ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZAJATI V ANGOLE

 

"Když se blíží začátek března, tak se v noci ve svých snech dostávám nazpět do Angoly a některé situace, které na mě tehdy silně zapůsobily, prožívám rok co rok..."
Lubomír Sazeček



Od roku 1977 se v různých oblastech Angoly vystřídalo množství československých odborníků v rámci naší hospodářské pomoci rozvojovým zemím. Byli i v městečku Alto Catumbela, které v časných ranních hodinách 12. března 1983 přepadly jednotky UNITA. Všech 66 našich občanů zajali a v zajetí je drželi řadu měsíců. Mezi nimi byli také Lubomír a Milada Sazečkovi, kteří o těchto událostech a intenzivních zážitcích vyprávějí.

Z CELULÓZKY VE ŠTĚTÍ DO ANGOLY

Odletěl jsem v červnu 1981. Naším angolským domovem bylo městečko Alto Catumbela v provincii Benguela. Pracovali tam lidé z papíren celého Československa, ale nejvíce bývala zastoupena celulózka Štětí.

Ubytovaní jsme byli ve velice pěkném sídlišti - v domech, které za koloniální éry (do roku 1975) obývali Portugalci. Prakticky všechny domy měly čtyři ložnice.

Celulózka pracovala nepřetržitě 24 hodin denně a mým úkolem ve funkci směnového mistra bylo kontrolovat a řídit výrobu celulózy, nebělené celulózy, její následné třídění a bělení pro zpracování na papírenských strojích.

ANGOLSKÁ NEMOCNICE

Jako zdravotní sestra jsem byla zaměstnaná v nemocnici U svaté Anny. Tehdy vybírali zdravotníky do Angoly, tak jsem se přihlásila. Odjela jsem 20. června 1982. V Alto Catumbela jsem pracovala ve zdravotním zařízení s názvem Pôsto Medico. Do tohoto zařízení chodili pacienti z řad civilního obyvatelstva z okruhu několika desítek kilometrů - převážnou část tvořila válečná zranění. Mívali jsme služby 24 hodin denně, jen jsme je drželi doma. Měli jsme to na Pôsto přes ulici, takže když bylo třeba, přišli si přímo k nám domů, abychom se na případ šli podívat.

OKAMŽIKY PŘED ZAJETÍM

Ten pátek probíhal jako každý jiný - měli jsme o jednu hodinu zkrácenou pracovní dobu. "Fasovalo" se pivo, které ten den přišlo čerstvé z Huambo. Připravovali jsme se na následující víkend. Já jsem bydlel sám a chystal jsem maso na pečení, abych víkend mohl prožít klidněji. Večer jsme se sešli jako vždy v klubu, kde jsme se bavili, hráli karty, trošku tancovali.

12. BŘEZNA 1983, SOBOTA - ZAJETÍ

Ozývala se střelba, která nás nijak zvlášť nevyděsila, protože se opakovala dost často - zvykli jsme si na ni. Byla jsem připravena, kdyby pro mě přišli kvůli nějakému případu. Asi v pět hodin ráno přišli ozbrojení vojáci a já se domnívala, že se půjdeme ukrýt někam do krytu. Venku jsem uviděla ostatní sousedy, přidala jsem se tedy k nim. S sebou jsem si však nic nevzala - nikdo nic neřekl, nikdo nic neorganizoval.

BYL JSEM ZAJAT POZDĚJI

Ráno po páté hodině mě probudila střelba, a tentokrát se dělo něco mimořádného. Po našich ulicích se valily proudy domorodců, kteří utíkali pryč od Bairro Três, kde probíhaly nejprudší boje. Bylo to zlé, za chvíli jsem viděl, jak vedou ozbrojenci rodinu ředitele celulózky směrem k Pôsto Medico. Mě samotného vojáci chytili po půl deváté, předtím jsem se ještě pokusil uniknout do zadního traktu domu naproti. Poručík z UNITA (União Nacional parta a Independência Total de Angola - Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly) mě seznámil s tím, kdo jsou a co s námi bude; odvedou nás na jih země, odkud nás pošlou do země našeho původu. U mě v bytě mi radil, co si mám vzít za věci. Nabalil jsem si jednu velkou brašnu prádla - ponožky, trenýrky, trička, rezervní kalhoty, prostěradlo, deku, příbor, náhradní doklady... Poručík mi řekl, že se dostaneme na jih Angoly za 3-4 týdny, což bylo nakonec dost vzdáleno od skutečnosti. Později jsem se dozvěděl, že oni za tento časový úsek tuto vzdálenost překonávají, vycházel tedy ze svých zkušeností, a ne z naší reality.

Vojákům protivládní ozbrojené organizace podporované JAR - UNITA - se říkalo kwačové, nikdy předtím jsme je na vlastní oči neviděli. Tito vojáci o síle asi 2500 mužů přepadli městečko Alto Catumbela a dobyli ho v poměrně krátké době. Nás odvedli asi 27 km za město do hor, kde měli jednu základnu.

PRVNÍ DNY V ZAJETÍ

Z 66 zajatých Čechoslováků bylo 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Na základně nás dva dny drželi a bylo to velmi nepříjemné prostředí - nebyla tam skoro žádná voda, většina z nás spala první noc venku, až druhý den postavili několik přístřešků, pod nimiž se dalo spát, i když před deštěm nás stejně neochránily. Ztratil jsem svoje digitálky, které stály 460 bonů. Druhý den za mnou přišel kolega a říká: "Viděl jsem tvoje hodinky..., má je támhleten voják." Šel jsem za tím vojákem a on mi je bez problému vrátil, což ve své pozici asi nemusel.

V pondělí nám velitel jednotky pplk. Alberto podal poměrně vyčerpávající informace o pochodu, který nás čeká (mluvil asi o 800 až 900 kilometrech), o UNITA a jejích cílech, a základnu jsme opustili.

My Čechoslováci jsme šli spolu s asi dvaceti Portugalci v jedné skupině po dobu čtyř týdnů. Poté se UNITA na jedné velké základně rozhodla, že náš pochod je velmi pomalý a je nutné dopravit několik zajatců na jejich hlavní základnu Jambu rychleji, aby mohli zajatce před světem (tzn. zahraničními novináři a mezinárodním Červeným křížem) prezentovat. Velitel doprovodné jednotky si vybral několik zdatnějších dospělých lidí, schopných svižnější chůze, a ti skutečně dorazili rychlejším tempem do cíle.

ÚTĚK BY NEMĚL SMYSL

Doprovázelo nás asi 2500 vojáků a 300-350 žen a šestnácti až osmnáctiletých mladých dívek. Výzbroj vojáků všech skupin, které si nás po cestě předávaly, byla širokého spektra - vojáci měli samopaly snad všech světových značek, kalašnikovy, bazuky, minomety, čtyřhlavňový protiletadlový kulomet... Utíkat asi nemělo smysl - vnitrozemí Angoly jsme příliš neznali, v oblasti působila protivládní UNITA, dnes už víme o velké zaminované oblasti, navíc je tam hodně divoké zvěře. Jedním z důvodů bylo i to, že jsme neměli žádné peníze.

NA POCHODU


Fotografii pořídil Alexandr Ivan při cestě svého "vrcho-
lového družstva". "Mně se to později jevilo jako zkouška,
je-li reálné, aby část zajatců pronikla územím kontrolova-
ným vládními vojsky. Zdá se, že jedno z družstev plnilo
funkci volavky."

Den neměl žádný pevný řád. Chodilo se podle toho, jak chtěli oni, vojáci tu rozhodovali o všem. Ze začátku jsme zřejmě ze strategických důvodů šli dost často i v noci. To nás vedlo k bezpečnostním opatřením. Když jsme přecházeli překážku, tak jsme si ji slovně předávali, např.: "kořen, větev, díra." Potom jsme to dělali i v portugalštině, aby nám upozornění mohli předávat i vojáci, kteří přistoupili na tuto pro nás velice užitečnou "hru". Byla vidět i enormní snaha důstojníků - na kritických místech stával důstojník s baterkou a hlídal, aby se náš člověk nezranil.

Vojáci se k nám chovali velice slušně, ale byli tam i takoví, na které nezapomeneme, protože nás provokovali a nechovali se korektně. Všichni vojáci mluvili docela slušně portugalsky, používal jsem ale i fráze z jazyka umbundu, protože UNITA se většinou rekrutuje z kmene Ovimbundu. Na vojáky to působilo jako mávnutí kouzelným proutkem, byli k nám vstřícnější.

Na začátku pochodu jsme měli intenzivní průjmy ze změny stravovacích návyků i stravy a poté nás sužovaly zácpy - dávali nám jen rýži; potom drobná zranění, oděrky po občasných pádech na zem, odřeniny z nevhodné obuvi, které se hojily déle než u nás, malárie. Šli jsme v dešti, ve tmě, po skalách, bylo opravdu velké štěstí, že se nikomu z nás nic vážného nestalo. Vojáci dokázali zašít rány a měli v injekční formě nějaká antibiotika. Měl jsem jednou na patě krvavé otlaky, ty mně jejich zdravotník velice kvalitně ošetřil a zabandážoval.

Někdy bylo neseno až 23 lidí s různými problémy. Když nás zajali, vrcholilo období dešťů, a do konce pěšího pochodu nás ve dne v noci přepadaly nepříjemné několikahodinové deště. V druhé polovině, když se blížilo období sucha, byly v noci velké zimy - nad ránem jsme se setkávali s jinovatkou a lavor s vodou nám promrzl až na dno.

NUZNÁ STRAVA A HYGIENA

Postrádali jsme základní hygienické prostředky - vodu, mýdlo, zubní pastu. Nebyli jsme zvyklí na odlišnou africkou stravu i na způsob její přípravy a konzumace, hodně lidí ji nesnášelo. Vojáci měli ještě horší jídlo než my a dostávali velmi málo.

Když se vojákům podařilo po cestě ulovit nějakou divočinu, rozdělili ji mezi nás. Jednou sehnali pětatřicetikilového vepříka, který byl pro naši skupinu 66 zajatců plus několika přiživujících se členů kuchyně dost málo - při rozdělování jsem dostal dva kousky velikosti článku palce.

Měli jsme velké štěstí, když jsme přišli do fazendy (zemědělská usedlost), kde byly plody ovocných stromů - guava, avokáda, banány. Domorodci, asimilovaní Portugalci, nám radili, co jíst - různé hlízy s vysokým obsahem vitaminu C, některé květy kaktusů. Ve zrezivělých plechovkách jsme si na ohníčku vařili čajíčky z vhodných druhů místy rostoucích travin - jeden měl chuť jako čaj s citronem. Jednoho dne jsme přišli do oblasti, kde chovali včely. Vojáci vybrali z úlů plástve a rozdávali nám po lžíci medu. Za chvíli na nás začaly včely útočit, tak jsme museli odejít.

Vodu jsme pili takovou, jaká byla - ze začátku z řek, potom i ze stojatých vod. Když se dostala velká skupina po dlouhém úseku cesty k vodnímu toku a davy lidí se rozprostřely okolo, stávalo se, že proti proudu vykonávali někteří osobní hygienu a potřebu, a po proudu pod nimi to ostatní nabírali a pili.

Neměli jsme toaletní papír, ale i tento problém nám pomáhali řešit vojáci UNITA. Radili nám, které listy jsou jako náhrada nejvhodnější.

Na větších základnách vojáci vyvěšovali vlaječky s portrétem vůdce hnutí UNITA - generála Savimbi. Zřejmě proto, abychom se seznámili s jejich symboly. Na vlajce je kohout vítající východ slunce, paprsky slunce vyjadřující počet provincií, zelená a červená barva - barvy mnoha afrických států. Kolega si chtěl natrhat papírky na cigarety z portrétu generála Savimbi. Zahlédl ho voják a byl z toho velký problém, silně mu vyčinil a vyhrožoval trestem izolací - za pokus o zhanobení generála.

VELKÁ SMŮLA JAROSLAVA NAVRÁTILA

Jarda měl potíže od samého začátku pobytu v Angole. Přijel v polovině listopadu 1982, v lednu 1983 byla zničena vodní elektrárna - byli jsme bez elektřiny, potom přišlo zajetí. Šel z extrému do extrému, ze stresu do stresu. Po celou dobu zajetí dost psychicky trpěl, od samého začátku velmi špatně snášel stravu - nemohl vůbec konzumovat kukuřičnou kaši. Byl to poměrně urostlý chlap, a tím, že jedl málo, se oslaboval. Nakonec byl na tom tak, že ho museli nést v nosítkách na hlavách. Z nich jim ale spadl (podle jeho tvrzení) a udeřil se do hlavy. To mohla být příčina jeho úmrtí - krvácení do mozku nebo něco podobného.

Zemřel 19. dubna asi dvě a půl hodiny po dokončení denního pochodu - několik dní poté, co nám řekli, že za 10 dní budeme na Jambě. Ve skutečnosti jsme šli ještě dalších 47 dní. Řekli nám, že byl pohřben pod kamennou mohylou, jejíž souřadnice sdělí Červenému kříži. Jestli se tak stalo, nevím. Jardova smrt bylo to nejhorší, co nás po cestě potkalo.

DĚTI

Nejmladší z dětí mělo dva roky, nejstarší patnáct. Snášely pochod relativně dobře, psychicky hůř na tom byli jejich rodiče. Děti nesli nosiči, na což si musely zvyknout. Došlo i k nezvyklým situacím - inzultaci nosičky, když odešla s dítětem dál od matky. Děti byly zavěšeny v plátěném "ranci" obkročmo na zádech nosiček. Jedné holčičce "nevoněla" její nosička, a volala na svoji mámu: "Mamííí, ta teta smrdííí..."

4. ČERVNA - KONEČNĚ JAMBA

K nákladním autům jsme došli 26. května a někteří radostí plakali. Byla dvě a byla malá. Na korbě měla barely s vodou a naftou, nějaký proviant a kromě nás ještě čtyři až pět členů doprovodu. Auta byla bez plachty, větve nás šlehaly po těle, ve dne do nás pralo slunce, v noci nás mučila zima, bylo nám zle z toho drncání v buši a savanou. Jízda auty se stala bolestivější než pochod.

Pěšky jsme šli 76 dní, cesta auty trvala 9 dní - znamenalo to ujít 1320 km a hrubým odhadem (nedalo se to změřit) ujet až 1800 km na nákladních automobilech. Naše skupina měla smůlu, že nákladní auto havarovalo 40 km před Jambou, takže jsme si prodloužili cestu o jeden den.

Z Jamby nás odvezli na malou základnu asi sedmdesát kilometrů západně. Říkali jsme jí Slonovka, v okolí se totiž vyskytovalo velké množství slonů. Strava tady byla mnohem lepší a pravidelná - snídaně, oběd, večeře. Porce byly relativně velké, ale všechno z konzerv. A to nám opět způsobovalo průjmy.

"POMOC" NAŠÍ VLÁDY

Již rok před únosem bylo na jednání pátého kongresu UNITA schváleno, že budou probíhat únosy cizích státních příslušníků. Naše vláda to určitě věděla, ale vysílali nás do Angoly dál. Po únosu se omezila na prohlášení a výzvy ke státníkům zemí sousedících s Angolou a nezúčastněných zemí. Husák oslovil Indíru Gándhíovou a generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuéllar. Na naše propuštění apeloval i papež, ale to pro nás žádný velký smysl nemělo. UNITA chtěla, aby naše orgány jednaly přímo s ní, ale ty se k tomu stále neměly. Do hry tehdy vstoupil belgický novinář a spisovatel Jean Wolf, který přiměl obě strany, aby spolu začaly jednat. Domnívám se, že tento člověk se zasloužil o naše propuštění nejvíc.

Naše vláda tehdy udělala spoustu chyb, zejména primárních: nedošli hned k závěru, že je třeba jednat s UNITA. Husák údajně už v březnu prohlásil, že "s bandity jednat nebude". Přesto ale zášť, nenávist nebo zlobu proti nim nepociťuji.


Koncem června 1983 byla propuštěna první skupina zajatců - ženy s dětmi a sedm mužů v nejhorším zdravotním stavu. Ostatní muži zůstali v zajetí, na čas měli dokonce výrazně zostřený režim. Byli rozděleni do dvojic a ty se vzájemně nesměly stýkat. Jejich propuštění bylo nastartováno 26. května 1984 a teprve 23. června 1984, po více než roce, byli skutečně všichni angolští zajatci doma v ČSSR.

Letos uběhlo 15 let od jejich návratu. Lubomír Sazeček a jeho žena Milada, se kterou se sblížil právě během zajetí, dnes hodnotí toto své dobrodružství:

"Afrika je velice krásný kontinent, Angola je díky všem svým biotopům fantastická, s neskutečně krásnou přírodou. Rád bych se tam ještě jednou vrátil... Přes tu hodně špatnou zkušenost mám na Angolu ty nejkrásnější vzpomínky. Vyzkoušel jsem si mnoho situací, které by se mi doma nikdy nestaly, poznal jsem, že jsem schopen řadu z nich dobře řešit."

"Na to špatné jsem zapomněla a to, co se stalo, beru jako neopakovatelný zážitek."
říjen 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group