ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SLOVENSKO, únor 2004: KEĎ ODIŠLI KUKLÁČI

Slovenská vláda oznámila zásadní omezení sociálních dávek a Romové, kteří jsou na nich závislí, začali na východě země rabovat. O den později už televize ukazovala střety policejních zásahových jednotek s Romy u romské osady Trebišov. Mezitím se do ohnisek bojů na východ a střed Slovenska přesouvalo 2100 vojáků a policistů, což je největší přesun bezpečnostních složek od roku 1989. Tyhle šoty jsme už sledovali na zpravodajské TA3 cestou do Košic. Titulky ranních slovenských novin hlásaly: „To už je válka.“ Nakonec bylo všechno jinak.

NUDA V KOŠICÍCH
Dnes měli Romové naplánovaná protestní shromáždění. Košice jsou největším východoslovenským městem. Pokud něco bude, mělo by to být v centru. Nic. Ani noha. Jediná skupinka moderně oblečených „Romů“, kterou jsem oslovil, mi odpověděla italsky. „Tady se nic neděje,“ povídá jeden z policistů, kteří se samopaly korzují po hlavní třídě. Možná na nádraží, říkám si a pro jistotu utíkám rozměnit velké bankovky na drobné, které schovávám po kapsách. Co kdyby chtěli pozvat na pivo? Těch pár Romů, co sedí na taškách, ale evidentně někam cestuje. Takže se rozhoduji pro pracovní úřad, dneska je úřední den. „Pracovní úřady tu nemáme,“ říká pohledná slečna v informacích městského úřadu. „Romové si chodí rovnou pro peníze na sociální úřad. Ani to nemáte moc daleko.“ Vida, u sociálky by mohla být dost napjatá atmosféra, vždyť zdrojem bouří, které nemohu najít, je právě dramatické snížení sociálních přídavků. Jenže je to stejné, jako bych šel na podobný úřad v Mostě či Ústí nad Labem. Stojí tu fronta znuděných a občas naštvaných lidí, kteří po státu chtějí peníze, práci nebo alespoň potvrzení. Romové i gádžové, zástupci obou skupin mají kolem krku tlusté zlaté řetězy. „Běžte na Luník IX, je to největší romské sídliště v Košicích. Tam prý byla nějaká demonstrace.“ Upřímně řečeno už na to nemám sílu. Košický večerník o Luníku napsal, že tu „proběhla pokojná demonstrace Romů, kteří se nedozvěděli o tom, že protestní akce byly odvolané“.

ROMOVÉ V TREBIŠOVĚ
Na okraji Trebišova proběhl v romské osadě ostrý zásah policie. Ještě ráno byla osada policisty uzavřená, teď tu hlídá romská hlídka s bílou páskou POLICIE na rukávě. Za plotem se parta chlapíků snaží železnou trubkou vypáčit z auta motor. „To je vaše?“ „Jasně. Osm tisíc jsem za něho dal.“ V osadě by podle médií měla být stoprocentní nezaměstnanost. „Máte práci?“ ověřuji si. „Nemám, nikdo tady nemá.“ „Tak kde jste vzal osm tisíc?“ „Našetřil jsem si.“ Sbíhá se skupinka a všichni mi chtějí ukázat zranění od policistů. „Zlomili mi ruku,“ říká starší žena a vůbec ji nezarazí, že právě s tou zlomenou rukou si s ní potřásám na přivítanou. Obdivuhodné sebeovládání, ani nemrkla. „A zastřelili mi syna,“ mají mě evidentně za blba. „Zastřelili syna? Ale to by určitě bylo v novinách.“ „No skoro zastřelili. Ale stříleli do vzduchu.“ Později jsem viděl jednoho raněného, ležel zbitý v posteli. To mu však nebránilo, aby hbitě vyskočil a dělal mi průvodce zničenými bytovkami. „Tady vtrhli kukláči (policisté v kuklách) a všecko rozbili. Byli opilí, my jsme vykradli jenom potraviny, kukláči ukradli alkohol.“ „Tady včera vykopli kus zdi,“ ukazuje kus zdi, která má na zlomové hraně mnohaměsíční nános špíny. Nechci popírat, že mnohé okno padlo za oběť policejnímu pendreku, leckterá modřina je ze stejného zdroje. Věřím, že museli stát s rukama nad hlavou, zatímco probíhala kontrola příbytků, a je mi jasné, že se nikdo nezatěžoval vytahováním příkazů k domovní prohlídce - tedy pokud vůbec byly vydány. Je mi jasné, že policisté, kterým ministr vnitra Vladimír Palko hromadně zrušil dovolenou, nezacházeli s Romy v rukavičkách. „Jsou to fašisti, děti bili, kopali do břicha.“ Jenže všechny modřiny mají jen chlapi. „Jak nám nedají sociální přídavky, tak budeme pořád dělat problémy. A hotovo,“ shrnuje diskusi třicetiletý Josef Karička. Nikdo nechtěl slyšet, že kdyby nebylo romského rabování, nedošlo by k policejnímu zásahu. Josef má ve skříni vyrovnané kilogramové balíky mouky, může jich být okolo patnácti. „To je z rabování?“ „Ne, já neraboval. To jsem si koupil. Tady mám paragony, které si schovávám.“ Na zdi visí odporová spirála, která spolu s kamny vyhřívá celou stavební buňku, v níž Josef s družkou Máriou a dvěma dětmi bydlí. Josef nijak nezastírá, že elektrospirála je připojená načerno. „Ale na žárovku hodiny mám.“ Zatímco fotím, ozve se charakteristický zvuk močení. Maličký syn čurá psovi do misky s jídlem. Přesto je to tady v porovnání s jinými buňkami útulnější. V koutě je televize, po posteli nejčastější vybavení romské domácnosti, v koutě stojí CD přehrávač, na zemi jsou navzájem se překrývající kusy koberců. Kafe vaří Mária vynikající.

ŽIVOT CECÍLIE KARIČKOVÉ
Větší bídu jsem snad ještě neviděl. Cecílie Karičková bydlí v příbytku, jehož dveře jsou vyvrácené a úniku tepla z kouřících kamen brání jen starý koberec, pověšený místo závěsu. Domek, to je jedna místnost se starou velkou postelí a dvěma peřinami. Na rozpraskané betonové podlaze je ještě malý stolek a na něm veškerý majetek - sekyra, která má místo topůrka přivařený kus železné trubky, několik málo hrnců a jeden kovový kbelík. Od stropu visí na holém drátu připomínka lepších časů - žárovka, která teď nemá proud.
Dvě malé děti na posteli kouří cigaretu. Andreu, která má chodit do první třídy, bolí zub a cigareta jí má pomoct. O rok mladší Mária má cigaretu taky. Maličký Michal brečí vždycky, když se přiblížím. Matka mu strká taky cigaretu. Ne na kouření, hořící nedopalek je tady něco jako hračka. Ani jedno z dětí nemá boty. Nejstarší, asi osmiletý syn takhle běhá někde venku. Živitel rodiny, tedy v našem pojetí, sedí ve vězení. „Všechno je drahé. Cigarety jsou drahé, děláme si svoje,“ říká Cecílie a umně do jednoho z hrnců rozdrtí sušené „bejlí“ neboli pajtuk. Místo cigaretového papírku poslouží staré noviny. Cecílie nemá šanci osadu opustit. Čtyři děti jí nedovolí nic jiného než improvizovat, starat se a shánět cokoli, co se dá použít. Spálit v kamnech, aby bylo teplo, čekat na podporu, půjčit si peníze, aby bylo jídlo.
V osadě na kraji Trebišova bydlí podle odhadů od tří tisíc po čtyři tisíce osm set Romů. Smrad, kupy odpadků pod okny, vybydlené a přesto obydlené byty ve zničených panelácích. Kterýkoli úředník by osadu musel dávno zrušit. Hygienik kvůli výtoku ze záchodu, který je ze zdi vyvedený přímo před dům, elektrikář a bezpečák kvůli elektrospotřebičům napojeným bez jakékoli pojistky přímo na dráty. Zmiňovat se o elektroměrech je směšné. Jenže zakázat osadu je jako zakázat povodeň. Obojí jde pouze teoreticky.

PŮJČKY NA 100% ÚROK
V podstatě přes ulici stojí několik pěkných domků. Skrz rozsvícená okna je vidět kuchyňská dlažba, prostřený stůl, v podstatě normálně zařízený byt. Na dvorku chovají králíky, v chlívku si pod silnou žárovkou, která spolu s elektrickou spirálou vyhřívá jeden kout, spokojeně chrochtají selátka. Je to zvláštní. Romové, vědomi si možných represí, šli raději vyrabovat obchod, než aby vykradli bohatého souseda. Mluví se o lichvářích, Marie Šandorová a Andrej jsou prý jedni z nich. „Půjčím si tisíc, vrátit musím dva tisíce. Pak čtyři,“ vyprávějí dlužníci. Jednou takhle roztočená spirála se nedá zastavit. „Lichváři stojí u nás, když bereme podporu, a hned jim musíme všechno dát. Když nedáme, jdou hned na nás a je bitka.“
Dosud se rodiny s pěti i více dětmi, které jsou tady zcela normální, mohly spolehnout alespoň na přídavky. „Brala jsem 17 000 korun přídavků a podpory, teď mi chtějí dát jenom dva tisíce. Jak to mám přežít, když mám sedm dětí?“ bědují. Restrikce, platná už od března, je opravdu zásadní. Už se totiž nevyplatí „žít z dětí“. Rodina se čtyřmi a méně dětmi dostane celkem 3210 slovenských korun. Od pěti dětí se částka zvyšuje na 4210 korun celkem, jenže ty jsou konečné a přídavky už nestoupnou, i kdyby rodina měla dětí dvacet. Žít z dětí se tak Romům přestane vyplácet. Co dál? Porostou dluhy u trebišovských lichvářů do milionů? Možná, možná budou další nepokoje. Každopádně dokud se problém romské vzdělanosti a zaměstnanosti nebude nejen na Slovensku řešit koncepčně, budou se různé excesy opakovat.

 
Nejstarší zmínka o pobytu Romů na Slovensku pochází z roku 1322 z okolí Spišské Nové Vsi. V roce 1427 pařížský arcibiskup exkomunikoval Romy z církve a postoj většinové společnosti k nim se změnil. Jednou z romských tragédií na Slovensku byl v roce 1782 tzv. Hontianský proces, kdy byla skupina Romů obviněna z kanibalismu a 40 lidí bylo popraveno. Nařízení Marie Terezie usilovala v 18. století o asimilaci Romů, ke které měl přispět zákaz kočování či používání vlastního jazyka. Druhá světová válka s sebou přinesla vyhlazování Romů v koncentračních táborech, protože nejen na Slovensku byli Romové označeni za méněcenné. Komunistická vláda se ve 20. století snažila eliminovat problém mj. tím, že finančně zvýhodňovala romské ženy, které souhlasily se sterilizací. V současnosti žije na Slovensku okolo 400 000 Romů, 90 % z nich je nezaměstnaných.


Romové na Slovensku
duben 2004

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group