ikoktejl

TEPLICKÝ INCIDENT

Škoda - víkend se tenkrát moc nevydařil. Co chvíli zabloudila od Krušných hor do severočeských Teplic deštivá přeháňka, kapky vody na tvářích studily a ve vzduchu byl již cítit podzim, mlha - a neodvratný konec sezony. Lázeňské hosty pranic nelákalo na kolonádu, kde zřízenci s neúnavností hodnou Sisyfa shrabovali pestrobarevnou směs listí.

 

NEDĚLE 17. ŘÍJNA 1937

 

V kavárničkách a cukrárnách lázeňských Teplic se jen zázrakem dalo najít volné místo, od některého ze stolů se ozýval smích, od jiného šepot dvou, pro něž svět ztratil své obvyklé rozměry, jinde se mlčelo a každá novinka, kdejaký klípek měl cenu zlata. Dopolední hodiny se oné podzimní lázeňské neděle roku 1937 jen pomalu vlekly kupředu...

 

O kousek dál vládlo však docela jiné ovzduší.

 

Ve velkém sále teplického divadla se totiž již druhý den konal krajský sjezd Sudetoněmecké strany. Čestní hosté přijeli v nadmíru silné sestavě. Sešla se tu většina poslanců SdP, skoro celé užší vedení strany a sjezd poctil svou přítomností i čelný rakouský nacista Arthur Seyss-Inquart, rodák z německé jazykové enklávy na Jihlavsku. Do Teplic zavítal ovšem také sám vůdce Sudetoněmecké strany Konrad Henlein, který se právě vrátil z Londýna, kde přesvědčoval vlivná místa i britskou veřejnost o právech sudetských Němců vůči Československu. Řečnickou tribunu, potaženou černým a červeným suknem, zdobily iniciály SdP a stála tu i busta frontového bojovníka v přilbě. Sál byl naplněn do posledního místa a vzadu i na balkonech se tísnili ti, na které již sedadla nezbyla, a kteří si přesto nechtěli dát ujít příležitost "být při tom".

 

Konrad Henlein oslovil posluchače řečí plnou sebevědomé jistoty a útočnosti. Žádal zásadní změny vnitřní i zahraniční politiky Československa. Jeho řeč se jen hemžila výroky, které byly v rozporu s platnými zákony a ústavou republiky. Dohlížející úředník však většinou na jeho slova nereagoval a jen několikrát si dovolil hlavního řečníka velmi mírně napomenout. V jednom z takových případů se zato neovládl henleinovský poslanec pražského parlamentu Karl Hermann Frank, vyskočil ze svého sedadla, zmocnil se mikrofonu a hystericky se osopil na úředního zástupce:

 

"Neprovokujte, když mluví Konrad Henlein! Zakazuji to - varuji vás!"

 

Představitel státní moci však znovu ukázal až neuvěřitelnou míru trpělivosti a přešel i toto Frankovo sólové vystoupení bezradným mlčením...

 

Sjezd skončil v poledních hodinách.

 

Vzápětí se jednání přesunulo z osvětlené scény do zákulisí. Hostitelem šéfa strany a většiny jeho nejbližších spolupracovníků se totiž stal teplický advokát a zdejší poslanec Sudetoněmecké strany dr. Friedrich Zippelius, který bydlel nedaleko divadelní budovy.

 

Oběd se trochu protáhl.

 

Teprve krátce po druhé hodině vyšel Henlein v doprovodu několika pánů v ordnerských oblecích a jejich manželek z domu dr. Zippelia na Tržní náměstí. Tady se mezitím sešly asi dvě nebo tři stovky Henleinových přívrženců, kteří čekali, aby mohli zblízka pohlédnout do tváře muži, jenž jim nabízel skvělou budoucnost. Vůdci sudetoněmeckého hnutí a jeho blízkým letěly vstříc zdvižené paže a volání: "Heil!". Odpovídali pokynutím ruky a úsměvy. Nadšení sudetští Němci ze všech stran obklopili Henleinův vůz.

 

A V TÉTO CHVÍLI VYPUKLA SRÁŽKA

 

Čemu se přeopatrný český úředník vyhnul v sále teplického divadla, tomu nyní nezabránila policie na Tržním náměstí.

 

Kdo dnes může spolehlivě říci, jak to začalo a co se v průběhu oněch minut skutečně přihodilo? Ale snad to ani není tak důležité. Podstatné je, že když policie chtěla uvolnit jízdní dráhu pro odjezd Henleinova auta - došlo ke rvačce. Dav napadl strážce pořádku, ti si násilí nedali líbit, padaly nejen výkřiky "Pfuj!" a "Schande!", ale i rány pěstí a patrně také obuškem. Z hlučné a nepřehledné vřavy se pojednou vynořil štíhlý muž. Byl poněkud zmazaný a potrhaný, ale zato vítězně třímal v ruce válečnou kořist - policejní pendrek. Zuřivě se bránil vrátit obušek policistům a teprve na schodech před Mozartovým pomníkem se jej podařilo odzbrojit. Muže předvedli na strážnici, kde si konečně úřední cestou ověřili jeho totožnost.

 


Unikátní fotografie: po válce popravený válečný zločinec
Karl Hermann Frank (hlavní aktér teplického incidentu,
ohánějící se v průběhu sporu především svou poslaneckou
imunitou) je zde zachycen (na snímku vlevo) v době, kdy byl
ještě knihkupcem v Lokti nad Ohří. Kdyby u tohoto veskrze
ctihodného povolání zůstal, neskončil by na šibenici.

Nebyl to nikdo jiný než opět - poslanec Karl Hermann Frank.

 

Před několika hodinami na sebe upozornil v divadle, nyní se vyznamenal v bitce na náměstí, zanedlouho si jeho protáhlou tvář vtisknou do paměti miliony Čechů. Ale tehdy, v říjnu 1937, byl opravdu ještě neznámým člověkem. Jedním ze stovek sudetoněmeckých křiklounů a rváčů. Dokázal svůj nezkrotný temperament i na strážnici, kterou společně s dalším předvedeným výtržníkem proměnili v boxerský ring. Teprve přivolaná posila zvládla rozvášněné příslušníky hnutí a posadila je na lavici.

 

Zvenčí sem zaléhal hluk demonstrace.

 

To další poslanci za Sudetoněmeckou stranu - Ernst Kundt a Fritz Köllner - vedli zástupy těch, kteří protestovali proti policejní zvůli.

 

Kupodivu - v čele tentokrát nekráčel Konrad Henlein. Naopak, zůstal klidně stát u svého vozidla a skoro jako by nezúčastněně pozoroval rušné dění na náměstí. Rvačky s policií nebyly jeho záležitostí, nemohl se veřejně kompromitovat: měl přece vyšší poslání. Po chvíli ho podívaná zřejmě omrzela anebo nechtěl ztrácet čas, nasedl do auta, dal řidiči stručný pokyn a odjel z bojiště...

 

Celé první jednání "dramatu" - později nazvaného teplickým incidentem - skončilo stejně prozaicky. S Frankem sepsali na strážnici protokol, na jeho výslovné přání mu umožnili prohlídku úředním lékařem a propustili ho. Také oběma mluvčím demonstrantů, Kundtovi a Köllnerovi, zaprotokolovali jejich stížnost. V půl šesté navečer se sice ještě jiní henleinovci snažili vyprovokovat na Tržním náměstí další výtržnost, ale jinak už nastal v Teplicích klid.

 

"HODINA OSVOBOZENÍ SE BLÍŽÍ!"

 

Další dějství se přesunulo o několik desítek kilometrů dál - do Litoměřic. Neboť právě sem dorazil kolem třetí hodiny konvoj Konrada Henleina, aby šéf strany ještě stihl symbolickou účast na pracovní konferenci sto sedmdesáti sudetoněmeckých právníků, kteří se zabývali otázkami veřejného práva. Trochu zvláštní činnost u představitelů strany, která si vnitřně dala za úkol prosadit pouze právo vůdcovského principu, síly a moci. Ať tak či onak, právníci pod dojmem Henleinova příjezdu své rokování přerušili a ještě téhož dne před šestou hodinou odeslali ministerskému předsedovi dr. Milanu Hodžovi do Prahy telegram s pateticky formulovaným protestem proti událostem, k nimž došlo v Teplicích.

 

Mašinerie SdP se rozjela naplno.

 

Sám Henlein se prozatím usadil v Litoměřicích, zbudoval tu svůj štáb a povolal do města pod Radobýlem i další aktéry teplického incidentu. Celou noc z neděle na pondělí se důvěrně radili. A právě tady - v Litoměřicích - pronesl pak Henlein památná slova: "Hodina osvobození sudetských Němců se přiblížila. Odpovědné kruhy německé říše zakročí na jejich obranu za blahovolné neutrality Británie a pravděpodobně i Francie."

 

Z úvah tohoto druhu vycházel nakonec i otevřený dopis, který Henlein 18. října sepsal v Litoměřicích a odeslal prezidentu Benešovi. Poprvé zde odhodil dosavadní zábrany a prohlásil, že sudetoněmeckému hnutí jde o územní autonomii. O připojení k říši ještě - z taktických příčin - nemluvil. Henleinův dopis následujícího dne otiskla většina novin nacistického Německa a s jeho obsahem detailně seznámil své posluchače i říšskoněmecký rozhlas.

 

AFÉRA S NOVOU KVALITOU

 

Ze zdánlivě bezvýznamné potyčky, jakých historie předválečné republiky zaznamenává bezpočet, se stala kampaň, v níž padala velká slova a objevovaly se i závažné požadavky.

 

Z obyčejné pouliční rvačky se stal politický incident.

 

Pražské noviny svůj komentář z 20. října 1937 nazvaly víc než výstižně: "Skandál okolo henleinovských kraválů." Také československý ministr zahraničních věcí dr. Kamil Krofta odpověděl na nepřátelské útoky a prohlásil, že Goebbelsova propaganda vytváří dojem, "jako by se Německo chystalo k trestné výpravě proti naší republice..."

 

Vskutku se zdálo, že se schyluje k nejhoršímu.

 

V pohraničních oblastech "třetí říše" se soustřeďovaly jednotky SA a SS, v jejich štábech se otevřeně hovořilo o tom, že je třeba, aby oddíly byly připraveny vtrhnout do Československa "ochránit utlačované sudetské Němce". Někteří z henleinovských předáků se s touhou po takovém vývoji věcí ani příliš neskrývali. V Praze se 20. a 21. října 1937 konala také přísně důvěrná porada členů parlamentního klubu SdP a krajských pohlavárů strany. I zde se mluvilo především o teplických událostech - a o všem, co s nimi souviselo a co z nich může vyplynout. Konstatovalo se, že nálada členstva je krajně rozjitřená, tedy vlastně přesně taková, jakou hnutí v daném okamžiku potřebuje. Henleinův blízký spolupracovník dr. Wilhelm Sebekowsky, rodák z Podbořanska, tu jménem vedení strany oznámil, že muži SA a SS jsou přichystáni překročit hranice...

 

Teplická výtržnost měla roztočit kolo osudových událostí.

 

Úmysly a plány Henleinovy strany však nezůstaly utajeny.

 

Německý vyslanec v Praze Eisenlohr měl pravdu, když v tajné depeši sděloval svým nadřízeným na berlínské Wilhelmstrasse, že to - bohužel - nebylo jen jeho vyslanectví, které získalo spolehlivé informace o pravém účelu teplického incidentu i o nepříliš dobře skrývaných záměrech Sudetoněmecké strany. Neboť československá vláda tiskem i diplomatickými cestami zveřejnila skutečný smysl henleinovských provokací a rezolutně odmítla jejich jednostranný výklad.

 

PROZRAZENÁ INTRIKA ZTRÁCÍ HODNOTU

 

V Berlíně posuzovali pohyby svých sudetoněmeckých pěšáků sice se sympatiemi, ale čím dál tím víc i s rozpaky. Splnila celá záležitost v té podobě, jak se odehrála, svůj účel? Rámcový cíl všeho, co se předtím i potom odehrávalo, byl jasný a mluvil o něm Henlein při setkání s říšským ministrem zahraničí Ribbentropem v Londýně: "ostré vyhrocení věci v Československu".

 

Jenomže provedení nebylo bez kazů.

 

Předčasně se odhalily karty, které bylo ještě nějakou dobu třeba držet v tajnosti.

 

Z bouřkových mraků se nakonec nespustil liják. Museli to vzít na vědomí také předáci Sudetoněmecké strany. Svým diplomaticky opatrným jazykem naznačil tuto skutečnost i vyslanec Eisenlohr: "Konrad Henlein zřejmě dospěl k poznání, že doba pro rozhodující boj o moc ještě nepřišla, a že příliš zdůrazňovaná a na říši orientovaná agresivita by mohla přivést stranu a zejména její vedení do nebezpečí, pro něž se přece jen ještě necítí připraveným."

 

Berlínský režisér velké hry, která se chystala, stáhl tedy zatím nad teplickými událostmi oponu.

 

Bylo třeba nějaký čas počkat.

 

JAK DLOUHO?

 

Těžko se to v té době dalo odhadnout.

 

Svědků nahlas vyslovených Hitlerových přání, úmyslů a rozhodnutí se v celé éře nacismu nedá najít příliš mnoho. Postupem času, jak ztrácel důvěru hlavně ve své vojenské velitele, jich ještě ubývalo. Mnohé však přece jen vůdce nacistické strany vyslovil ještě předtím, než se vůbec dostal k moci. Začte-li se kdokoli v souvislosti s událostmi v letech l937-l938 do jeho knihy "Mein Kampf", nevychází z úžasu nad "otevřeností", s jakou už o více než desetiletí dříve odhalil světu své pozdější požadavky. Dodatečně sice vlastní "přílišné upřímnosti" z taktických důvodů trochu litoval, ale jeho slova stejně málokdo bral vážně - alespoň ne ti, kteří mohli a vlastně i měli jeho ničivou prognózu změnit.

 

"Německá říše má jako stát pojmout všechny Němce a splnit tak nejen úkol shromáždit a zachovat nejcennější rasové prvky národa, ale také je pomalu a jistě přivést k rozhodujícímu a vládnoucímu postavení," zformuloval tu vůdce své nadcházející "poslání", které pak po etapách plnil.

 

V lednu třiatřicátého roku převzali nacisté moc v Německu.

 

Brzy poté, dne 3. února 1933, při setkání s veliteli armády nový říšský kancléř Adolf Hitler prohlásil, že "dnes se ještě nedá říci, jak se má využít získaná politická síla, možná k dobytí exportních možností, možná - a ještě lépe - k dobytí prostorů na Východě a k jejich bezohledné germanizaci..."

 

Tehdy tedy ještě "nevěděli".

 

Ale již o rok později v tajném dokumentu vysvětloval pohlavár nacistických branných sil von Blomberg: "Záměrem říšského kancléře je zabezpečit mír na řadu let, aby se mohla uskutečnit přestavba říše a výstavba wehrmachtu. Jakmile pak bude říše připravena, zasáhne do velké politiky..."

 

Tato doba nastala - zdá se - koncem roku 1937.

 

Tehdy také, bylo to 5. listopadu, nastínil vůdce Německa nejbližší milníky své rozpínavé cesty: "Cílem... německé politiky je zabezpečit si a udržet masy lidí a jejich množství zvětšit. Jde tedy o problém prostoru." Prohlásil, že v případě Rakouska a Československa se mu nejedná o pouhé "korektury hranic", ale o "životní prostor". Současně oznámil úmysl "osvobodit deset milionů Němců žijících na těchto územích".

 

Blížící se rok l938 byl předurčen k naplnění těchto cílů.

 

Teplický incident z října roku předcházejícího lze chápat jako nepříliš zdařilý a především špatně načasovaný pokus o průzkum bojem. Jako sondu. Jako zkoušku vlastních sil i razance reakcí protivníka.
 
Listopad 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group