Michálek cestuje, jak sám říká, nikoli „tradičními“ prostředky. Pokud si představujete přinejmenším kosmonauta, nejste tak daleko od pravdy. Jen je třeba zmínit, že pana Miroslava na Mléčnou dráhu vynáší fantazie a slovní hříčky:
Gram neb tunu
na Neptunu
proclít bych chtěl
já - vládce cel.
(Celníkův sen)

A když v kosmu mrazivě fičí, navazuje pan Michálek přátelství na dlouhé vzdálenosti.
Zdravím od nás od Dyje
naše bratry z Indie.
Nevím o vás, lidi, nic,
jak žijete bez vinic?
červen 2002

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group