ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

UMĚNÍ PROBOUZET STRACH

Lekl se, strašlivě se lekl! Ten člověk je už mrtvý, a kdyby tomu tak nebylo, asi bych tyto věty nenapsal. Zastihl jsem ho totiž v okamžiku lidsky ponižujícím: ve chvíli, kdy ho zaskočila iracionální vlna strachu. Neměl se čeho bát, nebezpečí již dávno pominulo, ale to, co pocítil a mimoděk dal i najevo, vzdorovalo všem rozumovým úvahám. Dlouho jsme tehdy seděli na zahradě jeho domku ve středních Čechách. Kralovaly tam růže, na jejichž umně vypěstované kráse si zakládal, a také mi jich před odjezdem pár nabídl, abych se prý nevrátil domů s prázdnýma rukama. Růže jsem přijal, ale předchozí debata nebyla přátelským setkáním.

. . . . .

Věděl, že si ho nevážím, a já věděl, že on to ví.

Byl to už starý muž a jen občas prozradilo některé jeho gesto, že se ho museli lidé obávat, když kdysi spolurozhodoval o jejich osudu, ba často i bytí či nebytí. Na sklonku 40. a počátkem 50. let byl JUDr. Jan Vaněk generálem justice a nesmlouvavým žalobcem v mnoha případech, kdy v rozsudku zaznělo třeba i několikrát za sebou slovo smrt. Později se také on stal poníženým a ublíženým, ale to už k téhle etapě naší historie svým způsobem patřilo. Hovořili jsme spolu o jeho prokurátorské roli v konkrétních situacích, obhajoval se tehdejší nevědomostí a slepou oddaností velkým komunistickým cílům, a na dotvrzení některých postojů přinesl i svůj služební diář z té doby. A pak přišla řeč také na jeden májový den prvního poúnorového roku, kdy tři lidé - obžalovaní mužem, sedícím teď proti mně mezi svými skvostnými růžemi - vyslechli verdikt, jenž je zbavoval všech lidských nadějí. Někdejší generál justice nalistoval v diáři příslušnou stránku a neprozřetelně mi dovolil, abych nahlédl. U pondělí 16. května 1949, kdy končilo přelíčení ve věci generála Kutlvašra a jeho společníků, bylo zapsáno prokurátorovým úhledným písmem: 7.45 - MNO - "R". Zabodl jsem do toho místa špičku verzatilky a ten před lety mocný člověk zbledl, vyrazil mu pot na čele a v očích se mu objevila tak pronikavá bázeň, že to mnou až otřáslo a nadosmrti si budu ten obraz leknutím zmrtvělé tváře pamatovat. Onu reakci vyvolalo totiž jediné písmeno.

"R". R jako Reicin.

A jméno Reicin, major, podplukovník, plukovník a pak i generál Bedřich Reicin, se v jisté době stalo symbolem pro zlověstně znějící a často jen šeptem vyslovovaný pojem: 5. oddělení. Přesněji: 5. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany (obranné zpravodajství).

Strach, bázeň, obavy.

A vlastně tomu tak, napadlo mne při zpáteční cestě, přesně mělo být. V duchu krutě pravdivé vize George Orwella tu mělo působit vědomí, že vítězná moc má v rukou všechny nástroje k zlomení, zničení a "vymazání" kohokoli, kdo se jí postaví či třeba by jen mohl postavit do cesty, a že lstí, lží a násilím lze nejen zcela a ve všech souvislostech ovládnout přítomnost a dny příští, nýbrž i minulost si dle vlastní vůle přetvořit do požadované podoby.

. . . . .

Rok l945. Válka skončila a ti z bojovníků, jimž osud dopřál přežití, se vraceli domů. S myšlenkami na své druhy, kteří to štěstí neměli, a vraceli se především s vírou, že svými činy pomohli porazit nepřítele a vybojovat lepší svět. Čestnější. Spravedlivější. Prodchnutý myšlenkou, že i nesouhlasný názor je třeba ctít. A přece již tehdy tikalo skryté časovací zařízení blížící se nové totality, už zase byli lidé jedné země, jednoho jazyka děleni na pravověrné, získatelné a nepřátele. Spoluprací našich exilových komunistických činitelů s orgány NKVD začaly v Sovětském svazu už v průběhu čtyřiačtyřicátého roku vznikat tajné seznamy těch, kteří by mohli požadovanému poválečnému vývoji v Československu, jehož cíle byly zcela jednoznačné, tak či onak překážet. Současně se kladly základy k vybudování represivních složek v civilní sféře i v armádě.

SKRYTÉ ČASOVACÍ ZAŘÍZENÍ...

Představitelé vlády Národní fronty přijížděli do vlasti s jednotným programem. Ale byla to jednota skutečná? Myslel to poctivě a bez postranních úmyslů každý z nich? I Klement Gottwald, který se za první republiky neomaleně svěřil pražskému parlamentu s tím, že dle sovětského modelu hodlá všem politickým protivníkům zakroutit krkem? I ministr vnitra Václav Nosek, jemuž bylo nyní uloženo vybudovat bezpečnostní složky tak, aby sloužily především straně a nikoli státu? I Bedřich Reicin, muž s temnou minulostí, kterého z bezejmenného dna moskevského exilu vytáhl sám Gottwald a když poznal jeho schopnosti, ctižádostivost i míru bezcharakterní krutosti, dal mu volnou ruku v přípravách budoucí očisty a nuceného přizpůsobení ozbrojených sil?

Svěřil mu tím úkol mimořádně nesnadný.

Bylo jasné, že střetnutí o poválečnou podobu armády bude patřit k nejobtížnějším. I když počítali s poddajností ministra Ludvíka Svobody, museli předpokládat, že značná část důstojnického sboru bude stát za prezidentem dr. Benešem a jeho koncepcí obnovy státu, v němž významnou roli hrála nadstranickost armády jako celonárodního, sjednocujícího garanta demokratického vývoje. S tím Gottwald, Slánský, Reicin a jim blízcí nemohli souhlasit, odporovalo to jejich záměrům. Věděli, že budou muset těmto tendencím čelit. A nejen to, také vzdorovat a potlačovat je. Jakkoliv. Tvrdě. Metodou biče a cukru, a především bez ohledů na jakékoli - byť i nedávné a vysoce ceněné - bojové zásluhy.

A tak Bedřich Reicin - rodák z Plzně, původním jménem Reinzinger či podle jiných Reicinger, předválečný činovník Svazu komunistické mládeže, kterému říkali "Kinderfricek", protože řídil práci pionýrů, později sportovní redaktor Rudého práva, na počátku okupace zajatec gestapa, který se potom za záhadných okolností v jednom z židovských transportů dostal přes Berlín do Moskvy, hlasatel zdejšího rozhlasového vysílání pro Československo, ale brzy poté už rychle se prosazující osvětový důstojník v naší vojenské jednotce, podle všeho i blízký spolupracovník expozitury NKVD - začal už za války budovat pevnost, z níž by se dalo útočit. Z osvětáře se stal zpravodaj, jehož postavení uvnitř 1. čs. armádního sboru v SSSR se měnilo v čím dál významnější. Když se potom v době bojů o Duklu rozdělilo sborové oddělení pro ofenzivní a defenzivní zpravodajství na dvě samostatné části, Reicin se stal náčelníkem OBZ. Obranného zpravodajství.

"Nařídili nám to, byl to jednoznačný pokyn," řekl generál Ludvík Svoboda, když jsem se ho na to v roce 1967 na Vítkově osobně zeptal. Kým? Mávl rukou: "Však oba víme, kdo v těchto věcech vládl."

Reicinovo "óbézet" dosáhlo během bojů na Slovensku několika skutečných úspěchů, podařilo se zneškodnit i tlupy nacistických záškodníků v sovětských uniformách, došlo k odhalení mnoha zvědů. Konec bojů. Vítězství. Majora Bedřicha Reicina a jeho muže začlenili jako kontrarozvědnou složku do struktury vznikajícího ministerstva národní obrany a jeho hlavního štábu. O něco později už i pod novým názvem - 5. oddělení.

Nadcházející období lze v určitém úhlu nazírání nazvat stadiem příprav. Zpočátku šlo asi opravdu především o podíl na stíhání válečných zločinců, o likvidaci zbytků nacistického podzemí, o werwolfy-vlkodlaky, ale i při těchto akcích se už myslelo i na budoucnost. Každá informace se může hodit, až dojde na lámání chleba.

Mezníkem byl pochopitelně únor v osmačtyřicátém.

Signál k úderu. Do konce roku muselo armádu opustit skoro šedesát generálů, přes dvě stě plukovníků, tisíc podplukovníků a majorů, půldruhého tisíce důstojníků nižších hodností. Vznikl tábor nucených prací v trestnici na Mírově, kam byli často jen na základě jakéhosi správního nařízení soustřeďováni především letci ze západní fronty a další účastníci našeho zahraničního odboje. Přichystány byly i nemilosrdné vojenské tribunály. Jen do června 1949 přinesl tisk zprávy o dvaatřiceti armádních procesech se 112 obžalovanými, z nichž mnozí vyslechli výrok o absolutním trestu. Jiná přelíčení se konala tajně. S tím vším jak pupeční šňůrou propojena, souvisela stále narůstající aktivita Reicinovy složky obranného zpravodajství. Zde se v souladu se záměry stranického vedení připravovaly podklady pro čistky mezi důstojníky a případná soudní řízení, odtud vyrůstaly administrativní kořeny "akce Mírov". Tady se dělo vše, co pod vídeňským dohledem vrchního sovětského poradce generála Mechlise koordinovaně doplňovalo podobnou činnost Státní bezpečnosti v ostatních složkách společnosti.

Kruté hry 5. oddělení, a zejména do absurdních podob dovedená forma uměle vyprovokovaných případů, postihly desítky a stovky lidí, mezi nimi i četné hrdiny nedlouho předtím vítězně ukončeného antifašistického zápasu, kteří by se v každém spravedlivě založeném státním systému stali chloubou a pýchou národa. Reicin a jeho činy byly produkty doby, která vědomě, zakalkulovaně, sobecky a jen do sebe zahleděna popřela jakákoli morální kritéria a zákonitě tím uvolnila prostor pro nezměrné množství zvůle a křivd.

ŽENA, KTERÁ TO ZAŽILA

Jmenuje se Kira Skokanová. Její muž - podplukovník František Skokan, někdejší příslušník naší východní armády a účastník bojů o Duklu - byl v létě 1950 na základě falešných obvinění, připravených 5. oddělením, odsouzen k trestu smrti a v říjnu téhož roku, právě při výročí Dukly, popraven.

Kde se vzala, paní Skokanová, ta nenávist?

"Nevím, tohle ženská a máma od dětí snad ani nedokáže pochopit. Já v těch měsících a letech po válce byla šťastná, že to máme za sebou, že aspoň můj druhý manžel přežil frontu, když tomu prvnímu se to nepodařilo a zůstal navždy u Sokolova, že jsem se shledala s nejstarší dcerou Lianou, od níž mě válka na dlouhý čas oddělila. Když jsme přivítali vítězství, myslela jsem, že s tímhle vším je konec. Ale nebyl! Zase přišli takoví, kteří nebrali ohled na druhé, šlo jim jen o ně samotné, o nějakou jejich stranu vyvolených, která je nadřazovala vůči ostatním. Netýká se to jen jeho, nebyl úplnou výjimkou, ale víte, na koho asi především myslím, když to říkám?"

Bedřich Reicin.

"Do smrti mi nikdo nevysvětlí, jak se ti dva mohli, i když jen dočasně, stát přáteli. Tak rozdílné povahy a předchozí osudy! Skokan, můj muž, byl důstojník každým coulem, odchovanec demokratických tradic Československa, prošel západní i východní frontou, mohl porovnávat, vyjadřoval se ke všem problémům a někdy až frajerskou otevřeností. A Reicin? Fricek - jak se mu říkalo? Zgruntu jiný: tajemný, odměřený, nikdy nemluvil o své minulosti, sektářsky opovrhoval každým, byť jen trochu odlišným názorem, zanesl do jednotky komunistické pletichaření, nesnášenlivost, nevraživost... Ale stalo se, prostě se na frontě nějak dali dohromady, občas si společně poseděli, bavili se a někdy i hádali o to, co bude, až nebude válka. Jenomže, když válka skončila, každý z nich šel jinou cestou. Skokan se držel své spojařiny, ale Reicin začal prostřednictvím obranného zpravodajství dělat velkou politiku. Občas se ještě stýkali a splnili si také slib z války, že si vzájemně půjdou za kmotry svým dětem - a tak se Reicin stal v osmačtyřicátém kmotrem našeho Petra. Ale už to mezi nimi nebylo ono, různých střetnutí přibývalo."

O co konkrétně se přeli?

"Byla v tom politika i docela obyčejné věci. Každý z nich viděl poúnorový vývoj v zemi dočista jinak. A Frantu až k nepříčetnosti pobuřovalo každé bezpráví, o kterém se dozvěděl - a dozvídal se toho tehdy moc, lidé za ním chodili, prosili, aby jim pomohl, občas i naléhali, aby využil své známosti s Reicinem, zabránil dalším zločinům, a on je nedovedl jen tak odmítnout, zastrčit hlavu do písku. 'Pro tohle jsme přece nebojovali,' rozčiloval se, když to kolem sebe viděl. Jednou, to už v devětačtyřicátém, jsme byli u Reicinů v Bubenči na návštěvě a Skokan mu řekl: 'Postaral ses o své soudruhy, vzájemně se povyšujete, ověšujete se řády, ale ke mně přicházejí lidé bez rukou, bez nohou, Ukrajinci i jiní, a já pro ně na rozdíl od tebe nemohu nic udělat. Staráte se jen o partaj a na bývalé spolubojovníky kašlete. Chováte se jak diktátoři, zatýkáte důstojníky, prý jsou i týráni, vymýšlíte si na ně úplné nesmysly, rodiny těch lidí žijí v bídě. Tohle že je ten váš vysněný svět...' Reicin začal křičet: 'Ze všeho obviňuješ mě!' Byla u toho i Jožka Reicinová, jeho žena, a říkala: 'Ale ne, Fricku, Franta to myslí obecně.' Opakoval však jako smyslů zbavený: 'Ne, ne - mě myslí! Co si to vůbec dovoluje?!' Cestou domů jsem svému muži řekla: 'Vždyť on tě nechá zavřít. Protože nesnáší, když mu o něm a o jeho straně říkáš pravdu.' Chvíli o tom přemýšlel a pak pokývl hlavou: 'Ale někdo mu to přece musí říkat...' K tomu už jsem neměla co dodat."

Za jak dlouho se tušení přeměnilo v jistotu?

"Pár měsíců zbývalo. S jeho vojenskou kariérou to už předtím vyhlíželo všelijak. Dali mu hodnost plukovníka a poslali ho do Moskvy studovat válečnou školu, nelíbilo se mu tam, předčasně se vrátil, plukovníka mu vzali a dostal domácí vězení, pak nějaký čas přednášel na naší akademii... ale to už se přiblížil říjen 1949. Osmého. Nepřišel z práce, nezavolal, vůbec se neozval, což nikdy předtím neudělal. Až ráno jsem ve schránce našla pár rukou psaných řádek: 'Nezlobte se na mne, že jsem se s Vámi nerozloučil, ale jedu na dalekou cestu. Prosím Vás, nehledejte mne, sám Vám napíšu.' Bylo mi jasné, že to je Reicinovo dílo. Šla jsem za ním a rovnou mu pověděla: 'Fricku, kam jsi mi zašantročil Frantu?!' Vymlouval se, lhal, přímo přede mnou volal generálu Musilovi z 5. oddělení a pak mi tvrdil: 'On vám utekl, vykašlal se na vás.' Napřáhla jsem k němu paži: 'Tady máš mou ruku, Fricku. Usekni mi ji, jestli je pravda, co říkáš. Franta by ode mne, od dětí a od maminky nikdy neutekl, a ty to víš stejně dobře jako já.' Mlčel a já pochopila, že Reicin mi nepomůže. Krátce poté začaly u nás domovní prohlídky, dva dny hledali, ničili, leccos i ukradli, brzy poté nás vystěhovali z bytu. Měla jsem na starost tři děti a Frantovu maminku, která byla nemocná, protože měla za sebou koncentrační tábor, kam ji Němci zavřeli, když se dozvěděli, že její syn slouží v zahraniční armádě. Protloukali jsme se všelijak - a o vlastním muži jsem po celé týdny nic nevěděla. Až pak mi řekli, že zradil vlast a ponese za to odpovědnost. To jsem však ještě netušila, že to skončí až šibenicí. A že ho popraví v den, kdy se bude oslavovat výročí Dukly, kde on také bojoval."

. . . . .

Svědectví Miroslava Káchy, v té době poručíka: "Sebrali mne 21. května 1949 a odvezli do budovy hlavního štábu. V kanceláři 5. oddělení mne major Turek přivítal fackami. Krátce předtím totiž můj přítel a někdejší velitel z akademie kapitán JUDr. Josef Němec uprchl do zahraničí - a oni teď chtěli vědět, kdo mu útěk organizoval, jaké s sebou odnesl zprávy a kdo mu je pomáhal získávat. Pochopil jsem, že nás někdo udal, všelijak jsem se vymlouval - a Turek se rozzlobil.

'Zkusíme to tedy jinak, poručíku!' řekl, zavázali mi oči ručníkem a výtahem vyvezli do podkrovní místnosti. Tam čekalo několik mužů, vrhli se na mne, porazili mne na zem, kopali do mne... měl jsem spoutané ruce, takže jsem se nemohl ani krýt. Pak mne položili přes dvě židle a začali zpracovávat pendrekem. Dvakrát jsem bolestí omdlel, polili mne vodou a řezali dál. Po čase mne vždy odvedli dolů do kanceláře, kde výslech pokračoval. A když bylo potřeba, tedy zase nahoru, potom dolů... Celou noc a potom ještě značnou část následujícího dne mne takhle tahali sem a tam. A když už je to přestalo bavit, poslali mne do pověstného 'domečku' pod Loretou. O tom, co se dělo tam, se ani nedá vyprávět. Hlavní trýznič a tamní velitel František Pergl, dosazený tam prý přímo Reicinem, měl svou kancelář v prvním poschodí vyzdobenou bejčáky, pendreky a pouty, visel tam také plakát s heslem: 'Se zrádci není a nebude slitování. Alexandr Bek: Za námi Moskva.'

Po týdnu krutostí mne štábní kapitán Kočí z 5. oddělení na 1. oblasti, kam zřejmě případ z ústředí předali, zaskočil otázkou: 'Co víte o plukovníku Kordovi?' Padla i jména jiných mých přátel. Pochopil jsem, že zatýkání pokračuje, že řetěz se nastavuje o další články. Došlo mi, že z nás chtějí udělat protistátní skupinu. V tom směru se pak vyvíjelo všechno další. Výslechy, rány, nové výslechy, konfrontace - a zase rány. Těsně před přelíčením si mne štábní kapitán Kočí nechal dovézt z Pankráce do své úřadovny. A dostalo se mi poučení: 'Varuji tě! Jestliže u soudu řekneš, že se s tebou na 5. oddělení špatně zacházelo, prokurátor na tebe podá trestní oznámení pro nařčení vyšetřovacích orgánů, potom to dostaneme zase my a ty přijdeš sem. A jestliže věříš na nějakého tvého pánaboha, tak ať je ti v tom případě milostiv. Rozumíš mi?!'

Po zkušenostech, které jsem s lidmi Bedřicha Reicina získal, na tom nebylo nic, čemu bych neuvěřil."

. . . . .

Jaký byl? Jací byli? Jak k tomu mohlo dojít? Komu položit tyto otázky, když v obraze dění je tolik bílých míst, a to především proto, že většinu z těch, kteří měli v 5. oddělení MNO po kritickou dobu hlavní slovo, smetly mlýny, jimž pomáhali vdechovat život. Žije však korunní svědek mnoha činů 5. oddělení. Svědkyně, která to viděla zevnitř.

TA, KTERÁ BYLA U TOHO

Její paměť představovala pro mnoho lidí zosobněné nebezpečí a jíž bylo určeno, aby se nevrátila z kriminálů, jejichž martyriem procházela dlouhých osm let - a které ještě po mnoho desetiletí radili, aby večer raději nechodila po ulici sama...

Poznala jste je, paní Ludmilo Řičicová-Uhlířová, zblízka. Jací tedy byli? Třeba sám tajuplný Reicin, který to ve čtyřiceti letech dotáhl až na generála a náměstka ministra národní obrany, ale v roce 1952 ho popravili v procesu se Slánským? Málokdo o něm něco osobnějšího ví.

"Dozvědět se cosi bližšího o Bedřichu Reicinovi nebylo snadné ani v době, když žil. Poměrně často jsem se s ním jako pracovnice 5. oddělení služebně setkávala, a přesto nemohu říci, že bych ho znala. Byl chytrý, to nesporně, velmi chytrý, vychytralý, dokázal se rychle orientovat v každém problému, vynikal obdivuhodnou pamětí. A nesnášel opozici vůči své osobě. Každý jeho rozkaz se musel splnit. Rozhodoval vždy a ve všem sám, s nikým se neradil. Uděloval prostě příkazy, jasně, stručně, vojensky. Vzhledem to byl obrovský, snad stodvacetikilový člověk. Zamilovaný sám do sebe a do svých možností. Ješitný. A chorobně toužil po moci. Čím víc jí měl, tím víc jí chtěl mít. Za každou cenu. Moc byla u Reicina pohnutkou ke všemu, co dělal. Netoužil snad ani tolik po penězích, po majetku, po slávě v tom lehce pochopitelném významu slova. Nechtěl řečnit k davům, pronášet přípitky na recepcích, ukazovat se na přehlídkách..."

Tvořil tedy jakýsi protipól člověka, který byl jeho rivalem a potom ho i pomáhal zničit: dr. Alexeje Čepičky?

"Oba se hnali za úspěchem. Ale každý za jinou formou. Reicin se třeba na rozdíl od ministra Čepičky nerad fotografoval, počet snímků, na nichž je zachycen, byste snadno spočetl. Chtěl stát v zákulisí a vychutnávat pocit, že ovládá životy lidí. Splétat intriky, o jejichž cílovém účelu věděl jen on. Odstraňovat si z cesty kohokoliv, o němž ho třeba jen napadlo, že by se v budoucnu mohl stát jeho sokem. Byl neprůhledný, studený, byla v něm jakási odosobněná krutost a necitelnost. Nevím o nikom, kdo by mohl říci, že se stal jeho skutečným přítelem. A vadilo mi, že se nikdy nikomu nepodíval do očí."

Generál Ludvík Klen, někdejší vedoucí pracovník 5. oddělení, se kterým jsem v Kutné Hoře před lety hovořil, mi řekl, že se Reicina bál kdekdo, snad potom i sám Gottwald. Na každého něco věděl. Kde se ale mínil zastavit? Byl potom přece už kádrovým náměstkem ministra s obrovskými pravomocemi, dovolil si veřejně a snad i záměrně okřikovat ministra Svobodu...

"Mířil přinejmenším na Svobodovo křeslo ministra národní obrany. Ale až by se tam usadil, určitě by mu to zase nestačilo. Šel by zase dál a opět přes mrtvoly."

Povaha těchto lidí si ovšem vynucuje přesně vymezený druh podřízených. Pouhé vykonavatele. 'Ovládal nás jako fakír,' řekl mi o tom generál justice JUDr. Vaněk. Souhlasíte s tím?

"Vedle Reicina nemohla vyrůst žádná další osobnost. Nestrpěl by to, a člověka, který by se o něco takového pokusil, by zřejmě stihl nedobrý osud. Reicin si uměl své lidi vybrat, zaplatit je, dal jim výhody a pravomoce, vsugeroval jim pocit nedotknutelnosti, ale také je stále kontroloval a držel v šachu."

Koho byste uvedla jako příklad?

"Třeba podplukovníka Richarda Mysíka. Předtím dokázal snad i leccos dobrého, byl také v německém koncentráku, ale styl jeho práce v 5. oddělení měl obludnou podobu. Na pohled nepatrný človíček, který by snad ani nedokázal nikomu ublížit. Ve skutečnosti to však byl on, kdo na Reicinův pokyn dával do pohybu vše, co ovládal: intriky, podvody, zákeřnosti, falešné dokumenty, provokace. To byl svět, ve kterém se vyžíval. Jako vedoucí pátrací složky dokázal vždy mistrně sestavit jednotlivé agenturní poznatky tak, aby práci svých agentů vedl k jedinému cíli - k vytvoření případu. Děsné bylo i to, jak zacházel s lidmi, kteří mu sloužili, s informátory a placenými agenty-provokatéry. Dokázal se jich bez skrupulí zbavit, když poznal, že mu jsou na obtíž, protože hlouběji pronikli do jeho záměrů."

Podplukovník Hruška, oběšený v případu Kutlvašrovy skupiny PRAVDA ZVÍTĚZÍ, jehož podstatu sám za peníze vyprovokoval...?

"Hruška nebyl jediný, kdo od Mysíka vyinkasoval podobnou odměnu. Nejméně sedm jeho předních agentů dopadlo tragicky. Některé odsoudili, jiní spáchali sebevraždu, přihodilo se jim nadmíru podezřelé neštěstí. Sám Mysík ovšem po nuceném odchodu z 5. oddělení také dopadl zle. V září 1951 ho zatkli přímo na vojenském cvičení. Po výslechu u prokurátora kapitána JUDr. Zatloukala, který statečně objasňoval předchozí činnost 5. oddělení, odvedli Mysíka do vězení v Kapucínské ulici. Napsal tam na kus papíru vzkaz své ženě - 'Karličko, odpusť!' - a pověsil se na smyčce z roztrhaného prostěradla."

Mlýny, drtící ty, kteří je roztočili, se daly do pohybu...

"Můžete to tak nazvat. Mysík své soudce předběhl, ale o rok a něco později popravili na Pankráci Bedřicha Reicina, bohužel jen na základě smyšlenek a falešných svědectví a nikoli toho, co skutečně spáchal. Někteří z 'pětkařů' však období likvidačních čistek přece jen přežili. Třeba podplukovník Bohumil Nyč. Setkala jsem se s ním v roce 1968 při soudní obnově ve věci popraveného generála Píky a nebylo mu příjemné, když jsem vypovídala o jeho účasti na výrobě falzifikátů, jimiž Píku usvědčovali. A penze se dožil také generál Ludvík Klen-Kreisel, kterého jsem měla jako bezprostředního nadřízeného, než mu svěřili vedení ofenzivního zpravodajství. Reicin objevil Klena již v roce 1947 na OBZ v Táboře a našel si v něm člověka, připraveného splnit snad každou nevyslovenou myšlenku svého pána. Před válkou prý Klen zdařile pracoval v rozvědce proti Němcům, v letech, kdy jsem ho poznala, už v něm však nebylo nic, čeho by si člověk mohl vážit. Dvě strany jedné mince: odosobněná lhostejnost k neštěstí jiných - a v kontrastu k tomu až psí poddajnost, která z něho ve vztahu k šéfovi doslova vyzařovala. Odpovídalo to Reicinovým rámcovým záměrům. Když postoupil na náměstka ministra, zůstali mu v mocensky vlivných postech náčelníků 5. i 2. oddělení dva nikdy neodporující sluhové, kteří i za ty generálské distinkce vděčili jen a jen svému protěžovateli: na 'pětce' to byl Musil, na 'dvojce' Klen. Po odstavení Reicina a nástupu nové garnitury, které bychom snad mohli říkat čepičovská, si samozřejmě přišli i pro Klena. Pokusil se jim uniknout sebevraždou, ale jen si ustřelil kus hlavy - ostatně jste měl kdysi možnost si ty jizvy osobně nahmatat, jistě vám to nabídl. Seděl potom nějaký čas v Leopoldově, kde se mohl setkat i s některými svými oběťmi, ale pustili ho velmi brzy."

A generál Musil...?

"Všechno dohromady to byl takový prazvláštní řetěz absurdity. Stačilo, aby Reicin prohodil poznámku, že vojenské věznice jsou poloprázdné, a Musil šel okamžitě za Mysíkem a řekl: 'Je třeba něco udělat, náměstek to chce. Musíme dát najevo, že nebereme platy zadarmo.' A Mysík vzápětí svolal lidi ze své pátrací složky a prohlásil: 'Musil chce zatýkat. Hlaste, co máte kdo rozpracovaného, ať s tím pohneme kupředu.' Zdánlivě vše vyznívalo skoro nevinně, byly to věty vyslovované skoro s úsměvem. Ale mysleli to všichni vážně. A vážně to většinou i dopadlo, na konci bývala mučírna zvaná 'domeček' se svou bicí četou, obžaloba, ke všemu přichystaní prokurátoři, soudci a někdy i kat. Ptal jste se na generála Musila. Sešla jsem se s ním potom jako vězeň s vězněm, to bylo v jedenapadesátém roce. Sepisovali jsme tehdy s prokurátory Zatloukalem a Richterem můj obsáhlý protokol o činnosti 5. oddělení a setkání s generálem Musilem mělo podobu konfrontace. Když mne uviděl, museli mu přistrčit židli, aby neupadl. Netušil zřejmě, že vůbec ještě žiji a v duchu asi zalitoval, že se o mě nepostarali důkladněji. Zeptala jsem se ho potom, proč nechal zatknout celou mou rodinu, otce i bratra, a jestli je pravda, že hodlali uvěznit dokonce i mou nebohou maminku, která o ničem neměla ani tušení. Omlouval se, kličkoval... Prý o ničem nevěděl, to všechno že má na svědomí Reicin. Konfrontace s Musilem mě tehdy nervově zcela vyčerpala. Poznala jsem, že mám před sebou naprostého slabocha. A když si uvědomíte, co to znamená, když se bezcharakternímu slabochovi svěří v podstatě neomezené právo ovládat a ovlivňovat četné lidské osudy, vstupovat lidem do života a ničit je..."

Co se s generálem Musilem potom stalo?

"Popraven. Tiše, rychle, bez hluku. Aby nestačil promluvit."

Zní to skoro až neuvěřitelně. Strůjci a vykonavatelé nezákonných činů 5. oddělení byli tedy už nejpozději v roce 1951 odhaleni, ve všeobecné podobě se zjistila skutková podstata jejich provokací i násilného vymáhání výpovědí, některé z nich dokonce i odsoudili, ale jejich oběti...

"...zůstaly ve vězeních. A ještě mnoho, mnoho let. Někteří odsouzení tam v tom zbytečném mezidobí dokonce i zemřeli."

Proč?

"Nevím, sama o tom pořád přemýšlím. Snad... celá ta poúnorová éra byla ovládána jedním mentálně shodným druhem lidí, za Gottwalda i po Gottwaldovi, za Reicina i po Reicinovi. Uplatňovali taktiku účelově zaměřeného politického sobectví a lhostejnosti, nic kromě okamžitého výsledku je nezajímalo."

Ve výpovědi jednoho z tehdejších vyšetřovatelů jsem našel tuhle větu: "Kléma nám poručil, abychom hlava-nehlava bili reakci, tak jsme ji bili a neviděli jsme v tom nic špatného."

"Ano - znala jsem lidi s takovými postoji. Ta doba strašlivě deformovala charaktery. U většiny tu byl zničující, ponižující pocit neschopnosti bránit před bezprávím sebe i ostatní, a na druhé straně lámala vyvoleným jedincům páteř neomezenost svěřené moci, droga, jejímuž vlivu nedokázali odolat. Co myslíte - říkám to pod pod vlivem všeho, co jsem viděla a prožila, aspoň trochu přesně?"

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group