ikoktejl

PLAMENY NA TREBLINKOU

Pan Kohn upřel oči vzhůru a zvolal: "Bože můj dobrý, šest tisíc roků jsme tvůj vyvolený národ, nemohl by sis konečně vyvolit už nějaký jiný?!"(Starý židovský vtip)

Snad nikde jinde na světě jsem s takovou naléhavostí nepocítil dotyk absolutního prázdna. Pusté, už na první pohled bezútěšně působící místo něco málo přes sto kilometrů na východ od Varšavy. Plochá země, ploché nebe. Koleje, které nikam nevedou. Jen sem a nazpět. A znalostí věci zjitřené lidské vědomí se až úporně brání pocitu, že ve vzduchu lze ještě teď zacítit pachové stopy z hranice pálených lidských těl.Treblinka.

Místo, kde v průběhu jednoho jediného válečného roku zahynulo tři čtvrtě milionu lidí. Přesněji: tři čtvrtě milionu Židů. Mužů, žen, dětí i starců.

. . . . .

Podzim 1941: Zmocněnci říšského vedení SS si tuto odlehlou končinu poblíž železniční staničky Malkinia, ležící mimo frekventované komunikace a vzdálenou od větších měst, vybrali jako prostor, kde se má vybudovat jeden z nejproduktivnějších masových vyhlazovacích táborů v rámci "konečného řešení" židovské otázky.

Květen 1942: Více než tisíc vězňů začalo za mimořádně přísných bezpečnostních opatření (střelba bez výstrahy na každého, kdo by se přiblížil, zákaz leteckého provozu nad celou oblastí, naprosté oddělení od místního obyvatelstva) stavět tajný areál: administrativní budovy, baráky esesáků, plynové komory, ubytovací prostory pro "komanda smrti" z vybraných vězňů, důkladné oplocení. Zrekonstruovalo se též železniční zařízení a nádraží. Celková rozloha vznikající továrny na zabíjení: třináct a půl hektaru.

Červenec 1942: V Treblince povraždili Židy z prvního vlakového transportu. V provozu byly tehdy tři plynové komory, z nichž každá měla patnáct čtverečních metrů plochy. Desetitisíce mrtvol se pak zahrabávaly do předem připravených ohromných jam.

Léto a podzim 1942: Transportů z ghett ve Varšavě, Terezíně a dalších míst přibývalo. Kapacita plynových komor Treblinky nedostačovala. V několika případech byli proto lidé z transportů ihned po vystoupení z vlaku postříleni kulomety a mrtvoly odvezeny rovnou od kolejí do masových hrobů.

Prosinec 1942: Příkaz z nejvyšších říšských míst k "okamžitému zintenzivnění výkonných možností". Počet plynových komor se měl co nejdříve zvýšit ze tří na třináct.

Březen 1943: Treblinku navštívil Reichsführer SS Heinrich Himmler a rozhodl: "Vykopat všechny mrtvoly a spálit je!" Proč asi? Hitlerovská porážka u Stalingradu a úspěch britské protiofenzivy proti jednotkám maršála Rommela u severoafrického El Alameinu signalizovaly obrat v dosud úspěšném průběhu války. Bylo třeba začít myslet i na možnost nevítězné budoucnosti: neměly zůstat žádné stopy po obludných akcích genocidy.

Květen 1943: Aby bylo možno splnit Himmlerův úkol, dočasně se přibrzdil horečný příval transportů do Treblinky. Nad krajinou se ve dne i v noci vznášel dým a pach ze spalovaných obětí. S krematorii v Treblince původní projekt nepočítal, vykopané hory často už rozkládajících se mrtvol pálila tedy speciální komanda z řad vězňů na volném prostranství. Později se zřídily na nízkých podezdívkách improvizované rošty z železničních kolejí. Na jediné takové otevřené mamutí peci hořelo vždy dva a půl tisíce podélně i příčně navršených nahých lidských těl.

. . . . .

Po skončení této strašlivé katarze, jejíž popis se vymyká schopnostem běžného jazyka, se daly čekat nové transporty. Nedošlo k nim. Stalo se cosi zcela ojedinělého, i pro samotné organizátory holocaustu nepředstavitelného. Něco, s čím dokonce ani teoreticky nepočítali. Reichsführera Himmlera prý postihl nervový šok, když se o tom dozvěděl. Dne 2. srpna 1943 odpoledne došlo totiž v Treblince k promyšleně připravenému povstání asi osmi set vězňů, kteří byli z předchozích transportů vybráni k pracem souvisejícím s provozem tábora.

Vzpoura se zdařila i nezdařila.Nezdařila v tom smyslu, že většina jejích účastníků ­ včetně téměř všech hlavních organizátorů ­ přišla o život. Zdařila v tom smyslu, že vzbouřenci dokázali zničit a zejména spálit celý areál Treblinky tak dokonale, že jej potom již nacisté v časové tísni válečného dění neobnovili.

. . . . .

Věnujme se však na okamžik statistice. I zde se veškerá čísla, a to ve všech existujících pramenech, odhadují jen s větší či menší tolerancí. Osobně ručím za jediné: za to poslední.

800 000 lidí bylo v 1550 vagonech transportů dopraveno do Treblinky v časovém rozmezí od léta 1942 do léta 1943, 790 000 z nich hitlerovci okamžitě zavraždili, 10 000 mužů ­ silných, mladých a zdravých ­ z transportů postupně vybrali pro zdejší otrocké práce, 9200 z nich bylo vždy po uplynutí určitého období zabito, 800 mužů se nacházelo v táboře dne 2. srpna 1943, a ti se tak stali účastníky povstání, 750 z nich buďto při povstání padlo, anebo bylo během několika hodin či dnů dopadeno a bez odkladů popraveno, 50 vzbouřencům se útěk z Treblinky za vesměs skoro až neuvěřitelných okolností podařil, přežili i zbytek války a usadili se potom v USA, Izraeli, Kanadě, Sovětském svazu, Polsku, Belgii, Švédsku a v dalších zemích, jeden jediný z nich od osvobození až do svého posrpnového odchodu do švýcarského exilu žil v Československu: inženýr Richard Glazar.

. . . . .

V černých vlasech měl tehdy jen několik málo šedivých pramenů. Inteligentní energický obličej. Štíhlá postava, která mu ubírala léta. Výborný debatér.A především vypravěč:

"Projeli jsme železniční stanicí s nápisem Malkinia. Chvíli poté vlak pomalu odbočil doprava, nalevo pod náspem bylo vidět rašeliniště s napíchanými borky, a pak už jen písečnou půdu s borovicovým porostem. Písek, mírně zvlněný terén, zákrsky jalovce, vysoká ohrada ze zeleného chvojí propleteného mezi ostnatým drátem, otevřená vrata s kolejí a rampou.

Vystupovat, všechno vystupovat!A nyní esesáci vybírali. Kdo z vás je zubní technik? Kdo zlatník? A co ty jsi zač? Vypadáš dobře ­ Sportler? Dobře, vystup, oblékni se. Tady tou branou se vrať, najdi si v hromadě dva pevné řemeny a půjdeš vyklízet komory smrti. Vezmeš dvě mrtvoly, každé zaklesneš za jednu ruku pásek a potáhneš.

A ty jdi mrtvolám vylamovat zlaté zuby! A ty k ostatním z komanda Goldjuden sbírat a hledat peníze, zlato, šperky? A co ti ostatní? Ti, které nevybrali? Svlékat se do naha a do koupele! A ženy do baráku, ostříhat vlasy před dezinfekcí! Hodinky a cennosti odevzdat společně s legitimací u pokladny. Lidé ­ zmatení a netušící ­ proběhli šlauchem, úzkou uličkou z ostnatého drátu s nápisy zum Bad. A už stáli před komorami. Zadní se tlačili na přední. Pak je vehnali dovnitř, vmlátili, natlačili, malé děti naházeli navrch, aby se lidí do komory více vešlo.

Zavřít! Konec. Za dvacet minut je vše hotovo."

MALÁ CHVÍLE ODDECHU

Oddechu ve vzpomínce, která je krutá už jen tím, že existuje. Tečka za neopakovatelným okamžikem v životě Richarda Glazara ­ za vteřinou, kdy mu absurdně náhodný výběr esesáka zachránil život.

"Do Treblinky jsem se dostal 10. října 1942 s transportem asi jednoho tisíce osob. Náš transport byl označen Bu a odjel 8. října z ghetta v Terezíně. S několika dalšími jsem byl vyvolen pro práci v táboře. Všechny ostatní usmrtili v plynových komorách? Treblinka tehdy prožívala období největšího provozu ­ Hochbetrieb. Esesmani potřebovali více pracovních sil, ať už pro zvýšený provoz či proto, že jich právě větší počet ubili v rámci občasného likvidování unavených a nežádoucích otroků ­ svědků. A to mi dalo šanci na přežití.

Vybrali nás asi patnáct.V tu dobu prý již bylo v Treblince zlikvidováno asi tři sta tisíc lidí. Od října 1942, kdy jsem byl očitým svědkem tohoto dění, oddělali třeba v jediném dnu deset tisíc, jindy pět tisíc, pak patnáct tisíc, někdy byla den či dva přestávka. Zůstávaly tu po obětech hromady šatstva, prádla, bot. Potrhané a zavšivené kabáty vedle jemného dámského prádla. Neuvěřitelné množství věcí z povolených posledních padesáti kilogramů statisíců Židů. Kufřík jako laboratoř, kompletní sada paklíčů, injekční stříkačky, protéza nohy, dětská berlička.

Vetešnictví, ve kterém nic nechybělo ­ jen život.

Po zemi se povalovaly polské zloté, ruské ruble, dolary, franky. A drahokamy, zlato?

Do toho všeho se ozýval neustálý řev esesáků, hukot a skřípění bagru, jímž hloubili jámy pro mrtvoly. V obdobích, kdy transporty nejezdily, se neustále stavělo, upravovalo, zlepšovalo, vykazovala se činnost. Pracovalo se i na nádraží, na škvárou vysypané černé ploše rozsáhlého prostranství, nad nímž visela bílá tabule s černým nápisem Treblinka ­ Obermajden. A byly tu i další cedule s lživými nápisy, které měly na krátkou dobu oklamat ty, kteří přijížděli, aby tu během několika málo minut našli smrt. Tabule a nápisy nad fingovanými okénky a dveřmi ­ zu den Zügen in der Richtung nach Bialystok und Wolkowisk, Fahrkartenausgabe, Bahnmeisterei. A také tu byl ohromný ciferník, který stále ukazoval šest hodin. A také cynická cedulka zum Bad ­ ukazatel smrti.

POKUSY O ÚTĚK

Zvláštní kapitolou života v Treblince se staly pokusy o útěk ­ tedy vlastně prvopočátek myšlenky na vzpouru.

Na podzim 1942 se dva z vězňů schovali v železničním vagonu a chtěli uprchnout při nakládání vlaku s věcmi, které se odesílaly do Německa. Krutostí vyhlášený SS--untersturmführer Kurt Franz (Richard Glazar ho charakterizuje těmito slovy: "Vždy dokonale upravený muž atletické postavy, snad téměř dva metry vysoký, červené bezvousé tváře, pro jeho péči o zevnějšek mu polští vězni říkali ̧Lalka? ­ panenka.") je strašlivě ztýral, a pak nechal jejich již polomrtvá nahá těla pověsit hlavou dolů poblíž kuchyně. Všem pro výstrahu. Spálili je o něco později v takzvaném "lazaretu".

Koncem dvaačtyřicátého roku esesáci zmařili další útěk. Pokusilo se o něj sedm vězňů z takzvaného "modrého komanda". Tato pracovní skupina s modrými páskami na rukávech působila na příjezdní železniční rampě a odnášela odtud zbylá zavazadla. I tito odvážlivci byli dopadeni. Kurt Franz oznámil při apelu, že všech sedm vězňů bude okamžitě zastřeleno. A napříště že za každý útěk, anebo třeba jen pokus o něj, bude kromě přímých pachatelů popraveno ještě dalších deset mužů včetně jejich předáka. Pak došlo k ohlášené exekuci.

ODPOR POMALU DOUTNAL

Rudolf Masárek sice v krejčovně šil SS-unterscharführerovi Suchomelovi, pocházejícímu z Českého Krumlova, a samozřejmě i dalším esesákům, přepychové košile z látek po zavražděných Židech ­ ale měl při tom příležitost domluvit se s dalšími, kteří připravovali povstání: s Mojšem z truhlárny, s inženýrem Galewskim, který byl nejstarším tábora ­ Lagerältesterem, s kápem Kurlandtem z lazaretu, i s jinými. Stanislav Lichtblau sice ochotně pomáhal Schmidtovi v garáži, ale současně si ověřil, kde jsou sklady benzinu i nafty ­ a nabídl se, že v prvotním okamžiku povstání uskuteční sólovou akci. Stačí prý k tomu namočit hadr do oleje, zapálit? a od garáže je to k nádržím asi čtyřicet metrů. Že to bude i jeho konec? Vždy jen pokrčil rameny. Přišel do Treblinky se ženou a dvěma dětmi. Teď byl sám, na životě mu prý nesejde...

Týden po týdnu, měsíc po měsíci se konkretizoval plán. Vznikla tajná organizace, která akci připravovala do posledních podrobností. Pak se přešlo k činům. Čtrnáctiletý Polák Edek, kterého si esesáci ­ z nichž někteří měli homosexuální sklony ­ vybrali, aby jim posluhoval a uklízel přímo v jejich baráku, nepozorovaně vsunul kovovou střepinku do zámku muničního skladiště. Dveře pak samozřejmě nešly otevřít. Přivolali vězně ze zámečnického pracoviště, který řekl, že přímo na místě nelze zámek opravit. Esesáci tedy nechali přenést celé dveře do dílny. Tady už byli připraveni a takřka před očima dozorců se podařilo pořídit otisk klíče...

Každá skupina vězňů měla v plánu vzpoury svůj konkrétní úkol. Ještě předtím bylo ovšem třeba zjistit a izolovat všechny, o kterých se tušilo, že donášejí esesákům. Pak už stačilo jen čekat. Termín akce se několikrát zrušil a odvolal. Vyhýbali se jakémukoli přímému styku mezi jednotlivými organizátory ­ vyjma stručných vzkazů prostřednictvím spojek. Takřka nikdo třeba z okruhu, kde působil i Richard Glazar, nevěděl, odkud a kam vedou všechny kontakty. Ptát se ­ bylo zakázáno. A příliš mnoho znát ­ bylo nebezpečné. Centrum působilo zřejmě kdesi u Lagerältestera inženýra Galewského, v lazaretu u Kurlandta, v zámečnické dílně u Mojšeho. To všechno byli bývalí vojáci.

ESESÁCI NĚCO VĚTŘILI

Občas s vězni pořádně zahýbali. Zelo Bloch z Prešova, někdejší poručík československé armády, jeden z těch, kteří měli v Treblince velký vliv a zúčastnili se příprav povstání, šel přímo ke komorám, k práci s mrtvolami. Kápa Rakowského odstřelili v lazaretu. Zpomalilo to přípravy, ale nic víc. Plán měl už v té době příliš dokonalou podobu a v jeho variantních řešeních se počítalo se vším.

OSUDNÝ 2. SRPEN 1943

Den předtím oznámily spojky, že vzpoura začne druhý den ve čtyři hodiny odpoledne. Počítalo se s tím, že kolem půl páté se vracejí z práce vagony s polskými vězni do kárného tábora, který ležel asi půl druhého kilometru ve směru jednokolejné vlečky. A když tam odtud uvidí hořící Treblinku, snad se připojí? Po poledni 2. srpna sdělily spojky, že akce by se zahájila mimořádně o něco dříve v tom případě, kdyby esesáci chtěli ještě někoho zastřelit nebo týrat. Byla to ukázka velkorysosti a odvahy vůdců povstání. Signál: výstřel z pistole či výbuch granátu. To už skvěle posloužil tajně vyrobený klíč od muničního skladiště. Zmizely odtud desítky granátů, pistolí a stovky nábojů. Organizátoři povstání vše ukryli na dolní latríně a Rudolf Masárek také pod podlahou holubníků ve zvěřinci ("Tiergarten" si nechali esesáci zřídit, když na jaře 1943 začaly transporty váznout, nebylo mnoho co dělat ­ a vymýšleli si něco pro své obveselení).

Druhý srpen, několik minut před čtvrtou odpolední. Vzteklý SS--hauptscharführer Fritz Küttner, někdejší vězeňský bachař, se uprostřed tábora pustil do jednoho z mužů karabáčem. Esesák Suchomel vyběhl ze štábního baráku jen v košili, zřejmě rovnou od svačiny, pak blízko něho explodoval další granát a Suchomel zmizel v kouři. Poblíž křičel povely velitel ukrajinských esesáků Rogoza ­ ten už se samopalem v ruce. V tom okamžiku již na několika místech Treblinky vyšlehly plameny. Řadu dnů předtím pálilo slunce. Dřevěné baráky a hromady dříví z proklestěných porostů v okolí tábora okamžitě vzplály...

BOJ S PŘESILOU BYL MARNÝ

Neúspěchem skončil pokus i za cenu velkých obětí obsadit strážní věže, hlídky potom pálily kulomety do masy vězňů a způsobily největší ztráty. Zdařilo se však spálit celou Treblinku, zničit oplocení a zátarasy. Všichni splnili své předem určené úkoly. Také Stanislav Lichtblau z Ostravy to dokázal: vyhodil do povětří sklady benzinu a sám sebe změnil v hořící pochodeň.

Pak už bylo třeba myslet jen na útěk.

Richard Glazar prchal společně se svým přítelem Karlem Ungerem. Nejbližší hodiny velkého zátahu, do něhož se zapojila nízko létající letadla, komanda se psy a terénní vozy, prožili oba ve vodě pod břehem jezírka v těsném sousedství hořícího tábora, tak blízko, že pronásledovatele nenapadlo někoho tam hledat. Následovalo mnohatýdenní putování napříč takřka celým okupovaným Polskem. Proti absurditě jejich postavení (po vězních z Treblinky pátraly všechny nacistické bezpečnostní složky i jejich polští pomahači, ti dva neměli žádné doklady, nevěděli prakticky, kde jsou) postavili Glazar a Unger absurditu odvahy a dá se říci, že snad i zacílené lehkomyslnosti.

LZE SE TOMU DIVIT?

Snad ani ne: co je mohlo potkat horšího než cokoli z toho, co denně vídali v Treblince?

"Bylo mi dvaadvacet a dnes to dost dobře nechápu," řekl o tom Richard Glazar. "Tehdy jsem však celou tuto naši pouť bral jako jedno jediné velké dobrodružství?"

Vystupovali všude s přímočarou drzostí ­ a to jim asi také zachránilo život. Když je zatkla polská policie, vydávali se za Čechy, kteří zde byli na práci a přepadli i oloupili je partyzáni. Naléhavě žádali, aby je poslali domů a denně si například hlučně stěžovali na poměry ve vězení. Nikomu by ani nepřišlo na mysl, že tohle by si dovolili pronásledovaní Židé z Treblinky. Nakonec je opravdu vyslali na práci do Německa, úřady jim vystavily náhradní doklady, jeli sami vlakem přes Čechy a Moravu. V Mannheimu, kam je přidělili, se brzy stali dokonce parťáky a vedli pracovní skupiny, v nichž byli i Němci, tady pak také prožili okamžiky osvobození a příchod amerických jednotek.

. . . . .

Vzpoura v Treblince má své místo v historii odporu proti nacistům. Už jen tím, že organizátorům "konečného řešení" se dokázala mezera v jejich teorii, že vyřazením z běžné lidské společnosti, zbavením všech práv, soustředěním v ghettech a nelidskými životními podmínkami je možno zlomit celou velkou skupinu lidí natolik, aby rychlá smrt v plynové komoře byla pro ně vytouženým osvobozením. Kdykoli se začne hovořit o problematice masového vyvražďování, pak se na jazyk i do podvědomí vrací znovu totéž slovo: absurdita. Je skutečně cosi absurdního v myšlence povraždit deset milionů lidí jen proto, že se narodili jako Židé. Je cosi fantasticky absurdního v systému vyhlazování, v jízdních řádech smrti, v tabulkách, které propočítávají kapacitu plynových komor, v existenci lidí, jejichž životním posláním a pracovní náplní se stalo vymýšlet dokonalejší, rychlejší a pružnější systém masových vražd. Ale stejně je absurdní myšlenka na povstání zdánlivě zdeptaných, neozbrojených, otupělých, stálým stykem se smrtí zcyničtělých otroků smrti, kteří vědí, že okamžikem, kdy prošli branou Treblinky, jsou odepsáni ze seznamu živých. Je absurdní představa jejich boje s plně vyzbrojenými esesáky, s promyšleným bezpečnostním systémem. A přece se na druhé straně zdá, že právě tito lidé mohli povstat. Neměli co ztratit.

ABSUDITA PROTI ABSURDITĚ

Richard Glazar mi tehdy před lety řekl: "V Treblince skoro nic nebylo jednoznačně černobílé. Všechny extrémy zde měly své místo. Někteří ortodoxní Židé tu v náboženské extázi hlásali, že Hitler je vlastně oním takřka dva tisíce let očekávaným Mesiášem, neboť shromážďuje Židy na jediném místě, v náhradní zemi zaslíbené: v Treblince. Kontrastní byla i setkání nás, asimilovaných, neortodoxních Židů třeba z Německa či Československa s "východním živlem" ­ s mentalitou absolutního odmítání jakéhokoli odporu vůči násilí, s vyhraněnou podobou mučednictví, s Židy, jejichž lidská hrdost a vůle byla zlomena už historickými zkušenostmi, pogromy, středověkými i novověkými ghetty. A setkal jsem se v Treblince i s esesákem, který mi v nestřežené chvilce řekl: "Pocházím ze staré německé důstojnické rodiny, jsem přesvědčený nacionální socialista. Ale to, co se tady děje, odporuje mé cti. Zítra odjíždím na dovolenou a přihlásím se dobrovolně na frontu. Sem už se nevrátím!"
 
Březen 2007

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group