ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TROCHU SMUTNÉ KRÁLOVSTVÍ  TÜRKMENBAŠI

Podle mezinárodních průzkumů udělí Turkmenistán kolem tří tisíc turistických víz za rok. Oficiální turkmenské zdroje uvádějí kolem jednoho milionu turistů ročně. Já během tří týdnů potkal jediného. V zemi neomezeného doživotního vládce – Saparmurada Nijazova alias Türkmenbašiho – (otce Turkmenů) – se přitom dějí neuvěřitelné věci. V hlavním městě rostou jako houby po dešti hypermoderní mramorové stavby, monumenty a obrovská náměstí, z jejichž dlažby by se dalo jíst. A „otec“ Türkmenbaši prodává národu za symbolickou cenu nerostné bohatství země. Vypadá to téměř idylicky. Ale turkmenské lágry v poušti Karakum se plní neposlušnými a v lidech je cítit strach. V zemi s tisíciletou historií se v posledních třinácti letech brutálně přepisují dějiny a s oblibou se o ní hovoří jako o místě s největším kultem osobnosti na světě.

Když jsem se před třemi lety rozhodoval pro návštěvu Turkmenistánu, na prezidenta se právě pokusili spáchat atentát. Vzápětí se vládce, už tak silně individualistický, zcela uzavřel světu a povolení ke vstupu do země se vůbec nedalo získat. Po dvou letech se situace uklidnila a já měl možnost požádat o vízum a další nutná povolení. Po několika dalších měsících jsem měl potřebná povolení v kapse – ale s přesně vymezenými místy, kde se mohu pohybovat...
Průvodce Timura mi určily turkmenské úřady a sledoval mě jako stín. Sám byl jedním ze šťastlivců – mohl studovat vysokou školu celé čtyři roky. Dnes se tu totiž do studia započítávají dva roky pracovní praxe třeba na bavlníkových plantážích a tam se toho budoucí pracovník v turismu nebo lékař mnoho nepřiučí. Timur mluví rusky i anglicky a zaměstnává ho jedna z mála povolených cestovních kanceláří v zemi. K takovému povolání je ale bezpochyby třeba i řádného prokádrování, a tak i když se mi „můj stín“ jeví na první pohled sympaticky, musím si dávat dobrý pozor, abych něco nepokazil. V zemi jsem z pochopitelných důvodů „jen“ jako turista, ne jako novinář, a kdybych udělal nějaký průšvih, mohlo by to znamenat i konec koncese pro pracně vybudovanou cestovní agenturu, ve které Timur pracuje. Celá cesta s Timurem se tak po těch pár povolených dní mění ve věčné jemné přetlačování ve změti zákazů, obav a bohudík i jeho pohodlnosti, takže se občas nad mojí zvědavostí přimhouřily oči.

AŠCHABAD – MRAMOROVÉ MĚSTO
Až do rozpadu Sovětského svazu bylo hlavní město Turkmenistánu zastaveno převážně obyčejnými třípatrovými bytovkami ruského typu. Po nástupu Saparmurada Nijazova na prezidentský stolec se začaly dít velké změny. Dnes se metropoli přezdívá Mramorové město, nebo i Las Vegas bez lidí. Prezident, zároveň hlavní architekt města, neváhá srovnávat se zemí celé čtvrti a investuje do tureckých, evropských i amerických architektů, s jejichž pomocí buduje to, co nemá ve světě obdoby: bulváry a velkorysé parky s fontánami, chrliči a kaskádami s potoky valící se vody, v poušti jinak vyvažované zlatem. Vyhlídkové monumenty a hypermoderní mrakodrapy s parkováním v podzemí a dokonalou urbanistickou strukturou. To vše samozřejmě prokládané pozlacenými nadživotními sochami jeho samotného coby otce všech Turkmenů – Türkmenbašiho.
„K čemu nám to proboha všechno je, když není práce?“ kroutil hlavou taxikář a ulevil si peprným výrazem.
Projíždíme prázdnými bulváry nočního města nasvíceného neony, okolo prázdných parků, kde jen v rozích hlídkují policisté. Mimochodem, v parcích se nekouří a za odhození odpadku na zem dostanete až padesát dolarů pokuty.
V centru města je rozkročen nad silnicemi monument zvaný Trojnožka. Je jako všechny nové stavby z bílého leštěného kamene a na špici září zlatá socha prezidenta. Lístek nahoru stojí pouhých deset haléřů. Vstupuji do podivného výtahu připomínajícího telefonní budku, která po jedné ze tří noh pomaloučku šplhá k vyhlídkové plošině. Liftboy mě upozorňuje, že je přísně zakázáno z věže fotografovat, neboť je z ní vidět prezidentský palác a další strategické budovy. Schovávám se za jednu z nožek, kam nevidí ani on, ani kamera ostrahy, a fotím zakázané panorama. Timur dělá, že mě nevidí (nebo opravdu?) a parta rozjařených Turkmenů fotí sebe sama. Vzápětí ale dostávají vynadáno od hlídače. Jo, poslouchat se musí.
Před Trojnožkou je rozkročen mohutný bronzový býk se zeměkoulí na hrbu.
„Víš, co to je?“ ptá se Timur. „Po válce postihlo Ašchabad obrovské zemětřesení a celé zůstaly jen dvě budovy. Tisíce mrtvých. Býk symbolizuje sílu zemětřesení. Na jeho zádech se ale ze zeměkoule rodí dítě jako symbol nového Ašchabadu.“
Na obranu prezidentovy obludné architektománie lze ale přiznat, že město, tak jak bylo zrenovované po zemětřesení, bylo spíše nevzhledné. Teď je jiné, i když lidé, kterým zboural domky, respektive celé čtvrti, aniž by dostali jakékoliv odstupné, si mohou myslet něco jiného. Mnozí totiž vyměnili vlastní domek za byt v novostavbě na periferii. A mnohým se stýská.
„Musíme jít vyměnit dolary za manaty,“ říká mi průvodce Timur starostlivě, poté co za mě platí už druhý vstup. Míříme do nenápadného domku nedaleko centra a já dávám svému průvodci padesát dolarů. „Hlavně nenápadně,“ říká mi a za chvíli fasuji třícentimetrový pakl manatů, který nenápadně přepočítat nejde ani náhodou. Černý kurz je asi čtyřikrát výhodnější, a tak do banky zavítají jen zoufalci v doprovodu policie, aby si vyměnili na pokutu, nebo kvůli potvrzení o směně částky, kterou například vyžadují některé hotely.

RUSKÝ BAZAR
Přirozeným a pulzujícím centrem každého turkmenského města je tržnice. Ašchabadský bazar vybudovaný v socialistickém betonovém duchu je místním hypermarketem se zbožím za rozumné ceny. Tedy alespoň pro dolarového cizince.
„Je to pro vás drahé?“ ptám se mladé ženy s miminkem, která vybírá sýr hned vedle mě.
„Když ti tady budu vyprávět, jak je to pro mě doopravdy drahé a jak je těžké se uživit, hned si pro mě někdo přijde...,“ odpovídá pohledná Turkmenka s posmutnělým úsměvem a dál přebírá zboží. „V poslední době se tu navíc nedá ani moc smlouvat.“
Pro cizince je tu ale poměrně levný ráj s výborným ovocem a zeleninou. Melouny, vodní i žluté, mají gigantické rozměry a jsou sladké jako med. Je tu také pochoutka pro fajnšmekry – sušené žluté melouny, připomínající fíky, a potom kola sýrů, med i s pláství z pohoří sousedícího s Íránem a spousta dalšího. Samozřejmě nechybí granátová jablka, chleba i alkohol. Objevuji plzeňské pivo, které je podle prodavače „super“, i slavnou vodku s portrétem prezidenta. Hory bonbonů z Ruska, pistácie z Dubaje, plastové výrobky z Íránu a oblečení z Turecka...
Babky v tradičních barevných róbách na mě pokřikují. Raději prchám a přes rameno alespoň slibuji, že byznys bude před odletem. V jurtě si pak před tržnicí dávám výborné šašliky provoněné ohněm. Když se sem pak ještě vracím pro další, prodavačky o mě svádějí boj, protože jsou přesvědčeny, že se jim podaří mě tak o dvacet tisíc manatů natáhnout. Jo, v Turkmenistánu je teď bída a každý peníz přijde vhod.

MĚSTO ŽIGULÍKŮ
„Timure, ve městě se přece mohu pohybovat bez průvodce,“ zkouším to opatrně.
„OK,“ souhlasí nakonec Timur. „Mapu máš?“ ujišťuje se ještě.
Jasně, mapu, ve které téměř nejsou názvy ulic, aby byl případný nepřítel zmaten, mám. Cedulemi s názvy není opatřena ani valná část ulic.
„Jo a po městě můžeš jezdit autobusem. Tam se platí těmi nejmenšími bankovkami, co máš zmuchlané v kapse. Nebo jezdi žigulíkem,“ dodává Timur.
Ptám se jakým, protože všude jich je plno, ale žádný není označený jako taxi. Dozvídám se, že taxi jsou všechny. Stačí mávnout a jede se.
Polovinu aut ve městě skutečně tvoří žigulíky. Mávám, a třetí oprýskaný vůz ruské výroby mi skutečně zastavuje.
„Kudá?“ překřikuje chlapík chrchlání motoru.
Říkám, že chci jen vidět zajímavá místa z auta. Město je po modernizaci poměrně rozlehlé a já si potřebuji udělat celkový dojem.
„Dáš třicet?“ ptá se mě. Myšleno je třicet tisíc manatů, tedy asi třicet korun. Poskoky vyrážíme na obhlídku. A jak je to tedy s žigulíky bez koncese? Každý, kdo má takové levné auto, je ochoten vás svézt, pokud má zrovna volno nebo chcete jet jeho směrem. Je to jeden z nejrozšířenějších způsobů přivýdělku v Turkmenistánu. Benzin je za babku a do aut se neinvestuje. Za tři kilometry dáte obyčejně deset tisíc manatů, za delší trasu dvacet a turista přihodí obvykle něco navíc. Díky tomu je pohyb po metropoli velmi rychlý, jednoduchý, levný i bezpečný. Pro vyložené šetřílky jsou pak v Ašchabadu autobusové linky. Platíte až při vystupování u řidiče, kde vhazujete bankovky do bedny u jeho nohou. V přepočtu to vyjde na pět až deset haléřů.

VSJO NORMÁLNO
„Kak u těbja? Normálno?“ vítá mě průvodce poté, co s hodinovým zpožděním vrazí do kanceláře. Správná odpověď zní: „Normálno!“ Každá jiná reakce by v Turkmenistánu vyvolala stejné zděšení, jako když na obvyklý pozdrav How do you do odpovíte Angličanovi něco jiného, než stejnou frází. Vsjo normálno je zaklínadlo. Trochu děsivé v kontextu s tím, co dnes v Turkmenistánu vidíte.
„Timure, chci s tebou projet trasu na západ, pak zpět na sever a přes Karakum do Ašchabadu. Mám na všechno včetně bydlení tři sta dolarů,“ říkám svému průvodci.
„To poletíš za tři dny zpátky,“ odtuší smutně a neví, že spolu strávíme čtrnáct dní. Vysvětluji mu, že budeme jezdit vlakem a autobusem.
„Cože, víš ty, kdy jsem jel naposledy vlakem? Někdy na střední škole…“
Nakonec to vzdá, jen kroutí hlavou, syn Turkmenistánu je zhrzen.

CESTA KE KASPIKU
„Vidíš, žádný vlak do Türkmenbaši dnes nejede,“ sděluje mi vítězoslavně Timur, průvodce. „Letenky za pár dolarů jsou také vyprodané, už jsem to zjišťoval. Musíme jet taxíkem.“
Souhlasím, stejně chci dělat po cestě zastávky. Na štaflu před nádražím stojí několik velkých dvoulitrových toyot dovezených z Dubaje. Ptám se, na kolik to přijde do Türkmenbaši?
„Čtyřicet dolarů...,“ dozvídám se. Taková blbost, vždyť jiný zákazník široko daleko není. Vybízím Timura, aby nabídl dvacet. Řidič je ale neoblomný. Jdu za druhým, třetím, čtvrtým. Samé „nět, nět, nět“. Jen za čtyřicet. Hodinu čekám a zkouším to znovu. Smlouvám, zkouším třicet, třicet pět, pak už symbolicky třicet sedm. Nic. „Timure, to tu bude raději stát několik dní bez zákazníka, než aby měl jisté rito?“
„Jo, za čtyřicet, jinak nejede.“
Sedím v taxíku naštvaný a už vím, co to znamená domlouvat se s Tatarem. Ale toyota frčí po tříproudé dálnici a já procházím i první policejní kontrolou. Na obzoru se skví vysoké minarety největší mešity střední Asie. Vesnice Gypdžak nedaleko hlavního města je rodištěm Türkmenbašiho rodičů. Mají tady i hrob a jejich syn zde nechal vybudovat ohromnou mešitu pro dva tisíce věřících. S pozlacenými kopulemi, mramorovým parkem, vodotrysky, mramorovými stoly pro poutníky i podzemním parkováním. Vše dokonale pompézní. Až na to, že Turkmeni jsou již tradičně ve své víře poměrně chladní a návštěvy mešit nikterak nepřehánějí. Na mešitě se dokončují práce a brzy bude otevřena. Ženy v šátcích vytvářejí v parku anglický trávník a kolem procházejí vojenské hlídky.
Kousek odsud v lokalitě Geok-Depe je o něco skromnější mešita pro osm tisíc lidí, s vyhřívanou podlahou a lustrem vyrobeným v Kamenickém Šenově. Zlé jazyky tvrdí, že ji prezidentovi zdarma postavila nejmenovaná zahraniční firma, aby se na oplátku dostala na lukrativní turkmenský trh.
Vyhřátým taxíkem pokračujeme k termálnímu jeskynnímu jezírku Baharden na úpatí hor sousedících s Íránem. Venku prší a je zima. Koupel v sirné vodě v tomto ročním období potěší stejně jako káva připravená průvodcem přímo uprostřed skal.
Nakonec leje jako z konve a my se blížíme ke Kaspickému moři, k přístavu, který spojuje Turkmenistán s ázerbájdžánským Baku. Přístav Krasnovodsk si pamatuji ještě ze zeměpisu. Dnes je přejmenován podle prezidenta na Türkmenbaši.

TEKUTÉ ČERNÉ ZLATO
Je podvečer. Ve městě, jehož okolí je proslulé těžbou ropy, plynu a přístavem, kotví prorezlé bárky a domorodci chytají krevety do pastí, aby si přilepšili k živobytí. Kilo asi za deset korun.
„Když se s nimi vypravím do Ašchabadu, bude to mnohonásobně více. Za den lze nalovit kolem deseti kil,“ vypráví mladá žena, která ztratila práci.
Hodlám se ubytovat v hotelu, ale chtějí po mně potvrzení o výměně peněz, a banka je zavřená. Nejlevnější ubytovny cizince nesmějí přijímat vůbec a drahé hotely jsou drahé i pro mě. Situace se ještě zamotá. Průvodce Timur se dozvídá z centrály své cestovní kanceláře, že se má ujmout amerického turisty, který se náhodou ocitl ve městě docela sám, a odvézt ho do Ašchabadu. Vyzvedáváme tedy Američana Piera a večeříme výborné rybí speciality ve stylové hospůdce. Taxikář Max, který nás vozí nočním městem, je mužem činu a rovnou nabízí zprostředkování milostného dobrodružství s opodál sedícími gráciemi i se servírkou. Pak kličkuje nočním městem a co chvíli vybíhá ven z taxíku a zvoní na zvonky.
„Co dělá?“ ptá se Američan Pier, nerozumí rusky ani slovo.
„Shání holky. Ty prý nějakou chceš,“ vysvětluji mu.
„Chci jedinou věc: podívat se na zprávy CNN!“ říká rozhodně.
Volám na taxikáře a ten se zkroušeně vrací. „Stejně nejsou doma,“ uklidňuje nakonec sám sebe.
Jedeme tedy kolem zlatě svítícího hotelu jménem Türkmenbaši na Maxovu „daču“. Noc čpí pachem plynu unikajícího z mnoha vrtů na pobřeží. Z chaty se vyklubal slepenec z dřevotřískových desek. Na střeše má ale namontovaný obrovský satelitní vysílač. Max zapíná televizor a kouzlí s ovladačem.
„Fuck,“ vyklouzne překvapenému Amíkovi. Na televizní obrazovku skutečně naskočí zpravodajství CNN.
„Ve městě není signál, tady je to v pohodě,“ září Max.
Američan sleduje CNN a já jdu ulehnout na jednu z mnoha postýlek, které Max pronajímá námořníkům, zoufalcům a místním holkám. Na chatě není voda. Zato obraz CNN je brilantní.

CESTA ZDRAVÍ
Ve zdravém těle je zdravý duch. Türkmenbaši proto nejen zakázal na veřejných místech kouření, ale před několika lety také vybudoval takzvanou Cestu zdraví. Každý Turkmen si má trasu projít minimálně jednou ročně. Přijíždím k ní po tříproudé dálnici kolem uměle vysazeného, pečlivě zavlažovaného lesíka. Vítá mě slavobrána a obří portréty prezidenta. Ženy u slavnostně prostřených stolů prodávají hory dortíků – energetickou bombu před náročnou cestou. Školáci nesou vlajky a pokřikují: „Türkmenbaši, otec národa. Ať žije Türkmenbaši!“
Je sobota, den zdraví. Jsem na úpatí pohoří Kopet-Dag, sousedícího s Íránem. Trasy Cesty zdraví se vinou po vyprahlých kopcích jako betonové provázky. Nejkratší, zároveň nejoblíbenější měří osm kilometrů. Cesty jsou osvětleny a hlídkují na nich vojáci.
Prodírám se houfem děvčátek s copánky – prezident nedávno oznámil, že by byl rád, kdyby mladé dívky nosily copy, protože to působí veseleji. Natáčím vše na kameru. „Žurnalíst, žurnalíst,“ křičí na mě parta výrostků. „Ja turist, ja turist,“ snažím se odvrátit pozornost nejbližšího vojáka. Marně, zakazuje mi natáčet. Schovávám kameru do báglu, abych ji za nejbližším kopečkem zase vyndal.
Přidávám se ke skupince středoškoláků, kteří se dobrovolně vydali na výlet a debatuji s nimi. Většina by chtěla odjet studovat do Evropy. V Turkmenistánu se za kvalitní vysokoškolská studia platí, nebo se musí předtím absolvovat dvouletá pracovní praxe. Jenže práce není. „Život v Turkmenistánu má ale i své výhody,“ říká mi krásná Lale. „Každoročně, když je svátek matek, dostávají dívky osobní prezidentův dar. Jeho vyslanci přijdou do škol a každá dostane růži, asi dvanáct dolarů a látku na šaty.“
Odpoutávám se od středoškoláků, protože se na můj vkus loudají, a brzy mám mladší společníky. Holčička opěvuje nové vydání Ruhnámy, což je „bible“ sepsaná Türkmenbašim a zároveň povinná četba národa. Chlapeček nejdříve tvrdí, že Ruhnáma dvojka je super, vzápětí z něj vypadne, že Shakira z videokazety je o dost lepší. Jo, konkurence je dnes veliká, milý Türkmenbaši...
Po celou osmikilometrovou pouť se snažím zjistit, jak se dostanu ke starobylé Nisse, která má být asi půl kilometru odsud. Nikdo netuší. Až na konci mi chlap ukazuje na nedaleký pahorek. Situace pro dnešní Turkmenistán velmi typická. Všichni se lopotí po betonové cestě, ale nikdo neví, že kousek odsud je památka s historií sahající až do období tři sta let před Kristem.

STAROVĚKÁ VINÁRNA
Ve starověké osadě Nissa probíhá sporadický archeologický výzkum, na kterém se podílejí Italové a Rusové. Celý areál vypadá z dálky jako vršek o průměru asi jednoho kilometru. Ve skutečnosti jsou to ruiny ochranného valu. Byl zde odkryt dóm se zbytky sloupů, keramickými lvy, velkým sálem a ohništěm uprostřed. Spousta budov a labyrint chodeb. Místním průvodcem je bývalý dětský lékař – starý muž s bradkou. Bydlí přímo mezi vykopávkami v boudě, která má čtyři metry čtvereční, a spí na hadrech na zemi.
„Něco ti ukážu,“ říká a odhrabává hlínu u jedné z odkrytých zdí. Objevuje se cosi, co připomíná odpadní potrubí. Starý keramický vodovod. Pak rychle zahrnuje trubky hlínou, aby se šéfové nezlobili, že je někomu ukázal. Co na zdejším místě archeology překvapilo nejvíce, byla obrovská místnost se zbytky asi pěti set stolitrových keramických nádob pro uskladnění vína. Tedy obrovské vinné sklepy. Z místnosti vedly ven další keramické roury, kterých se využívalo jako „vínovodu“.

BAZAR TOLKUČKA
Každou neděli ráno se po výpadovkách na sever od Ašchabadu valí mraky aut a autobusů. Je otevřena největší tržnice Střední Asie. Můj řidič odbočuje na prašný plac, kudy se v mnoha řadách proplétají vozy. Z autobusů vylézají ženy s ohromnými taškami a přijíždějí náklaďáky plné melounů a dýní. Spousta lidí se živí v Turkmenistánu jako pendleři a vyplatí se jim přivážet zboží z míst tisíc kilometrů vzdálených. Ženy takto jezdí se zbožím z Íránu, nebo jen s tím, co je v hlavním městě dražší než v jiných regionech: ovoce, zelenina, cetky, auta, koberce, veteš a náhradní díly.
„Odkud jsi?“ volá na mě jeden muž. „Čechia, Čechia, pozdravuji Karla Gotta, ja jevo ljublju!“ křičí mi pak do kamery. Ještě mi stihne říci, že pozdravuje naše hokejisty. To už u mě stojí dva pořízci v kožených bundách a vyzývají mě, ať jdu s nimi. „Tady se netočí,“ říkají a berou mě pod paží.
„Nezatýkejte cizince, nezatýkejte cizince!“ skandují trhovci. Nechci hrotit situaci a říkám, že samozřejmě půjdu. Bojím se o kameru a kazetu v ní a netuším, že zatčení a kontroly se mi stanou v Turkmenistánu dennodenním chlebem.
Šéf policejní stanice, která se nachází přímo na tržnici, je chlap jako hora. Je rád, že mluvím rusky a že jsem z Čech. I když se na tržnici (jako téměř nikde v Turkmenistánu) nesmí natáčet, nakonec dostanu průvodce, se kterým to mám dovoleno. Na Tolkučce to opravdu žije a celou tržnici není prakticky možné projít. Prodírám se mezi horami ručně vázaných koberců s tradičními turkmenskými vzory i moderních strojových napodobenin. Mezi koberci s abstraktními motivy i s válečnou mapou Afghánistánu.
„Kup si koberec, alespoň maličký,“ křičí na mě babky v pestrobarevných róbách a se šátky stisknutými mezi zuby. „Tenhle kobereček si vezmi, položíš si na něj doma mobil,“ říká mi šibalsky babka a už mi ho za dva dolary balí. Vedle leží turkmenské vyšívané čapky, papachy z beraní kožešiny, ozdoby pro nevěsty.
„Čenž dolars, čenž dolars,“ křičí na mě hlouček veksláků s taškami nabitými manaty. Igelitky a cetky z Turecka, látky z Íránu, spodní prádlo i tradiční oděvy. Bazar Tolkučka – labyrint, kde se dá levně nakoupit a dobře prodat.

TICHÉ KUPÉ
Stalo se to, čeho se průvodce Timur tolik obával. Do Mary, města vzdáleného asi čtyři sta kilometrů od Ašchabadu, jedeme za pět dolarů vlakem. V kupé jsou dvě palandy. Na spodních lehátkách se ve dne sedí. Okna se nedají otevírat a ze záchodů na koncích vagonů se line neuvěřitelný puch. Lidé převážejí zboží koupené na Tolkučce. Matrace, bonbony, motor do motorky... Spolucestující, matka s dětmi, vybaluje na stolku nádobíčko, rozlévá z termosky čaj a hostí i mě. Fotografuji osazenstvo kupé a brzy mám o zábavu postaráno a „snimáju“ celý vagon. Lákavost atrakce spočívá v digitálním fotoaparátu – umožňuje vzápětí ukázat na displeji pořízené snímky.
Na další zastávce si k nám přisedává muž středního věku. Vypráví příběh typický pro dnešní Turkmenistán. Je učitel, ale jednoho dne přestal dostávat výplatu. A tak už jím není a živí se tím, co se zrovna namane. Dostáváme se ve vyprávění až k opiu a drogám. Muž vypráví o městě, kde je třicet procent obyvatel závislých na heroinu. Jsou to ti, kteří přivážejí zboží z Afghánistánu. Bohužel zapomínám, že mám vedle sebe svého prokádrovaného průvodce, který brunátní a pak na muže vyštěkne: „Co mu to vykládáš, nevíš, kdo to je? Všechno si nahrává, budeš mít problémy!“ A od té chvíle už chlapík nepromluví ani slovo. Práskačů je v zemi moc a jemu se do lágru nechce.
„Timure, to už nikdy nikomu nevykládej,“ říkám rozzlobeně svému průvodci, který mě bedlivě chrání před stykem s veřejností. „Tvůj šéf, Timure, je výborný kamarád mého známého,“ tvrdím a významně mu hledím do očí. Timur chápe, co mu sděluji, a mlčíme všichni svorně pět dalších hodin až do Mary.

PO STŘEPECH A KOSTECH
Celá oáza je nejvýznamnější turkmenskou historickou památkou. Od druhé poloviny 4. století před Kristem se tu nacházela nejproslulejší města středoasijských států. Merv byl součástí takzvaného baktrijského řeckého státu vytvořeného po vpádu Alexandra Makedonského. Zbytky těchto měst tvoří například Velká a Malá dívčí pevnost a ruiny Gjaurakala s patrným obvodovým valem a hlavním dómem, který dosud nebyl archeologicky prozkoumán. Nyní je z něj jen hora hlíny. Jeho původní velikost je předmětem spekulací a občas se hovoří o Babylonu. Faktem je, že návštěvníci doslova šlapou po keramických úlomcích a kostech. Místní obyvatelé vyrážejí po dešti a hledají (prý úspěšně) bronzové předměty. Mince a figurky (zčásti ovšem padělané) můžete zakoupit od překupníků. Nejvýznamnější zachovalou památkou je osmatřicet metrů vysoké mauzoleum sultána Sandžara ze 12. století. Jeho konstrukce je převratná. Dvojitá kopule je o tři sta let starší, než Brunelleschiho ve Florencii.
Taxikář Azím mě za solidní cenu vozí celé dopoledne po památkách. „Mám doma kuřecí farmu, jestli chceš, zvu tě na oběd.“ Taková nabídka se neodmítá. Jedeme po místní okresce a Azím ukazuje na muže a ženy, kteří čistí příkop vedle silnice. „Za týden přijede prezident s delegací, tak se uklízí. Moje manželka tu byla také. Pracuje v nemocnici, ale nahnali je sem všechny, včetně doktorů,“ vysvětluje.
Odpočívám v rozlehlé místnosti vystlané koberci, která je určena pro hosty. Sedíme na zemi, klábosíme a za chvíli se nese kuřecí maso v rajčatové omáčce, chleba, salát, ovoce a zelenina. „Na zdraví,“ říká hostitel a pronáší proslov před vypitím panáka. V Turkmenistánu se nepije alkohol v tak barbarském množství jako u našich východních sousedů. Hovoříme o životě v Turkmenistánu. Rodina nemá moc peněz, a tak je jasné, že ani jedna z dcer nepůjde na studia. Možná se to poštěstí nejmladšímu synkovi. Ptám se na jména děvčat. Jmenují se Úzuk a Nézik a obojí znamená v překladu „něžnost“. Jméno manželky se překládá jako „tráva“. Turkmenská jména jsou dodnes velmi květnatá a není neobvyklé, když muž nese jméno „rozkvetlá louka“.

TISÍCE VĚZŇŮ
Jsme zase na nádraží a chceme pokračovat dále na sever. „Nejsou lístky,“ hlásí Timur. „Dnes je právě každoroční amnestie, venku je devět tisíc vězňů a ti mají ve vlaku přednost.“
Po nádraží se plouží vyhublí lidé v hábitech a občas přenášejí někoho na nosítkách. Každý rok se udělí masivní amnestie nemocným a těm s méně vážnými tresty. Uvolní místo dalším neposlušným. V žádné diktatuře se neztratí, když má někdo z blízkého okolí hrůznou zkušenost s represí. Národ je pak poslušnější. Vysvětluje to také jistou uzavřenost a neochotu hlavně turkmenských mužů dávat najevo emoce.
Baštíme u stolku před nádražím „sasísky“ (párky) se zeleninou v chlebové kapse. Prodavačka Naděžda si tu vydělává noc co noc od podvečera do tří ráno. Původně je také učitelkou, ale z něčeho žít musí. Je Uzbečka a rodiče, které má v Uzbekistánu, dvanáct let neviděla. Má totiž turkmenský pas a tak potřebuje speciální povolení, které stojí peníze. Ocitla se v začarovaném kruhu. „Nejde to,“ smutní. Děti by tolik chtěly vidět babičku a dědu. Timur jí ale slibuje, že jí cestu zařídí. Jen musí být trpělivá, vyplňovat formuláře a platit za ně.
Kupujeme si pod rukou pivo (když je amnestie, nesmí se prodávat) a pijeme ho konspirativně zamaskované v sáčcích. Čekáme až do tří do rána, nádraží je ale stále plné. Nakonec přiběhne vítězoslavně Timur, že má lístky – jenže zpět do Ašchabadu. Kodrcáme se tedy zpátky tam, odkud jsme přijeli, a ráno poletíme přes poušť letadlem. Letenky ovšem skupují spekulanti, tak je máme za téměř dvojnásobnou cenu, než skutečně stojí, což by bylo dvanáct dolarů pro mě a jeden a půl dolaru pro Timura. Letíme nad pouští a čeká nás počasí s teplotami kolem nuly, tedy zhruba o dvacet stupňů méně, než v Ašchabadu chráněném horami.

PŘÍKAZ: ZRUŠTE OÁZU
„Tomas, přes Karakum si musíme najmout auto, jinak se tam jet nedá,“ zkouší to na mě Timur. Znovu mu říkám, že peněz je málo a pojedeme maršrutkou. Timur se ale hrozí, že někde zůstaneme v poušti. Ještě netuším že má pravdu. Kodrcáme se tedy dodávkou přes poušť směrem na sever. Ještě asi sto kilometrů hluboko do pouště se táhnou políčka rýže. Turkmenistán pilně zavlažuje poušť Karakum a Amudarja, která má téci do Aralského jezera, už řadu let vysychá. „Vidíš, tady byla Darvaza,“ říká průvodce a ukazuje do pouště, kde stojí jen stovky hliněných pícek. Domy před třemi měsíci srovnali se zemí. Pícky na chleba nechali, protože jsou svaté.
Příběh je prostý. Prezident Türkmenbaši letěl onehdá vrtulníkem nad oázou a zjistil, že tam lidé žijí ještě tradičním způsobem, bez elektřiny, plynu a televizního signálu. Usoudil, že je to nedůstojný život, a poslal do vsi čítající několik set domů bagry, vojsko a náklaďáky. Příkaz zněl: oázu zlikvidovat a obyvatele rozvézt po celé zemi k příbuzným. Neposlušní, kteří házeli po vojácích kamení, byli odvlečeni do lágrů. Ti ostatní se raději podvolili. Za pár dnů, nebýt posvátných pícek, byste ani nepoznali, že tu ležela nejznámější oáza Turkmenistánu.

ERBENT – POSLEDNÍ OÁZA
Není to samozřejmě poslední oáza v Turkmenistánu, jen na cestě z Dažhovuzu, tedy na trase Uzbekistán – Ašchabad. Asi po třech stech kilometrech opouštíme maršrutku v oáze Erbent a hlásíme se u místní autority, ředitele školy. Ubytuje nás ve své jurtě. Ty už většinou slouží pouze návštěvám. Normálně se tu bydlí v nevzhledných domcích zdobených obrovskými satelity. Obyvatelé už dávno nekočují a místo velbloudů občas použijí motorky a auta. Něco z tradičního způsobu života ale stále přetrvává. Ženy vystýlají mou jurtu tlustými plstěnými podložkami z velbloudí srsti a na stěny rozvěšují nádherné koberce, sloužící i jako izolace. Večer bude silný mráz. Je nutné rozdělat uprostřed jurty oheň z tvrdé dřeviny saxaul, kterou dobývají v poušti. Oheň prosvětluje naše tváře, ručně malovanou truhlu i koberce a kouř stoupá otvorem uprostřed stropu. Na zemi se prostírá: silná polévka, beraní maso s lojem, chléb, zavařené sladké ovoce a samozřejmě stopka vodky, velbloudí kumys a čaj. Usínám jako zabitý na velbloudích podložkách a budím se brzy ráno, abych stihl úsvit v poušti.
„Úúúúv, úúúúúv,“ řvou velbloudi, jako by prosili slunce, aby už začalo hřát. Je pekelná zima. Fotografuji duny. Vítr mi sviští kolem uší a já nemohu ve zkřehlých rukou udržet fotoaparát. Ženy dojí velbloudice do kovových kýblů a pak je ženou k napajedlu. Stádo se po napojení samo odebere do pouště, kde se pase na sporadických výhoncích ostrých travin, a večer každý velbloud sám přichází ke svému domu. Ženy odmetají píseček před prahem a připravují jídla. Předou přízi z velbloudí srsti, ze které vyrábějí tradiční aladži – náramky pro štěstí, mošničky na krk a bačkůrky. Z velbloudí srsti stloukají speciální technikou plsti s nádhernými ornamenty, které slouží jako podložky na spaní i při stavbě střechy jurty, protože jsou nepromokavé. Vyšívají tradiční vzory na šaty a chystají chléb.
Pečení tradičního turkmenského chleba čereku je rituál. Nejprve je třeba postavit pec. Žena namáčí slámu do jílového bláta a kousek po kousku z ní staví asi metrovou kruhovou základnu. Nahoře se pícka uzavírá asi třiceticentimetrovým otvorem. V hotové, vyschlé peci rozdělají oheň a čekají, až se stěny pořádně rozpálí. Z těsta uždibuje žena hroudu, kterou dřevěnou hůlkou rozválí do oválné placky. Tu ozdobí vpichy (každá rodina má svůj ornament) a šup s ní na stěnu rozpálené pece. Placky ze stěny kupodivu nespadnou a za pár minut je čerek hotový.
Chlapi zatím opravují součástky aut, které se porouchaly při průjezdu pouští, děti se učí v pouštní škole a ty, které se neučí, pomáhají vydělávat na živobytí. Prodávají cigarety, kávu a slunečnicová semínka řidičům kamionů a kluci čepují ilegálně získaný benzin do kýblů a kanystrů. Tady je benzin za pár babek, ale na severu ho skupují Uzbekové, kteří jej mají za dolar.

LIDÉ Z DARVAZY
„Pojď k nám na čaj,“ zve mě muž středního věku do skromného domku. Kamínka uprostřed místnosti krásně hřejí a čaj voní. „Tohle natoč a ukaž to v Evropě,“ vybízí mne. A tak točím a píši smutný příběh, který je pro dnešní Turkmenistán tak typický.
„Bydlel jsem celý život se svou rodinou, příbuznými a tisíci dalšími lidmi v Darvaze. Jednoho dne přijely bagry, nákladní auta a vojáci. Řekli nám: odvezeme vás k příbuzným, řekněte kam, tady končíte. Ty, kteří se vzepřeli, sebrali a už je nikdo neviděl. Náklaďák jsme museli zaplatit. Teď jsme tady u příbuzných. Až přejde zima, sebereme se a postavím dům jinde. Ženě z toho žalem puká srdce. Tak tohle řekni u vás v Čechách. Řekni, že našemu prezidentovi úplně přeskočilo, protože tohle se obyčejným lidem nedělá.“ Vypráví svůj příběh bez slz a někde uvnitř jeho pohledu je cítit ten nejhlubší smutek, jaký v sobě člověk má.
Brzy zapadne slunce. Stopujeme s Timurem u cesty, ale všechna auta jsou plná. Měl pravdu. Tady nikdo nevystupuje ani nenastupuje. Jdeme pěšky k policejnímu postu, aby nás z úřední moci nasadili do auta. Hřejeme se u policejního ohýnku. Ani vodka tu není, protože ve službě se nepije. Mrzne. Je půlnoc a Timur se rozhodne, že se rozdělíme.
„Jedeš první,“ říká mi. „Stejně tě chytí na nejbližším postu a nechají vystoupit. Vysvětlíš jim situaci a počkáš na mě. Tak můžeme doskákat do Ašchabadu...“
Valím se čtyřicítkou půlnoční pouští Karakum s dvěma cizími chlapy ve vytopeném ruském zilu. Projíždíme jednu kontrolu za druhou, vždy vysvětlím situaci a proklouznu zcela hladce, ačkoli bez průvodce bych neměl udělat ani krok. Ve čtyři ráno jsem v ašchabadském hotelu. Timur přijíždí bohužel až v poledne a klátí ho choroba. Až do odjezdu jsem ho pak už neviděl.
Turkmenistán, tak trochu smutné „království“ Saparmurada Türkmenbašiho se mi vrylo pod kůži. Jak asi budou žít ti, co mi otevřeli srdce a tak trochu riskovali represi? Jak dlouho asi bude bývalým divokým kočovníkům vnucovat své představy o tom, jak smějí žít, poblázněný diktátor?

 


Užitečné informace
– Pro vstup do země je třeba komplikované pozvání (45 USD), které může zprostředkovat některá z turkmenských cestovních kanceláří. Ta vám přidělí průvodce, za kterého si účtuje 25 dolarů na den, a přebírá za návštěvníka zodpovědnost. Až po zaplacení těchto náležitostí je možné žádat na vídeňském konzulátu o vízum. S přípravou je nutné začít minimálně tři měsíce před plánovanou cestou.
– Třítýdenní víza stojí zhruba 40 eur. Za vstupní, výstupní a jiné poplatky dáte dalších zhruba 50 USD.
– V zemi se platí manaty a dolary. Směna dolarů ve čtyřikrát výhodnějším kurzu probíhá v centru měst například na tržnicích.
– Turkmenistán je velmi bezpečnou, policejní zemí, kde největší nebezpečí hrozí od samotných policistů při porušení četných zákazů (např. filmování kamerou).
– Individuální turismus není prakticky možný, protože mezi městy jste nuceni jezdit s průvodcem. Na silnicích jsou četné policejní posty, kterými jinak neprojedete.
– Domluvíte se převážně rusky, turecky a občas anglicky.
– Turistické ubytování stojí minimálně 10 USD. Při domluvě s taxikářem se lze ubytovat i v soukromí za přibližně stejnou sumu.
 
duben 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group