ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DLOUHÉ ŠTACE

Hej, Čechu, žiješ ještě?" ozval se zvenčí hlas a tmou kryté korby se rozlehl rachot železné závory. Stáli jsme u nějaké křižovatky, kolem křovinatá, mírně zvlněná pustina, na jihovýchodě pásmo hor. Po dvouhodinové jízdě ze zapadlé vísky Villa Dolores mám konečně možnost seznámit se s posádkou kamionu. "Bude oběd," dodal kamionéro, rozložil na krajnici židličky, stolek a začal připravovat přenosný plynový vařič. Jeho společnice krouhala do kastrolu cibule a společně pak velmi rychle vykouzlili tři talíře s vařeným vepřovým s vejci, špagetami, chlebem a vínem. Pojedli jsme, vínko popili a vyrazili dál. Vzali mě do kabiny a ještě než jsme vyjeli na další cestu, dali jsme si se šoférem frťana pravé skotské.

 

. . . . .

 

Asi po dvaceti minutách jízdy se Nazário náhle nadzvedl, vystrčil nohu do zvláštní polohy směrem nahoru a zároveň se při tom začal vykrucovat ze svého místa. To už ho jeho žena Anna v plné rychlosti za jízdy střídala u volantu. Nazário pak zalezl do spacího prostoru, kde si se slovy "Esto es la vida" (Jó, tohleto je život) dal ještě jednoho panáka a zavrtal se do pokrývek.

 

Během několika dalších hodin se jednotvárná křovinatá krajina prakticky neměnila, silnice vedla jako lajna tvrdošíjně stále kupředu. Pustina kolem je pravidelně rozdělená ostnatými dráty, jen občas stojí za plotem domek či spíše chatrč, v okolí je pak možno zahlédnout osamělou postavičku, jezdce na koni bez sedla anebo stádo ovcí a koz popásajících se mezi tím křovím.

 


...

Monotónní jízdu ruší náhle Anna, když na něco vzrušeně ukazuje · v křoví před námi mizí skokem šedé zvíře.

 

"Puma," dostává se mi vysvětlení. "Už tu moc časté nejsou," dodává Anna.

 

Konstantní rychlostí 75 kilometrů v hodině se zvolna blížíme k městečku San Luis. Anna rýpe do Nazária, který chvíli vrčí, rozespale vystrkuje nos z pokrývek, a pak se · opět za jízdy · ujímá řízení. Anna totiž neumí ani rozjíždět, ani zastavovat, a nezná vlastně ani žádná silniční pravidla...

 

Menší zaprášené městečko s atmosférou Divokého západu necháváme za sebou a další hodinku jedeme opět rovně · přímo za nosem. Pak kamion projel jednou nepatrnou zatáčkou a opět rovně. Do Mendozy zbývá asi 250 kilometrů... To už byl čas na podvečerní maté, snad nejrozšířenější společenský rituál Argentinců. Anna v kabině připravila na plynové bombě horkou vodu.

 

ČAS NA MATÉ

 

K maté jsem se poprvé dostal právě ve Villa Dolores na parkovišti kamionů. Seděli jsme s řidiči večer na kamenné zídce, já už druhým dnem čekal "na něco na Mendozu". Villa Dolores neleží na hlavním tahu, takže provoz nic moc. Shromaždiště kamionů bývá místem, kde řidiči tráví volné chvíle, dokud jim místní přepravní společnost nezajistí nový kšeftík. To v případě, když jezdí na vlastní pěst. Nikdo se ale z dlouhých prostojů očividně nehroutí, pravidla jsou rozdaná, teď je čas na maté.

 

Hostitel vyndá vysušenou dutou tykvičku jakéhosi plodu a ze dvou třetin ji zaplní sušenou drtí maté neboli cesmíny paraguajské. Napoprvé to zaleje vlažnou vodou a nechá dvě minuty vylouhovat. Pak se to vysaje bombížou · jakýmsi brčkem se sítkem na konci a vše vyplivne. Nyní se z termosky doleje voda o teplotě asi 80 stupňů a obřad může začít. Hostitel podá tykvičku prvnímu v řadě a ten pomalu a s požitkem usrkává hořký mok až do vyprázdnění celého obsahu. Následuje další, obsluhu zajišťuje stále hostitel, a když se všichni v kole vystřídají, jede se znova. Neděkuje se, to jen v případě, že již máte maté dost a chcete s pitím skončit. Jedna dávka cesmíny se může vylouhovat až 20krát, obvykle tak 10krát. Podává se buď dulce nebo amargo, tedy s cukrem či bez. Ale pořádní chlapi pijí samozřejmě bez. A o infekci při společném pití se nikdo obávat nemusí. "Horká voda přece všechny bacily spolehlivě vydezinfikuje," tvrdí argentinské lidové povědomí. Maté má povzbudivý účinek jako čaj nebo káva, obsahuje složku podobnou kofeinu, ale díky množství substrátu spotřebovanému pro jednu dávku je nápoj daleko "povzbudivější". Po chvíli jsem se odebral s poněkud třeštící hlavou na kutě a ulehl pod širákem mezi stromy na okraji parkoviště.

 

Ani další den se na parkovišti nic zvláštního neděje, nikde ani náznak škrtnutí jediného startéru. Jak tam tak v poledne zevluji kolem, ukazují mi posedávající řidiči jeden na krajnici stojící kamion. Prý jede na Mendozu. S nadějí nabíhám k okénku již startujícího auta a vzápětí cpu sebe i bágl do nitra prašné korby. O dvě hodiny později mě budí ze snění rachot železné závory a Nazário mě pouští na svobodu...

 

ZTRACENÝ ALBERTO

 

Řidič Alberto patřil k těm šťastnějším, kteří si nalezli "úplně volný prostor" na trhu. V provincii Salta rozvážel po samotách svým mrazákem všechno, od nanuků po pizzy a kuřata · a zřejmě s dost velkým úspěchem. "V naší zemi je pro každého práce dost, kdo chce, tak si vždycky něco najde. Ten kdo nepracuje, je jenom líný. Argentina je totiž strašně bohatá. Konkurenci? Nemám tu žádnou," hodnotí svou situaci, "jezdím si svým tempem. Když se mi nechce, odpočívám, nebo jedu na ryby."

 

Hodně jsme se sblížili při obědě, na který nás Alberto pozval. On se totiž o všechno zajímal, až do dna využíval, že mu osud přivál do cesty dva "baťoháře" ze vzdálené Evropy. K jídlu objednal typické jídlo · asádo. Je to pečené hovězí maso, které se podává nejčastěji na dřevěných talířích, se zeleninou, smaženými brambůrky či bílým chlebem. Víno se rozlévá ze džbánku. Po jídle samozřejmě následuje moučník: quesito con miel. Česky by se to přeložilo jako "sýreček s medem", porce obnáší zhruba 100 gramový kus sýra politého medem... Většina přílohy obvykle končí jako krmivo pro prasata, jí se především maso. Argentina je totiž strašně bohatá. Křehkosti masa, které je vyhlášené po celém světě, se prý dosahuje tím, že se dobytek před porážkou vyžene do dozrávajícího obilí. Argentina je totiž strašně bohatá...

 

Směřovali jsme po asfaltce na Tucumán, kam zbývalo přes 170 kilometrů, když náhle Alberto přibrzdil a ptá se: "Já tady odbočuji, do Tucumánu dojedu až zítra. Jestli nespěcháte, pojeďte se mnou." Ocitli jsme se na vedlejší cestě, asfalt byl zbrázděn množstvím děr. Pak jsme zahnuli na prašnou cestu vedoucí vysokými křovisky.

 

Najednou se mě Alberto ptá, zda bych mohl ze svého místa chvilku řídit auto. Bude se lovit. Z pod sedačky vytahuje loveckou flintu a vždy, když vyplašíme hejno jakýchsi "křepelek", vykloněný Alberto pálí postranním oknem dokud je v dohledu jediný pták. Měl dnes špatnou mušku, nic si z toho ale nedělal. Várku pizz jsme pak vyložili asi po hodině jízdy u domků, ve kterých přebývala obsluha přehrady El Tunal. Pak parkujeme na hrázi, Alberto vytahuje rybářský prut a návnada na háčku mizí mohutným obloukem přímo pod přehradní hrází v divoce vířící vodě, nejméně 40 metrů pod námi. Ani tady ale dnes Albertovi lovecké štěstí nepřeje. Tedy kromě jedné argentinské ryby · nějakého obra · který nám přerval vlasec. Jestli to ale nezpůsobily mohutné vodní víry. Když se po hodině rozpršelo, balíme a pro dnešek končíme s kodrcáním v městečku s názvem J. V. Gonzales. Alberto tu má dlouhodobě pronajatý pokoj, u paní domácí pro nás vzápětí vyjednává druhý a opět zve na jídlo. K večeři bylo pro změnu pečené kuře, ale kousek asáda jako předkrm nikomu přece uškodit nemůže. Zejména když se pije vinný střik. Potom Albertovi konečně zazářila jeho hvězda: když se pozdě ve vlahé noci loučíme před domkem, slavnostně nám oznamuje, že teď si jde kamsi vybrat 120 dolarů, které vyhrál v nějaké loterii.

 

Už jsme ho nikdy neviděli. Když se druhý den do dvanácti hodin nic nedělo · dle úmluvy jsme měli vyjet ráno po osmé · paní domácí nahlédla do Albertova pokoje, aby zjistila, že řidič sem nocovat vůbec nedorazil. Na hlavní tah jsme dojeli s jedním osobákem, ale na tamním parkovišti se opět obrátili na kamionéry. Ti totiž obvykle jezdí na větší vzdálenosti.

 

KAMIONÉRSKÉ TEMPO

 

"Ukažte mi pasy," zněla nezvyklá reakce nedůvěřivého řidiče v okénku nablýskaného "tiráku" zn. Mercedes. Když se přesvědčil, že jsme opravdu z Evropy, stroze přikývl: "Tak si nastupte."

 

Když jsme se pak rozjeli, řekl: "Tak mi povídejte něco zajímavého o vaší zemi." Tak jsme povídali. Asi nejneuvěřitelnější byl pro něj údaj o rozloze naší vlasti. Ta by se do Argentiny vešla skoro přesně 35krát. Pak zase povídal on, hlava spořádané rodiny a otec šesti dětí. Jeho plat 1500 dolarů mu zajišťuje spokojený život, stačí to na údržbu velkého dvoupatrového domu se šesti ložnicemi, čtyřmi koupelnami a čtyřmi záchody. Jenom musí být vždy tak čtyři až šest dnů na cestě s kamionem, aby pak mohl strávit dva maximálně tři dny s rodinou. Díky ježdění ale zná celou Argentinu, která je, jak nezapomněl připomenout, strašně bohatá. Během dnešního dne, vlastně jen za odpoledne, jsem napočítal podél cesty nejméně 20 padlých krav. "Když takovou krávu srazí auto, pro nejlepší kusy masa si lidé přijdou jen, není-li to od jejich obydlí příliš daleko... Jinak je to nezajímá," potvrdil bez zájmu řidič. Asi v osm hodin stavíme na večeři. Ptá se nás, co bychom si dali, což necháváme na něm. Tak se k nám ještě otočil a polohlasně prozrazuje jako nějaké velké tajemství: "Bude asádo." Flák masa zvládáme už bez problémů, potom ještě porce quesito con miel... Začíná být problémem se vysápat po třech schůdkách do kabiny...

 

Pokračujeme obvyklým kamionérským tempem v cestě. Do půlnoci jízda, následují čtyři hodinky spánku a za svítání jsme už několik hodin znovu na cestě...

 

Venku pražilo slunce, ostrý svit zesílený odrazem od světlého písečného povrchu nás bodal do očí. Suchou pouštní krajinou mezi La Riojou a Mendozou nás už provážel mladý řidič, který toho moc nenamluvil. Když ale něco řekl, tak to mělo hlavu a patu. Má dvě děti, to starší pětileté. Takže musí chodit do školy, a to narušilo běh rodiny: dřív totiž jezdili v kamionu všichni, celá rodina. Brali to jako jeden dlouhý výlet po Argentině. Teď vždy, když odjíždí na své mnohadenní štace, děti pláčí. Ale co může dělat. Kamionéro vydělá slušné peníze, ostatní práce nejsou ani zdaleka tak dobře placeny. "Na všem najdete něco dobrého a něco špatného," uzavřel své filozofování.

 

Nechali jsme se vysadit na opuštěné křižovatce nedaleko oblíbeného poutního místa věřících Argentinců. Na začátku minulého století zde došlo k události považované za zázrak, paní s podivným jménem Difunta Corea je od té doby neoficiální argentinskou svatou. Ve zmatcích, které doprovázely boje za nezávislost, totiž Difunta Corea zabloudila ve zdejší poušti. Když ji po několika dnech konečně samozřejmě mrtvou našli, její nálezci s překvapením zjistili, že Difuntin kojenec je stále na živu díky mléku v jejím prsu. Od té doby je zázračná žena považována za patronku všech řidičů, lidí na cestách vůbec a vlastně i všech ostatních... K její poctě se dnes na památném místě nalézá bizarní svatyně. Kromě stavbičky, která skrývá sádrovou sochu · ležící ženu s miminkem u prsu v životní velikosti, obklopenou květinami a několika hořícími svícemi, je všude kolem na zemi, po stěnách či stromech rozseto nespočetné množství automobilových poznávacích značek, ale také miniaturních domečků a dokonce i malinké cirkusové šapitó. Značky pocházejí z aut, jejichž havárii řidiči přežili · jistě jen díky své patronce. Miniaturky domů mají zajistit štěstí jejich skutečným obyvatelům. V okolí je také několik soukromých kaplí vybudovaných bohatými rodinami. I zde lidé odkládají drobné předměty, kterými si chtějí naklonit přízeň světice. Tady je už ale úplně všechno: od plyšových zvířátek, přes fotografie řidiče se svým vozem, rodinné fotografie či fotografie fotbalového klubu, až po odloženou sádru... Takových míst, připomínajících Difuntu Coreu, jsou po celé Argentině tisíce, symbol patronky nechybí snad u jediné cesty. Na rozdíl od tohoto bombastického památníku jsou místní svatyňky tvořeny jen skromnou soškou či pouhým obrázkem v nenápadné skříňce či pod malým křížkem v blátě u krajnice...

 

RELATIVITA VZDÁLENOSTÍ

 

Zatímco v severní a střední Argentině se krajina mimo horské oblasti mění zpravidla po půl až jednom dni jízdy, jediná asfaltovaná cesta · silnice č. 3 · protínající podél východního pobřeží celou argentinskou Patagonii od severu k jihu ani zdaleka tolik inspirace neposkytuje. Ale na druhé straně nikde jinde na světě, snad vyjma pobytu na jachtě uprostřed oceánu, není možné zažít takovou závrať z dálek, jako právě tady...

 

První auto, které nám zastavilo za nejjižnějším kontinentálním městem Argentiny Rio Gallegos, nás "popovezlo" do 600 kilometrů vzdálené osady Fitz Roy. Během cesty se projíždí jen jedinou "větší" osadou Piedra Buena a později se v dvoukilometrové vzdálenosti od "trojky" míjí přístaviště San Julian. Mimochodem: v Piedra Buena leží přímo u silnice rozlehlá vojenská kasárna. Argentinští stratégové jistě usoudili, že ve zdejším kraji se stejně nemá cenu nikam schovávat. Kromě zmíněných osad se na prvních 600 kilometrech může pocestný stavit na kafe či natankování nádrží na stanovišti s honosným názvem Tres Cerros · Tři pahorky. Okolí benzinky je snad nejrovnější částí na trase Rio Gallegos · Buenos Aires. Tři nepatrné vršíčky je možno pozorovat dobrou půlhodinku jízdy před a stejnou dobu po průjezdu. Ale stejně tak mohou být minuty zcela bez povšimnutí. Jinak se kolem po celou dobu rozprostírá nehostinná drsná pláň, krajina bez jediného stromku či vyššího keře. Jako by to ani nebylo na naší planetě. Tu připomíná jedině plot. Vede podél silnice po celou dobu a působí naprosto nepřirozeně · jako by odděloval nic od ničeho. Jenže celý kraj je rozparcelován na obrovské pozemky estancií, jejichž obživou jsou statisícová stáda ovcí.

 

Z Fitz Roye zbývalo do Buenos Aires něco kolem 2000 kilometrů, z toho minimálně polovina stále stejnou krajinou. Směrem k severu se jen nepatrně zvyšovala úroveň přízemních keříků. Do Trelewu (nějakých 500 kilometrů severněji od Fitz Roye) jsme po celodenním čekání v Comodoro Rivadavia dojeli s postarším řidičem-nerudou. První tři hodiny jízdy mlčel, pak 20 minut nadával na úplně všechno a po několik zbylých hodin zase mlčel. Následujícího dne nám štěstěna nadělila "královský stop". Když jsme se zrána postavili na krajnici, záhy přibrzdil kamion a bodrý řidič z okýnka křikl: "Já vás znám, já vás včera viděl (v Comodoro Rivadavia, 400 km zpátky). Kam jedete?" A jeli jsme. Přiznal se, že se mu nás zželelo, že jsme včera "nic neujeli" (přesněji · pouhých 400 km). Do Buenos Aires zbývalo slabých 1500 kilometříků. Jeli jsme to celé dva dny.

 

TVRDÝ CHLEBA KAMIONÉRŮ

 

Do hlavního argentinského města přijíždíme za tmy po celodenní jízdě zcela rovnou, ale zemědělsky intenzivně využívanou krajinou. Odbočky k městečkům či velkým estanciím jsou téměř pravidelné, stejně jako předjíždění obrovského množství náklaďáků zásobujících Buenos Aires hovězím masem. Po takovém množství smutných černých očí jsem úplně ztratil chuť na asádo...

 

Antonio nás automaticky zve k sobě do domku na předměstí, kde žije bez ženy se svými třemi dětmi, dvacetiletým synem, sedmnáctiletou a šestiletou dcerou. Má na ně celý víkend, během neděle mu šéf sdělí novou štaci · s odjezdem buď v neděli večer nebo v lepším případě v pondělí ráno. Obě dcery, které se vzájemně oslovovaly "mami", zasypávaly večer otce svou něhou, připravovaly večeři, střídaly se u něj na klíně. Antonio šel spát brzy, znaven po dnešní celodenní jízdě a vůbec z posledního týdne, kdy projel celou Patagonii na zhruba pětitisícové štaci... Celou sobotu se Antonio v poklidu věnuje svému vozu. Je třeba uklidit, provést údržbu motoru. Stačí prohodit pár slov se sousedem, zatímco starší dcera se motá kolem kamionu. Když mívala dříve čas, ráda jezdila s otcem na dlouhé cesty.

 

V sobotu v podvečer se ozval telefon. Antoniův šéf mu sděloval další práci. Pokyny ukončil slovy: "...a dnes večer vyrazíš na..." Řidič se s námi v rychlosti rozloučil, dal poslední pusy dcerám a se svým vozem zmizel za svým cílem v temnotě večerní ulice. Návrat tak za 10 až 14 dní... Jó, řidič, ten tvrdý chleba má.
březen 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group