ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SCAPA FLOW, ZÁTOKA MRTVÝCH LODÍ

Náš život plyne jako velké lodě, které se potápějí...

 

Toto heslo bylo zcela náhodou objeveno v Německu, v hrobce polního maršála Derfflingera, dne 21. června 1919. Téhož dne, kdy spolu s mnoha dalšími plavidly císařské válečné flotily nalezla ve studených a bouřlivých vodách severního Atlantiku svůj hrob i bitevní loď SMS Derfflinger...

 


STŘETNUTÍ

 

Sedmdesát čtyři válečných lodí Německé říšské flotily pluje v řadě za sebou na sever. Z komínů ocelových gigantů se valí hustý černý kouř, hrdé přídě rozrážejí olověně šedé vlny. První a poslední loď konvoje jsou od sebe vzdáleny devatenáct námořních mil. Vtom se z ranních mlh před přídí vedoucí lodi postupně vynoří loďstvo ještě mocnější - více než sto lodí velké flotily britského královského námořnictva plujících ve dvou řadách v ústrety německým lodím.

 

Dělové věže válečných lodí obou flotil se ježí hlavněmi, bojeschopnost na německé straně je však pouze zdánlivá. Německo už de facto prohrálo první světovou válku a jeho chlouba - císařská válečná flotila, nyní zbavená munice a závěrů děl - je potupně eskortována do skotského přístavu Firth of Forth, kde se podrobí inspekci britského námořnictva. Poté, opět nedobrovolně a v doprovodu britských lodí, odplouvá do zátoky Scapa Flow v oblasti Orknejských ostrovů na samém severu Skotska, aby zde v internaci vyčkala výsledků versailleských mírových jednání a tím i svého vlastního osudu.

 

V zajetí plynou týdny a měsíce velmi pomalu. Drsná orknejská zima bičuje hladinu zátoky neustálými ledovými vichry. Není čím topit a kajuty ocelových lodí se zvolna mění v lednice. Na zdravotním stavu německých posádek se projevuje i nedostatek a nízká kvalita stravy, množí se krysy a švábi. Morálka mužstva klesá a všeobecná beznaděj se projevuje i na technickém stavu lodí - ocelové pancíře barvy námořní šedi teď hyzdí potůčky rzi.

 

Velitel německé flotily admirál Ludwig von Reuter však stále ve skrytu duše doufá, že složitá versailleská jednání dopadnou dobře a Německo dostane své lodě zpět. Podmínkami ultimáta daného Německu spojenci však tyto iluze končí. Podmínky redukují německou flotilu na zlomek bývalé síly a žádná z lodí internovaných ve Scapa Flow nemá být Německu vrácena. Pokud nebude ultimátum přijato a uvedené podmínky splněny, bude 21. června 1919 obnoven válečný stav se všemi důsledky. Von Reuter věří, že tyto požadavky jsou pro Německo nepřijatelné, a očekává tedy obnovení války. A protože nemá čím bojovat a nechce, aby německé loďstvo padlo do rukou nepřítele, zvolí nakonec jedinou možnou a čestnou variantu. A tak 21. června, v době, kdy britské loďstvo opustilo zátoku, aby provedlo cvičné střelby na otevřeném moři, přijali velitelé zbědovaných posádek německých lodí kódovaný rozkaz: otevřít vodotěsné uzávěry, rozdrtit potrubí vnějších chladicích okruhů a prorazit dna lodí...

 

V následujících hodinách se rozléhá nad hladinou zátoky děsivý rachot a svištění vzduchu vytlačovaného z potápějících se lodních trupů, praskání lodních přepážek a parního potrubí. Těžké stroje i jednotlivé dělové věže se po náklonu palub trhají vlastní vahou z ukotvení a drtí vše, co jim přijde do cesty. Jako první klesá pod hladinu bitevní loď Fridrich der Grosse, následují ji König, Markgraf, Derfflinger a mnoho dalších. Ohlušující kakofonie zvuků pokračuje plných pět hodin a hladina ledových vod zátoky se postupně pokrývá vrstvou oleje a troskami potopených lodí. Jako poslední se potápí pyšný bitevní křižník Hindenburg. Posádky potopených lodí se na záchranných člunech vydaly do zajetí.

 


PO OSMDESÁTI LETECH

 

Ledový vítr ženoucí sněhové vločky nad zpěněnými vrcholky vln proniká tlustými oteplovacími kombinézami. Pod našima nohama se houpá paluba a ostrá příď potápěčské lodi KARIN při plavbě proti větru protíná vlny. John - kapitán, potápěč i majitel lodi v jedné osobě - na prstech ruky ukazuje čas zbývající k dosažení polohy vraku.

 

"Now! Go!" Dvířka v lodním boku jsou otevřena. Jeden po druhém, držíce masku pevně na očích proti úderu vlny, skáčeme "za jízdy" do vody. Než stačíme odpustit přebytečný vzduch z obleků, vlny s námi párkrát smýknou. Chce to pořádně zabrat ploutvemi, vydechnout a rychle dolů - tam bude klid. Vodní masa se postupně zklidní, vlny zůstávají někde nahoře nad námi, slábne i klapot lodního motoru. Loď odplouvá a my zůstáváme sami.

 

Částečky planktonu, které nás míjejí v horizontálním směru, určují momentální směr a rychlost mořského proudu a my podle pokynů Johna "makáme" na plný výkon šikmo dolů proti proudu tak rychle, jak nám to dovolí narůstající tlak v našich uších. To, co jsme museli na hladině z našich obleků vypustit, nyní zase postupně napouštíme, abychom neklesali příliš rychle. Naše oči si už zvykly na panující šero a pátrají v prostoru pod námi po jakémkoli náznaku pevného obrysu. Dvacítka, která se vzápětí objeví na displeji, signalizuje hloubku, v níž by se měla nacházet horní plocha hledaného vraku. Voda najednou ztrácí svůj poněkud ponurý našedlý tón - to nad hladinou vysvitlo slunce a jeho paprsky, odfiltrované vodní hloubkou, tlumeně, ale přece jen dostatečně ozáří oblou plochu. A my, podobni kosmonautům ve stavu beztíže, zlehka "přistáváme" na mohutný lodní bok. V duchu obdivuji navigační schopnosti kapitána Johna. Ve zdejších vodách se sice potápí již sedmnáct let a jeho loď je perfektně vybavena technikou včetně GPS, sonaru a echosondy, ale přesto. Najít vrak neoznačený bójí v panujících povětrnostních podmínkách, kdy je nutno brát v úvahu nejenom polohu potopené lodi, ale rovněž směr a sílu převažujících mořských proudů, rychlost lodi i směr větru a vln, a poslat potápěče do vody v ten jediný správný okamžik, to považuji za malý zázrak.

 

Pohledem rychle kontroluji přítomnost všech ostatních členů naší malé mezinárodní potápěčské výpravy. Jsou zde všichni: přátelé David a Tomáš a rovněž tak polská větev - Jacek, Waldek i Wojtek. Každý z nás urazil za volantem či na sedadle spolujezdce tři tisíce kilometrů napříč Evropou za jediným cílem - týdnem naplněným ponory v Mekce vrakového potápění - zátoce Scapa Flow.

 


VRAKY V TICHU

 

Brummer, Markgraf, Kronprinz Wilhelm, Köln, Dresden - to jsou jména pěti ze sedmi vraků německých válečných lodí, jež doposud spočívají ve studeném podmořském loži a které jsme v průběhu týdne postupně navštívili. Všechny ostatní byly během let mezi první a druhou světovou válkou postupně vyzvednuty na hladinu jako cenný zdroj kvalitní oceli i jiných kovů. Vždyť pláty pancířů, chránících boky těchto kolosů, byly až 14 palců tlusté (355 mm). Posledním plavidlem, vyzdviženým až v roce 1939, byl bitevní křižník Derfflinger. Brzy nato vypukla druhá světová válka.

 


Levoboční zábradlí vraku lehkého křižníku
Karlsruhe, válečné lodi o délce téměř 170 m.
Pravý bok lodi je uvězněn v písčitém dnu.

Lehký křižník Karlsruhe, válečná loď o délce téměř 170 metrů, leží na pravoboku. Z levobočního zábradlí, přes něž jsme se právě přehoupli, povlávají v proudu tuhé listy chaluh laminarií, vyvolávající chvilkovou iluzi pohybu dávno mrtvého lodního trupu. Pozvolna klesáme podél nyní svislé plochy hlavní paluby k plochému písčitému dnu, v němž je uvězněn pravý bok lodi. Paluba i volný bok plavidla jsou většinou porostlé jakoby ostnatým pohyblivým trávníkem, teprve pohled zblízka odhaluje kolonie hadic - živočichů podobných mořským hvězdicím, které se zde rovněž vyskytují. Statisíce drobných ramének hadic se pohybují sem a tam ve snaze lapit drobné živočichy planktonu.

 

Z mlhoviny pod námi se vynoří záďová kotva, která částečně leží na písečném dně. S lodí ji stále pojí mohutný kotevní řetěz. Plaveme dál k přídi a naše ploutve zvedají tu a tam z povrchu vraku obláčky kalu. Vtom linie zádi náhle končí - pevné obrysy trupu se mění v obří skrumáž pokroucených plátů oceli, změť trubek parních kotlů, potrhaných ocelových lan a elektrických kabelů. Pocit naprostého zmaru. Jsme nad střední částí lodi, jejíž vnější plášť byl v minulosti záměrně rozbit výbušninou, aby byl možný přístup k cenným součástem kotelen či strojoven, zhotoveným z barevných kovů.

 

Na zadní části přídě se obraz zkázy příliš nemění. Po svislých plochách obnažené konstrukce lodního můstku, ze kterého kdysi zněly strohé rozkazy a zvonění lodního telegrafu, nyní stékají laviny rzi. Ostré okraje a hrany jsou porostlé chomáčky oranžovobílých polypů, jimž dali bodří skotští potápěči morbidní, ale výstižný název: Dead Man Fingers (Prsty mrtvého muže). Rozvité a zářivě bílé koruny mořských sasanek, tu a tam přirostlých k lodnímu trupu, připomínají květy chryzantém a téměř dokonale dotvářejí atmosféru lodního hřbitova. Ticho ruší jen bublavý zvuk našeho dechu. Dále vpředu, podobná ocelové pevnůstce, trčí do prostoru kruhová věž, odkud byla celá loď kontrolována v čase boje. Tomu odpovídá i deseticentimetrová tloušťka stěny věže. Do jejího nitra vedou ze strany můstku pancéřová dvířka, která se nám však ani společným úsilím nedaří otevřít. A proto jen nahlížíme úzkými okénky ve tvaru střílen. Vidíme charakteristické tvary stojanu kompasu a také lodního telegrafu, sloužícího k předávání rozkazů do strojovny.

 

Vtom Tomáš dává signál svítilnou a ukazuje pod sebe. Objektem jeho usilovné signalizace je jedno ze dvojice mohutných příďových děl, jehož patnácticentimetrové ústí míří teď rovnou proti nám. Dělu však chybí závěr a hrbolaté nárůsty rzi vně i uvnitř hlavně a také kolonie mořských živočichů zde usazených dávají jasně najevo: odtud již rána nevyjde.

 

Mohutným záběrem ploutví opouštím vrak. Následujících několik minut trávíme na dekompresní zastávce v hloubce 3 metrů pod hladinou, abychom organismus zbavili přebytečného dusíku. Bóje signální barvy, které jsme si během výstupu nafoukli, usnadňují naši stabilizaci v potřebné hloubce a také dávají jasný signál o naší poloze kapitánovi lodi. Najít potápěče ve dvoumetrových vlnách, když jeho většinou tmavá výstroj splývá s šedí severských vod, může být totiž velmi nesnadné.

 


ZNOVU STŘET VELMOCÍ

 

Nad hladinou už opět svítí nízké a "zubaté" severské slunce. Rozbouřená hladina zátoky se však postupně zklidňuje, čím víc se blížíme závětří ostrova Hoy. A právě zde, v úžině Burra Sound mezi ostrovy Hoy a Graemsay, se chceme potápět.

 

Na dně úžiny tu v hloubce okolo 12 metrů leží hned několik lodí - příď jedné z nich, nesoucí jméno Inverlane, ční dosud nad hladinu jako náhodný pomník všem ostatním vrakům. Za jejich umístění v této úžině můžeme děkovat Winstonu Churchillovi, který nařídil potopení mnoha starých a vysloužilých lodí v mělkých průlivech mezi ostrovy obklopujícími zátoku, aby zabránil průniku nepřátelských plavidel, a to zejména ponorek. Scapa Flow byla totiž i během druhé světové války využívána jako válečný přístav anglického loďstva. Přes všechna tato opatření se však jedné podzimní noci roku 1939 podařil esu německého ponorkového loďstva, kapitánu Güntheru Prienovi, husarský kousek. Jeho ponorka U-47 pronikla za pomoci přílivu mezerou mezi zátarasy v úžině Kirk a krátce nato klesla po zásahu torpédem ke dnu zátoky chlouba britského válečného námořnictva - bitevní loď Royal Oak i s osmi sty muži na palubě...

 

Jsme opět pod vodou. Zdánlivě klidná mořská hladina maskuje přílivový proud o síle středně rozvodněné řeky, který nás unáší vstříc dalšímu dobrodružství. Dno úžiny pokrývají červenavé balvany severské žuly a trsy chaluh na nich přichycených jsou silou proudu schýleny až téměř ke dnu. Než si stačím tuhle "jízdu" řádně vychutnat, vyroste náhle vpředu strmá a tmavá stěna, proti níž mne přímo nese proud. Vysunu nohy kupředu a chystám se čelit nárazu - na boční úhybný manévr už není čas. V těsné blízkosti stěny však proud náhle slábne a já zvolna klesám ke dnu. Řady nýtů, které přitom míjím, dělí stěnu na pravoúhlé sektory - jsme na vraku.

 

Tmavé otvory v lodním boku obnažují ocelová žebra a zbytky palub - lodní plášť v průběhu desetiletí neodolal ničivé síle koroze a trhliny nám umožnily pohodlný vstup do nitra lodi. Nákladní parník Tabarka, loď, jejíž domovskou zemí byl Tunis, spočívá kýlem na dně. Z původních palub a přepážek v nitru lodi teď zbyly jen ocelové nosníky, které zatím úspěšně vzdorují korozi. Proplouváme mezi nimi dál do vraku, kde nacházíme dvojici obřích parních kotlů. Místa v okolí kotlů se propadnutím palub změnily v prostorný dóm, do něhož se otvory v bocích a stropě linou modrozelené paprsky světla, které v naprosto čiré vodě skýtají fantastické pohledy. Ani zde nechybí kolonie mořských živočichů. Gejzíry stříbřitých bublin vydechovaného vzduchu stoupají temným prostorem vzhůru, kde je na chvíli zadrží kovový strop. Zde se spojí v pohyblivá stříbrná jezírka, která se, podobná loužičkám rtuti, kutálejí k nejvyššímu bodu, aby zde jedním z nalezených otvorů opustila vrak a prchla k hladině. Zvědavé kužele světla našich svítilen krouží prostorem. Občas osvítí stříbrná těla tresek, které v houfu proplouvají registrem trubek, vzdáleně připomínajícím varhany. A my je mimoděk následujeme, abychom v zadní části vraku objevili parní motor - srdce lodi, jež dávno dotlouklo. Doposud je možno snadno rozpoznat jednotlivé ojnice a písty, které kdysi, horké a lesknoucí se olejem, poháněly neúnavně loď vpřed.

 

Mým potápěčským oblekem však navzdory těmto představám začíná prostupovat chlad a také ručička manometru se pomalu, ale nazadržitelně blíží k nule. Musíme nahoru.

 

Skončil poslední ponor, končí i náš pobyt ve Scapa Flow. A je to už dávno, co skončilo i vzájemné nepřátelství dvou zemí, jejichž lodě i lidé kdysi proti sobě bojovali. Vraky těchto lodí teď spočívají na mořském dně mírumilovně vedle sebe. Jako symbol zbytečných obětí a snad i jako symbol konečného smíření. I jako poslední útočiště těch méně šťastných námořníků, kteří zde v průběhu obou světových válek klesli ke dnu společně s nimi, aby ve studených vodách zátoky našli svůj hrob.
září 1999

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group