ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ODYSEA ČESKÉHO LÉKAŘE ZA SVĚTOVÉ VÁLKY

Osm sešitů hustě popsaných denními záznamy z let 1914 až 1920 bylo autorem, lékařem Bohuslavem Boučkem, za první světové války velitelem sanitárních vlaků, lazaretů a později nemocnice v Omsku, plukovníkem československých legií v Rusku a též účastníkem druhého odboje ukrýváno spolu s jeho rodinou až do doby, než mohlo být alespoň zčásti publikováno."Náš 6. pluk zaňal Bachmač a 4. pluk Ičňu. Od západu se přibližovali Němci. Historický moment: poprvé po 300 letech Češi konají samostatný vojenský pochod a samostatně vstupují v boj s Němci, kteří za celou vojnu nikdy neuzavírali příměří. Poprvé nabízejí příměří Čechům!12. března se zdá, že jsme proklouzli Němcům. Příměří ukázalo se ilusorním, byly slabé boje, avšak přec jen byly. Byl den plný rozčílení, vlaky naše projížděly ne dost rychle za sebou. Dostali jsme sanitární pojezd č. 107, ve kterém se nalézám. Patrně už bez nepříjemností proklouzneme. Už abychom byli z Ruska venku...
Bachmač, jaro 1917."


MOBILIZACE

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a brzy nato vstoupilo do války Německo, Rusko, Francie i Velká Británie. "Poslal jsem posluhovačku, aby se podívala na vyhlášky, je-li mobilisován 36. pluk," píše dr. Bouček v den mobilizace, "vzpomněl jsem si, jak nám včera večer profesor Jedlička sděloval zprávu, že na saských hranicích stojí říšskoněmecké pluky připravené vtrhnout do Čech, kdyby tu vznikly nepokoje. Tedy se nás bojí jako rebelů, pomyslil jsem si."

Osmadvacetiletý Bohuslav Bouček musel narukovat k rakouské armádě, a od okamžiku mobilizace až do návratu domů do Evropy s legiemi si vedl deník. Hustým písmem popsal osm sešitů osmerkového formátu, do jejichž desek vepisoval prosbu, aby laskavý nálezce odevzdal zápisník jeho ženě Míle, která mu krátce po jeho odjezdu na haličskou frontu porodila dceru Robertu. Nebyl si totiž jist, zda jeho odysea bude zakončena šťastným návratem. "Píšu tajně, obávaje se vojenské censury nebo denunciace," poznamenal si v Haliči a o pár dnů později, "chtěl jsem ještě Míle poslat lístek, ale pošta už je pryč! Jsme odříznuti od světa."

Už na haličské frontě dr. Bouček vážně uvažoval, že se nechá zajmout Rusy: "Tehdy jsem nepoužil příležitosti k útěku z Jaroslavi jedině proto, že bych byl zůstal beze zpráv od Míly. Jinak bych byl ničeho neměl proti ruskému zajetí." Netrvalo to však dlouho, ruská armáda obsadila Halič a před Vánoci 1914 se dr. Bouček díky předstíranému zánětu slepého střeva do ruského zajetí dostal: "Kozáci vstoupili do naší světnice, kde jsem už napřed kázal vyrovnati na stůl zbraně, na vrch jsem položil svou šavli ... Ruským vojákům jsem řekl, že jsem doktor, odevzdal jsem jim revolver a šavli, nabídl jim cigarety, a už se nikdo mých věcí ani nedotkl."

V RUSKÉM ZAJETÍ

Centrální mocnosti chápaly válku jako boj mezi Germány a Slovany, Češi a další podrobení Slované se tím pádem dostali do tíživé situace. Mnozí z nich, stejně jako doktor Bouček, proto upírali své naděje k "bratrskému" Rusku. Nutno ovšem poznamenat, že jejich představy byly přinejmenším naivní a mnozí z nich byli později nuceni prožít hořkost deziluze.

Ještě téhož roku 1914 se Bohuslav Bouček dostal do sibiřského Petropavlovsku, kde mu bylo umožněno pracovat v nemocnici jako lékař a později se i docela volně pohybovat po městě a navštěvovat místní rodiny, které k němu byly velmi přátelské. Boučkova touha postavit se na správnou stranu pak sklenula příběh dlouhý šest let. V sibiřském zajetí, kde se měl celkem dobře, nezůstal a nechal se najmout do Srbska. "V žádosti jsem se dovolal svých známostí z roku 1912, kdy jsem byl lékařem ve skupině prof. J edličky v Bělehradě... S Austrií jsem definitivně skončil, tam je pro mne jen - šibenice. To nevadí, ale jsem poctivý člověk a budu s nadšením pracovat, věren svým principům, pro šťastnější budoucnost Míly a svého dítěte."

SRBOVÉ

V Srbsku pracoval dr. Bouček jako vojenský lékař srbské armády. Zpočátku měl o Srbech, stejně jako o Rusech, celou řadu iluzí, které musel během svého působení na jihu Evropy, ale pak i v Rusku, kde se původně české vojsko formovalo společně se srbským, poopravit. Připadali mu velmi hrdí, stateční a vlastenečtí, ale později o nich píše: "Už za útěku jsem bezpočtukrát pocítil sobeckost a bezohlednost Srbů, od okamžiku, kdy nás přestali potřebovat, začali s námi jednat bez rukaviček."

Pak přišla bulharská ofenziva, ústup do Itálie a pobyt v Paříži. Zde se sblížil s českým odbojem, setkával se s Benešem, s malířem Kupkou, navštěvoval Masarykovy přednášky.

ČESKÁ OTÁZKA

Na přelomu let 1915-1916 se tedy dostal dr. Bouček do Paříže. Osamostatnění českých zemí a jejich spojení se Slovenskem prosazovali v tomto období pouze politici v zahraničí v čele s T. G. Masarykem. Bohuslav Bouček byl přímo v centru těchto snah zahraničního odboje: "Česká otázka se rozvíjí pěkně," poznamenal si, "všechno zásluhou Masaryka. Beneš se vyslovuje velmi opatrně. Pochopitelně, musí se dát pozor, vždyť nejde o nějaký spolek nebo Červený kříž..." V té době také uvažoval dr. Bouček, že se v ymaní ze srbských služeb a vstoupí buď do francouzské, nebo ruské armády. V Paříži se však necítil být užitečným. Proto se rozhodl vrátit přes Anglii a Skandinávii do Ruska.

V RUSKÉM TÝLU

Pro carské Rusko byl vstup do války sebevraždou. Po počátečních úspěších se dostavilo totální ekonomické vyčerpání a vojenské zhroucení.

Na pozadí těchto zmatečných událostí jednal dr. Bouček za české vojáky od srbské divize o formování českého vojska nejen s Masarykem, ale i srbskými a ruskými veliteli. Zároveň se potýkal s byrokratičností a organizační neschopností tzv. Českého svazu, který vedl jednání o československé armádě s Ruskem. Vedl jej Dürich, neboť Masaryk byl pro tehdejší carské Rusko nepřijatelný. "Nemáme representace, kromě Masaryka," poznamenal si dr. Bouček, "dřív jsme tu měli Svaz osobně ctižádostivých ruských Čech ů, potom lumpů a dobrodruhů, a potom silně dementních figur. Při odjezdu z Oděsy mi sděluje Písecký, co seznal od Štefánika: Dürich nemá čisté ruce."

MEZI SVÝMI

Ani svržení vlády lidovými živly v únoru 1917 neřešilo mizernou situaci vyčerpaného Ruska a sověty vedená země se i nadále zmítala v troskách, bídě a chaosu, jak dokazuje například podzimní Kornilovovo vojenské povstání. V těchto chvílích právě dr. Bouček blíže poznává Rusy a upouští od svých prvotních nadšených mínění o nich. "Protivní jsou Rusové svým pesimistickým filosofováním. Úžasná nevychovanost a nekulturnost, pověstná těžkopádnost a lenost... Sovět rabočich a soldatovskich deputátů terorisu je pravitělstvo. Načíná se anarchie. Perspektivy ovšem velmi smutné. Jest jasno, že Rusům chybí patriotické cítění. Dělá to dnes dojem masy neorganisované, ovcí bez beranů."

Záležitosti českých dobrovolníků v Oděse se začaly na jaře 1917 konečně hýbat. "Dürich padl se starou vládou. On a jeho smečka byli v jejích službách. Psal jsem Štefánikovi, aby nám poslal bližší vysvětlení a pokyny." Byla vytvořena odbočka České národní rady v Rusku v čele s Čermákem, prof. Maxou a Klecandou, do Ruska přijel tajně Masaryk a vedl jednání. Časem padla i myšlenka formování českého vojska v Rusku společně se srbským a dr. Boučkovi se podařilo vyvázat se ze srbské armády, aby mohl vstou pit do formující se české.

LEGIONÁŘI

Už na počátku války se v Rusku zformovala Česká družina, která sice nebyla považována za bojový útvar, ale její členové se velmi osvědčili jako rozvědčíci. V roce 1916 vznikl československý střelecký pluk, později se rozrostl v brigádu, avšak carská vláda neměnila svůj negativní postoj ke vzniku československé armády v Rusku. Po únorové revoluci a vzniku pobočky Národní rady československé v Rusku přijel do Ruska, jak už jsem se zmínila, 16. května 1917 Masaryk. Své poznatky o situaci v Rusku tehdy shrnul do jediné věty: "Spojenci s vojenským Ruskem počítati nemohou a nemají." Uvažovalo se dokonce o rozpuštění československého vojska, ale na naléhání Západu, aby došlo k ruské ofenzivě, a v situaci, kdy vláda Kerenského neměla dost vojsk, souhlasil Kerenskij s účastí Čechoslováků v bojích. Hned v bitvě u Zborova v červnu 1917 jim byl svěřen samostatný úsek fronty a nutno říci, že se osvědčili. Zajali 62 důstojníků a 3000 vojáků - málem víc, než měli sami. Po tomto úspěchu, třebaže celá ofenziva na ruské frontě nakonec dopadla špatně, navštívil ministr Kerenskij v Cecové jednotku a slíbil neomezený nábor zajatců. Koncem roku 1917 už vznikl československý armádní sbor o síle více než 40 000 mužů. Zbývala otázka, kde sbor nasadit. Francouzi žádali jeho převedení na západní frontu, také se uvažovalo o jeho přesunu do Rumunska, ale s tím nesouhlasil Masaryk, neboť rumunská fronta byla před zhroucením. Nakonec se rozhodlo o převozu legií do Francie. V říjnu 1917 odplul z Archangelska první konvoj. Vyvézt legie ze země zmatků byl dobrý záměr, ale překazila ho bolševická revoluce.

"A zase jsem neobyčejně klidný, cítím se velice dobře uprostřed našich lidí," poznamenal si dr. Bouček v městečku Novoje Polonnoje v létě roku 1917. "Nyní, po tak dlouhém zmítání světem, začínám chápati v celém rozsahu a hloubce vyspělost a vzácné kvality našich lidí. Cítíš sílu, vidíš element spořádaný. Prostě oasa v nekonečné poušti. Jsem nyní úplně zaujat myšlenkami o organisaci zdravotní služby ve svém pluku. Chtěl bych ji mít ideální. Bude to trudná práce za nynějších ruských poměrů formovat pl uk. Naše důstojnictvo překvapuje nízkou úrovní, zato mužstvo slibuje vysoké hodnoty."

NAPŘÍČ RUSKEM

Za bolševické revoluce byla situace značně nepřehledná, v době občanské války znamenalo téměř padesát tisíc vyzbrojených a organizovaných mužů velkou sílu. Je jasné, že všechny strany občanské války chtěly mít legie na své straně a jen těžko chápaly, že legie bojují za Československou republiku. "Z fronty jsou rozesílány oficiální zprávy o velmi ubohém stavu armády," zapsal si do deníku dr. Bouček, "která nemá co jíst a není oblečena. Až se ta masa hne a v nepořádku obrátí do země, chraň Bože všecko a každého... Naše pluky budou muset chránit své životy jednak před divokými hordami Rusů, jednak dolehne hlad a zima."

Po brestlitevském míru již nebyla možnost bojovat proti Rakousku-Uhersku, zbývala pouze evakuace na frontu ještě bojující. V době revoluce byl československý sbor na Ukrajině, kde byla situace obzvlášť nepřehledná. Masaryk zakázal jakékoli vměšování do vnitřních záležitostí Ruska, a tak bylo nakonec rozhodnuto, že jediným východiskem je ústup z Ukrajiny a cesta přes Vladivostok do Francie.

Bolševici se obávali tak velké vojenské síly a chtěli československý sbor odzbrojit, ovšem vzhledem k nepředstavitelnému nepořádku a všudypřítomnému nebezpečí boje o přežití to českoslovenští legionáři nemohli dovolit. "Tatínek mi vyprávěl, že když se legionáři probojovávali magistrálou," vzpomíná dnes už čtyřiaosmdesátiletá dcera doktora Boučka paní Roberta Helfertová, "zastavili bolševici jednou vlak, kterému velel, vytáhli ho ven na koleje a řekli, že když u legionářů objeví třeba jen jednu zbraň , na místě ho zastřelí. Ale tatínek důvěřoval bystrosti našich vojáků a věděl, že zbraně důkladně schovají. A taky ano, bolševici nenašli nic."

Tak dlouhou cestu bylo také těžké zabezpečit technicky, vlaků bylo málo a doprava vázla. "15. března stojíme před Kurskem. V noci a ráno byl silný mráz. Stojíme a nemůžeme kupředu. Kursk je přeplněn vlaky. Mám dojem, že se dělá s námi pasivní resistence. Bojím se, že tento nepořádek je uměle podporován."

Život dr. Boučka a jeho souputníků narušovala také častá agitace bolševiků, a to ve vlastních řadách. "Průkopník, list českých socialistů-komunistů, střílí už z těžkých kusů, zcela dle manýry Lenina: pod praporem demokratických idejí volá do zbraně a do svých řad naše dobrovolce a zajatce, a zrazuje před zaprodanou cestou na pomoc francouzským kapitalistům..." Nebylo jídlo, často se čekalo několik dní na jednom místě. "Na nás se všude dívají s úžasem. Dávno už neviděli vojsko jedoucí v jakémsi takovém pořádku, kde se vystavuje stráž a nese služba... Místa jsou pustá, divoká a špinavá, jako by nikdy zde nebylo nic jiného než ta tupá lůza. A tak je to se vším v Rusku - a proto hyne. Jak nadšeně jsem psával o Rusích na začátku války, ba ještě donedávna!"

Krize vyvrcholila při tzv. čeljabinském incidentu v květnu 1918, po kterém naši legionáři prakticky obsadili celou transsibiřskou magistrálu, kterou drželi až do ledna 1920. "V Čeljabinsku naši měli nádraží ve svých rukou za pár minut, a za dvě hodiny celé město. Sovětské vlády na některých místech padly. Situace využilo místní obyvatelstvo a způsobilo převrat... Naléháme na sovětskou vládu, aby nás dle možnosti poslala přes frontu do Vladivostoku. Vláda sama nevěděla, co s námi: zadržet nás jako ru kojmí, anebo se nás zbavit co nejrychleji?"

DLOUHÁ JE CESTA DOMŮ

Dne 28. října 1918 vznikl samostatný československý stát. Nicméně českoslovenští vojáci stále vězeli v těžkém ohrožení ze strany sovětů a vyvázaných německých a maďarských zajatců-internacionalistů. "Do Nového roku bude mír. Bude ale v Rusku? Bez zakročení spojeneckých vojsk nikoli. Národ je příliš netečný." Nakonec to byla spíše statečnost obyčejných vojáků, než vyjednavačská pozice Národní rady, co zajistilo úspěch československé anabáze. Dne 2. září 1920 byl naloděn poslední voják. Na dalekou ces tu kolem světa se údajně vydalo padesát šest tisíc československých vojáků. Hroby čtyř tisíc vojáků, kteří se nevrátili, jsou rozesety po celém Rusku.

NÁVRAT

"Já jsem se narodila těsně potom, co tatínek narukoval," vypráví dcera Roberta, "byla válka a děti neměly tatínky, takže byl pro ně něco jako Mikuláš. Živě si pamatuji, že jsem si ho představovala jako vysokého a silného muže, jak běží po dvorku u dědečka Boučka v Poděbradech a nese modrý hrnek s mlékem. Prostě taková dětská představa. Nevylil ani kapku, a když pak doběhl až ke mně, celý ten hrnek naráz vypil.

Během těch šesti let přišly několikrát zprávy, že je tatínek po smrti, i zfalšované, jednou dokonce i lístek, že padl na poli cti a slávy. Maminka ale nikdy nepochybovala o tom, že se vrátí. Protože byl tatínek pro Rakousko vlastizrádce a nemohl psát, tak vždycky přišel jen lístek, třeba s textem: ,Potkal jsem se s Bohuslavem a všechny pozdravuje.?

2. února 1920 slavil dědeček v Poděbradech sedmdesáté narozeniny a tehdy přišel telegram, vyzvedl ho strýc Láďa. Zněl: ,Je Arrivé Bientot Bohuslav,? což znamená: ,Brzy přijedu.? Ale strýc Láďa neuměl francouzsky a myslel, že to znamená, že je tatínek mrtvý, tak telegram raději zatajil. Ale naštěstí se to nedorozumění vyjasnilo a my věděli, že se tatínek vrací.

Jeli jsme mu naproti na hranice do Horního Dvořiště. Tatínek nás ale nečekal. Pamatuju se, jak tam stál na takovém tom otevřeném nástupišti do vagonu a maminka mi dala do ruky kytičku a řekla, že tohle je můj tatínek. Zatahala jsem toho pána za kabát a řekla mu: ,Tatínku, tady máš konvalinky.?"

OSUD HUMANISTY


Portrét Dr.Boučka z doby zajetí v Petropavlovsku
Zápisky Bohuslava Boučka jsou historicky přínosné, avšak vyprávění, někdy i dost dobrodružné, je svědectvím o autorovi, který neslevil ze své lidskosti. "Jestli neztratím rozum do konce vojny, tož bude to jasný důkaz, že mám silné nervy. Hrozná je doba - cítím celou její tíhu."

Před válkou pracoval MUDr. Bohuslav Bouček jako asistent profesora Jedličky. Po válce odmítl slibnou vojenskou kariéru ve prospěch vědecké a pedagogické činnosti. Stal se farmakologem, a nakonec i profesorem a děkanem brněnské lékařské fakulty. Vystupoval rovněž proti narůstající fašistické hrozbě, za druhé světové války se aktivně účastnil druhého odboje a byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Od osvobození až do prosince roku 1945 zastával funkci děkana na nově otevřené Lékařsk é fakultě v Hradci Králové a v roce 1946 založil na Karlově univerzitě v Praze první deontologický ústav neboli ústav lékařské etiky. Zemřel 22. listopadu 1953.

Byl to člověk nesmírně statečný a morálně silný. Českobratrský evangelík a otec tří dcer. Jelikož doba komunistické vlády jeho práci neocenila, je třeba to s úctou učinit nyní. Výběr z jeho deníků zpracoval jeho vnuk Petr Payne do knihy s názvem "Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost".
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group