ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BANGLADÉŠ JE ZEMÍ ČUMILŮ

V  Bangladéši si stačí kdekoli v menším městě či vesnici sednout, a místní se seběhnou k zírání na cizince. Jednou jsem je spočítal. Na ulici třicet sedm lidí sledovalo, jak piju čaj. Vypadá to jako rituál. Tak to alespoň přijde kterémukoliv bělochovi, který se podívá dál než do hlavního města či na turisty oblíbenou pláž u Cox Bazar.

 

Malým kulturním šokem je už samotný přílet do hlavního města země, Dháky. Byl jsem tu brzy ráno, a ačkoli jsem teoreticky věděl, že jde o město dušené smogem, ranní sluneční paprsky cezené palmovým listím žlutavý smogový nádech ještě zdůraznily. Naštěstí jsem ho brzy přestal vnímat. U letiště je mříž, která brání přístupu nemajetným Bengálcům. Za ní se tlačí dav snědých postav vykřikujících své „taxi, mister; rikša, boss“. S těmi, kteří chtějí doprovodit své blízké do letištní budovy, se pak přetahují policisté spolu s ochrankou.
Aglomerace Dháka, tzn. město a jeho okolí, má více obyvatel než celá Česká republika. Stejně jako každé hlavní město má i Dháka svou výstavní čtvrť – Gulshan Two. je plná ambasád a prestižních obchodů. Proběhnout se můžete v parku, před většinou soukromých vil a škol stojí ochranka. Jenže bezprostředně na Gulshan Two navazují slumy plné nemocí, bídy, a přitom to vypadá, že i spokojenosti. Zní to jako protimluv, ale více než osmdesát procent Bengálců žije za méně než dva americké dolary na den. Přesto jsou usměvaví, milí, smíření, že lepší to hned tak nebude. Alláh to asi tak chtěl.
Jeden ze slumů leží na okraji „gulshanského jezera“, které sice není přirozeným útvarem a pojmenování jezero si tedy nezaslouží, ale jiný název v mapách nenajdete. Díky svým českým přátelům, kteří tady v Bangladéši provádějí křesťanskou misijní činnost, jsem mohl navštívit chatrč z vlnitého plechu, ve které je umístěna škola. Právě probíhala hodina angličtiny a děti se přede mnou předváděly. Paní učitelka ukazovátkem označila „a“ a třída sborem zahulákala: „ÉJ!“ Ukazovátko se posunulo o jednu literu. „BÍ!“ Na konci hodiny nastalo „rozdávání housek“. Upřímně jsem se divil, že v zemi, kde je 83 procent muslimů a 16 procent hinduistů, místní vláda toleruje činnost křesťanů. Ve škole se sice děti učí základním hygienickým návykům a nabízí se tu různá pomoc, ale za tím vším se přece jen skrývá příslib křesťanské představy ráje. „Pán Ježíš taky začal tím, že rozdal lidem chléb. Proto jsem začal touhle pomocí,“ vysvětluje svůj přístup MUDr. Milan Moskala, který zároveň vede v Dháce Adventistickou zubní kliniku. Zároveň se svým notebookem chodí do rodin a pomocí barevného displeje a housek v igelitce přesvědčuje lidi, že důležité je nejen čištění zubů, ale i víra v Boha, který tady rozhodně není doma.
Slum na okraji gulshanského jezera nepatří mezi ty nejbídnější. Hliněné chatrče, před každou primitivní hliněná pícka. Při pohledu na vodní hladinu porostlou tokozelkou nadmutou, silně agresivní invazní rostlinou původně z Jižní Ameriky, jsem zahlédl i nafouklou mrtvolu psa. Bambusový můstek vede na jednoduchý „veřejný“ záchod, exkrementy padají a tečou rovnou do vody. Kousíček od tohoto místa vrčí čerpadlo a žene do hadice vodu, která se používá k mytí i k vaření.
„Tak tady budu pít jenom balenou vodu,“ rozhodl jsem se. Nejsem žádný cimprlich, navíc jsem pár tisícovek zaplatil za různá očkování, ale co je moc, to je moc. „Na problémy s průjmem je ještě brzo,“ říkal jsem si, když mě místní poprvé pozvali na čaj. Později jsem odmítat přestal, a důsledky se bohužel skutečně dostavily.

 

NEBEZPEČNĚ PITNÁ VODA
BBC udává, že dvacet milionů lidí v Bangladéši a sousedním indickém státě Západní Bengálsko pije pravidelně jedovatou vodu. Studny s kontaminovanou vodou jsou označené. Tedy alespoň to tak uvádějí tištěné průvodce. Já ale viděl v celém Bangladéši pouze jediný informační plakát, přesněji názornou kresbu, protože jen třicet pět procent lidí je tu gramotných.
Plakátek je sice fajn, ale pro desítky milionů žíznivých Bengálců má stejný význam jako pro silného kuřáka varování ministerstva zdravotnictví před rakovinou. Poučení Bangladéšané, kterých není mnoho, si mohou vybrat buď bakteriálně kontaminovanou povrchovou vodu a riskovat některé z těžkých střevních onemocnění, nebo použít některou z hloubkových studní, kde je zase naprosto běžným jevem arzen. Takže mezinárodní, desetiletí trvající osvětová kampaň nepřinesla záchranu, ale nesnadnou volbu. Avšak většina místních zemědělců nic neřeší, protože pít a vařit se musí bez ohledu na to, jestli voda pochází z povrchového zdroje, nebo hluboké studny. Arzen se do vody dostává ze sedimentů řek proudících z Himálaje, jde o ryze přírodní znečištění.

 

ČAJOVNÍKOVÝ SEVEROVÝCHOD
Bývalá britská koloniální správa zanechala v Bangladéši mnoho stop. Nejpopulárnějším sportem v zemi zůstal kriket a ve vlastnictví britských společností je dosud mnoho čajovníkových plantáží. Britové by byli hloupí, kdyby své „čajové impérium“, které se mimo jiné rozkládá i v nedalekém indickém státě Ásám, neprotáhli z Indie i do příhodných částí Bangladéše. Celková plocha čajovníkových plantáží tu čítá přes milion hektarů. Krajina kolem městečka Srimangal, kde už začínal být patrný vliv sousední Indie, je zvlněná kopci, které jsou v této části země spíše výjimkou. Dostat se hlouběji do zdejších čajovníkových plantáží už chtělo průvodce. Ten můj mě stál deset dolarů na den a kromě toho, že měl na starosti usmlouvat vstupy na co nejnižší částku, ještě zařídil kolo. Kvalitou i váhou mi připomnělo značku Ukrajina, na které jsem jezdil v dětství. Fotobrašna, stativ a batůžek s vodou mě mlátily do zad, zatímco můj průvodce Sanktus s lehkým batůžkem bez problémů popojížděl krajinou. Stejně samozřejmě projel také branou místního ředitelství mezinárodní čajové firmy James Finlay Company, produkující celosvětově padesát pět milionů kilogramů čaje ročně, a ani mě to nijak neznepokojilo. Jakmile jsem ovšem vytáhl stativ a začal s focením, což samozřejmě zabíralo nějaký čas, Sanktus viditelně znervózněl. Všiml si nás totiž jeden z úředníků s nazrzavo obarvenou kšticí, a i když nás přímo nevyhodil (přece jen jsem byl bílý, což má určitý vliv), jasně doporučil, že příště se máme dovolit, než mu vjedeme do zahrad. Zjistil jsem ale, že Sanktus se před vjezdem na pozemek přece jen někoho ptal – prvního strážného na bráně, na kterého narazil. Ten evidentně nechtěl řešit nic složitého, a jen znuděně kývnul.
Ukázalo se to jako dobrý postup, přesně tak jsme se totiž dostali třeba i mezi kouzelně barevné sběračky čaje. Ničeho si nevšímaly a shrbeně si vydělávaly svých pár taka denní mzdy. Bez jakékoliv mechanizace samozřejmě...
Zahrady tmavě zelených čajových keříků, které své latinské pojmenování dostaly podle moravského jezuity Jiřího Kamela (čajovník se v latině jmenuje Camellia sinensis), se střídaly s citrusovými a banánovými plantážemi a všude se hrbily mladé, tak dvanáctileté až patnáctileté dívenky se srpy v rukou. Sanktus mi pomohl s překladem do bengálštiny.
„Za kolik děláte?“
„Máme sedmnáct taka za den.“ Jeden dolar je šedesát taka, ale za deset taka se dá docela slušně najíst v lidových jídelnách. Tedy pokud vystačíte s rýží a pálivou žlutou omáčkou, kde hlavní složku tvoří kari a paprika.
„Hey, boy!“ křiknul jsem na klučinu, který mě uprostřed plantáží míjel. Nesl na hlavě košík a já myslel, že je plný čajových lístků. Mýlka. Byl plný kravinců, které nesl na usušení. Sušící se kravská lejna naplácaná na rákosovém nebo bambusovém stvolu byla k vidění poměrně běžně. Když uschla a stvol se vytáhl, byla k dispozici dutá trubka, která se používala k topení. Vyndal jsem fotoaparát a zmáčkl spoušť.
„Proč fotíš tohle, a ne něco hezkého?!“ pustil se do mě dost agresivně jeden muž, Abdul Hasan Paik. Myslel jsem, že je místní, ale jak jsem později pochopil, byl úředníkem z berňáku. „A jak to, že neumíš pořádně anglicky, když jsi z Anglie?“
Anglicky jsme uměli zhruba stejně špatně a oba jsme to doháněli zvyšující se silou hlasu. Jenže na jeho straně začal pomalu růst dav a mně pak dalo hodně práce všechny přesvědčit, že nejsem zlý anglický novinář prahnoucí po záběrech, které by diskriminovaly jejich milovanou zemi. Nakonec mi pomohla hezky nahlas vyřčená jadrná česká věta.

 

ZEMĚ Z HLÍNY ZROZENÁ
Stejně jako Bůh stvořil Adama z hlíny, tak příroda stvořila z bahna Bangladéš. Většinu země tvoří naplavené sedimenty říčních systémů a pravidelné povodně tento trend neustále posilují. Proto bylo těžké splnit přání úřednice z naší pojišťovny, která po mně chtěla „kamínek, protože v Bangladéši nikdo z jejích klientů dosud nebyl“. Kamenů je tu totiž velký nedostatek. Protože se ale stavět musí, tak jsou snad u každé vesnice a podél cest vidět komíny cihelen. Okolo nich dělníci tlačí hlínu do cihlových forem, po ztvrdnutí ji vyklopí, nechají doschnout a vypálí. Z cihel je tu všechno, dokonce i cesty, jejichž cihlový povrch se jen přelije asfaltem.
Stejně častí jako cihelny jsou rozbíječi cihel. Na hromadě nových cihel sedí muži, ženy i děti s kladívky a roztloukají cihly na menší kamínky, které pak slouží jako štěrk. Někteří mají z gumy udělané „rukavice“, ale většina z nich to dělá bez jakékoliv ochrany.

 

JAK CHYTIT KOBRU
„Jau!“ vykřikl jsem a přidal nepublikovatelné slovo, když mě za nohu chytilo cosi tenkého, plazivého a ostrého. Je to úplně stejný pocit, jako když se vám kolem holého kotníku omotá český ostružiník právě ve chvíli, kdy máte nakročeno k dalšímu kroku. Objevilo se pár šrámů a trocha krve.
„Chytil ses jako kobra,“ smál se mi Sunil, který mě doprovázel.
„Jako kobra? Jak se chytá kobra?“
Princip, který mi vysvětlil, byl poměrně jednoduchý: „Výhonky ostnité palmy, kterou Bengálci nazývají bat, mají ostré, pevné, dozadu obrácené trny. Jeden konec výhonku nacpeš do myši, druhý držíš v ruce. Tenkým bambusem pak zasuneš hlodavce do nory kobry. Ta myš „uloví“ a začne ji požírat. Liána se zasekne kobře do krku a pak jen stačí vytáhnout hada ven. Lovec ho zabije tak, že mu klackem přerazí páteř.“
V Bangladéši žije hned několik druhů kober. Avšak najít zde původní přírodu není vůbec jednoduché. Lidí je tu příliš mnoho, a tak je každý vhodný kus pole přeměněn na rýžoviště a lesy se změnily v banánové, citrusové či mangové.
Národní park Bhawal jsem tak prošel, aniž jsem si ho všimnul – viděl jsem kolem sebe jen plantáže a uměle vysázené lesíky okolo vesnic. Národní park Lawachara asi pět kilometrů od Srimangalu je na tom o něco lépe. Je součástí rozsáhlejší rezervace poloopadavého deštného pralesa a místy přechází v poměrně neprostupný prales. Přesto lze jen těžko mluvit o nedotčené panenské přírodě. Vede skrze něj železnice z Dháky do Sylhetu a asfaltová cesta. Celkem jde o 1531 hektarů na bangladéšské poměry přece jen dost zachovalé přírody. I když je tu zákonem zakázáno kácet stromy, poškozovat kůru a lovit, je v parku několik vesnic, závislých samozřejmě na dřevu. Dělníci si uvnitř parku kopou sondy na zemní plyn, jeden z možných budoucích „zisků“ oblasti. Při případných těžbách by ale byly části parku naprosto zničeny. Zároveň tady rostou komerčně zajímavé stromy, jako týk či některé druhy rodu Dipterocarpus.
V rámci botanického průzkumu tady bylo zaznamenáno 107 druhů rostlin, z nichž čtyřicet slouží gibonům a langurům coby potrava. Prales působí velmi exoticky a jen školené oko zkušeného tropického botanika nebo knihomola (můj případ) zjistí, že některé druhy rostlin tady nejsou původní. Že bych ovšem poznal jediný původní druh zdejšího bambusu Bambusa tulda, tak to ne, i když anglický název Bengal bamboo jasně říká, kdo je tady doma.
S povolením ke vstupu to bylo stejné jako s čajovníkovými plantážemi. Sanktus projel kolem cedule oznamující, že nepovolaní mají vstup jen na povolení, a já ho následoval. On je přece průvodce! Najednou se lesem rozlehlo hulákání skupiny gibonů huloků a dělníci, kteří navrtávali plynovou sondu, okamžitě nechali práce a překvapili mě tím, že tentokrát necivěli na mě, ale na gibony. Evidentně i pro ně byli vzácností, protože tato zvířata šedesát procent svého času prospí ve větvích.

 

S POLICISTOU V PATÁCH
„Bangladéš je muslimskou zemí s politicky velmi aktivním obyvatelstvem. Protestní stávky tu nejsou žádnou výjimkou, ani to, že někdy končí násilnostmi. Cizincům se doporučuje vyhýbat se veřejným shromážděním, patřičně se obléknout, nekonzumovat veřejně alkohol.“ Mohlo mě napadnout, že politicky aktivní občan bude mít povinnost hlásit podezřelého bělocha policii. Navíc jsem se choval naprosto nestandardně. Jedl jsem s místními, spal v nejlevnějších hotýlcích za dva dolary na noc a chodil sám a po vesnicích. Přesně to, co bílí nedělají.
„Dolar a půl až dva dolary za noc? To tady něco takového je? Vždyť bílí tady spí v hotelích, kde noc stojí od čtyřiceti dolarů výš,“ divila se upřímně Eva Moskalová, zdravotní sestra a, jak jsem vypozoroval, manažerka Adventistické zubní kliniky. Přiznávám, musel jsem být místním neuvěřitelně podezřelý. Nápadný jsem byl už jen svou výškou, byl jsem o víc jak polovinu hlavy vyšší než většina Bengálců. Ani vzezřením jsem nemohl zapřít, že nejsem místní. Kdo má neustále v patách houf zvědavých Bengálců, hned tak se neschová.
Krátká ranní procházka podél řeky a čaj v některém z místních „bufetů“ by nemusel být špatný začátek dne, řekl jsem si jednoho rána v městečku Bagerhat. V domnění, že nebudu venku déle než hodinku, jsem si vzal jen pas a peníze a vyrazil. Netrvalo to ani deset minut, než se za mnou ozvalo klasické „Hello, mister“. Slovo dalo slovo a nakonec se ranní procházka změnila za doprovodu Sheika Abula Hashemana a Ibnoua Mejanema na výlet do asi dvacet kilometrů vzdálené vesnice. Působili a vystupovali jako byznysmeni na kontrole svého „panství“.
„Tihle lidé pro mě chytají ryby a korýše, které pak prodají na trhu. Tady mám rybníky a lidé z vesnice pro mě pracují,“ říkal vždy některý z nich.
Všichni vesničané nás uctivě zdravili, přesto že naprostou většinu z nich tvořili hinduisté, a mí průvodci očividně věřili v Alláha. Večer jsem pak byl atrakcí pro mnoho jejich známých. Teprve později jsem se dozvěděl, že aktivně vystupují v opoziční politice. No a další den se konala celobangladéšská stávka řidičů autobusů, vyvolaná právě opoziční stranou. A bylo to. Tenhle kontakt zřejmě zapříčinil, že jsem začal zajímat tajnou policii.
„Jsem novinář a chtěl bych s vámi mluvit. Můžete mi dát kopii pasu?“ oslovil mě jakýsi muž. Protože mě mí hostitelé před lidmi, kteří se vydávají za novináře, varovali, odmítl jsem: „Ne, nezlobte se, ale já se s tiskem nebavím. Navíc jsem unavený, omlouvám se, ale nic z toho nebude.“
„Novinář“ vyšel přede dveře, někam zatelefonoval, a do deseti minut jsem měl v pokoji inspektora bangladéšské kriminálky. Nakonec kopii zadní strany pasu dostal. Na „novináře“ jsem pak narazil ještě několikrát, ale na jeho otázky, kdo je větší terorista, jestli Bush, nebo Husajn, už jsem měl připravenou standardní odpověď: „Nevím, jsem učitel zeměpisu a politika mě nezajímá. Ale vaše příroda je super.“ Naučil jsem se několik jmen nejběžnějších ptáků v bengálštině a to pomáhalo. Stačilo ukázat na nejbližšího loskutáka, který je tam skutečně hojný, a říct „shalik“. Fungovalo to podobně, jako by turista z Bangladéše nevěděl, jaké u nás máme zřízení a kdo stojí v čele země, ale uměl česky pojmenovat kosa a vrabce a tvrdil, že je učitel přírodopisu. Prostě jednoduchá, ale účinná finta. Většinou se všichni zatvářili potěšeně a přestali se ptát na „nebezpečné“ věci s politickým kontextem.
Jen jednou mi to nedalo a zeptal jsem se ho: „Je pravda, že kdyby Američané zrušili vízovou povinnost a otevřeli Bengálcům hranice, do dvou dnů by nebyla v Bangladéši ani noha?“ Hasan Paik, který mě zrovna na ulici zpovídal a ještě před minutou tvrdil, jak je Amerika zlá, smutně přikývl a přiznal, že by okamžitě odjel i on.
„Hledala vás tady tajná policie,“ informoval mě po mém návratu do Dháky dr. Moskala. O hodinu později stál na rozcestí před domem chlapík s červenou Hondou Hero, s červenou přilbou a modrou košilí. Asi dvacet čtyři hodin jsem se schovával a pak jsem se rozhodl, že to nemá cenu, a šel se projít. Můj „anděl strážný“ skutečně popojížděl za mnou, a jakmile jsem šel někam, kam se s motorkou nevešel, počkal na mě, až se zase objevím. Nebo policisté zavolali k Moskalům, kde zrovna jsem a kdy se vrátím. Když se pak po dvou dnech dozvěděli, že jsem odletěl, myslím, že jsme si všichni oddechli.

 

 


Vzhledem k tomu, že valná většina Bangladéšanů žije pod 2 USD na den, není jejich strava nijak pestrá. Tedy z pohledu nezkušeného Středoevropana, který nedokáže ocenit skutečnost, že si může vybrat z mnoha odrůd rýže v barvách od bělostné přes béžovou až po hnědavou barvu nerafinovaného cukru. Nejčastější jídlo je „rýže s něčím“ a nejčastější barva je žlutá, díky všudypřítomnému kari. Převládající chuť je pálivá, protože pepř, papričky a mnoho druhů různě ostrého koření je nedílnou součástí zdejšího jídelníčku. Nejjednodušší jídlo, které mi v Bangladéši bylo nabídnuto, byl čerstvý nastrouhaný kokos smíchaný s uvařenou rýží (tedy výjimečně bílo-bílá kombinace) společně se sklenkou kokosového „mléka“, které s mlékem nemá společnou ani barvu, ani původ. Uvedený recept je přizpůsoben evropským možnostem, protože mnohé z druhů koření se na našem trhu nevyskytují, ale zároveň vychází z toho, co jsem skutečně v Bangladéši viděl a jedl.

 

Suroviny:
krky, křídla a drůbky ze 2 kuřat
1 salátová okurka, 1 lilek
rýže
5 ks arabského (libanonského) chleba
5 pálivých papriček
kari, červená paprika, sůl
černý pepř, mletý zázvor

 

Postup:
Křídla a krky omyjte a nahrubo
nasekejte sekáčkem na kusy o velikosti
několika centimetrů. Pomiňte fakt, že kuřecí
kosti při tomto zpracování mají ostré štěpiny. Strávník se poraní jednou (vím, o čem mluvím), a pak už si dá pozor. Kousky vařte spolu s drůbky do měkka a během vaření přidejte koření podle chuti. Bengálská jídla se vyznačují silným podílem kari, papriček a pepře. V samotném závěru zahustěte trochou pšeničné mou ky. Výsledek by měl být řidší (vodnatější), než jsou naše omáčky. Osolená rýže se uvaří samostatně a podává se na zvláštním talířku. Omáčka s kousky kuřete se servíruje v samostatné misce, strávník si ji sám naleje do rýže a rukou promíchá. Jí se buď rukama (pravou, neboť levá se používá na toaletu), nebo pomocí arabského chleba. Utrhne se kousek „plackovitého“ chleba, sousto se jím nabere a vše se strčí do úst.

 

 

 

Arabský chléb, připomínající placku, je jednodušší koupit už hotový, ale pro ty, kteří si jej chtějí upéct, je následující recept.

 

Suroviny:
500 g pšeničné mouky
15 g droždí
voda, sůl, cukr

 

Postup:
Z droždí a několika lžic vody připravíme kvásek.
Zaděláme mouku, kterou spolu se solí, trochou
práškového cukru, kvásku a pomocí teplé vody
propracujeme na tužší těsto. To se nechá kynout
asi 2 hodiny. Poté se těsto rozdělí na menší bochánky.
Každý z nich se rozválí na placky zhruba 0,5 cm silné (Arabové mají grif podobný, jako
když se „táhne“ pizza). Peče se na zvláštních polokulovitých píckách, ale nám nezbude než péci v předehřáté troubě.

 

 


Bangladéš
– Asijský stát mezi Indií (délka hranice 4053 km) a Myanmou (délka hranice 193 km) má rozlohu 147 570 km2. Z toho na vodní plochy připadá 10 090 km2.
– Oficiální název státu je Bangladéšská lidová republika. Většinu Bangladéše tvoří náplavová (aluviální) planina, pokrytá sedimenty velkých řek. Nejvyšší vrchol je Keokradong s výškou 1230 m n. m.
– Bangladéš patří s populací 138 900 600 lidí mezi nejzalidněnější země světa. Je pouze dvojnásobně větší než Česká republika, ale má víc než čtrnáctinásobný počet obyvatel. Zatím co v roce 2002 byla hustota zalidnění 904 lidí na kilometr čtvereční, o 2 roky později už to bylo 941,3.
– Rychle rostoucí populace má vliv na destrukci přírodního prostředí.
– Hlavní město Dháka má o 2 miliony víc obyvatel než celá ČR.
– Etnické složení obyvatelstva tvoří z 97,7 procenta Bengálci, 1,3 procenta jsou urdsky mluvící přesídlenci ze severní Indie, označovaní obecně jako Bihárci. Další národnostní menšinu tvoří příslušníci původního kmenového obyvatelstva (asi půl milionu).
– Nejčastějším náboženstvím je islám (88 % věřících, některé zdroje uvádějí 83 %). Druhým nejrozšířenějším je hinduismus (11 %). Z ostatních náboženství jsou v Bangladéši zastoupeny jen nepatrné skupiny buddhistů (0,6 %) a křesťanů (0,3 %).
– Území Bangladéše je rozděleno do 6 krajských divizí, každá je rozčleněna na okresy (celkem 64) zahrnující 464 policejních okrsků (thanasů). Nižší administrativní jednotkou jsou střediska (celkem jich je 4500) a jednotlivé obce (68 tisíc). Nezaměstnanost dosahuje 40 %, více než polovina lidí pracuje v zemědělství.
Zdroj: Velvyslanectví České republiky v Dillí (New Delhi)

 

Užitečné informace
– Pozor na natržené bankovky, mnozí Bengálci je považují za neplatné. Popsané či různě protržené jsou naopak naprosto běžné.
– Osvědčila se fráze ami budži na bangla – neumím bangla (bengálsky). Budete-li ji dostatečně dlouho opakovat, alespoň někteří Bengálci se přestanou vyptávat. Kladný dojem uděláte pozdravem kamunače, poděkováním donnovat a vyplatí se naučit se počítat do deseti. Většina Bengálců tyto počty zvládá v angličtině, protože je má napsané na bankovkách i mincích.
– Nejbližší české velvyslanectví je v New Delhi v Indii, nejbližší bangladéšská ambasáda je v Berlíně. Vízum stojí v Berlíně 18 eur a je nutné mít pozvání.
– Je bezpečné nezapojovat se do politických diskusí, situace je nestabilní.
– Pokud plánujete klasickou cestu s batůžkem, případně spaním pod širákem, je to vzhledem k obrovskému zalidnění takřka nemožné. Výhodné je využít nejlevnějších hotýlků (asi 1–3 dolary, 1 dolar je asi 60 taka). Některé hotely nechtějí brát cizince. Navíc často nadsazují cenu, ale vždycky jsem usmlouval cenu uvedenou v průvodci Lonely Planet.
– Naprostá převaha muslimů nad ostatním náboženstvím značně znesnadňuje koupi alkoholu.
– Na autobusovém nádraží jen stačí říci prvnímu chlapíkovi cílovou zastávku, a on vás už posadí do správného autobusu. Odjíždí se, když je autobus plný, a vystupovat se může kdekoli po cestě. Ale pro Evropana, který má alespoň tušení, že existují dopravní předpisy, se jízda stává silně adrenalinovým zážitkem.
– Smiřte se s tím, že všude vás bude někdo doprovázet. Běloch je, zejména na venkově, atrakcí srovnatelnou s příchodem němého cirkusu.
– Pokud vám v dětství zprotivili čaj s mlékem, nebude Bangladéš vaše oblíbená země. O čaj bez mléka, „red tea“, si musíte speciálně říct.
červenec - srpen 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group