ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CESTOVÁNÍ PODLE Dr. JIŘÍHO BAUMA aneb S TATROU KOLEM SVĚTA

Velká cesta! Jaká může být větší než ta kolem světa. Koncem prosince 1934 ji nastoupil se svojí manželkou Jiří Baum. Jejich pojízdným domovem se na celý rok stala speciálně upravená šestikolová Tatra 72 se státní poznávací značkou P - 23744.

Den před Štědrým večerem roku 1934 se hlouček přátel přišel před budovu pražského Autoklubu rozloučit a popřát manželům Baumovým šťastnou cestu. Za chvíli již vzduchem chlazený čtyřválec příjemně předl a dvaasedmdesátka spěchala Vodičkovou ulicí vstříc světu.


RUDÝM MOŘEM NA CEJLON A DO AUSTRÁLIE

Jiřímu Baumovi běžely hlavou otázky. Bude i tato expedice úspěšná a půjde vše opět hladce? To už ale minuli Plzeň i haldy u Staňkova. Druhý den pokračovali přes hranice bez problémů až do Innsbrucku. Brennerský průsmyk, ač zasněžený, nebyl tak nebezpečný jako italské silnice. S mírným zdržením na hranicích, kdy museli sepisovat znova a znova všechny náhradní díly, i když je měli všechny uvedené v karnetu, dorazili do "svého" přístavu - Janova. V určený den v pět hodin odpoledne se Tatra 72 se vším nákladem zdánlivě nebezpečně zahoupala na tenkém laně přístavního jeřábu, aby za malou chvíli spočinula v hlubokém skladišti lodi Romolo. Když loď konečně zvedla kotvy, byli již manželé Baumovi pohrouženi do hlubokého spánku. Nejenže nezaznamenali vlastní odjezd, ale prospali též příchod nového roku 1935. Přes Porto Mediceo, Neapol a Messinu se dopravili do Port Saidu, kde měli neobyčejnou příležitost pozorovat provoz v Suezském průplavu. Cesta Rudým mořem byla velmi klidná, a tak Dr. Baum mohl úspěšně pracovat na své knize o Malajsii. Branou slzí tvořenou Arabským poloostrovem a africkou pevninou pluli vstříc hlavnímu městu Cejlonu - Kolombu. Z čajového ostrova trvala cesta lodí do vysněné Austrálie - na kontinent, který chtěli Baumovi překonat ve vzduchem chlazené Tatře 72 od západu na východ - celých šest dní. Materiál i vůz byl vyložen v přístavu jménem Fremantle, předměstské části hlavního města západní Austrálie Perthu. Jednatel místního autoklubu se ujal imigračních problémů a zakrátko bylo možné začít doplňovat zásoby nutné na cestu do vnitrozemí.

U PROTINOŽCŮ

Než Baumovi nastoupili cestu na východ, rozhodli se vyzkoušet vůz i své schopnosti ve vnitrozemí na západě kontinentu. V automobilu při jízdě vystoupila teplota na 45 stupňů Celsia a jejich pojízdný domov se změnil ve výheň. I když byl vnitřek Tatry upraven jak pro odpočinek, tak pro laboratorní práci, nebylo možné důsledně pracovat na fotografické dokumentaci. Želatina obrázků se v příšerném vedru rozpustila vždy v několika okamžicích. Po dnech strávených v divočině dorazili ke skupině výstavních budov misijní stanice Nová Noricie - kousku Španělska na půdě Austrálie. V misii dvakrát nocovali a pak vyrazili znovu na severovýchod. Po cestách s vyježděnými kolejemi volili raději stopu po straně, aby nezapadli a nezůstali viset za spodek vozu. Při překonávání vyschlých koryt potoků s občasnými tůněmi se velmi osvědčily obě převodovky automobilu i dvě hnané nápravy. Cílem první okružní cesty bylo Austinovo jezero, které cestovatele poněkud zklamalo. Zcela opačné pocity však vyvolávala jízda "nerozbitným" automobilem. Ve městě Geraldton se otočili zpět k Perthu, který jim teď, po několikatýdenním pobytu v pustině, připadal nějak výstavnější.

VYSCHLÝMI KORYTY POTOKŮ

Na západě Austrálie podrobili vůz důkladné prohlídce a po několika dnech příprav nastoupili další úsek cesty, teď už napříč australským kontinentem. Jejich trasa vedla zprvu podél vodovodu, který zásobuje zlatá pole ve vnitrozemí, až do města Coolgardie. Další "civilizace" při pouti na jih byla vzdálená dobrých čtrnáct dní cesty divočinou, a tak museli znovu doplnit zásoby. V oddělení upraveném na střeše vozu uložili kromě jiného také zhruba 200 litrů benzinu v zaletovaných plechovkách. Několik kilo metrů za Calgoornie potkali osamělý vůz jedoucí opačným směrem, tedy z Melbourne. Řidič měl na podvozku starého amerického automobilu vyrobenou nástavbu, která připomínala cirkusovou maringotku. Z rozhovoru vyplynulo, že nejhorším úsekem cesty jsou madurské kamenné schody, které ze své strany nemohl motorista z Melbourne překonat, i když disponoval silným motorem o objemu 4 litrů. Při brzdění na druhé straně průsmyku pak ke vší smůle ještě zlomil ojnici. Nejvíce byl však smutný z faktu, že mu větve stromů rozbily okna u jeho nástavby, měl je vyrobené jako barevné obrázky ptáků. V místech, kde se setkali, končila australská silnice a začínala stezka měnící směr podle toho, kudy který automobilista jel.

TECHNICKÉ FÍGLE

Přesto bylo cestování příjemnější než po vyprahlé silnici, kde se zvedaly vlny dusivého prachu za každým vozidlem. Nejhůře se překonávala hluboká vyschlá koryta potoků. Jejich břehy byly hodně strmé. V okamžiku, kdy byl předek vozu na druhé straně, hrozilo nebezpečí uvíznutí za spodek automobilu o dno potoka. Aby k tomu nedošlo, měli na Tatře vzadu upevněna stará automobilová listová pera, která náraz vždy spolehlivě zachytila. Další cesta vedla po klikatých stezkách mezi stromy. Dr. Baum se podle zkušeností vyhýbal malým kalužinám, které většinou skrývaly hlubokou bažinku, jež hrozila převrácením vozu. Těsně před Madurským průsmykem potkali tři vozy jedoucí v protisměru. Informace o stavu cesty nebyly zrovna nejlepší. Vydali se proto rychle vpřed, aby měli kamenné schody co nejdříve za sebou. Po náhorní rovině se zvolna přiblížili ke korytu potoka, jímž bylo nutné sjet do nížiny. Drahá polovička dr. Bauma musela vystoupit a hledat nejschůdnější cestu. Koryto, kterým jeli, bylo tvořeno kamenný mi, někdy šikmými lavicemi o délce několika metrů končícími výrazným schodem. Řidič se snažil sjíždět terénní nerovnosti pokud možno na šikmo, tak aby nezachytil spodkem automobilu. Při těchto praktikách se opět velmi osvědčila pera, kterými byla vespod vyztužena karoserie. Místy se Tatra nakláněla do nemožného úhlu a cestovatelé jen tiše doufali, že se nepřevrátí. Všechno však jednou končí, stejně tak i Madurský průsmyk, a před posádkou a automobilem se otevřela nádherná rovina. Hranice Západní a Jižní Austrálie je přivítala kamenitou stezkou s ostrými hroty skal, které nedovolovaly jet vyšší rychlostí než krokem. Přesto přišla malá komplikace. Zvuk motoru se zdál být podivný. Dr. Baum nakonec odhalil příčinu, která rozjasnila tváře obou cestovatelů. Ve spoji výfukové roury vypadla část azbestové vložky a unikající výfukové plyny byly příčinou změny zvuku celého agregátu. Další cesta uběhla v pohodě přes Port Augustu až do jižního centra kontinentu - Adelaide. Druhá polovina cesty po Austrálii byla z hlediska automobilu zcela bez problému. Přes Victorii, Melbourne a Sydney dorazili až do Brisbane.

S JAPONSKOU POZNÁVACÍ ZNAČKOU

Dne 29. července 1935 odjeli Baumovi do vzdáleného přístavu a odstartovali dlouhý maraton oficialit při nakládání vozu na loď. Naštěstí samotný akt proběhl bez vzrušených chvil, nikoli jako ve Fremantle. Na začátku cesty po Austrálii totiž při vykládání Tatry došlo k rozhoupání zavěšeného vozu, který se potom se srdcedrásajícím zvukem otíral o bok lodi.

Přístavní dělníci v Brisbane pracovali spolehlivěji a japonská loď Atsuta Maru pozřela Tatru 72 zcela bez problémů. Posádka expedice i vůz se po moři přeplavily mezi indonéskými ostrovy, kolem Filipín a Hongkongu až do japonského Nagasaki. Po několika dnech Atsuta Maru znovu vyplula, tentokrát do Kóbe. Zde konečně přišel čas vyložení automobilu. Dne 22. srpna 1935 v ranních hodinách odbavil celník Tatru 72. Milostivě pominul fakt, že na voze chyběly některé doplňky. Přešel absenci nárazníku i bočních zástěrek kol, které byly v Japonsku předepsané. Po záruce zastupitelského úřadu přimontovali Baumovi na svůj automobil japonskou poznávací značku, kterou používali po celou dobu pobytu v říši vycházejícího slunce. Brzy byly konfrontováni se skutečností japonských cest neoplývajících přemírou šířky. Tato zvláštnost pronásledovala Baumovy po celou dobu cestování po japonské pevnině až do přístavu Kjóto.

V ZEMI SNŮ

V USA se vylodili ve "městě andělů" - proslulé metropoli Kalifornie. Protože na dlouhé cestě kolem světa došlo k určitému zpoždění a lhůta pro přejezd Spojených států se blížila ke svému konci, rozhodl Dr. Baum, že do Evropy budou pokračovat lodí přímo z Los Angeles. Zbylou dobu věnovali cestě do kalifornského vnitrozemí k pohoří Sierra Nevada.

Na sever od Hollywoodu se dostali průsmykem Tejon do hor, do výše 1200 metrů nad mořem. I tady v divočině byla silnice stále výborná, široká, asfaltová. Podle mínění manželů zde však bylo mnoho reklamních tabulí, které zcela hyzdily krajinu. Přenocovali u samoty Lebec, nesoucí jméno kanadského lovce kožešin, kterého zabili Indiáni. Druhý den minuli zříceniny staré pevnůstky Tejonu a sjeli dolů do stepi, rovné jako stůl a sytě žluté barvy. Byla to prérie, pokrytá spálenou trávou, pustá, až na několik dřevěných věží nad ložisky nafty. Teprve blízko Bakersfieldu začaly malé bavlníkové plantáže. Pomalu se blížili k horám, svému cíli. Od Visalie až ke svahům Sierry Nevady byl krásný úrodný kraj s háji pomerančovníků, citroníků, olivovníků a hroznového vína. Ve vyšších polohách však již nebyla země obydlena a silnice vedla podél strání zarostlých řídkým lesem. Přijeli až k hranicím národního parku a zaplatili jeden dolar vstupného. Od místních se dozvěděli, že jsou prvními Čechoslováky, kteří přijel i autem do Sequoia National Park. Vysoko v horách, ve dvou tisících metrech, konečně našli to, co hledali. Dorazili k háji obrovských sekvojí. Na zpáteční cestě do Visalie zažili manželé nečekané zdržení. Jízdou v horách spotřeboval automobil více pohonných hmot, než původně předpokládali, a tak uvázli "na suchu". Marně se pokušel Jiří Baum zastavit okolojedoucí vozidla. Již tehdy byla totiž bezpečnostní situace v nejdemokratičtější zemi světa tak špatná, že se téměř nikdo neodvážil zastavit, přesto že to bylo za bílého dne a na frekventované cestě. Konečně se našel statečnější řidič, který odvezl Bauma k benzinové stanici pro palivo. Zpět do Los Angeles dorazili přes Palm Springs, které cestovatele velmi zklamalo, San Bernardino, Moreno Grande a Riverside.

Dne 16. listopadu 1935 ráno dojeli manželé do přístavu. Jejich loď vyplula ze San Pedra, ještě celou dobrou hodinu plavby měli stále na očích celé lesy vysokých naftových věží.

KRUH SE UZAVÍRÁ

Čas ubíhal a kruh kolem světa se pomalu uzavíral. Na začátku prosince byli Baumovi s Tatrou vysazeni v londýnské City. Na parníku, kterým jeli do Rotterdamu, nebylo místo pro vůz, a tak jej museli svěřit křehké lodičce jménem Chřástal. Nechtělo se jim loučit se spolehlivým vozem a svěřit jej do opatrování lodi menší než ty, které brázdily Vltavu. Když však Tatru druhý den nalezli neporušenou na evropském přístavním molu, pocítili velkou úlevu. Přes drobné problémy s karnetem dorazili šťastně na bavorskou celnici. Na české straně již čekal hlouček přátel. Cesta do Prahy uběhla zcela bez problémů. Automobil spolehlivě dovezl posádku a množství dokumentace i etnografického materiálu až na konec cesty, která trvala celý rok. Baumovi byli s Tatrou 72 v cestovatelské úpravě velmi spokojeni.


Příprava k vylodění Tatry v Mosambiku v říjnu 1938,
při poslední cestě Dr. Jiřího Bauma. Po návratu do vlasti
zemřel v koncentračním táboře.
V roce 1938 podnikli svoji poslední velkou cestu, opět s obývacím vozem. Obepluli celý jeden světadíl a podnikli průzkumnou expedici z afrického Laurenzo Marquez až na poušť Kalahari.

Jiří Baum cestoval rád. Na dvou posledních cestách měl obývací Tatru, ve které se mohlo vařit i spát. Měl tam dokonce i temnou komoru. Byl totiž také výborným a obětavým fotografem. Neváhal nosit několik kilogramů těžkou fotografickou výstroj včetně speciální zrcadlovky, jen aby pořídil co nejzajímavější fotografie. Byl zcela oddaný vědě a své vlasti. Jeho cílem bylo, aby to, co namáhavě získal během svého profesionálního života, mohl odevzdat všem, kteří toužili po vzdělání. Byl rovněž jedním z prvních popularizátorů vědy v Československu. Napsal celou řadu knih. Cestopisných i odborných. Knihu o životě pavouků, o zvířatech, řadu vědeckých pojednání z různých přírodovědných oborů. V cizině přednášel ve vědeckých ústavech kromě jiného i o své vlasti a české vědě. Své posluchače vždy seznamoval poutavým způsobem se vším, co poznal v cizině. Jeho životní dílo však zůstalo nedokončené. Když se v březnu 1939 vrátil i s manželkou do Československa, mnozí z jeho přátel nemohli tento čin pochopit. On ale tvrdil, že poté, co strávil předcházející rok v cizině, nemohl jednak jinak.Dr. Jiří Baum, vynikající vědec a obětavý propagátor značky Tatra, skončil svoji životní pouť ve víru druhé světové války. Až do posledních dní zpříjemňoval život spoluvězňům v koncentračním táboře ve Varšavě vyprávěním příhod ze svých cest.

PODVAL

Honorární spolupracovník Národního muzea v Praze RNDr. Jiří Baum (na fotografii vlevo) byl především zoologem. Jeho práce jej postupně zavedla na všechny kontinenty světa. Narodil se v Praze 20. září 1900 a promoval na Karlově univerzitě. Od dětství podnikal dobrodružné cesty. Správně tušil, že klíčem k úspěšnosti ve světě je především znalost cizích jazyků. Pilně je studoval a nakonec jich dokonale ovládl jedenáct. První svoji velkou cestu směřoval do USA. Se svým přítelem Viktorem Mayerem zažádal o stipendium česko-americké společnosti v Chicagu. Již předem si slíbili, že pokud bude stipendium uděleno jenom jednomu, s druhým se o něj podělí. Nakonec stipendium dostal Baum, a oba mladí cestovatelé se vydali na roční pobyt do Spojených států. Cestovali pěšky a na kole. Několik měsíců žili mezi krajany na Floridě. Farmařili tam na vypůjčeném pozemku. Nejdříve však museli vymýtit pralesní porost, pak obdělali půdu a zasadili plodiny. Bohužel je čekalo zklamání. Toho roku byla tak silná úroda, že ceny prudce klesly. Výdělek oběma stačil tak tak na rozbitou fordku, kterou museli notně dlouhou dobu opravovat, aby vůbec jela. Své zážitky z putování po novém kontinentu vylíčil Baum v roce 1939 ve své knize pro mládež nazvané "Toulky po USA".

Druhá cesta zavedla Jiřího do Jižní Ameriky, hlavně do Brazílie. Tam se na farmě své sestry setkal opět s přítelem Viktorem. Snažil se co nejlépe poznat život na brazilském venkově, pracoval jako dělník a později, před návratem do vlasti, i jako fotograf.

V roce 1927 odjel s kolegou Albertem Pilátem na cestu do západní Afriky. Bohužel tam velmi těžce onemocněl malárií a oba cestovatelé se museli předčasně vrátit. O několik měsíců později již Baum přemýšlel o další cestě, tentokráte do Malajsie. Jako pokaždé, když některý stát vzbudil jeho pozornost, začal se velmi pečlivě na výpravu připravovat. Studoval nejen tamní zvyky a geografické podmínky, ale též místní jazyk. Cestování po Malajsii bylo jedním z jeho nejmilejších. Putoval sám a získal mnoho sběrů pro Národní muzeum i pro své vlastní sbírky. Během ročního pobytu se velmi zdokonalil v malajštině a oblíbil si tamní obyvatelstvo pro jeho hrdost a nepodlézavost. Své znalosti malajštiny nakonec zúročil v překladech knih. Zúčastnil se zajímavé výpravy za malajskými trpaslíky do vnitrozemí. Z Malajsie odjel na Jávu, kde zastupoval Československo na mezinárodním kongresu pro výzkum Tichého oceánu. V rámci této práce navštívil i ostrov Krakatoa, který o několik let později zmizel navždy pod hladinou moře. Roku 1930 se zúčastnil vědecké expedice Národního muzea do Tunisu a Alžírska. V roce 1931 se spojil s akademickým sochařem F. V. Foitem, se kterým projeli jako první s automobilem značky Tatra 12 celou Afriku. Poté následovaly dvě menší cesty po Evropě. V roce 1933 do Finska a Laponska, až ke břehům Ledového moře, a v roce 1934 do Španělska a Maroka.

V roce 1934 podnikl se svou manželkou ve voze Tatra cestu kolem světa a v roce 1938 se vydal na poslední velkou cestu, při níž pronikl až na poušť Kalahari. Svůj život skončil v koncentračním táboře.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group