ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PISTOLOVÉ SOUBOJE

 

"Odhodil jsem kožich a uchopil jednu z pistolí. Branicki vzal druhou a pravil mi,že ručí ctí za zbraň, kterou jsem zvolil. Vyzkouším ji, pravil jsem, na vaší hlavě.Zbledl, hodil svůj meč jednomu ze svých sloužících a ukázal mi obnaženou hruď. Byl jsem donucen, učinit totéž a ustoupil jsem pět nebo šest kroků zpátky. Podstolí Branicki učinil totéž, dále jsme nemohli. Sňal jsem levicí klobouk a žádal ho, aby mi prokázal čest a střílel první. Místo, aby zvedl pistoli a vystřelil ztratil Branicki dvě nebo tři sekundy tím, že mířil. Nedokázal jsem čekat, zdvihl svou pistoli a střelil v témž okamžiku jako on na mne. Cítil jsem, že jsem poraněn na levé ruce a strčil jsem ji do kapsy. Když jsem ale viděl, že můj sok padá, odhodil jsem pistoli a spěchal k němu..."

 


...

Tak popisuje pistolový souboj ve svých "Pamětech" proslulý dobrodruh a spisovatel Giacomo Casanova. Souboj se odehrál ve Varšavě roku 1766.

 

DĚDICTVÍ HRDLOŘEZŮ

 

Pistolové souboje vznikly ve druhé polovině 16. století jako vojenský útočný manévr jízdy. Čtvercová jízdní eskadrona se přiblížila na dostřel pěchotě, vyzbrojené většinou píkami a halapartnami. První řada jezdců obrátila koně bokem a vypálila z jezdeckých pistolí salvu, potom eskadronu objela a postavila se za poslední řadu, kde jezdci znovu nabili. Přitom střílela další řada. Po vyzbrojení pěchoty přesnějšími mušketami se tento manévr změnil: Jezdci se tryskem přiblížili k nepříteli, z těsné blízkosti vypálili do jeho řad a poté se vrhli na ohlušeného nepřítele mečem.

 

Ovšem hugenotské války ve Francii (1562·1598) a třicetiletá válka (1618·1648) způsobily veliké pustnutí mravů. Evropou se převalila císařská vojska, aby potlačila protestantské hnutí, potom vojska dánského krále Kristiána proti císařským a nakonec také švédský král Gustav II. měl ve střední Evropě nějaké ty zájmy. Do všech těchto vojsk byli verbováni dobrodruzi, kterým se platily peníze · žold. Často sloužili v cizích armádách, také čeští šlechtici byli tenkrát vyhledávaní rváči a nezřídka se dali do služeb kohokoli. A právě v tomto období si ze všech koutů světa naverbovaní vojáci začali mezi sebou vyřizovat účty, a to bojem, který ovládali, a ke kterému byli vycvičeni. Takový typický zápas je vylíčen v klasickém románu ze 17. století "Dobrodružný Simplicissimus". Hrdina románu je mušketýr, který se dostane do sporu s dragounem · mezi jezdci a pěšími panovala odvěká řevnivost. Hádka končí vyzváním na souboj stejnými zbraněmi, jako v poli. Jezdec na koni je vyzbrojen dvěma pistolemi a šavlí, pěšák Simplicissimus pouze mušketou. Mušketýr si však pečlivě dopředu připraví mušketu, a použije trik · na pánvičku nasype dvě dávky zápalného prachu. Potom se soupeři k sobě přibližují. Když jsou si protivníci tak blízko, že si vidí bělmo očí, pěšák zamíří a stiskne spoušť muškety. Falešný prach na víčku muškety vzplane a jezdec usoudí, že rána selhala. Jist si svou převahou se tedy rozjede s pistolemi v ruce k pěšákovi, mušketýr teprve teď otevře víčko pánvičky, mušketu podruhé zalící, vypálí a jezdec se zřítí z koně. To mohl být vymyšlený příběh, ale skutečnost v té době byla spíše ještě tvrdší a divočejší.

 

HARANT PROTI KOLOWRATOVI

 

Charakteristickým znakem té doby je touha po rvačkách a spory a hádky vznikaly často na pitkách, různých hostinách a hazardních hrách. Hrdost, vzrušení a krev, tak by se dal charakterizovat morální kodex vojenského důstojníka té doby. Od druhé poloviny 17. století se tvořily stálé absolutistické armády a v nich privilegovaná vrstva důstojníků, pocházejících z chudších šlechtických vrstev. Věc "cti" se pro ně stala otázkou života a smrti. Žádný důstojnický sbor by mezi sebou nestrpěl důstojníka, jenž by odmítl vyzvání k souboji.

 

Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic popisuje ve svých pamětech pistolový souboj dvou českých důstojníků v císařských službách · Kryštofa Viléma Haranta a Rudolfa z Kolowrat, který se odehrál 4. června 1641 na předměstí Plzně. Spor vznikl na společném obědě důstojníků u Rudolfa z Kolowrat. Nejprve se žertovalo, ale později si Kolowrat z Haranta utahoval a po stupňujících se strkanicích tedy vyzval Harant Kolowrata na souboj pistolemi.

 

Za městem bylo shromážděno mnoho důstojníků z obou pluků, Kolowratovi se zřejmě moc do boje nechtělo, ale tu se náhle proti Harantovi rozjel rytmistr Pering. Zajímavé je, že Pering byl kmotrem Haranta, a že si nikdy ani slovem neublížili. Nyní však, v nervózní a rozdychtěné náladě na souboj, útočil se zdviženou pistolí na Haranta.

 

Vystřelil, ale kulka uvízla v novém kapesníku (!) Harantově. Výstřelem pistole z druhé ruky Haranta zase minul. Harant opětoval výstřel, ale i on Peringa minul. Potom dostihl na koni Peringa, nasadil mu pistoli na záda a prostřelil ho. Pering jen zavolal "Jesus", a skonal. Když Harant vypálil obě pistole, odhodil je a vytáhl kord. Chtěl ještě Peringa probodnout kordem, ale to už vyrazil z hloučku důstojníků Kolowrat s pistolí v ruce, namířil na hlavu, ale chybil; ihned obrátil koně na útěk k městu. Sloužící Harantovi podal nabitou pistoli, a ten se hned dal do stíhání Kolowrata a podařilo se mu ho střelit do zad. Potom vytasil opět kord, ale Kolowrata zachránila před rozdivočelým Harantem městská brána, do které ho vpustili. Přesto ještě ten den zemřel na střelné zranění. Harant se uchýlil do azylu františkánského kláštera.

 

KLIDNÝ ŠVÝCAR

 

Minulo sedmnácté století, námořní mocnosti svádějí

 

boj o nadvládu nad námořním obchodem, souboje jednotlivců se zvrhly v jakousi krvavou "kratochvíli" nejen

 

důstojníků, ale kdejakých šlechtických dobrodruhů. Casanova (1725 až 1798) ve svých pamětech líčí ještě jeden pistolový souboj, jehož byl svědkem.

 

V Cáchách se dostal do sporu při kulečníku o 20 louisdorů švýcarský důstojník ve švédských službách Schmidt s francouzským důstojníkem ďAché. Souboj se konal brzy ráno v jedné zahradě nedaleko města. Schmidt se postavil mezi dva stromy vzdálené od sebe asi deset kroků, vyndal dvě soubojové pistole a řekl Francouzi: "Můžete se postavit na vzdálenost deseti kroků a střílet první. Já se budu procházet mezi těmito dvěma stromy. Chcete-li, můžete se také procházet, až budu střílet já," a začal se procházet, aniž by na protivníka pohlédl. Francouz vystřelil, ale minul. Schmidt se k němu obrátil a pravil: "Minul jste, pane! Byl jsem si jistý. Střílejte ještě jednou!"

 

D´Aché tedy vypálil ještě jednou, ale opět minul. Schmidt se zastavil, beze slova vypálil jednu ránu do vzduchu, druhou pistoli zamířil a zasáhl svého soka doprostřed čela, takže padl mrtev k zemi. Schmidt pak zastrčil pistole do kapsy a odešel, jakoby pokračoval v ranní procházce. Tolik praví Casanovy "Paměti". Příběh, tak jak je vypravován, je jistě hodný zaznamenání, ale nedozvíme se z něho, jak byli na tom s obsahem alkoholu v krvi. Souboj se totiž konal "časně ráno" po incidentu.

 

Avšak žádná armáda si ani tehdy nemohla dovolit, aby si jednotliví vojáci (a tím spíš důstojníci) vyřizovali své spory sami, a tak souboje byly vždy potírány a trestány, což samozřejmě vedlo paradoxně k jejich velké oblibě. Zvláště přísné a tvrdé postihy byly v případech, kdy vyzval na souboj podřízený svého nadřízeného. Ve Francii zakázal souboje Jindřich IV. pod trestem smrti, podobně tak jeho nástupci Ludvík XIII. a Ludvík XIV. Pruský král Kurfiřt Bedřich Vilém zase nařídil, aby mrtvola šlechtice, který zemře v souboji, byla zahrabána na nečestném místě a mrtvola nešlechtice měla být pro výstrahu pověšena. Trestáni bývali i sekundanti. Přesto se souboje "z důvodů cti" postupně rozšiřovaly, dokonce i mezi měšťanstvo. A přednost se začalo dávat především pistolovým soubojům, protože dávaly "stejné vyhlídky" i starším a v boji šavlí necvičeným kohoutkům.

 

MARKÝZ CHULIGÁNEM

 

Ve Francii padla Bastila, padlo také mnoho hlav a nakonec padlo i Napoleonovo císařství (1804·1814). Světem zavál nový duch sociálního povědomí · národní. S privilegovanými vrstvami (šlechtou) to šlo rychle s kopce a souboje se stávaly zvláště svévolnými a sveřepými. Ve Francii, která nejprve pořádně zahýbala sama sebou a potom i Evropou včetně Ruska, došlo k záplavě soubojů mezi důstojníky, kteří byli z armády vyřazeni a mladými, ještě se neproslavivšími důstojníky. Nadevše ale vyniká a mravy dokresluje jakýsi markýz Lignan, který dlouho jako "prostý občan" terorizoval Bordeaux. Jednou se postavil mladé manželské dvojici a oznámil jim, že se vsadil, že paní políbí a pánovi uštědří políček. Co řekl, udělal. Mladému nezbylo než vyzvat na souboj, ve kterém byl zabit. Jiný příklad: nastavil procházejícímu se důstojníkovi hůlku se slovy: "Ať pán přeskočí, nebo ho udeřím!" Udeřil ale důstojník, a to chuligánského markýze šavlí naplocho. Druhý den byl důstojník nebožtíkem.

 

V této první polovině 19. století, se souboje začaly nebývalou měrou rozmáhat

 

i mezi obyčejnými občany. Po červencové revoluci 1830 vypukla mezi pařížskými novináři různých politických směrů hotová soubojová epidemie a "v redakcích byly vyloženy kromě záznamů předplatitelů také záznamy vyzvání na souboj". Během čtyř let prý došlo k 180 soubojům novinářů. Bili se ovšem mezi sebou i příslušníci zbohatlé vrstvy měšťanstva, jak vypráví historka o jednom souboji, která nepostrádá humor. Duelanty byli statkář s bankéřem. Střela bankéřova minula cíl, avšak kulka statkáře se zavrtala do bankéřovy peněženky, nabité zlatem a dále nepronikla. Vypráví se, že pohotový statkář ihned zvolal: "Pane, činím vám poklonu, dovedete své peníze znamenitě umístit!"

 

Ať už je tato sedmilhářská historka pravdivá nebo ne, je faktem, že ne všechny pistolové souboje končily smrtí. Například Souboj Casanovy a královského podstolího z úvodu tohoto článku nebyl tragický. Oba sokové dokonce dostali od polského krále milost, ač souboje byly tehdy zakázány pod trestem smrti.

 

SOUBOJE KNĚZE A BÁSNÍKA

 

Ne vždy bylo cílem souboje ublížit, často oba soupeři hledali takovou možnost, aby se nikomu nic nestalo a cti bylo učiněno zadost. Například lehkovážný hrabě de Tilly se dostal do nesnází s jistým abbém · světským duchovním. Požádal o radu generála hraběte ďEgmonta, zkušeného starého muže. "Věc," pravil generál, "došla tak daleko, že se musíte bít. Nezapomeňte však, že by bylo velmi potupné, kdybyste zabil duchovního, a velmi směšné, kdybyste jím byl zabit." Souboj byl nakonec sekundantem inscenován tak, že oba soupeři šli domů zavěšeni jako staří přátelé. K takovému závěru souboje ovšem bylo třeba vůle obou soků. A takovou vůli neměl soupeř jednoho z velkých ruských básníků, Michaila Jurieviče Lermontova (1814·1841).

 

V lázeňském městečku Pjatigorsku se Lermontov dostal do sporu se svým bývalým spolužákem z vojenské školy Martynovem. Lermontov sice bývalého přítele odprosil, ale ten trval na zadostiučinění zbraněmi. Souboj se konal 27. července 1841.

 

Lermontov vypálil do vzduchu. Martynov pak přikročil až k Lermontovi a střelil ho přímo do prsou. Smrt nastala okamžitě. Lermontovi bylo 27 let.

 

HOŘKÝ KONEC IDEALISTY

 

Koncem minulého století se ale tragicky končící pistolové souboje vyskytovaly stále řidčeji, jen v roce 1864 vzbudila značný rozruch zpráva o smrti socialisty Ferdinanda Lassalla ve Švýcarsku. Jeho příběh, stejně jako mnoho jiných soubojů, nese prvky tragické frašky.

 

Lassalle byl totiž sám odpůrcem soubojů, považoval je za "bezzásadové a zbabělé". Ale roku 1864 odjel do Švýcarska na lázeňské léčení, a zamiloval se tam do Heleny Dönnigesové, dcery bavorského diplomata, a chtěl se s ní oženit. Dönniges však nechtěl do aristokratické rodiny přijmout několikrát vězněného socialistu. Heleně našli ženicha, rumunského šlechtice Janka Rakovicu. Všechny Lassallovy zoufalé pokusy nakonec vyústily v urážející a ponižující chování ze strany Dönnigese a posléze i jeho dcery Heleny vůči Lassallovi. Ponížený a zoufalý nápadník porušil své zásady a napsal diplomatovi vyzvání na souboj tohoto znění:

 

"Vysokoblahorodému panu Dönnigesovi.

 

Protože jsem vyrozuměl, že Vaše dcera je padlá děvka, zanechal jsem úmyslu zneuctít se svatbou s ní a odkládat satisfakci za Vaše různé vydírání a urážky, a vyzývám Vás proto, abyste sjednal patřičné ujednání."

 

Aby účastníky připravovaného klání ochránil před soudním stíháním, napsal na lístek: "Z určitých příčin ukončil jsem svůj život ranou z pistole." Dönniges však diplomaticky neodpověděl a svěřil hájení rodinné cti nastávajícímu zeti Rakovicovi. Lassalle mohl souboj s Rakovicou odmítnout a trvat na duelu s otcem, neučinil to však. Dokonce odmítl i cvičnou střelbu, přestože Rakovica vypálil na střelnici nácvikem 150 ran. Při souboji nazítří ráno padl po první Rakovicově ráně a po dvou dnech bolestí zemřel.

 

KUKUK A RUSKÁ RULETA

 

Tak, jak procházely souboje ze století do století, jak se měnily společenské konvence, mravy a technické parametry samotných pistolí, tak byla dohadována, psána, dodržována a měněna pravidla pro různé druhy soubojů. Všeobecně v nich ale platil smysl pro rovnou hru a jejich vypracování bylo mnohdy pečlivější, než leckterý právnický dokument.

 

Snad nejkurióznějším typem souboje byl takzvaný KUKUK. Souboj se prováděl v temné místnosti, se zutými botami. Poté, co jeden zakukal, druhý po něm po zvuku střílel. Pokud dotyčný nebyl po první ráně zasažen, role se vyměnily. V Evropě se také tradoval tzv. americký souboj. Byla to vlastně smlouva dvou soupeřů, kteří losovali o život dvěma koulemi. Kdo vytáhl černou, měl se do stanovené lhůty zastřelit. Lhůta byla často stanovena na rok. Velmi to připomíná další, velmi známý hazard se smrtí, který je přisuzován carským důstojníkům, a který je znám jako ruská ruleta. Vyzyvatel roztočí bubínek revolveru nabitého jediným nábojem, přiloží si ho ke spánku a stiskne spoušť. Šance, že přežije, je 1:5. Pokud přežije, podá revolver soku, který má již šanci 1:4.

 

Ale tyto způsoby již snad ani nejsou soubojem, nýbrž čistým hazardem v jeho nejhrubší podobě. A to je jiná kapitola.
leden 1998

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group