ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KVĚTNOVÝ SPURT EVŽENA CIHLÁŘE

 

Hlouček mladých lidí na vltavském nábřeží vzrušeně debatoval. Byla sobota pátého května 1945 dopoledne a Prahou se již od svítání hnala lavina vzdoru, mizely nápisy v nenáviděném jazyce a v jarním vzduchu vlálo čím dál víc trojbarevných praporů. Město se chystalo k boji.

Evžen Cihlář

 

Bude však čím zápolit? ­ ptali se lidé jeden druhého.Také mládenci v hloučku poblíž kavárny Mánes, kteří si o zídku nábřeží opřeli kola, čekali na zbraně. Byli to kamarádi, znali se ze sportovního klubu NSK, měli už společně leccos za sebou. Teď však museli čekat ­ takový byl pokyn, ale každá minuta nicnedělání jim v jejich nahromaděné touze po činech připadala jako přetěžko zvládnutelný dílek nekonečnosti.

 

Najednou se však stalo něco, co běh událostí rázem změnilo.

 

Projížděla kolem vozatajská kolona Wehrmachtu, unavení vojáci vesměs v předdůchodovém věku nevypadali příliš odhodlaně, do vozů byli zapřaženi stejně unavení koně a vezli odkudsi kamsi náklad sena. Chlapci na nábřeží váhali jen okamžik, a nejpohotověji jednal nejstarší z nich ­ rozběhl se k prvnímu povozu a vojákovi na kozlíku strhl z ramene pušku. Ostatní ho následovali. Němcům se dalo vyčíst z tváří, že už mají všeho dost, že mají především strach, nechali se odzbrojit, práskli biči nad hřbety kobyl a uháněli pryč.

 

Skupina mladých dobrovolníků měla konečně zbraně.

 

A ten z nich, který učinil první krok, ten nejstarší z nich, to byl jejich nerozlučný druh: zkušený motocyklový a cyklistický závodník Evžen Cihlář.

. . . . .

 

Do 6. května se potom probudili v gymnáziu na Pankráci.

 

Z dálky bylo slyšet střelbu, ale už si na ni zvykli, už toho přece od včerejška prožili dost, přihlásili se jako dobrovolníci do služby v kasárnách na Smíchově a potom se s fašisty utkali v centru města, u Jungmannova pomníku, na Můstku, v Mikulandské i Jindřišské ulici. Nápor esesáckých jednotek se nyní čekal od jihu, od Benešova ­ a tak je pak poslali na Pankrác, kde v gymnazijní budově poblíž soudu a věznice sídlil štáb zdejší obrany.

 

"Dnes, nejpozději zítra to tu bude horké, kluci," řekli jim teď ráno a uložili bojový úkol. Byl jednoznačný ­ spolu s jinými udržet proti případnému tlaku Němců obrannou čáru v úrovni tehdejší Janečkovy továrny, tedy tam, co později sídlil závod ČKD Polovodiče. Pro Evžena Cihláře to bylo poslání, které mělo v sobě i příchuť zvláštní osudovosti: v Janečkárně se přece vyráběly stroje, na kterých začínal a dosáhl nejlepších výsledků ­ Jawy. Znal to tu v okolí téměř dokonale, nějaký čas dělal v Jawě továrního jezdce, a to se jezdilo z Pankráce do Týnce nad Sázavou a nazpět. Moc času na přemýšlení o symbolech a minulosti však onoho rána neměli. Dali jim něco málo rad, stejně tolik zbraní, do dlaně a kapes trochu nábojů, v tramvajové remíze vedle soudní budovy vyfasovali i několik ukořistěných pancéřových pěstí.

 

A pak se šlo na věc: byli ve službě skoro celý den.

 

Klidné okamžiky se střídaly s napětím, párkrát se i střílelo, v zorném poli jejich hlídky se objevily také německé pancéřové vozy, po krátké potyčce se naštěstí otočily a hledaly si cestu jinudy. Náhodná kulka si však našla ošklivý cíl ­ břicho jednoho z mladých dobrovolníků. Strašlivě řval, když ho odnášeli na ošetřovnu. Hlavní úder nepřítele však stále ještě tady, na jejich pankráckém úseku, nepřicházel...

 

Jinde to bylo horší.

 

Spojka přinesla zprávu, že hitlerovci jsou na Kavčích horách, řádí prý tam a ženou před hlavněmi tanků české lidi, aby proti nim povstalci nemohli střílet. Evžen Cihlář zbledl, když tuhle jobovku uslyšel. Právě poblíž Kavčích hor ­ na Hřebenech ­ totiž bydlel, měl tam manželku a pětiletou dceru Evženii. Protože je v té době zrovna z hlídky vystřídali, nebyl k udržení.

 

"Musím se tam zajít podívat, aspoň zjistit co a jak," řekl svému mladšímu bratrovi Jaroslavovi, s nímž společně tohle všechno prožíval, "ne, nechoď se mnou, to je zbytečné, zvládnu to přece sám."

 

A tak se vydali každý svou cestou. Evžen zamířil přímo na Kavčí hory, Jaroslav a ti ostatní měli od štábu úkol postarat se o dodávky zbraní a i cosi dalšího zařídit v Zahradním Městě a ve Strašnicích.

 

"Sejdeme se zítra ráno, sedmého ­ a zase tady," řekli si.

 

PROHRÁVAL I VÍTĚZIL

 

Evženovi bylo v té době osmadvacet, ale už měl mnohé za sebou. Narodil se v onom neklidném sedmnáctém roce daleko odtud ­ v Oděse na Krymu. Do Ruska se rodina jeho otce, čalounického mistra, odstěhovala z rodného Klatovska krátce před první světovou válkou. Když byly Evženovi tři roky, vrátili se ze země zmítané občanskou válkou zpět do vlasti a usadili se v Praze. A jako by tyto jeho světoběžnické počátky poznamenaly i všechno, co následovalo. Dorůstal, rozhlížel se a nadevše ho přitahovaly pohyb, změna, neklid, rychlost. V patnácti si opatřil lehké turistické kolo a podnikal na něm dlouhé osamocené výpravy, třeba i do Vídně a nazpět. Brzy však Evženovi kolo už nestačilo. Jakmile to zákon o věkové hranici dovolil, koupil si na splátky Jawu stopětasedmdesátku, což byla mašina, která tehdy svými vlastnostmi udělala díru do světa.

 

A hned poté se vrhl na závodění.

 

Sportovní deník v tuhých žíhaných deskách, který začíná ­ zase tak symbolicky ­ prvním zápisem na přelomu dubna a května 1935, je Evženovým poněkud chaotickým rukopisem popsán jen do necelé poloviny. Osmatřicátým rokem nadějná motocyklová kariéra Evžena Cihláře, stejně jako mnoha jiných, prakticky skončila. V lednu 1939 se konala ještě Zimní soutěž Autoklubu, Cihlář projel cílem na zlatou v poslední minutě limitu, ale pak už byl úplný konec. Patnáctý březen, okupace, sníh a slzy, v září téhož roku potom začátek války ­ a benzin bylo třeba šetřit pro frontu. Našlo se však několik nadšenců, kteří chtěli udržet sportovní partu pohromadě a vymysleli účinnou náhradu: cyklistické závody motoristů. Evžen to v říjnu l940 zkusil poprvé, a to spíš jen z legrace, ale pak se mu cyklistika znovu zalíbila. Nic z toho, co dělal, neuměl dělat polovičatě a brzy tedy patřil k velmi dobrým závodníkům.

 

Prohrával i vítězil, dostával ceny ­ a taky padal.

 

Na severní Moravě mu štěstí nepřálo, při předletním zájezdu v roce 1943 ho ve druhém závodě srazil z kola defekt, a tak se domů vrátil až později. Připravil si deník pro zápis, o kterém jistě netušil, že bude poslední. Nadepsal pořadové číslo sportovních startů ­ 87, do kroužku vyznačil, že tentokrát jel s číslem 40 a připojil k tomu několik vět:

Evžen Cihlář

 

"Moravská Ostrava-Hladnov, 6. června 1943. Cesta rychlíkem. Utíká to. V Sudetech zajatci, v pozadí hory, vzpomínám, jak jsem tudy jezdil Velkou motocyklovou soutěž. To nám tu ještě všechno patřilo. Na nádraží nás již čekají. Jedeme do hotelu Šindler, a pak na hřiště Slezské Ostravy, kde bude plošina... Ráno při montáži zjišťuji, že guma je v trapu, a tak jedu na rezervě. Držím se ve špici, chvíli jedu i sólo, ale asi pět set metrů před cílem se vymetli dva závodníci a než jsem se dostal přes ně, začal spurt a třebaže jsem hodně dotáhl, v ceně jsem už nebyl"

 

Věta zůstala nedopsána, dokonce i tečka chybí ­ kdosi ho snad vyrušil a už se k dokončení záznamu z těch či oněch důvodů nedostal. Na dalších stránkách je nalepeno pár fotografií, výstřižky, dá se z nich vyčíst, že Evžen zůstal kolu, silnici i dráze věrný až do konce, několikrát ještě zazářil, objevují se i zmínky o úspěšné cyklistické dvojici Jaroslava a Evžena Cihlářů, ale už nikdy nevzal Evžen pero, aby ke snímkům a novinovým zprávám připojil svůj osobitý komentář.

 

Záznam z června 1943 je definitivně konečný.

 

Chybí mu tečka ­ snad proto, že sám je vlastně tečkou. Evženovi zbývaly v té chvíli již jen dva roky života. Přesněji ­ dva roky bez devíti dnů.

. . . . .

 

Noc utekla rychleji než jiné, téměř ani minutu nespali a byl tu najednou 7. květen 1945.

 

Vraceli se ze Strašnic na své pankrácké stanoviště a netušili, že se tu zatím zgruntu změnila situace. Bojůvky mužů SS se pod clonou tmy protlačily víc dopředu a zkušeně si vybraly výhodná palebná postavení. Naproti obytným domům v okolí soudní budovy stály ponuré bloky baráčků skoro na spadnutí, vedle nich poloprázdné ohrady. A právě z jednoho takového skrytého místa zasáhla přicházející hlouček mladých povstalců zákeřná palba kulometu...

 

SVĚDECTVÍ JAROSLAVA CIHLÁŘE

 

"...Stříleli přímo skrz tu ohradu, šli jsme samozřejmě hned k zemi a kryli se, to už i v člověku-nevojáku je takový podvědomý reflex. Ale bylo to zlé! Do smrti si budu pamatovat, jak ve dřevě ohrady přibývalo dírek a šlo to stále níž a níž. To se nedá vymazat z paměti... kulky přímo před mýma očima tříštily dlaždičky ve stěně domu. Nakonec se však většině z nás přece jen podařilo překonat ten volný prostor, kde nás měli na mušce. Někteří tam však na silnici a chodníku zůstali ležet. A když jsme se o kousek dál sešli s ostatními, řekli nám, že podobně tam byla předtím rozbita už jedna skupina. Celkem asi jedenáct lidí položilo v těch místech život. Jeden z těch, kteří to viděli, si mne vzal stranou: ̧Jardo, než jste sem přišli, dostal to tu do hlavy i tvůj brácha Evžen. Ale neboj se ­ žil, když ho odváželi někam do špitálu.?Udělalo se mi zle, když jsem to uslyšel."

. . . . .

 

Revoluční Praha měla před sebou ještě dva zlé dny a ještě horší noci, oblast Krče a Pankráce, jižní výspa města prošla v tom čase martyriem utrpení, ale nic z toho už nemohlo zabránit relativně šťastnému konci. Jaroslav Cihlář, Evženův o sedm let mladší bratr, vnímal vše, co se dělo, jen v bolestném útlumu. Hledal Evžena, skoro týden ho hledal, marně procházel márnicemi a lazarety. Potom požádal o pomoc městský rozhlas a na jeho výzvu se ozvala ochotná zdravotní sestra.

 

"Vím o něm," řekla do telefonu, "leží na chirurgii profesora Arnolda Jiráska na Karlově náměstí."

 

Běžel tam ­ a tak se zas sešli.

 

Z bezvědomí se ještě Evžen probral, vypadal pak jednu dobu docela dobře a zdálo se, že se z toho bez následků dostane: byl už i plný plánů a nadšení, věřil, že sice kolo nevděčně neodhodí, ale že se taky co nejdříve vrátí ke svému motocyklu, který připraven, ošetřován a celý čas okupace skoro i laskán čekal v garáži poblíž Kavčích hor na svůj první poválečný, a tedy v mnoha významech těch slov i velký, slavnostní start.

 

Jenomže všechno dopadlo jinak.

 

Statečný květnový spurt Evžena Cihláře si vyžádal svou daň, zranění se zkomplikovalo zánětem mozkových blan, přestal jíst, zhubl ­ a 28. května 1945 naposledy vydechl.

 

ZEMŘEL

 

Zemřel? Už kdysi dávno, velmi dávno se zrodilo rčení, že ten, kdo padl v boji za svobodu, neumírá. Stejného mínění byli v reálném slova smyslu i ti Evženovi přátelé, kteří ve výroční den jeho smrti ­ 28. května 1946 ­ uspořádali první ročník cyklistického Memoriálu Evžena Cihláře. Rychlý okruh na smíchovském nábřeží a ve Zborovské třídě. Mnohokrát zde úspěšně bojoval o prvenství i Jaroslav Cihlář: "Každý metr, který jsem tu kdy ujel, byl mou vzpomínkou na Evžena, na bratra, jakého bych přál každému, na člověka, který měl strašlivě rád motocykly, kola a rychlost, ale když přišly chvíle, kdy toho bylo třeba i jinde než na závodní dráze, dokázal přesně najít své místo."
 
Květen 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group